Vlci už jsou zase s námi

Nová básnická sbírka Františka Dryjeho spolu s cyklem kreseb Evy Švankmajerové vyjadřuje atmosféru země, do níž byli po roce 1989 znovu vysazeni vlci. Je to země přízračná, úzkostná a možná se v ní rychle stárne.

Jakub3

Jakub Vaníček

16.03.2011 15:30

Vlci_2

Vlci už jsou zase s námi a mezi námi. Zdroj kubajz.signaly.cz

Má-li se vyjádřit tvůrčí naturel Františka Dryjeho, mělo by se nejspíš začít slovy, že Dryje je tzv. dvojdomým básníkem/teoretikem, jehož umělecké i myslitelské dílo je pevně spjato s existencí československé surrealistické skupiny. Dryje komentuje, interpretuje, kritizuje, řídí surrealistům jejich společnou revui Analogon a přitom ještě píše poezii. Sbírek má za sebou od roku 1994 pět, z toho jednu v jazyce francouzském. A v nakladatelství Arbor vitae mu nedávno vyšla básnická kniha šestá – Vlci.

Lze se s úspěchem domnívat, že Dryjeho poezie obsáhla všechny fáze, do nichž surrealisté během necelého století volné i programové tvorby dospěli, vyjma podpory komunistické propagandy: vedle vymýšlení šokantních drobků z doby surrealistického diluviálu (vyjádřených mimo jiné v prostém názvu jedné s Dryjeho sbírek – Mrdat) se Dryje vyzná v širokých vodách volné asociace a kdykoli se mu naskytne možnost, podusí čtenáře pod tlakem mocného proudu imaginace. Totéž se týká i Dryjeho teoretických textů. Jsa vyškolen Vratislavem Effenbergerem, vůdčí postavou českého poválečného surrealismu, obsáhl mnohé z výtvarného umění, z dějin české i světové avantgardy a začal záhy vytvářet náročné interpretační texty.

Zejména asi poslední vyjmenovaná Dryjeho básnická kvalita bude jedním z důvodů, proč – jak ukázal nedávný „výzkum čtenářstva“ – u nás kupují poezii jen pouhé čtyři procenta těch, co ještě mají na to utrácet za knihy. Trápit svou obrazotvornost diktátem básníka, který se ve svém oboru cvičí celé desítky let, není pro běžného konzumenta textů činností, k níž by se dobrovolně uchyloval. Což samozřejmě neznamená žádnou prohru: texty Františka Dryjeho, a nakonec i dlouhé fronty jiných našich básníků, jsou dost tvrdým oříškem na to, aby se jich kdykoli v budoucnu zmocnila mašinerie primitivní televizní zábavy a učinila z nich tahák estrádních večerů.

Pokud jde o sbírku Vlci, měla by nás ohromit hned při prvním setkání. Osmdesát stran textu je vyvedených na matném křídovém papíře, aby mohly být lépe reprodukovány pastelové kresby Evy Švankmajerové, dlouholeté Dryjeho spolupracovnice ze surrealistické skupiny. Jestli si někdo myslí, že surrealisté zůstali věrni pokoutním tiskovým technikám, pro něž je typická černobílá nekvalitní reprodukce na obyčejném savém papíře, měl by se ve svých domněnkách opravit. Surrealismus totiž – stejně jako kdykoliv dříve – jde proti proudu! Čas pro luxusní vydání začíná teprve tehdy, když ostatní nakladatelé začínají s vědomím plíživé Krize šetřit.

Sbírka je rozčleněna do tří oddílů (Uznání, Přiznání, Vyznání) završených „Epilogem aneb Genitivní obsesí“. Celá tato struktura se opírá o zmíněný cyklus kreseb nazvaný Vlci byli opět vysazeni v českých lesích a vytvořený v roce 2004. Dryje se k němu v doslovu hlásí nikoli jako k fundamentu, který by chtěl svými texty interpretovat, ale jako ke zdroji inspirace.

