Tak si říkám, jestli by Václav Havel letošní 5. říjen přežil, kdyby se jej dožil. Možná by jen nenápadně stál v koutě a všemu tomu hemžení kolem jeho osmdesátin se pod vousy smál. Všichni Havla vzýváme, ctíme, opěvujeme; vybafne na nás zpoza kdejakého rohu — a přitom mu tak málo rozumíme. Je už jenom náš, takový jakého ho chceme mít my. Možná poněkud instantního, možná jako stránku v komiksu, ne v encyklopedii.

Kdo by to byl jen řekl, že z politiků se podstaty Havlova odkazu dotkne nejlépe skoro o dvě generace mladší Bohuslav Sobotka? Jeho středeční rudolfinská poznámka o hodnotách a o tom, jak je těžké hovořit Havlovým jazykem, mířila do černého. Stejně jako popis křižovatek, na nichž stojíme: Přát si Česko otevřené, nebo izolované? Společnost liberální, nebo autoritářskou?

Když premiér varoval před „oligarchizací politiky“, zlehka navázal na Havlův střet s „mafiánským kapitalismem“. Nebyl by ostatně Havel v první linii odmítačů přístupu ke státu coby firmě? Lidé citliví a přemýšliví, ke kterým patřil, se nedokáží na společnost dívat tak technokraticky a zjednodušeně jako Babišův holding.

Univerzální manažerská řešení neexistují