Devět otazníků pro Václava Bělohradského

Václav Bělohradský sepsal v roce 2010 devět návrhů pro novou levici. Jako kandidátovi do Senátu mu je dnes připomíná Martin Vrba.

Kniha s příznačným názvem Kritika depolitizovaného rozumu se svého času stala jedním ze symbolů kladení odporu Nečasově vládě ze strany tehdy se formujícího hnutí zdola. Pochází tak v jistém perverzním smyslu z krásného období. Všude pod nebeskou klenbou panoval dokonalý chaos – situace byla znamenitá. Ulicemi kráčely davy odborářů ruku v ruce se studenty a nezávislými iniciativami. Jinak inertní levice se dala do nebývalého pohybu. Zpackaný pokus o vysokoškolskou reformu vychoval novou generaci mladých levicových aktivistů. Intelektuálové si na náměstích notovali s lidem ve společném boji proti stejnému protivníkovi. Pro některé (mě nevyjímaje) to byl zážitek takřka iniciační, tím spíš, že nic z toho už není pravda.

Z leckterých aktivistů se staly „normální struktury“, jiní se zavinuli zpátky do pelechu svých akademických kariér. Živelnost aktivistické politiky se rozplynula jak pára nad hrncem a iniciativu převzaly lobbyistické projekty za lepší stát a transparentní politiku. S nástupem nové vlády se rozum depolitizoval znovu, ale jinak. Na straně jedné opustil politiku ve prospěch pouhé ventilace strachu a frustrace, na straně druhé co nejtišeji přešlapuje v zákoutích parlamentních kuloárů a usiluje o svou neviditelnost pokud možno bez jakýchkoliv kontroverzí. Strašidlo depolitizovaného rozumu nás neopustilo, pouze si obléklo nový kabát.

Do zmíněné knihy napsal svou esej mezi jinými i Václav Bělohradský. Ostatně už podle názvu si jejího autora asi nespletete – pojmenoval ji Postkomunistický manifest: devět rhizosfér pro novou levici. Asi je to ironie osudu, že se nakonec za takovou novou levici rozhodl kandidovat sám a svých devět návrhů jako by tehdy v roce 2010 psal svému dnešnímu já. Právě v takovém kontextu má smysl skromné připomenutí těchto „rhizosfér“, které dnes mohou překvapit svou aktuálností. Na jejich podkladě se tedy pokusím předestřít devět tezí pro Václava Bělohradského.

Právo na kritiku identit
Prvním tématem Bělohradského eseje není nic jiného, než specifické pojetí evropské racionality, kterou vnímá nikoli jako univerzální rozum, jemuž se mají partikulární tradice přizpůsobit, ale naopak jako právo na kritiku každé tradice. Zdá se, že se v takové představě ukazují kontury alternativy vůči multikulturalismu, který identity a tradice fetišizuje, a uspokojuje se požadavkem vzájemné tolerance. Otázka, kterou si Bělohradský klade, je jednoznačná: „Je prvním lidským právem právo na tradici, nebo právo na kritiku každé tradice? Má stát zajistit každému občanovi právo na život uvnitř své tradice, nebo naopak právo z každé tradice uniknout, ke každé mít kritický odstup?“ Stěží si lze nevšimnout, jak tento bod rezonuje právě dnes.

Je dnes možné a žádoucí podávat kritiku náboženských a kulturních tradic, nebo máme raději takticky mlčet v obavách o další dmýchání nevraživosti mezi různými identitami? Může být pozice, která takticky mlčí ve věci kritiky identit, jež jsou aktuálně v hledáčku ultrapravice, pozicí důvěryhodnou? Pokud se Václavu Bělohradskému podaří dostat se do senátního křesla, bude bezesporu namístě nalézt na takovou otázku odpověď.

Nový veřejný rozum
K tomu se bezprostředně váže i druhá „rhizosféra“, která chce položit základ otevřené společnosti v „reflexivním rozumu“, tedy takové figuře myšlení, která se nevyčerpává pouhým nasloucháním druhému, ale onen druhý, který poskytuje pohled zvnějšku, je pro ni základním kamenem. Rozum tu není jakousi schopností, kterou disponuje jednotlivec sám za sebe, ale je utvářen v interakci s druhými. Nemá podobu oné předem dané univerzální racionality, nesené moderním individuem, ale je plodem mezilidského, veřejného vedení řeči.

Je až děsivé, že takové pojetí se dnes jeví nesmírně ambiciózně, ba utopicky. Ve společnosti, která sestává z minima komunikace a ve které dochází k inflaci privátních racionalit, jež ze svých obýváků konstruují vlastní obrazy světa. Česká veřejná racionalita se vyznačuje především tím, že neexistuje, požírána samozvanými majiteli mnohdy směšných pravd. Depolitizovaný rozum je zároveň rozumem soukromým, tedy rozumem, který se neobtěžuje oním kontaktem s Druhým, ale vystačí si sám se sebou. Je to rozum normalizovaný, který se samolibě uspokojuje ve svém privátním prostředí, kde plodí pouze obludnosti a karikatury sebe sama.

Kudy vede cesta ven z racionality jako soukromého vlastnictví k rozumu jakožto společné otevřené interakci?

Zájem celku nesený obětí
Třetí „rhizosféra“ je kritikou racionality sebezájmu. Hledá základ politiky nikoli pouze ve sledování svých cílů, ale ve figuře oběti, která se této kalkulující logice vymyká. Do hry se tak dostávají občanské ctnosti – „zájem celku se může prosadit jen skrze oběti“. Václav Bělohradský se ptá, kdo má ztělesňovat onu ctnost, která by „účinně omezovala racionální honbu za vlastními cíli“. Snad odpověď na svou otázku nalézá ve své kandidatuře… Především se ale dotýká jednoho z paradoxů liberální politiky, která je na jedné straně definována skrze „úsilí o své vlastní štěstí“ a na straně druhé na úrovni rétoriky předkládá lidem politické postavy, které mají sloužit nikoli svému, ale veřejnému zájmu.

Je tato otázka skutečně jen etická, nebo má své hlubší systémové a ideologické kořeny?

Před šesti lety Václav Bělohradský v knize Kritika depolitizovaného rozumu formuloval devět tezí pro novou levici. Netušil, že coby kandidátovi do senátu je vlastně kladl i sobě. Foto Facebook VB

Konec politického spektáklu
Jakkoliv Václav Bělohradský svého času vyjádřil kontroverzní podporu politickému projektu Andreje Babiše, čtvrtá teze jeho eseje je s tímto postojem v ostrém kontrastu. Kritizuje „politický spektákl“, kde se i odpor a kritika staly svého druhu zbožím. Komodifikace nespokojenosti, opřená o nadbíhající politiku po vzoru divadelního představení, je jádrem Babišova hnutí ANO – čím jiným je tento český oligarcha, než spektakulárním a flexibilním klaunem, firmou na politický marketing a vyprázdněnou skořápkou bez jakéhokoliv obsahu? Stejně tak je jedním z hlavních architektů české mediální reality, jež nese lví podíl viny na dmýchání xenofobních a rasistických tendencí, již jsme dnes smutnými svědky.

Na tento mediální spektákl se Václav Bělohradský snaží odpovědět onou paralelní blogosférou, která má mít údajně potenciál „de- institucionalizovat“ informační toky. Není ale taková představa ve světle posledních let naprostou iluzí? V éře bujení alternativních webů, opřených o hoaxy, soukromých blogů, kde slaví úspěch největší demagogové a blázni, stejně jako nově vznikajících soukromých médií, jež prodávají PR články jako seriózní žurnalistiku, je namístě označit takovou představu za utopickou.

Umělecké a kulturní avantgardy už musely několikrát během dvacátého století vystřízlivět ze svého nadšení pro nové komunikační technologie. Nepřinesly prozatím více demokracie a svobody – namísto toho se staly tou nejhorší stokou, na kterou lze ve virtuálním prostředí narazit.

Možná je tato otázka nastolena špatně. Ukazuje se, že hledání paralelních mediálních struktur, které by byly schopné odolávat síle spektáklu, je jen čekáním na Godota. Problém se očividně nachází v samotném jádru fungování mediálního systému a na stejném místě se nachází i jeho řešení.

Nebylo by tedy od věci namísto hledání paralelních mediálních struktur transformovat ty stávající?

Nová commonistická politika
Pátý bod se věnuje sdíleným statkům, pro které se v anglosaském prostředí vžil název „commons“. Pro český kontext z toho vyplývá utváření étosu, který vychází z vědomí existence veřejných a kolektivních statků, které není legitimní podřídit privatizačnímu útoku. Součástí každé společnosti jsou sféry, které fungují pouze tehdy, pokud je jejich smyslem společný zájem všech. Ať už se taková situace týká ekosystémů, životního prostředí, nebo veřejných služeb, můžeme soudit, že Senát je místem, které má potenciál více či méně úspěšně blokovat pokusy, které chtějí předat tyto „commons“ loupeživým nájezdům soukromých zájmů. Senát může mít nejen politickou funkci brzdy proti takovým snahám, ale zároveň být místem, které bude nezbytnost existence sdílených statků jasně artikulovat.

Jak ale přesvědčit atomizovanou a individualizovanou společnost, že tyto sféry je nutné nejen bránit, ale především rozvíjet?

Radikalizace demokracie
S tím souvisí i šestý bod, který můžeme nazvat jako repolitizaci ve prospěch deliberativního pojetí demokracie, tedy takové demokracie, která není procesem odborných konzultací mezi politiky a expertními sbory, ale veřejnou debatou, která zahrnuje všechny. Prohloubení demokracie je tu vnímáno jako způsob řešení externalit, tedy vedlejších produktů soukromých zájmů, které vytváří problém pro své „sousedy“.