Archetyp vlka prý již odumírá
Prý neznamená víc než
Chrt
To musím vehementně popřít
Ne kvůli ostatkům
Ne kvůli archetypům
Jenom jsem zahlíd‘ vlka v stinném loubí
Na Starém Městě pražském
Chodil tam, postával s čumákem nahoru
Navzdory všem
Tak důkladně a vzorně
Pochcaným nárožím

Je nutné zdůrazňovat, že vlci tady opravdu jsou? Že se jich po listopadu vyrojilo dost na to, abychom si s nimi dnes nevěděli rady? Možná že by všechny ty bouřlivé diskuse o dnešní společenské i kulturní atmosféře v Česku mohly být zdůrazněny Dryjeho pozorovatelským instinktem. Tam, kde byla společnost rozpolcena do opozičních segmentů, kde selhává pokojná demokratická výměna názorů a množí se zapřisáhlá hnutí antikomunistů, antikapitalistů, antiglobalizátorů, bychom konečně mohli začít s oživováním primitivní symboliky.

Kdo je tam vysadil?
Řeka nám neřekne
Vlků se bojíme, až strach je povídat
Aby tak vlkodlak...
Vykoukl z lan!?

Selhává-li naše racionalita, narážíme-li logickými argumenty o bariéru předsudků a antagonismů, pak se nemůžeme splést, když se obrátíme k obrazu. Ten si totiž, na rozdíl od zauzlených rozhovorů, dokáže uchovat silný emotivní náboj.

A poté
Začali se mi zjevovat lidi
Popravdě
Vůbec jsem je neznal
Někteří mě uráželi
A druzí byli celkem přátelští
Vedl jsem s nimi
Dlouhé rozhovory
Už vlastně nevím o čem
Možná o tajné vlčí zradě?
Přichází, když ji nejmíň čekáš
Ve spánku!
Byly to bezvýchodné
Řeči

Druhé, pozornější čtení sbírky odkrývá i hlouběji ukryté, druhé společné téma – úzkost. Nakolik je úzkost ze smrti náplní kreseb Evy Švankmajerové, by měl posoudit někdo, kdo její tvorbu zná. Na Dryjeho vlky nicméně stáří dopadat evidentně začalo – bodejť by ne, taky už nejsou nejmladší. Tahle linka se ostatně v Dryjeho psaní přihlásila už dříve, nejexplicitněji v jednom krátkém textu publikovaném v Analogonu, náhodou (?) taktéž věnovaném tématu smrti.

Ne, že by byl Dryje výlučně tvůrcem surrealistických rošťáren jako například Pavel Řezníček (jemuž je mimochodem ve vlcích věnován text, za nějž by se nemusel stydět ani Jacques Prévert – začíná slovy: „Kardinálovi jeblo! Což jistě nebyl žádný důvod k radosti...“). Sklon k reflexi a silně subjektivistický přístup ke světu je Dryjemu vlastní i v předchozích sbírkách, tentokrát však v míře poněkud vyšší než kdykoli dříve.

Na závěr poznámku k roli, kterou dnes hraje umělecky náročná literatura: Oddíl Vyznání v knize plní jednu specifickou funkci: každý jeho text je uveden věnováním. Jména jako Kristýna Ž., Ladislav Š., Václav C. nebo Alena N. je třeba dešifrovat jako členy Dryjemu blízkého okruhu autorů. Stejně tak lze předpokládat, že texty pod tato jména zařazené ponesou i jiný význam než je ten, který je přístupný nezasvěcenému čtenáři. Vyznání nás tak staví před jeden nikoli nevýznamný problém – poezie a náročné imaginativní umění bylo odstrčeno z centra „literárního života“ do periferních komunit tvůrce a jemu spřízněných duší. A autoři reagují tak, jak se od nich očekává. Uzavírají se a pěstují své umění především pro uzavřenou společnost, v níž jde zaručeně na odbyt.

Není ale u Františka Dryjeho tak zle, stačí si přečíst třeba tyto verše:

V té době jsem si vlky ochočil
Řekl jsem
Vlci!
Přineste, dejme tomu... přineste třeba
Řekněme, prezidenta!
Republiky
A vlci šli a přinesli prezidenta
A my šli do kina
Co taky s ním, s prezidentem

František Dryje: Vlci. Arbor vitae, Řevnice 2010.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.