Deník Referendum Domov

Tak si říkám, jestli by Václav Havel letošní 5. říjen přežil, kdyby se jej dožil. Možná by jen nenápadně stál v koutě a všemu tomu hemžení kolem jeho osmdesátin se pod vousy smál. Všichni Havla vzýváme, ctíme, opěvujeme; vybafne na nás zpoza kdejakého rohu – a přitom mu tak málo rozumíme. Je už jenom náš, takový jakého ho chceme mít my. Možná poněkud instantního, možná jako stránku v komiksu, ne v encyklopedii.

Kdo by to byl jen řekl, že z politiků se podstaty Havlova odkazu dotkne nejlépe skoro o dvě generace mladší Bohuslav Sobotka? Jeho středeční rudolfinská poznámka o hodnotách a o tom, jak je těžké hovořit Havlovým jazykem, mířila do černého. Stejně jako popis křižovatek, na nichž stojíme: Přát si Česko otevřené, nebo izolované? Společnost liberální, nebo autoritářskou?

Když premiér varoval před „oligarchizací politiky“, zlehka navázal na Havlův střet s „mafiánským kapitalismem“. Nebyl by ostatně Havel v první linii odmítačů přístupu ke státu coby firmě? Lidé citliví a přemýšliví, ke kterým patřil, se nedokáží na společnost dívat tak technokraticky a zjednodušeně jako Babišův holding.

Univerzální manažerská řešení neexistují
Havlova druhdy vysmívaná a karikovaná „nepolitická politika“ je nakonec ve srovnání s Babišovou „antipolitikou“ vrcholem politického řemesla a obhajobou postupů spojovaných s demokratickým zřízením. Kauzy Agrofertu by Havel nebagatelizoval ani na chvíli. Těžce by ale snášel i podivné bakalářské práce ministrů, falešné mluvčí hejtmanů, nebo šéfy krajů scházející se s manažery stavebních firem po benzinkách.

Také Havel byl rok od roku pragmatičtější. Ovšem sešup, jaký jsme v politické kultuře absolvovali v posledních letech, je unikátní. Současná hlava státu nás dokonce místo kritické reflexe učí vysvětlovat nevysvětlitelné a obhajovat neobhajitelné.

Když jsem nedávno napsal, že na krajské úrovni hrozí nikoli stabilizování, nýbrž destruování politiky, a že základní předpoklad, aby tomu tak nebylo, je poctivost politiků, jeden zkušený muž mi namítl, že poctivost je vágní pojem. Odkdy ale? Od té doby, co se nenosí jednota slov a činů a čisté peníze v čistých rukou bez střetů zájmů?

Připusťme, že poněkud otupený je už i volič. Politikovi mnohé, i ulité veřejné peníze leckdy promine, jen když se rozdělí. Přesto když jsem si přečetl, jak si někteří hejtmani půjčují miliony od přátel, kteří „pouze“ náhodou podnikají či dokonce tu a tam jejich firmy spolupracují s krajem, přepadly mne černé myšlenky, zda všechno toto jsou schopny klasické strany adekvátně řešit.

S otevřením volebních místností mějme na paměti, že se na nás Havel tam seshora dívá a snad i trochu přikuluje. Repro DR

Etika v politice je neméně důležitá jako program. Jenže žijeme v éře siláckých údržbářů oscilujících od pangejtu k pangejtu. Kdekdo je expert na bezpečnost, migraci, menšiny, jedním dechem ale od týchž lidí slýcháme, že v komunálu či na kraji neexistuje politika pravicová, nebo levicová, ale jen řešení všedních neideologických problémů. Omyl.

Kraj lze spravovat podle receptů pravice, nebo levice, jen je nutné zvládat řemeslo. Zato univerzální manažerská řešení neexistují. Krajské zastupitelstvo či rada nejsou koňský trh, kde pro handlíře neplatí žádná omezení. Kdo v nich zasedá, je politik a jako politik se musí umět chovat, i když jeho moc je rozprostřena jen mezi pár desítek kilometrů.

Tím spíš to platí o senátorkách a senátorech, které si nevolíme, aby regulovali dopravu v obci nebo stavěli školy. Jejich úkol je hlídat a vylepšovat legislativu plus být pojistkou, když se začnou otřásat jiné ústavní instituce.

Proto má smysl vyrazit k urnám: volíme si oblastní vlády a zákonodárce. A každý hlas se na těchto křižovatkách a v tomto výběru, jenž zdálky při nízké voličské účasti připomíná loterii, počítá tím spíš. Jak volíme, je vedlejší. Hlavně že volíme. Jsme-li nespokojení s dosavadními reprezentanty, sáhněme po nových. Klidně jim spočítejme kiksy, přešlapy, morální prohřešky i hrbolaté silnice, ale každopádně vezměme na své bedra odpovědnost.

Jen tak se dá udržet ve společnosti i politice dynamika a premiérem Sobotkou akcentovaná otevřenost, jen tak zabráníme nástupu samozvaných autoritářů, kteří nás zválcují silou, penězi či sladkými slogany.

Václav Havel měl dar promýšlet politiku od komunálního základu po evropskou střechu (každého jejího stupně se týkalo Sobotkou připomenuté varování před středoevropským bludem, že „lze beztrestně prokličkovat historií“). V tom se mu nikdy nevyrovnají ani oligarchové s mozky účetních, ani ješitové, kteří se sápou po funkcích, jen aby mohli popichovat druhé. S otevřením volebních místností mějme na paměti, že se na nás Havel tam seshora dívá a snad i trochu přikuluje.