Kde ale vzít onu občanskou ctnost – ztělesněnou ve figuře oběti – v případě, kdy se jedná o projekt ve veřejném zájmu na úkor konkrétních jednotlivců? Je deliberativní demokracie možností řešení takového sporu, nebo naopak jeho úspěšnou blokací?

Rozchod vědění a soukromého vlastnictví
Sedmá „rhizosféra“ se věnuje antagonismu mezi společností, jejíž rozhodující výrobní silou je vědění, a režimem soukromého vlastnictví. Vědění se tu stává jedním z oněch „commons“, které je vyhlašováno jako nezcizitelné. Otázka „jaký režim odpovídá obraně vědění jako veřejného statku?“ se dotýká jádra věci. Pokud jím není a nemůže být soukromé vlastnictví, zbývá patrně produkce vědění ve veřejném zájmu, opřená o autonomii akademického světa a vědeckého výzkumu.

Není ale problémem privatizace poznání i to, že soukromé zájmy, pronikající do kateder a fakult, ohýbají linie, kudy se teoretický a technologický vývoj ubírá? Není součástí této teze i to, že dochází k socializaci investic a privatizaci zisků ve prospěch soukromých firem, kterým je dána k dispozici kognitivní síla výzkumných ústavů, placených z veřejných peněz, společně s veřejnými investicemi?

Mezi komunismem a kapitalismem
„Kapitalismus je nezodpovědný, ale otvírá svobodný prostor pro lidské jednání; komunismus je zodpovědný, ale podřazuje člověka kruté centrální moci,“ tvrdí se v osmé tezi. Václav Bělohradský volá po propojení těchto „nadcivilizací“, není ale zcela jasné, v čem je kapitalismus svobodným prostorem lidského jednání.

Není v něm spíše svoboda jedněch podmíněna zotročením druhých – a jako taková je tedy jen ideologickou fikcí? Nemá spíše smysl obrat k původnímu náboji komunistické ideje, která aspiruje na samosprávnou společnost, kde kolektivní mechanismy ekonomické aktivity jsou podmínkou možnosti svobody jednotlivce? Jak jinak lze řešit rozpor mezi těmi, kdož jsou vlastníky kapitálu a výrobních prostředků a těmi, kteří nevlastní nic, jen svou pracovní sílu?

Smysl, který není pouhým cílem
Poslední bod je zároveň nejvíce ezoterický. Těžko říct, co se míní „adventem boha pro člověka bez aury“ nebo naléhavou potřebou zakoušení posvátného. Poněkud existenciální úvaha se snaží najít místo člověka ve světě, ve kterém už neplatí jeho antropocentrická jedinečnost.

Být jednou z mnoha životních forem na zemi a ničím víc je patrně důležitým ekologickým imperativem, ale jak jej přetvořit v reálnou politiku?

A co si myslíte vy? Diskuse (46 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

"Postkomunistický manifest" V. Bělohradského Úterý, 20.Září 2016, 14:54:48

Tak toto kritické přezkoumání ideových tézí V. Bělohradského je skutečným počinem, který by stál za to, probrat a prodiskutovat zde všechny jednotlivé body jeden po druhém. A to sice jak zde prezentovanou kritickou recepci M. Vrby, tak ale i samotné původní téze V. Bělohradského. Protože ty jsou tím vlastním základem, který je zde jenom minimalisticky reprodukován, ale bez něhož mnohé repliky jsou sotva srozumitelné respektive přímo postrádají smysl. Takže, pro případné zájemce zde doplňme poukaz na ten původní Bělohradského text: http://www.multiweb.cz/hawkmoon/postkomunisticky_manifest.htm

Proč je tento text (to jest: oba ve svém komplexu) natolik významný? To proto, protože jsou v oněch devíti bodech skutečně tematizované základní otázky toho, jak chceme chápat současný svět a roli současného člověka v tomto světě. Na první pohled to nejsou témata specificky levicová, nýbrž "pouze" obecně filozofická; ale jak V. Bělohradský svůj manifest uvádí, jedná se o "devět témat, která vymezují půdu, do níž nová levice musí vrůst svými kořeny". A pokud tato "nová levice" vůbec chce nějaké kořeny zapustit, neměla by se těmto otázkám a těmto tématům vyhýbat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 20.Září 2016, 15:19:25

Tolik tedy úvodem. Jako další je zapotřebí trochu vyjasnit dva konkrétní body Vrbovy kritiky - z onoho katalogu devíti jedná se o dva poslední body.

Především bod č. 8: Vrba se ptá, v čem má vlastně spočívat (Bělohradským postulovaná) "svoboda kapitalismu". Vrba oponuje tím, že kapitalismus přece daleko spíše člověka spoutává, nežli osvobozuje.

Tady se podle všeho jedná o určité nedorozumění: Bělohradský toto svázání člověka kapitalismem (jakožto systémem odlidštěné moci respektive odlidštěných mechanismů tržně-ziskové racionality) zjevně nijak nepopírá.

Ta "svoboda kapitalismu" se vztahuje zřejmě výhradně na moment čiré osobní a u t o n o m i e individua - kterou kapitalismus skutečně přináší. Neboť, jak konstatuje už Marx, kapitalismus vysloveně potřebuje takto "svobodného", to jest od všech feudálních pout a závislostí zbaveného průmyslového, mobilního pracovníka, který může být nasazen a použit dnes tam a zítra jinde, podle toho jak to právě vyhovuje (průmyslovému) kapitálu.

V tomto ohledu Vrbův vlastní koncept samosprávných kolektivů postrádá relevanci; ani se ta svoboda kapitalismu nestane ničím větší, když bude praktikována kolektivně místo individuálně; ani se té reálné nesvobodě kapitalismu neunikne ani o kousek více jenom tím, když se ta systémem ovládaná individua sdruží do kolektivů - stejně tak ovládaných a manipulovaných dominantním systémem.

--------------------------

Co se pak té poslední, deváté téze týče: tady je ovšem nutno přitakat kritice M. Vrby, že vlastní Bělohradského koncept pro současného člověka jakožto "čas příchodu boha pro člověka bez aury" zůstává nemálo nebulózní.

Není zcela jasné, jestli Bělohradský tu existenci "člověka bez aury" prostě konstatuje jako objektivní fakt moderní průmyslově-technické civilizace, anebo zda tento stav člověka sám vítá, jakožto - konečně! - osvobození se člověka od jeho vlastních náboženských sebeklamů.

Tento druhý výklad by se zdál být pravděpodobnější; ale tomu na straně druhé nemálo protiřečí to, že Bělohradský zde postuluje "příchod boha" - kterážto religiózní figura (byť i psaná s malým počátečním písmenem) je jen obtížně myslitelná bez nějaké aury. Tedy bez toho, co V. Bělohradský naopak chce odstranit a zrušit.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Úterý, 20.Září 2016, 16:47:48

Když se bude lidem neustále vtloukat do hlavy, že vlastně nejsou nic jiného než zvířata (jedna z životních forem), nebude tady vůbec žádný důvod, proč by se potom měli chovat zodpovědně a ekologicky.
Navíc to není pravda. Duchovní sféra reálně existuje a člověk jí může dosahovat.
Já bych se nebála říct, že existuje i Bůh.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Středa, 21.Září 2016, 07:29:28

Především se člověk od zvířat liší tím, že má určité povinnosti. Nebo by je měl mít.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Václav Bělohradský nepřináší kvadraturu kruhu a nevynalezl perpetuum mobile Středa, 21.Září 2016, 08:08:5

Pojmenovává rozpornost světa, ve kterém cce veřejně působit, ale netvrdí, že má recept na překonání těchto rozporů, dosažení úplné shody nepovažuje ani za něco žádoucího. Pohled druhého je pro něj něčím, co je potřeba vyhledávat, ne potlačovat.

Martin Vrba naopak rozpory jednoduše popírá. Například rozpor mezi nezodpovědností kapitalismu a krutou mocí komunismu by chtěl překonat návratem k ideji komunismu z 19. století, snad ještě před Marxem.

Co jiného je idea, "která aspiruje na samosprávnou společnost, kde kolektivní mechanismy ekonomické aktivity jsou podmínkou možnosti svobody jednotlivce?"

Tato idea je plodem nepolitického soukromého rozumu, protože není pojmenována nesmírná politická moc, která by byla k nastolení takové společnosti potřeba. Není v ní místo pro pohled druhého, protože to by byl nutně také pohled toho, kdo takovou společnost nechce. Je to projekt pro abstraktní lidi, kteří nemají žádnou historii, žádné tradice, žádné již vytvořené mocenské struktury, které by bylo potřeba rozbít

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Středa, 21.Září 2016, 09:46:59

Co když takoví abstraktní lidé bez vazeb už existují, pane Kubičko? Nemohli by si vytvořit takovou malou "společnost" třeba jenom sami pro sebe? Aby do toho nemuseli tahat ty, co nechtějí.
Řekněme něco jako "založit novou kulturu".

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Piráti, kibucy a jiné komunity Středa, 21.Září 2016, 10:54:1

Lidé bez vazeb opravdu můžou vytvářet malou společnost.

Příkladem můžou být piráti, o kterých jsem tu nedávno psal. Ti měli paralelní, velmi rovnostářskou společnost, kde si zavedli například úrazové pojištění.

Nebo rané období kibuců v Izraeli se společným majetkem i společnou péčí o děti. V obou případech šlo o lidi, kteří své původní vazby měli přerušené, jako námořníci nebo emigranti.

Piráti neodolali organizované síle britského námořnictva, kibucy zase ztratily svůj socialistický charakter asi pod tlakem toho, že izraelská společnost se jako celek vyvíjela jiným směrem a bohatla z průmyslu.

