Když letos v srpnu začalo hlavní líčení ve věci teroristického útoku na vlak, byl Martin Ignačák jako jediný z obžalovaných ve vazbě. Do soudní síně ho přiváděla spoutaného Vězeňská služba za mimořádně přísných bezpečnostních opatření. Ve vazbě strávil sedmnáct měsíců, Vrchní soud v Praze ho propustil 27. září po nálezu Ústavního soudu, který shledal Ignačákovu dlouhotrvající vazbu v období od května letošního roku jako protiprávní.

Uplynulý týden probíhalo odročené hlavní líčení, ke kterému už přišel Martin Ignačák jako svobodný člověk. Případ údajného plánování teroristického útoku v Deníku Referendum podrobně sledujeme a postupně rozkrýváme, jaké nedostatky obžaloba obsahuje.

S „prvním českým teroristou“ — jak obviněné nazývala některá média —, jsme hovořili o vazbě i o tom, jak zpětně hodnotí to, co se stalo.

Minulý týden vás propustili z vazby, jak jste věznění snášel?

Vězení i vazba bývají často prezentovány jako místo, kde podmínky nejsou tak špatné, včetně představy, že vězni mají i kulturní vyžití. Názor je to rozšířený, přitom jde ale místo, kde člověku berou jeho lidskou důstojnost. Ve vazbě nejste člověk, jen číslo. Neoslovují vás jménem a příjmením, ale číslem cely. Vězení pokládám za nedůstojné prostředí a podle mě věznění lidí nic neřeší.

Nejhorší je na vazbě odloučení od rodiny a přátel. Člověk je tam zavřený čtyřiadvacet hodin denně a ztrácí kontakt s vnějškem a tím vlastně i pohled na reálný svět. Jakmile nemáte kontakt s lidmi, ztrácíte i společenské návyky, schopnost normálně mluvit s druhými. Osobně jsem vlastně ale vazbu snášel docela dobře. Nebylo mi to příjemné hlavně kvůli kvůli rodině a kamarádům. Je to situace, se kterou bych se já sám nějak popral, ale hrozně mi vadilo, že ti venku mají kamaráda či někoho blízkého za mřížema. Ten pocit, že chybíš těm ostatním, ten je nejhorší.

Vy jste vegan, jak je to ve vazbě s veganskou stravou?

Přestože podle rozhodnutí Evrospkého soudu pro lidská práva o takzvaném etickém veganství, které je srovnatelné s náboženským vyznáním, mají vězni na veganskou stravu právo, člověk se jí nedomůže. Měl jsem tedy vegetariánský jídelníček, ale v kuchyni na to moc nedbali a v jídle bývalo i maso. Neměl jsem sílu s tím něco dělat. V tomto směru je zbytečné se v té instituci na někoho obracet. Řešil jsem to tak, že jsem to nejedl a jídlo dával spoluvězňům. Rodina a přátelé mi nosili veganskou stravu. Později mi ale poskytli výjimku na množství potravin, které může normálně vazebně vězněný člověk zvenku dostávat. Potom mi mohli jídlo kamarádi a příbuzní vozit každý týden.

Sedmnáct měsíců je dlouhá doba, co vám ve vazbě dodávalo sílu?

Dopisy, různé vzkazy ze všech koutů světa, balíčky s veganskou stravou, poslané knížky, finanční podpora, všechno to zastání z venku. Pro člověka za těma zdma znamená i sebemenší slovo obrovskou sílu a dodává odvahu. Pomáhalo mi to zvládnout ty strastiplné dny. Vazba mě tedy nedostala na dno, spíš mě to posílilo.

Chtěl jsem si dopisovat s někým, kdo byl politicky pronásledován před rokem osmdesát devět, abych si to nějak porovnal. Nevyrůstal jsem v totalitním státě, nezažil jsem to, chtěl jsem pochopit, jaké to bylo tehdy a jaké jsou rozdíly oproti dnešku. V současnosti možná není perzekuce tak viditelná jako tehdy, ale je tady pořád a ten nátlak je hodně psychický.

Jaký byl pro vás ve vazbě nejhorší okamžik?

Když Vrchní soud v Praze zamítl moje propuštění několika větami. Než mi doručili odůvodnění, začal jsem držet hladovku. Ne že bych úplně propadl beznaději, ale věděl jsem, že ty důvody pro vazbu jsou od začátku nějaké vymyšlené mezinárodní kontakty, které se dosud nepotvrdily. Když policie a soudy drží člověka tak dlouho ve vazbě s tak chabými důkazy, něco je špatně.

Jste anarchista. Jak jste se cítil při rozsudku Ústavního soudu, který vám dal ve věci vazebního stíhání za pravdu?

Po různých zkušenostech nemám úplně důvěru v represivní složky, ale věřím, že se domůžu spravedlnosti. Nález Ústavního soudu mě pochopitelně potěšil. Ten největší rozdíl vidím v tom, že se vůbec nezabýval mou politickou orientací. V těch předchozích usneseních o prodloužení vazby se opakovalo, že jsem anarchista, že využiju svých anarchistických kontaktů, pořád se tam různým způsobem omílala moje politická orientace, jakoby z ní vyplývalo, že jsem terorista. Ten proces je tak od začátku vedený. Ústavní soud se nezabýval mými politickými názory, ale zkoumal jestli je vazba důvodná. A hlavně na mě nepohlížel jako na anarchistu, ale jako na normálního člověka.

Když to teď celé zpětně hodnotíte, říkáte si, že jste měl něco udělat jinak?

Nejvíc lituju toho, že jsem se s agenty vůbec stýkal. Kdybych je nepotkal, nedostal bych se do těch problémů.

Proč jste to tedy dělal?

My jsme pořád měli narážky, dávali jsme jim to najevo. Oni byli opravdu podezřelí. Když je člověk upřímný, tak se dívá do očí, oni často očima uhýbali. Nechovali se přirozeně. Já jsem původně myslel, že se během té doby nějak prozradí, vůbec jsem nepředpokládal, že to dopadne takhle. Nenapadlo mě, že z toho udělají terorismus. Nikdy v životě bych nic takového neudělal, nikdy bych nic nehodil na jedoucí vlak, nikdy bych nechtěl ohrozit něčí život nebo zdraví, to je absurdita, ale nechci se k tomu víc vyjadřovat, protože probíhá hlavní líčení. Chtěl jsem je odhalit, aniž by se reálně něco podniklo.

Jednomu agentovi jsem říkal, že nechci, aby vlak vykolejil, aby bylo ohroženo něčí zdraví. Oni asi cítili, že začínám ustupovat, a proto nás zatkli. Nenachytali nás tedy u toho, že bychom to opravdu dělali. Už věděli, že to neklapne.

Je něco, co si zpětně vyčítáte?

Vyčítám si nejvíc to, jaké důsledky to celé má nejen pro mě, ale i moje okolí, mé blízké. Kdybych se s agenty nesetkával a nemluvil s nimi, nebyla by žádná kauza. S touto myšlenkou jsem se celých těch sedmnáct měsíců pral a peru do teď.