Když letos v srpnu začalo hlavní líčení ve věci teroristického útoku na vlak, byl Martin Ignačák jako jediný z obžalovaných ve vazbě. Do soudní síně ho přiváděla spoutaného Vězeňská služba za mimořádně přísných bezpečnostních opatření. Ve vazbě strávil sedmnáct měsíců, Vrchní soud v Praze ho propustil 27. září po nálezu Ústavního soudu, který shledal Ignačákovu dlouhotrvající vazbu v období od května letošního roku jako protiprávní.

Uplynulý týden probíhalo odročené hlavní líčení, ke kterému už přišel Martin Ignačák jako svobodný člověk. Případ údajného plánování teroristického útoku v Deníku Referendum podrobně sledujeme a postupně rozkrýváme, jaké nedostatky obžaloba obsahuje.

S „prvním českým teroristou“ — jak obviněné nazývala některá média —, jsme hovořili o vazbě i o tom, jak zpětně hodnotí to, co se stalo.

Minulý týden vás propustili z vazby, jak jste věznění snášel?

Vězení i vazba bývají často prezentovány jako místo, kde podmínky nejsou tak špatné, včetně představy, že vězni mají i kulturní vyžití. Názor je to rozšířený, přitom jde ale místo, kde člověku berou jeho lidskou důstojnost. Ve vazbě nejste člověk, jen číslo. Neoslovují vás jménem a příjmením, ale číslem cely. Vězení pokládám za nedůstojné prostředí a podle mě věznění lidí nic neřeší.

Nejhorší je na vazbě odloučení od rodiny a přátel. Člověk je tam zavřený čtyřiadvacet hodin denně a ztrácí kontakt s vnějškem a tím vlastně i pohled na reálný svět. Jakmile nemáte kontakt s lidmi, ztrácíte i společenské návyky, schopnost normálně mluvit s druhými. Osobně jsem vlastně ale vazbu snášel docela dobře. Nebylo mi to příjemné hlavně kvůli kvůli rodině a kamarádům. Je to situace, se kterou bych se já sám nějak popral, ale hrozně mi vadilo, že ti venku mají kamaráda či někoho blízkého za mřížema. Ten pocit, že chybíš těm ostatním, ten je nejhorší.