Klášterní komunity se také vyvíjely od rovnostářství raného mnišství k hierarchičnosti později, i když třeba svatý František se chtěl k původní prostotě a bratrské rovnosti mnichů vrátit.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Středa, 21.Září 2016, 11:52:32

Měl jsem vlastně napsat v Palestině, protože kibucy vznikaly již před vznikem státu Izrael.

Petrasek Milan - penzista

Upozorňuji paní Hájkovou, že nejedno Středa, 21.Září 2016, 12:19:14

živočišstvo které naruší ekologickou balanci se dostane do stejného šlamaslu jako duchem obdařený tvor boží.
Solitérní nebo družstevní pojetí existence semnebotam ..... bych dodal.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Kubičkovi Středa, 21.Září 2016, 12:27:45

Nemusí chodit až do Palestiny, hachšary byly po celém Československu.

A co do formy nebyly nic neobvyklého a nic, co by se vázalo jen na sionismus. Britanie má obrovskou tradici socialistických komunitních společností (před i pomarxovskou,ostatně právě v této zemi to není příliš podstatné). Meziválečné Československo bylo prosyceno sítí samosprávných a svépomocných společenství, od výrobních a spotřební až pěněžní a vzdělávací. Včetně hald knih, které ji poskytovaly teoretických zdůvoddnění, často velmi zajímavých. Stav, který definitivně zlivkidoval až reálný socialismus.

Nemuselo tedy nutně jít o lidi, jejichž původní vazby byly přerušené. Neexpanzivní a sympatické rozšíření možností na okraji vykořisťovatelské společnosti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Aura, Bůh a bůh Středa, 21.Září 2016, 12:40:14

Paní Hájková, ať už napíšeme slovo bůh/Bůh s velkým či malým počátečním písmenem, pořád nám to nevyřeší tu otázku, jak to vlastně V. Bělohradský myslel s tím "příchodem boha bez aury".

Jedno určité vysvětlení by se nabízelo: totiž že by to Bělohradský myslel dosti podobně jako já - který zde už léta prezentuji své přesvědčení, že nějaký další kvalitativní rozvoj lidské společnosti je podmíněný vytvořením nějakého nového, "civilního" náboženství. Tedy, dalo by se říci, právě takového "boha s malým počátečním písmenem".

Na straně druhé, i za tohoto předpokladu základního souhlasu mezi mými a V. Bělohradského tézemi tu zůstává jeden zcela zásadní rozdíl: že Bělohradský zcela principiálně popírá a zavrhuje právě tu "auru". Tedy moment (a prožitek) něčeho principiálně vyššího, co stojí nad jednotlivým člověkem; něčeho, co vytváří svou vlastní jsoucnost, svou vlastní ontickou sféru. Podle mého přesvědčení je něco takového (tedy toto "civilní náboženství") bez alespoň určité míry takovéto "aury" prostě principiálně nemožné. Krátce řečeno: Bělohradský zde zůstává až příliš velkým (bylo by snad až možno říci: fundamentalistickým) racionalistou; ale na základě pouhého racionalismu není nikdy možno vytvořit autenticky lidský svět.

Ta hypotetická "aura" v mém pojetí: ano, její zásadní rozdíl proti těm dosavadním by skutečně byl v tom, že by byla 1. smířena s rozumem, tj. kompatibilní s rozumem, a 2. byla by kdykoli kriticky přezkoumatelná rozumem. Ale nicméně, i tak by stále zůstávala sama sebou, tedy principiálně nikoli racionalistickým, nýbrž niterně-emotivním vztahováním se člověka k jeho světu.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Kibucy a spol - panu Kubičkovi a Profantovi Středa, 21.Září 2016, 12:43:33

Asi to nebude nic pro mladé vzdělané muže jako je pan Vrba.

Petrasek Milan - penzista

Bělohradský nepostuluje příchod boha, ale příchod jiné fikce bez aury Středa, 21.Září 2016, 12:53:3

...........Na místo jedinečného „aktu (s)tvoření“ nastupuje sériovost, opakování, trvání – bez aury.
I člověk ztratil dnes svou auru, a to ze stejného důvodu – je (bio)technologicky reprodukovatelný. Jeho jedinečnost se rozplývá spolu s jejím garantem – všemocným a vševědoucím bohem křesťanů. Zkušenost reprodukovatelnosti s sebou nese jakýsi osvobozující šok: Nejsme než jedna z forem života na této planetě, nic víc, nejsme ani jedineční, ani nijak originální, sdílíme většinu genetické informace nutné k naší reprodukci se stromy a jepicemi. A můžeme být i naklonováni. Přišel čas příchodu boha pro člověka bez aury, člověka reprodukovatelného. Devátou rhizosféru chci proto vymezit tématem adventu tohoto boha.
Nacházíme se v krátkém (adventním) čase příchodu zrevidované, od pouze smyšlené představy o smyslu naší existence.........bych se domníval.
Takže stále neosvobozeni od neznalosti ...bych dodal

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Profantovi Středa, 21.Září 2016, 13:30:46

Z toho, že lidé s přerušenými vazbami můžou vytvářet malé společnosti neplyne, že je jiní lidé zakládat nemůžou a ani jsem to netvrdil. Ostatně mniši, o kterých také píšu, se sdružovali ne proto, že by měli zpřetrhané vazby, nýbrž na základě společného cíle či ideologie.

Piráti jsou zajímaví tím, že jim asi nešlo o protest proti vykořisťovatelské společnosti, ty zvláštní vztahy si vytvořili, protože byli fakticky odkázáni jen jeden na druhého. Těžko mohli chtít, aby všechny lodě byly pirátské jako ta jejich, to by pak bylo pirátství hrou s nulovým součtem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Reflexivní racionalita a pohled Druhého Středa, 21.Září 2016, 13:42:28

Včera jsem se dostal jenom k některým obecným záležitostem týkajících se obou předložených textů (Vrby a Bělohradského). Pokračujme tedy dnes v dalších úvahách na dané téma. A počněme hned bodem, který je podle všeho centrálním momentem či osou všeho ostatního.

V. Bělohradský - zcela v souladu se svým základním ideovým přesvědčením - zásadně zavrhuje všechno, co by vůči lidskému individuu mohlo vystupovat jako nějaká vyšší, na tomto individuu nezávislá autorita. Tedy, v daném případě zcela jmenovitě odmítá - sice racionalistické, nicméně stále apriorní - cogito ergo sum; lidsky či racionálně pozitivních rezultátů se má dosahovat výhradně v kontaktu a ve vzájemné intelektuální výměně mezi "já" a "ty". Kdy jedinec překračuje principiální omezenost svého vlastního intelektuálního horizontu, a obohacuje se o náhledy svého protějšku. K čemuž V. Bělohradský ještě připojuje, že takovýto akt či proces "reflexivní racionality" je možný pouze za podmínek vzájemné důvěry, tedy absence nějaké nadřazené moci vzbuzující strach.

Toto Bělohradského pojetí se tedy velmi blíží onomu známému Masarykovu výroku "demokracie je diskuse" - ovšem nikoli v jejím pozdějším zploštělém tvaru, nýbrž v jejím původním významu, kdy nepostačí pouhý fakt vzájemného hovoru či diskuse, nýbrž kde musí docházet ke skutečné a pravé výměně myšlenek. Ten Masarykův - původní - výrok by tedy vlastně musel znít nikoli že "demokracie je diskuse", nýbrž že "demokracie je d i a l o g" - dialog v původním, vlastně filozofickém smyslu a významu toho slova.

Na tuto Bělohradského představu pozitivního řešení odpovídá M. Vrba velice případnou poznámkou, do jaké míry je možno si takovýto vstřícný dialog představit za podmínek kapitalismu, kdy každý jedinec je nevyhnutelně uzavřen do svého vlastního "soukromého" rozumu, do okruhu svých vlastních privátních potřeb a zájmů.

Jak řečeno, tato Vrbova kritická poznámka je více než oprávněná - my si skutečně takovýto pozitivní dialog nemůžeme prostě jen tak myslet, bez ohledu na konkrétní rámcové podmínky; nicméně, samotný problém věci leží ještě hlouběji.

Takže, podle Bělohradského je jádrem všeho takováto vzájemná výměna názorů, náhledů, poznatků, perspektiv dvou různých osob v dialogu založeném na vzájemné důvěře a prostém všeho nátlaku a strachu.

Bezpochyby: jako princip tento model vypadá velice přesvědčivě, a sotva by mu rozumný člověk mohl nějak protiřečit.

Zásadní otázka ovšem je: do jaké míry je V. Bělohradský v r e á l n é p r a x i sám ochoten a připraven, podle tohoto mravně-komunikativního imperativu jednat!

Totiž: aby zde skutečně došlo k nějakému zásadnímu obohacení mého vlastního - původního - názoru či náhledu, musím být připraven akceptovat, přijmout a doslova "strávit" názory a argumenty - právě mého největšího odpůrce! "Postavit se do okruhu síly protivníka", nazval tento akt Hegel.

A - co je V. Bělohradskému to nejméně stravitelné? Co se nachází v nejostřejším protikladu proti jeho vlastním názorům? - Není to nic jiného, nežli právě ten náhled, že existuje o b j e k t i v n í racionalita, objektivní říše idejí principiálně překračující omezený dosah každého jednotlivce!!

Jinak řečeno: pokud by V. Bělohradský chtěl opravdu důsledně jednat podle svého vlastního principu - tedy svůj vlastní názor obohatit o náhled toho druhého - pak by musel být ochoten k tomu, v takovémto vstřícném dialogu akceptovat i ten názor svého kontrahenta, který zpochybňuje jeho vlastní výchozí axiomy!

