Jsme tak racionální, že neumíme snít

Markéta Hrbková polemizuje s Jiřím Přibáněm. Obhajuje právo na analogie a obrazy. Právě tím, že nemají konkrétní, faktický tvar, stávají se společnými. Jedině lidé svobodně zacházející s obrazy mohou podle ní vytvořit sdílený prostor.

Dne 9. září 2016 vyšel v E15 rozhovor s Jiřím Přibáněm. Pana Přibáně si velmi vážím, ale díky jinému úhlu pohledu mě jeho výroky často inspirují k trochu odlišným závěrům.

S popisem situace, jaký uvádí pan Přibáň, lze jen souhlasit: Nedůvěra v samotnou politiku roste u mladých i starých, Evropa přichází o svůj kredit jako symbol stability, názory si nevyměňujeme, ale častěji se s nimi vzájemně mlátíme po hlavách. Jak mizí obecná vzdělanost, stále víc lidí se přiklání ke zjednodušujícím teoriím, ztrácí se kultivovanost (často je dokonce důvodem k podezíravosti), chybí sensus communis.

Pominout úlohu USA ve vytváření propasti a rozkolu mezi muslimy a evropskou populací byl od Přibáně poněkud husarský kousek, obzvlášť, když se dostáváme na společné pole, na němž se neobejdeme bez pocitů a emocí.

Nechci zde obhajovat možnost přirovnat anti-semitismus k anti-islamismu (i když v duších lidí okupují velmi podobné prostory a tudíž mohou věštit i velmi podobný vývoj), ale budu obhajovat právo (ba dokonce nezbytnost) obrátit pozornost směrem k analogiím a obrazům.

Analogie a obrazy jsou vždy velmi nepřesné a hrubé, ale to jim poskytuje i určité vlastnosti, které jsou v mnohém odpovědné za to, po čem pan Přibáň volá. Res publica, sensus communis, to vše jsou nikoliv fakta, ale společné obrazy. Společné právě tím, že nemají obsah zcela konkrétní, nejsou to pojmy jednou dané (jak vyžaduje právo), ale žijí neustálým obnovováním, jejich udržování vyžaduje jiný způsob vztahování k nim, neoddělují, ale naopak spojují.

Když to trochu přeženeme, res publica připomíná spíš pocit než fakt, kterým bychom mohli argumentovat v diskusi o pravdivosti věcí. Je to pole, na němž se setkává dojem ze světa se skutečností světa, důvěra v něj s jeho prožitkem, a dochází k jejich konfrontaci.

S rostoucí technokratizací a odcizeností ztrácíme porozumění pro tu část duševního prostoru, kterou můžeme rozumem korigovat, ale nikoliv vytvářet. Foto Jacek Yerka, galerieproject.com

Sensus communis (v češtině nikoliv náhodou občas nazývaný „selský rozum“) je zakotven v terénu podobně bahnitém. Toto sepětí rozumu s intuitivní znalostí pochodů světa založenou na porozumění vnitřním obrazům a jejich vývojovým tendencím (pracujícím na principu analogickém) je něčím, co z našeho světa postupně mizí.

S rostoucí technokratizací a odcizeností ztrácíme porozumění pro tu část duševního prostoru, kterou můžeme rozumem korigovat, ale nikoliv vytvářet. Přesněji řečeno ona nemizí, ale obrací se proti rozumu a trvá na svých pozorováních stejně tvrdohlavě jako korunovaný vládce.

Občas mi v diskusích zůstává právě rozum stát nad tím, jak často lidé popírají smysluplnost principu jeho neudržitelností v konkrétní situaci. I principy potřebují být ze základu nepřesné, ba dokonce do jisté míry vágní.

Stejně jako cesta k rozšíření vzdělanosti nevede přes zvýšení sumy přijímaných informací či, nedej Bůh, ve větší autoritativnosti, cesta ven z této šlamastiky nevede přes odmítnutí „nepřesného“ či vyhnutí se analogiím, ale přes změnu vztahu, tedy obrazů a emocí, a vytvoření tvůrčího prostředí, které jistou nepřesnost vyžaduje.

Jedině lidé svobodně zacházející s obrazy mohou vytvořit sdílený prostor, najít společné cíle na základě podobných tužeb. Jsme tak racionální, že neumíme vědomě snít a do našich nevědomých snů jako by čím dál častěji vklouzávali démoni.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Martin Konvička snít umí a přehnanou racionalitu Pondělí, 12.Září 2016, 18:32:23

bych mu také nevyčítal.

Jiří Přibáň o něm píše: "Jeho „happening“ na Staroměstském náměstí, kam si přijel hrát na Islámský stát, tak možná odkryl tajné tužby jeho duše – v každém případě je to případ pro psychoanalytika."

Skutečně, přijet na Staroměstské náměstí na velbloudu je spíše zlý sen než racionální argument. Navíc na velbloudu dvouhrbém, který není doma ve žhavému suchu pouští v Iráku, Sýrii a Libyi, kde působí Islámský stát. Drabaři žijí jinde, ve stepích Střední Asie, kde odolávají i mrazivým větrům. Pokud IS nějaké velbloudy využívá, jsou to dromedáři.

Neřekl bych, že Jiří Přibáň někomu upírá právo na analogie a obrazy. Citovaný výrok se týká analogie mezi antiislamismem a antisemitismem. Namítá, že se něčím podobají (je
to nenávist k cizímu) a něčím liší (antisemitismus má kontinuitu tradice, antiislamismus je relativně nový).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.