Indiánský lakotský medicinman a mimořádný muž John Fire Chromý jelen, o němž už jsem tu jednou psala, ve svých pamětech, z nichž teď v rámci oslav Dne nezávislosti Spojených států amerických čte Ladislav Mrkvička na Vltavě, nazývá peníze „zelenými žabími kůžemi“. A říká, že do čeho se zapletou peníze, vždycky se zkazí.

Vše, co bylo čistou radostí, jako hry, například rodeo, se komercializací stane šaškárnou po pobavení lidí, kteří nevědí, co s časem.

Indiánský medicinman nemá smysl pro umění, cokoli uměleckého je v jeho systému hodnot spojeno s obřadem, s obětí nebo magií. I tance, bubnování a zpěv jsou v jeho světě spojeny s obřadem setkávání a díkůvzdání či prosby (a není to žádný dávno zapomenutý svět rudochů, John Fire Chromý jelen žil ve 20. století).

Ale protože má cit a intelekt jako málokterý prezident USA, má také obrazotvornost a velký význam přikládá snění. Proto dodává, že „umělci jsou indiáni ve světě bílých“.

Smutek prožívají indiáni tak, že všechno z domu zemřelého rozdají, úplně všechno, do posledního hřebíku: tak uctí památku zemřelého nejlépe a také se s ním nejlépe rozloučí. Tak, že udělají radost co největšímu počtu lidí.