A opravdu se nezdá, že právě k takovémuto kroku by V. Bělohradský byl ochoten. To znamená: ten jeho napohled tak krásný a humánní model vstřícné "reflexivní racionality" se v praxi ukazuje být použitelný jenom pro "dialog" s těmi, kteří apriori sdílejí ten samý základní světonázor! Jinak řečeno: nakonec jenom nula od nuly pojde.

Tedy: ne že by ten samotný model toho vstřícného dialogu byl nějak vadný; jak už řečeno, jako obecný princip je zcela v pořádku. Jde jenom o to, že k tomu aby byl opravdu uplatňován v reálné životní praxi, tak k tomu by byly zapotřebí zcela specifické jak vnitřní, tak vnější podmínky, které jdou daleko za pouhý stav "vzájemné důvěry", respektive pouhé absence nějaké bezprostředně nadřazené moci.

Jednou jedinou větou by to celé bylo možno vyjádřit takto: V. Bělohradský vidí věci naprosto správně - ale je to prostě příliš málo.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 21.Září 2016, 13:47:48

No dobře, pane Petrasku - ale pořád marně bádám nad rolí toho "boha s malým b" pro tohoto "reprodukovatelného člověka bez aury"...

I když to bude "revidovaná představa o smyslu naší existence" - kdo pak nám tu vlastně ten nový smysl dodá? Ten bůh s malým b?

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Středa, 21.Září 2016, 14:01:22

No, já myslím, že liberálně demokratická společnost si v každém případě brzy nebude vědět rady, co si počít s ambiciózními a vzdělanými mladými muži, kteří byli vychováni právě touto společností a kteří v ní už nenajdou uplatnění.

Petrasek Milan - penzista

"Postavit se do okruhu síly protivníka", a Středa, 21.Září 2016, 14:22:26

dát šanci krásným a humánním modelům vstřícné "reflexivní racionality" jak v Boží, tak božské podobě.
Smyslem naší existence zůstává nadále nekonečný tanec atomů v nekonečnu.
Pouze netrpělivé povahy chtějí Smysl dnes a B i b smysly je nudí.........bych za sebe řek.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Středa, 21.Září 2016, 17:20:49

To by bylo smutné, kdyby o kibucy neměli mladí vzdělaní muži, kteří uvažují o možnostech změny stavajících neutěšených poměrů prostřednictvím samosprávných jednotek zájem.
Kibucy totiž představují velmi dobře dokumentovaný případ vzestupu a pádu, osobního nadšení mladých vzdělaných můžů a žen a jejich zklamání (právě od těch vzdělaných máme řadu autobiografických reflexí), realizace ideje a její ideologické a mocednské manipulace, struktur ovládání ve formálně horizontálně strukturované skupině atd.
Samozřejmě, historie se neopakuje, ale jen blbec by se z ni nesnažil poučit a to doufám Martin Vrba není.
A totéž platí o těch samosprávných ekonomických spolcích 1. republiky a střední Evropy vůbec. Region se sice změnil, ale některé kusy této zapomenuté historie jsou po čertech aktuální.

P.s. Proto jsem také připomínal proti karibským pirátům ty civilnější příklady. Bez konfrontačního záměru.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Středa, 21.Září 2016, 18:03:33

Na Wikipedii jsem se dočetla, že se dostaly do ekonomických obtíží, zadlužily se a byly privatizovány.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Středa, 21.Září 2016, 19:00:43

Tak jsme zase zpátky u toho, co bude společnost v budoucnu dělat s přebytky mladých vzdělaných lidí jako je M. Vrba.
Nedávno jste, pane Profante, v diskusi zmínil potřebu nepodmíněného základního příjmu, který však (podle vašich slov) asi nepůjde prosadit bez revoluce.
Já osobně si myslím, že revoluce proti liberální demokracii je nemožná.
A nějak si nedovedu představit ty vzdělané mladé muže jak dělají revoluci jen kvůli tomu, aby pak po ní dostávali ten nepodmíněný základní příjem.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Středa, 21.Září 2016, 20:06:25

Revoluce proti liberální demokracii je možná. Jde o to, k čemu by byla?

Vzdělaní muži a ženy se dokážou v současné společnosti jistě zařídit, aniž by potřebovali základní bezpodmínečný příjem. Mnohem hůře je těm nevzdělaným, ať již s titulem či bez titulu. Dnes Vám stačí dva tři jazyky, dovednost napsat větu s kadencí, schopnost vyjít s nadřízeným, který má absurdní požadavky a chování řeznického psa -- a to jsou všechno věci, bez kterých vzdělání nezískáte -- a budete mít práci, dokonce přijatelně placenou. jen nesmíte přemýšlet o její potřebnosti.

Herbert Marcuse kdysi použil sousloví, které vystihovalo tehdy (tuším 1969) situaci těch vzdělaných a vystihuje ji i dnes: "revoluce ze znechucení"(Revolution aus Ekel). Pokud by ti mladí vzdělaní dělali revoluci, tak to bude právě tahle.

A to platí i o základním nepodmíněném příjmu. Nepotřebuji ho a doplatil bych na něj. Ale zbavil by mě znechucení z lidí, kteří se nestydí vyčítat těm neubožejším pár korun dávek, vymýšlet si a šířit nesmysly o zvláštních dávkách pro Romy a azylanty vyších než medián české mzdy apod. Bohužel, tato nestydatá lůza je očekávatelný důsledek dnešního fungování sociálního státu.

Jenomže nepodmíněný základní příjem by se svými dopady rovnal revoluční změně poměrů -- a proto si myslím, že bez revoluce nebude. A máte pravdu, revoluci kvůli němu asi nikdo dělat nebude, příliš věcný a rozumbý důvod :-)

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Středa, 21.Září 2016, 22:33:54

Bez vnitřního étosu zbudou jen kupy slov a tahanice o výklad pojmů. Bez živého vnitřního étosu zbude jen snaha budovat systém mrtvého práva, které nikdy nebude fungovat, protože bude chybět vnitřní étos mj. i soudců. Bez vnitřného étosu zbydou jen prázdná ega, která budou skrze dokonalé rétorické formy trvat na svém, pevně a studeně. A mrtvolně dokola.

Jinými slovy: Tam kde nechybí dobrá vůle funguje snadno cokoliv. Tam, kde se bude každá snaha o vytvoření přátelské pospolitosti kritizovat z té či oné strany (nyní nejčastěji, že jde o omezení svobody, nebo o komunismus), nebude nikdy fungovat nic. Protože individuální hledání "skulin" v systému je vždy efektivnější, než snaha dát systému pravidla.

Občas zahlédneme malé světélko a občas narazíme na Člověka i tam, kde jej nečekáme:

http://pravdaovode.cz/soud-bomba/

Ivo Horák - Praha 3

Dovolím si poznamenat, že Středa, 21.Září 2016, 23:14:24

revoluce je stejně jako evoluce proces, byť zrychlený. Vždyť i oba termíny se sobě podobají, můžeme si představovat, že to r navíc značí právě rychlost změn. Známe nyní časosběrné záznamy procesů, které lidé vždy vnímaly jako nepostihnutelné, teď je vidíme jako velmi dynamické.
Nechtějme svrhnout liberální demokracii revolucí "s hodně velkým r", to by nejspíš znovu přineslo víc zlého než dobrého. Chtějme, aby společnost neměnily jen technologické změny, ale také politické projekty. Nespoléhejme, že pokrok přinese pouze větší ekonomika, může jej znamenat třeba zamezení společenským extrémům, o stanovení nových cílů nemluvě.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Čtvrtek, 22.Září 2016, 06:24:5

Já si zase přeji, aby lidé nebyli závislí ani na technologických změnách ani na politických projektech a přesto uměli a měli dobrou vůli spolupracovat s druhými.

Ivo Horák - Praha 3

Čtvrtek, 22.Září 2016, 11:57:6

Paní Hájková, Vy jste opravdu dobrák od kosti. Ani tu hrubajznu (výše) nepřipomenete. Člověk ani neví, zda se Vám patří vůbec odporovat. ( :-))

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Čtvrtek, 22.Září 2016, 12:13:54

Tak tu jsem přehlédla. :-) Ostatně zkušenosti s internetem nás učí si takových maličkostí nevšímat.
Klidně mi odporujte. Ovšem, když člověk vysloví nějaké obecné přání, nikoliv úsudek o něčem, dá se mu jen těžko odporovat. Maximálně můžete říct, že vy si to nepřejete.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Spektákl opozice a paralelní blogosféra Čtvrtek, 22.Září 2016, 15:48:58

Pokračujme v analýze "Postkomunistického manifestu" V. Bělohradského.

Poté, co jsme si minule ukázali, že Bělohradského volání po "reflexivní racionalitě" a po vzájemném dialogu zůstává za daných okolností pouhou fikcí, podívejme se blíže na další jeho téze, které s tou první úzce souvisejí.

V. Bělohradský vychází z konstatování, že dosavadní - i ty zdánlivě nejradikálnější - formy protestu proti stávajícímu systému jsou tímto systémem samotným pohlceny a integrovány; to co původně mělo být protestem, metamorfózuje a degeneruje v pouhý s p e k t á k l protestu respektive spektákl opozice. Bělohradský sám pak východisko spatřuje v jakési paralelní komunitě, nedotčené tím odlidštěným a manipulovaným světem velké politiky, jejích mocenských bojů a manipulací. Bělohradský už dlouho inklinuje k preferování nezávislých, autonomních skupin a (ad hoc) iniciativ, kde působí a vládne "deliberativní demokracie, v níž veřejná rozhodnutí jsou výsledkem co nejširšího dialogu mezi občany, spíše než mezi politiky a specialisty". Také v této souvislosti padla věta o "blogosféře, schopné uskutečnit jakousi 'deinstitucionalizaci' politiky".

Z pozice levicového pohledu - který je k panujícímu systému vlády, moci a politiky vždy principiálně nedůvěřivý - se takovýto apel opět může na první pohled jevit zcela přirozeným a oprávněným.

Oproti tomu M. Vrba kontruje svým poukazem, že "v éře bujení alternativních webů, opřených o hoaxy, soukromých blogů, kde slaví úspěch největší demagogové a blázni, stejně jako nově vznikajících soukromých médií, jež prodávají PR články jako seriózní žurnalistiku, je namístě označit takovou představu za utopickou".

Nelze jinak, nežli M. Vrbovi dát plně za pravdu: i tady se vize V. Bělohradského naprosto a zásadně rozcházejí s holou realitou.

Ale i tady je zapotřebí poněkud prohloubit náš pohled; ukázat si, z čeho ta Bělohradského vize vlastně pramení, a v čem spočívá její nejen praktická, nýbrž i zcela principiální iluzornost a fiktivnost.

Jak už řečeno, Bělohradský zásadně hledá spásu v nějakých alternativních, na strukturách panující moci (ať politické či ekonomické) nezávislých komunitách a aktivitách. Tyto komunity mají tedy být na panujících strukturách nezávislé, od nich emancipované.

"Emancipované" - to je rozhodující pojem. Bělohradský zde totiž upadá přesně do té samé pasti, jako svého času samotný marx-komunismus. Totiž v tom základním předpokladu - a v tom fatálním omylu - že naprosto postačí, když člověka budeme e m a n c i p o v a t od toho či onoho útlaku či nátlaku, od těch či oněch jemu nadřazených a ho ovládajících struktur - a že nám tu rázem po tomto aktu emancipace jako čertík z krabičky vyskočí ryzí, svobodný, autentický člověk, který jaksi ze své nejhlubší přirozenosti si bude klást výhradně autenticky lidské a pozitivní cíle, které bude sledovat a uplatňovat s plným zaujetím svého čistého srdce.

V čem je ta zásadní chyba? - Prostě v tom, že se zde pouze něco o d b o u r á v á - ale nic se n e t v o ř í. Jak komunismus, tak i liberalismus (a Bělohradský ovšem je liberálem) - oba tyto napohled natolik náprotivné koncepty nakonec vycházejí z naprosto společného předpokladu, že je zde jaksi apriori dána čistá, ryzí, nezkažená lidská bytost, která má pouze zapotřebí být osvobozená od svých pout, aby už bez dalšího mohl do výše vytrysknout celý její humánní a kulturní potenciál.

Že by tím pravým problémem mohl být právě tento člověk sám, že ty největší brzdy by mohly být právě v jeho nitru, a že tedy tím pravým úkolem je ten humánní potenciál v člověku skrytý ne snad pouze odbrzdit, nýbrž vůbec v y t v o ř i t, aktivovat - něco takového si nepřipouští ani komunismus, ani liberalismus.

Ta Bělohradského "paralelní blogosféra" a "deliberativní demokracie" nakonec tedy zůstává pouhou fikcí; ovšem fikcí, která je velice nebezpečná tím, že velice úspěšně budí dojem vlastní pravdivosti. Je to fikce, která předstírá, že jedině ona může být tou pravou cestou k autenticitě lidského žití - a tím fakticky podvazuje veškeré úsilí o nalezení a vytvoření takovéto autenticity skutečné.

Luděk Ševčík - OSVČ

Domnívám se, že Václav Bělohradský je skvělý filozof! Pátek, 23.Září 2016, 11:51:3

Což ovšem zároveň znamená jeho naprostou diskvalifikaci pro práci politickou. Kterýho sudokopytníka proboha napadlo, aby jej postavil na kandidátku? Pokud to tedy nebyl nějaký záškodník levice.
Dílo Václava Bělohradského patří ke špičce evropské filozofie. Pro mě je po Karlu Kosíkovi nejoblíbenějším filozofickým autorem.
Bylo by tedy daleko užitečnější, kdyby se dále věnoval své práci. Práci, při které musí zůstat naprosto politicky nestranný, což by mu práce v senátu logicky neumožnila. Už jen svou volební kampaní se "ušpinil", takže jeho současné články čtu s podezřívavostí, s předsudkem, že za někoho už "kope".
Doufám a to vcelku logicky, že nebude v Praze volebním tahákem a prohraje. Jakkoliv si přeji výhru levice. Neumím si totiž představit jeho fungování v senátu. Jak by asi odpověděl na otázku, zda si myslí, že určité řešení problému je správné?
Buď by musel odpovědět jako filozof a to by mu logicky znemožnilo přímou odpověď, nebo jako politik, ale na to by jej byla obrovská škoda. Věčná škoda skvělého filozofa, který by se stal jen průměrným politikem, což by byl jeho cejch až do smrti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Člověk v napětí mezi nebem a zemí Pátek, 23.Září 2016, 13:20:14

Osmá "postkomunistická téze" V. Bělohradského zní takto:

"Osmou rhizosféru vymezme tímto tématem: Živým jádrem komunismu je historický materialismus, který odmítá pokrytecké plácání se v kalužích zbylých v Nadcivilizaci po náboženstvích – chce rozdíl mezi cílem a smyslem řešit nově; živým jádrem kapitalismu je přesvědčení, že otázka smyslu nemůže být řešena mocí, že musí být 'ponechána člověku', že smysl nelze vyrábět a kolportovat.
Mohou se ta dvě živá jádra Nadcivilizace nějak propojit, a tak vyvolat revoluční změnu?"

Což o to: kdyby Bělohradský tuto svou tézi myslel opravdu důsledně tak jak zde stojí, bylo by možno ni uznat jako přinejmenším přijatelnou základnu pro další uvažování o smyslu existence člověka na této planetě, v běhu dějin, v procesu evoluce a v řádu Bytí.

Jenže, k přihlédnutím k celkovému směřování a smýšlení tohoto politicko-filozofického autora je nutno vycházet z toho, že jeho základním cílem je především totální destrukce všeho, co by nějakým způsobem mohlo přesahovat bezprostřední lidskou existenci.

V té větě o roli marxistického historického materialismu je sice zmínka o "novém řešení rozdílu mezi cílem a smyslem" - což by mohlo budit dojem že je zde stále ještě dána snaha skutečně uvažovat o smyslu lidské existence, pátrat po něm. Daleko spíše je zde ale důraz na té pouze destruktivně-negativní stránce onoho komunistického historického materialismu: totiž na principiálním zavržení jakéhokoli smyslu lidských dějin, který by mohl mít nadčasový charakter, který by nějakým způsobem překračoval bezprostředně jsoucí (produkční) aktivity právě zde přítomného jedince.

Bělohradský doufá (či alespoň považuje za možné), že nějakou "revoluční změnu" by mohla přinést syntéza mezi tímto komunistickým historickým materialismem a mezi tím "živým jádrem kapitalismu", že "otázka smyslu musí být ponechána člověku".

Jenže: mezi t a k t o pojatým historickým materialismem, a mezi tímto kapitalistickým individualismem ve skutečnosti neexistuje naprosto žádný konflikt - žádné dynamické napětí vzájemně si odporujících filozofických a existenčních principů, jejichž vzájemnou syntézou by mohla vzniknout nějaká nová (revoluční) kvalita.

Takovéto napětí, které jediné může mít skutečný potenciál vytvářet smysl lidského bytí, se rozpíná výhradně mezi "nebem a zemí" - mezi vezdejší, pozemskou existencí člověka vytvářejícího svou praktickou činností svůj vlastní svět, a mezi jeho existencí "nebeskou", kdy překračuje omezenost své vlastní individuální, materiálně-praktické existence, a kdy si uvědomuje nadčasovou, nadindividuální, duchovní dimenzi svého vlastního bytí.

Jenže tato "nebeská" dimenze lidského bytí, ta pro Bělohradského není ničím více nežli "pokrytecké plácání se v kalužích zbylých v Nadcivilizaci po náboženstvích". Celý ten jeho podvojný pár komunistický historický materialismus - kapitalistická autonomie hledání smyslu ve svém souhrnu nemá žádný jiný úkol, nežli s p o l e č n ý m i silami bezezbytku vymazat celou tu "nebeskou", duchovní sféru bytí člověka.

Z celé šíře a hloubky lidské existence, z celého toho napětí mezi člověčím bytím vezdejším a bytím transcendentálně-duchovním pak u Bělohradského nezůstává nic jiného a nic více, nežli pouhá b e z p r o s t ř d n o s t právě zde jsoucího individua, které si ve zcela n a h o d i l é m kontextu svého každodenního bytí ad hoc vytváří ty či ony představy o smyslu vlastní existence.

M. Vrba k tomuto konceptu lidského rodu u V. Bělohradského zcela případně poznamenává, že "být jednou z mnoha životních forem na zemi a ničím víc je patrně důležitým ekologickým imperativem, ale jak jej přetvořit v reálnou politiku?" - Ano, v Bělohradského pojetí člověk nakonec reálně degeneruje jenom v čistě b i o l o g i c k o u entitu; člověk není žádným jiným či vyšším tvorem, než takovým, jakého ho právě v tuto chvíli doslova vyplivla evoluce.

Kdyby orangutan dokázal mluvit, fakticky by kdykoli mohl nahradit toho člověka, jakého Bělohradský chce mít ve svém historicko-materialistickém kapitalismu.

Ten Bělohradského liberalistický koncept svobodného, autonomního jedince, kterému přece nikdo nesmí "vnutit" nějaký závazný smysl, se napřed zdá být ovšem velice svobodomyslný; ve skutečnosti ale zbavuje spolehlivě člověka všeho, co by ho mohlo pozvednout nad ryze animální úroveň existence, co by mohlo mít potenciál utvořit ho člověkem v plném a intenzivním významu tohoto pojmu.

Pod záminkou boje proti diktátu závazných idejí (či dokonce: boje proti "lyrickému kýči") se tu ve skutečnosti vede boj proti člověku jako autentické civilizační, kulturní a duchovní bytosti.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Kdyby orangutan uměl mluvit Pátek, 23.Září 2016, 16:22:37

Orangutan Chantek žil s lidmi a naučil se poměrně sofistikovaně používat znakového jazyka. V dospělosti ale jeho soužití s lidmi začalo být problematické, byl vnímán jako ohrožení a byl přemístěn do zoo.

Domnívám se, že příčinou těch problémů bylo to, že orangiutani na rozdíl od šimpanzů a goril nejsou sociální zvířata, v přírodě netvoří dospělí orangutani pevné sociální struktury a zejména samci žijí samotářsky. Lidé jsou schopni soužití s velkými silnými zvířaty jen pokud se jim podřizují. Kdyby kočka byla velká jako německý ovčák, nemohli byste s ní žít v jedné domácnosti. Ani s dospělým vlkem to moc nejde.

Ovšem, Wiittgenstein píše, že kdyby lev uměl mluvit, nerozuměli bychom mu.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

O šimpanzích bonobo Pátek, 23.Září 2016, 16:33:41

už jsem tu v diskusi jednou psal. Kdyby uměli mluvit a vytvořili civilizaci, byla by to co do sexuální morálky učiněná sodoma gomora, každý by souložil s každým. Ale zase by to byla velmi mírumilovná civilizace, na rozdíl od velkých šimpanzů nebo lidí.

Pavel Kolařík - informatik

Chudák Bělohradský, že, pane Ševčíku Pátek, 23.Září 2016, 16:50:4

Jaký to byl asi pro něho šok, když jednoho dne zjistil, že ho "nějaký sudokopytník", jak píšete, postavil na kandidátku. Takhle ho zničit.

Ach, to bolševické myšlení, uvízlé v rétorice "kádrové práce".

Petrasek Milan - penzista

Romantičtí idealisté křesťanské moderny, šimpanz a my ovečky Pátek, 23.Září 2016, 17:06:10

neoliberální epochy kapitalismu mají leccos společného.
Jedním jistým společným pojmenovatelem je nevypočitatelnost záludných úskalí civilizačního procesu, druhým duch doby nabízející svůdné inspirující náměty a za třetí tyhle prachy.
Jestlipak víte jak skrovná je italská penze?
Kdo z nás by chtěl na stará kolena skončit v sudu....bych dodal.

Ivo Horák - Praha 3

Pane Ševčíku, Sobota, 24.Září 2016, 11:13:59

jsem rád, když s Vámi mohu jednou souhlasit...
Nicméně je to tak, lidi běžící čas k něčemu pudí, takže Miloš Zeman odejde z Vysočiny na Hrad, či Václav Bělohradský chce z katedrového světa idejí do světa politiky. Třeba ho inspiroval Jan Keller.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Orangutan a ideál liberalismu Sobota, 24.Září 2016, 11:27:0

Tak to by souhlasilo, pane Kubičko. Jestliže totiž ten orangutan je skutečně individualistou, pak to plně odpovídá ideálu liberalismu - který také vychází z individua a individuem zároveň končí. Tato individua se ve své výsostné osamělosti pouze ad hoc shlukují do zájmových skupin (například nějaká ekologická aktivita či protest proti mezinárodním koncernům); ale tyto skupiny či skupinky se kdykoli mohou zase zcela "svobodně" rozpustit, když to jejich účastníky přestane bavit nebo si najdou zájem jiný.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Filozofa škoda pro politiku? Sobota, 24.Září 2016, 12:21:9

Musím se připojit k mínění či konstatování pana Horáka, že pro tentokrát je možno souhlasit s panem Ševčíkem. Tedy v tom smyslu, že (pravý) filozof a politika (stávajícího typu), to prostě nejde dohromady. A sám jsem tu už v souvislosti s kandidaturou V. Bělohradského napsal, že ta principiální nekompatibilita obojí činnosti záleží v tom, že - pravá - filozofie je nutně univerzalistická, zatímco politika (stávajícího typu) je zásadně partikularistická. Zkrátka: ve stávajícím politickém schématu neexistuje a principiálně existovat nemůže jedna jediná partaj, která dokázala překročit hranice své vlastní ideologie - a která by tedy dokázala překonat hranice a příkopy mezi lidmi, která by dokázala oslovit celého člověka. Což je přesně ten úkol, který by před sebou měl mít skutečný filozof.

-------------------------------------------------------------------------

Na straně druhé, proč zrovna tento krok učinil zrovna a právě V. Bělohradský, není zase až tak zcela nedůsledné; spíše naopak. A souvisí to velice úzce s tím, že právě L. Ševčík pro Bělohradského chová takový obdiv.

Ono to má totiž svou vnitřní souvislost a logiku. Je sice poněkud překvapivé, že L. Ševčík za svého oblíbeného filozofa označuje i Karla Kosíka; ovšem tady by bylo velice důležité vědět, zda tím má na mysli Kosíka-marxistického myslitele ze 60. let, anebo ale Kosíka z doby polistopadové, kdy tento dříve bezpochyby vysokou invencí nadaný filozof už - pod údery reality - naprosto ztratil svou původní filozofickou linii, a vlastně už jenom neustále dokola opakoval svou floskuli o "lumpenburžoazii". S dost velkou pravděpodobností by bylo možno sázet na to, že u pana Ševčíka této obliby požívá právě tento Kosík pozdní doby, se svými radikálními, ale bohužel filozoficky už jakékoli substance zbavenými výpady proti kapitalismu.

S tím Bělohradským je to totiž nakonec velice podobné. Dozajista, Bělohradského kritika současného světa globalizovaného kapitalismu a globalizované moci má vysoce sofistikovaný charakter, podložený veškerou filozofickou erudicí tohoto autora. Jenže, když se přihlédne blíže, pak se nevyhnutelně vyjeví, že i za touto napohled tak radikální kritikou ve skutečnosti nestojí žádná pravá substance.

A právě to je to, co V. Bělohradského činí tolik populárním u nemalých částí společnosti: při jeho kritických analýzách globalizovaného kapitalismu je možno oddat se libému pocitu, že m y s a m i přece konáme akt odporu proti tomuto odlidštěnému světu, když se s touto kritikou ztotožníme - ale zároveň nás to nenutí naprosto k ničemu. Totiž k naprosto žádnému reálnému počinu. A především k žádnému takovému, který by nás nutil k jakékoli konfrontaci s námi samými, s naší vlastní rolí - a spoluvinou - v tomto dehumanizovaném světě.

Základním specifikem této Bělohradského kritiky světa globalizovaného kapitalismu je totiž to, že naprosto postrádá jakýkoli m r a v n í i m p e r a t i v. Bělohradského kritika je napohled velice úderná, velice radikální - ale není v ní nic, naprosto nic, co by n á s s a m é zavazovalo k nějakému aktivnímu počinu. Bělohradský totiž jako přesvědčený liberál zásadně odmítá a zavrhuje j a k o u k o l i závaznost čehokoli pro lidské individuum. Jakýkoli mravní imperativ ovšem svou závazností, svou nepodmíněností prolamuje tento posvátný fetiš liberalismu, neboť před člověka staví povinnost něčím být, a něčím nebýt.

Ukazuje se tedy velice rychle, že ta Bělohradského napohled tak radikální kritika světa kapitalismu má nakonec jenom čistě verbální charakter. A právě proto její zmíněná oblíbenost: obrazně řečeno, s Bělohradským je velice snadno možno usadit se do pohodlné lenošky, pokyvovat souhlasně hlavou nad jeho výpady proti kapitalismu - a sám nepohnout ani prstem. My jsme přece spolu s tím Bělohradským t o l i k kritičtí vůči kapitalismu - tak co po nás ještě někdo může chtít dalšího?! Abychom sami něco opravdového konali? Abychom snad dokonce pracovali sami na sobě, na charakteru a kvalitě své vlastní osobnosti (neboť kapitalismus samozřejmě nakonec stojí na lidech a jejich vlastnostech a motivech)? - Jak jen někdo může mít tu opovážlivost, požadovat po nás něco takového?!...

Bělohradský se tedy nakonec vyjevuje jako přesně ten typ filozofů, pro který měl Marx označení "katedrový socialista". V abstraktní filozofické rovině se s velkou lehkostí spřádají teorie o tom, jak by tento svět měl být lepší, krásnější a humánnější; ale když by mělo dojít k opravdovému počinu, když by se mělo něco opravdu zásadního a radikálního s tímto světem a s tímto člověkem provést a udělat, pak tito "katedroví socialisté" náhle objeví tisíc různých důvodů pro to, proč to všechno "nejde", a proč by bylo krajně nebezpečné a riskantní pokoušet se o jakékoli změny.

Tento "katedrový socialismus", napohled tak radikální, se tedy nakonec projevuje přesně naopak jako přinejmenším pasivní podpora a opora právě stávajících pořádků a právě stávajícího režimu.

A proto, zopakujme si ještě jednou, je tento "katedrový socialismus" především v intelektuálních kruzích natolik populární: je možno oddat se heroické představě o vlastním odporu proti systému, a přitom ve skutečnosti ani nepohnout prstem.

Pavel Kolařík - informatik

Já se tedy na rozdíl od pana Ševčíka Sobota, 24.Září 2016, 12:59:4

a všech, kteří s ním souhlasí, domnívám, že Bělohradský je především svéprávný člověk.

Domnívám se, že to nebylo tak, že by jednoho dne zjistil, že ho "nějaký sudokopytník" postavil na nějakou kandidátku.

Navíc se domnívám, že tento způsob uvažování o "kádrové práci" jako posunování lidmi, je skutečně reliktem bolševické minulosti.

Luděk Ševčík - OSVČ

Pane Poláčku a není ta vaše konstrukce o vývoji filozofů Sobota, 24.Září 2016, 15:13:58

dána jen tím, že se jak Kosík, tak Bělohradský neubírali směrem, který vy by jste si přál?
Pro mě je Kosík ze 60tých stejně dobrý jako ten z 90tých let. A jeho práce má kontinuitu. Filozof, který by uvažoval v roce 1998 stejně jeko v roce 1968, by byl k ničemu. Vždyť došlo k vývoji celé společnosti, tak na to logicky musí reagovat.
Není nic špatného na tom, když i filozof změní náhled na kapitalismus v čase, jako to udělal Bělohradský.
Navíc Bělohradský nepropaguje socialismus, on jen více kritizuje současnou formu kapitalismu, neoliberalismus.
A svým kandidátstvím pak vylučuje i to, že by byl jen "katedrovým socialistou".
Nicméně právě to nešťastné kandidátství jej poznamená.

Ivo Horák - Praha 3

Ke kandidatuře Václava Bělohradského Sobota, 24.Září 2016, 20:08:18

Svět politiky musí přinést skutečnému filosofovi velké potíže, zatímco naopak to neplatí. Přesto soudím, že za výjimečných okolností může, ba musí převládnout zájem o polis, a dovolím si (zajisté kontroverzní) tvrzení, že působení Václava Havla jako prezidenta, ač jeho zvolení znamenalo pro nás i pro něho zároveň ztrátu, bylo do značné míry nutné.
Obecně ovšem platí, že jistou bídu tradiční politiky angažmá intelektuálů většinou nezmírňuje, vídáme je v novém prostředí buď nevalně či standardně zapojené, nebo radikalizované v poněkud nečekaném směru nebo záležitosti.
Václav Bělohradský podle mne patří mezi usilovně hledající "praktické" filosofy. Politické postoje formuluje v souvislosti se svým filosofickým myšlením a nebrání se jejich nemalému vývoji. Ve světě idejí zůstane ambivalentním a podnětným, ve světě politiky to může vypadat málo vrstevnatě a ne zrovna nově. Domnívám se, že v tom nejlepším případě by se Václav Bělohradský, kdyby v sobě potlačoval dost mnohé, mohl stát nástupcem Petra Pitharta.

P.S. Kandidatura Václava Bělohradského je ovšem celkem konsekventním rozhodnutím. Vzpomeňme jen jeho vyjadřování o "vystoupení na agoru".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 25.Září 2016, 11:57:27

Pane Ševčíku, nejde o to že Kosík devadesátých let by byl filozoficky někde jinde nežli v létech šedesátých; ten dějinný optimismus marxismu šedesátých let samozřejmě nebylo možno v polistopadové době už udržet.

Jde o to: Kosík devadesátých let nebyl filozoficky prakticky už vůbec n i k d e. Ty jeho neustálé výpady proti "lumpenburžoazii" - bylo sice bezpochyby cenné že se v té době národní prokapitalistické euforie našel někdo kdo dokázal pronést otevřené kritické slovo proti kapitalismu, ale fakticky to ze strany Kosíka byla jenom snůška invektiv, ale už bez jakéhokoli autenticky filozofického konceptu. Tedy bez jakéhokoli konceptu toho, co je vlastně člověk, co je tento svět, kam to všechno směřuje, a kam by to směřovat smělo. Zkrátka, nedá se nic dělat, ale to všechno byla už jenom velice povrchní kritika kapitalismu.

A něco přesně takového je možno zaznamenat i u V. Bělohradského: napohled velice radikální kritika určitých s y m p t o m ů kapitalismu - ale tato kritika nakonec vždy zůstane jenom na povrchu, nejde do hloubky, a nakonec nikdy nepřekročí rámec právě panujícího systému, tedy včetně samotného kapitalismu.

Opakuji proto ještě jednou: ta obecná oblíbenost V. Bělohradského spočívá především v tom, že s ním je možno oddat se libému pocitu, kolik že prý tímto nadáváním na kapitalismus děláme pro dobro světa, a přitom fakticky zůstat v pohodlné pasivitě.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Vstup filozofa do agory? Neděle, 25.Září 2016, 12:18:57

Pane Horáku, vystihl jste to vlastně zcela přesně: ano, ten vstup V. Bělohradského do politiky je skutečně jeho počinem povýtce praktickým; ale zároveň je jeho naprostým selháním t e o r e t i c k ý m, právě jakožto filozofa.

Představme si tuto situaci: máme dán otrokářský stát, kde všichni občané jsou přesvědčeni o naprosté nutnosti a přirozenosti otrokářství, a sami jsou vlastníky otroků, a mají tedy na udržení otroctví eminentní osobní zájem. A navíc se to všechno děje za zcela konkrétních historicko-společenských podmínek, kdy otrokářství je skutečně tím nejefektivnějším způsobem produkce.

A teď já za těchto okolností vstoupím na agoru, a začnu tam hlásat mravní škodlivost otroctví.

Co se stane?

1. svými mravními apely budu všem jenom pro smích;

2. nepohnu reálně ani stéblem trávy.

Ten principiální protimluv celého politického (respektive politicko-filozofického) působení V. Bělohradského spočívá v tom, že on bojuje proti n e o liberalismu - ale přitom je sám přesvědčeným liberálem! A vůbec si nedokáže uvědomit, že to "neo" je u toho liberalismu něco takového jako ocas u užovky: i když jí ho usekneme, tak on jí vždy doroste znovu.

Ano, ten neoliberalismus sice v bezprostřední rovině odporuje i d e j í m (a ideálům) liberalismu: neboť ten neoliberalismus s kumulovanou a globalizovanou mocí mezinárodních koncernů samozřejmě ve svých důsledcích omezuje v určitých ohledech svobodu (liberalistického) individua.

Jenže: jakmile jsme se jednou postavili na pozice liberalismu - tedy že každý si v rámci své absolutní a nepodmíněné svobody může dělat co sám chce, to jest co pro sebe samotného uzná za nejvýhodnější - pak je tím okamžitě dáno i bezvýhradné právo ekonomických subjektů, sdružovat se právě do oněch nadnárodních globalizovaných center ekonomické a tedy i politické moci, když je to tak pro ně výhodnější!!

Když tedy l i b e r á l brojí proti neoliberalismu, má to v sobě asi tolik důslednosti, jako když průmyslový fabrikant - v rámci svého svobodného podnikání - vypouští do ovzduší jedovaté zplodiny, a vzápětí se rozčiluje nad tím, že j i n í otravují svými jedy tu vodu, kterou on sám musí pít. Přitom oni se chovají přesně podle těch samých zásad, jaké hlásá on sám.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

A zase otázka systému Neděle, 25.Září 2016, 12:51:22

Vraťme se ještě jednou k té agoře, respektive k otázce, do jaké míry (respektive za jakých okolností) je legitimní vstup filozofa do světa politiky.

Objektivně a hodnotově neutrálně nahlíženo, existují skutečně dvě základní možnosti:

Buďto jsme toho náhledu, že daný politický systém je principiálně o t e v ř e n ý; tedy že v jeho rámci je možno dosahovat změn k lepšímu, že naprosto postačí jenom přesvědčit svými argumenty dostatečný počet politických aktérů respektive většinu celé obce (národa), aby těchto pozitivních změn bylo možno dosáhnout.

Za takovýchto předpokladů skutečně vstup filozofa do politiky může být legitimní; i filozof je člověk a občan, a má tedy jak právo, tak i povinnost usilovat o dobro ve světě, jehož je on sám součástí.

Druhý pohled je ale tento: daný společensko-politický systém není otevřený, nýbrž uzavřený. Uzavřený ve svých vlastních základních předpokladech, v základních principech svého existování. Kdy tedy jakékoli mravní apely na zlepšení obecných poměrů narážejí na uši druhých jako hrách na stěnu; a kdy je možno docílit nanejvýš dílčích zlepšení, které ve svém efektu nakonec jenom pomáhají posilovat a prodlužovat existenci o sobě nehumánního systému. Je to pak asi to samé, jako když se relativně slušnější a progresivnější komunisté snažili za dob husákovské normalizace omezit destruktivní vliv dogmat a do celého systému prosadit více prvků racionality, a snad i určité svobody. Takový Štrougal je například dodnes pevně přesvědčený, že to možné bylo; a dodnes si nedokáže uvědomit, že veškeré jeho snahy daný systém liberalizovat a modernizovat byly od samotného počátku odsouzeny k neúspěchu, protože se dostávaly do zásadní kolize s jeho nejvlastnější podstatou.

Takže, i v případě V. Bělohradského platí: pokud přijmeme náhled, že společenský řád založený na kapitalismu, na ničím nepodmíněném individualismu (a tedy nevyhnutelně: egoismu) je systémem principiálně otevřeným, který lze relevantním způsobem humanizovat jenom prostřednictvím mravních apelů - v tom případě můžeme jeho vstup do politiky považovat za legitimní.

Pokud se však přikloníme k náhledu, že tento komplex kapitalismu a existenciálního egoismu nebo přinejmenším egocentrismu je jeden provázaný celek, který nelze zhumanizovat jinak nežli zásadní proměnou jeho nejzákladnějších principů - v takovém případě je vstup V. Bělohradského do s o u č a s n é politiky nutno hodnotit jako počin přinejmenším naivní; ale zároveň takový, který tento o sobě nehumánní systém nakonec jenom udržuje při životě, tím že živí iluzi o jeho reformovatelnosti.

-------------------------------------------

Takováto alternativa je tedy v čistě obecné rovině teoreticky dána. Jenže: jestliže člověk sám ve svém přirozeném náhledu vždy inklinuje k víře v to, že svět kolem sebe může ovlivňovat a měnit prostě svými činy, svými postoji, svými argumenty - pak je to právě nejvlastnější úlohou těch, kdo praktikují filozofický způsob uvažování, aby vždy znovu a znovu poukazovali na tuto ucelenost a komplexitu společenských jevů. Svým způsobem žádný konkrétní společensko-ekonomický komplex není "otevřený"; každý je uzavřen sám do sebe, do svých vlastních existenčních principů. Jsou to právě a jedině filozofové, kdo tuto komplexitu a uzavřenost společenských formací a systémů mohou odhalovat; neboť kromě filozofie to žádná jiná věda nemá v "popisu práce", a nemá k tomu ani metodologické instrumentárium. A když v této oblasti selžou filozofové - pak je ztraceno všechno. Pak už daná společnost nemá žádnou jinou možnost prohlédnout tento klam zdánlivé otevřenosti, a znovu a znovu se bude utápět v iluzích o principiální reformovatelnosti daného systému.

Petrasek Milan - penzista

Sekání dorůstajících ocasů společnosti Neděle, 25.Září 2016, 13:01:14

bezhlavé etiky ekonomismu bezhlavé konkurence,
je pane Poláčku popravdě na hlavu padlým úmyslem.
Ve sporu o obsazování pozic politické moci jde ale o otázku, který druh oportunismu by mohl být kontrérně působící.
Mám dojem, že i oportunista Bělohradský sympatizující se zájmem o filosofické pojetí lidské existence, by mohl takovýto kondicionál spíše ztělesňovat, než......................
Oportunismus může být i šikovné využívání okolností v rámci záměru dlouhodobě dosažitelného cíle.
Tedy osvícenský oportunismus.......bych dodal.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kdyby... Pondělí, 26.Září 2016, 12:59:10

Pane Petrasku, kdyby Václav Bělohradský - jakožto filozof - jednoznačně prohlásil, že

- je si plně vědom toho, že společenská formace založená na volnotržní ekonomice (vulgo kapitalismus) je principiálně nehumánní systém který jako takový nelze reformovat;

- že životní postoj individualismu a jeho teoretické odůvodnění, liberalismus, jsou základními ideovými sloupy tohoto dehumanizovaného systému;

- že si je plně vědom toho, že stávající politický systém parlamentní demokracie je plně přizpůsoben k udržování a cementování tohoto nehumánního společenského řádu, a že prostřednictvím této demokracie a jejích procesů a institucí tedy nikdy nelze dosáhnout skutečně zásadní, kvalitativní změny;

- a že tedy on za plného vědomí všech těchto okolností p ř e s t o vstupuje do světa politiky, ne snad s vyhlídkou na možnost zásadního humanizování daného systému, nýbrž jenom a jedině proto, aby - nikoli jako filozof, nýbrž jako občan - dosáhl a l e s p o ň určitých dílčích zlepšení, a aby takto v optimálním případě snad dokonce pomáhal připravit půdu pro příští, opravdovou a kvalitativní přeměnu tohoto systému v nový a zásadně lepší;

- tak za takovýchto okolností by Poláček nemohl říci ani popel.

Prohlásil bych v takovém případě, že toto sice není můj postoj, neboť osobně jakoukoli účast ve strukturách principiálně nehumánního a nepravdivého systému považuji za - v lepším případě za ztrátu času, v horším případě za kolaboraci s vnitřně prohnilou mocí; nicméně že za daných okolností mohu mít určité pochopení i pro postoj opačný.

Jenže já se velice obávám, že V. Bělohradský nesplňuje ani jedinou z výše uvedených podmínek.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Člověk mezi nebem a zemí II Úterý, 27.Září 2016, 13:13:31

V prvním příspěvku s tímto názvem jsme si ukázali, že V. Bělohradský - pod záminkou osvobození člověka od diktátu univerzalistických idejí - fakticky člověka redukuje ne snad na skutečně svobodnou bytost žijící a realizující plnost svých životů, nýbrž jenom na individuum zbavené jakéhokoli vyššího smyslu vlastní existence, které se jenom ad hoc sdružuje do tlup a skupin se společnými zájmy. Že tedy Bělohradský není schopen člověka uchopit v celé šíři a bohatství jeho existence, v jeho rozpětí mezi sférou pozemskou a sférou duchovní ("nebeskou"), nýbrž usazuje ho pouze do té existence pozemské. A to ještě velmi redukcionisticky pojaté.

Podívejme se teď konkrétně, jaký vlastně člověk Bělohradskému uniká; jaký by tedy měl být koncept člověka, který by ho dokázal uchopit v oné plné šíři jeho existence. Pohleďme tedy na onoho člověka "mezi nebem a zemí".

Počněme napřed tou "nebeskou" sférou - touto říší idejí, velkých duchovních a mravních hodnot.

Bělohradský v celé této sféře nedokáže spatřit nic jiného, nežli pouhé iluze - falešné obrazy, které si člověk dělá o své existenci, a kterým dovoluje vládnout nad ním samým.

Bez jakýchkoli pochyb - takovýto náhled je zcela legitimní. V této říši idejí je samozřejmě velmi mnoho iluzorního, prchavého, pouze přeludného; což lze neklamně poznat podle toho, jak se ty - zdánlivě "věčné" a "univerzální" ideje znovu a znovu střídají v jejich temporální platnosti.

Jenže: je skutečně velice povrchním pohledem, v této sféře idejí spatřovat a nacházet j e n o m to přechodné, jenom to relativní, jenom to iluzorní - a nevidět za tím to skutečně trvalé, objektivně jsoucí, nadčasové.

Neboť za těmito všemi zdánlivě pouze snovými obrazy lidských představ stojí nakonec to, co se už v antické filozofii v metafyzicko-ontologické podobě vynořilo jako "to Jedno"; a co se ve spirituální podobě, jmenovitě v monoteistických náboženstvích, zjevuje jako "Bůh".

Všechny tyto - byť i v čase proměnlivé - lidské představy a ideje nejsou tedy jenom nějakými planými fantaziemi bez jakéhokoli podkladu a základu - nýbrž všechny nakonec vyjadřují lidskou snahu postihnout právě onen nadčasový, nepodmíněný, univerzální základ veškerého bytí. Veškerého bytí - a tedy i samotné lidské existence, a jejího smyslu.

Tohle všechno - toto hledání prazákladu samotného bytí a jejího smyslu - Bělohradský rozbíjí, tím že to označuje přezíravě jenom jako říši dogmat a iluzí.

Bělohradský se přitom odvolává na Marxe, na jeho "historický materialismus".

Dozajista, tento Marxův centrální postulát o podmíněnosti světa lidských idejí reálným bytím je skutečně revolučním počinem, bez kterého není možno vytvořit žádný reálný obraz lidského světa.

Jenže: Bělohradský na jedné straně spolu s Marxem reprodukuje zároveň ten základní d e f i c i t tohoto modelu - ve výše popsaném smyslu, kdy tento materialistický model tvrdí, že jenom on postihuje pravou realitu, ale přitom není schopen spatřit ontologickou (a tedy ani ideovou) realitu stojící za oním údajně pouze sekundárním a nesvébytným světem idejí.

A za druhé, a ještě mnohem hůře: Bělohradský buďto nechápe, anebo záměrně zcela selektivně vykládá dokonce i ten Marxův historický materialismus, ke kterému se sám hlásí! Kdyby totiž tento historický materialismus vzal skutečně vážně a do všech důsledků, pak by musel přijmout i ten jeho centrální závěr, že i takzvaná "demokracie" není nakonec nic jiného nežli - tím samým světem ideologického klamu a pouhých iluzi! Že tedy celá tato "demokracie" je jenom - převrácené - zrcadlení reálných, materiálních produkčně-společenských poměrů, kterými není stále ještě nic jiného nežli starý "dobrý" kapitalismus! A že tedy na tomto kapitalismu - a na jeho bytostné ahumánnosti - není možno naprosto nic změnit nějakými řečičkami (a dokonce ani zákony) v parlamentu (respktive: v Senátu).

Kdyby tedy Bělohradský ten Marxův historický materialismus - když už se k němu hlásí - vzal opravdu vážně a důsledně, musel by nevyhnutelně dospět k závěru, že on sám se svým vstupem do politiky aktivně zúčastní vytváření toho samého světa iluzí a přeludů, který v duchovní sféře tak zásadně zavrhuje!

Bělohradský toho Marxe ale opravdu důsledně pojímat nemůže; protože i v tom historickém materialismu stále ještě zůstalo co, co Bělohradský ze všeho nejméně dokáže snést a strávit - totiž vlastní autonomní t e l o s dějin!

Marx sice odmítá telos nábožensko-spirituální, jakožto směřování k nějakému duchovnímu ideálu či duchovní dokonalosti - ale zároveň Marx tento telos z nebes stahuje na z e m i, jakožto konečný účel a smysl reálných lidských dějin.

U Bělohradského však mizí všechno - jak telos duchovně-ideální, tak ale i telos reálného člověka pozemského, tvořícího své vlastní dějiny a jejich smysl.

Jestliže jsme tedy vyšli z toho, že c e l ý člověk je jenom a pouze ten, který je rozepjatý mezi svou existencí pozemskou a svou existencí ideově-duchovní, pak u Bělohradského z tohoto člověka mizí kompletně všechno: jak jeho existence duchovní, tak ale i jeho existence materiálně-dějinná!

Ze vší této šíře lidského bytí u Bělohradského nakonec nezbývá nic více, nežli jenom plochá bezprostřednost právě zde existujícího bytí lidského individua. Nic víc.

Takováto plochost pouze bezprostřední, okamžikové existence může být ovšem dostatečným ideovým zázemím pro tuctového politika; ale v žádném případě nemůže být hodná pravého myslitele.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.