Čekání na Johna Olivera

Česká politická satira stále čeká na svou obrodu. Hlavní vysílací časy okupují stárnoucí či nedospělí muži, kteří kloužou po povrchu a jen živí stereotypy. John Oliver mezitím za mořem ukazuje, že to jde i jinak.

„Skupování dluhů je špinavý byznys a zoufale potřebuje větší regulaci. Dnes ho může provozovat každý idiot. A můžu to dokázat! Protože jsem idiot a založil jsem společnost na skupování dluhů. A bylo to až znepokojivě snadné… Společnost jsme nazvali Central Assets Recovery Profesionals. Já jsem se stal předsedou správní rady. Spustili jsme nevýraznou webovou stránku a ponořili se do trhu s dluhy… Brzy nám bylo nabídnuto portfolio ve výši téměř patnácti milionů dolarů dluhů za zdravotní péči. Stálo by nás to půl centu za dolar, což není víc než 60 tisíc dolarů celkem.“

Těmito slovy vrcholila na stanici HBO nedělní 72. epizoda pořadu The Last Week Tonight Johna Olivera, britského novináře a hvězdy současné politické satiry ve Spojených státech. Za takovou částku mohla jeho satirická rychlofirma získat osobní informace včetně jmen, adres a čísel sociálního pojištění téměř devíti tisíc lidí.

„Takže – jsme je koupili. A to je děsivé. Protože kdybych chtěl, mohl bych těm lidem legálně brát majetek a převracet jim životy vzhůru nohama…“

Tým Johna Olivera se ale rozhodl pro jinou cestu. Namísto vymáhání dluhy v celkové výši 14,9 milionu dolarů… prostě smazal.

Mluvicích hlav a nočních show je v Americe přehršel. John Oliver se však přeci jen vymyká. Humor mu totiž slouží jen jako forma pro vpravdě novinářskou práci…

První epizodu jeho show odvysílala stanice HBO V neděli 27. dubna roku 2014. Dnes devětatřicetiletý Brit v kostkované košili s brýlemi a montypythonovsky provokujícím výrazem od té doby každý týden v patnácti minutách glosuje jedno z témat, která pohnula uplynulým týdnem.

Cílem jeho posledního činu nebyla samotná charita. Chtěl poukázat na hnus amerického byznysu s dluhy, jakož i na paradoxy, které jsou tomuhle zapomenutému trhu vlastní. John Oliver nehoní slávu: žádá systémové změny.

A leccos se mu i daří. Jeho argumenty už několikrát zazněly v kongresu, spustil bojkoty neetických produktů, zorganizoval sbírky na potřebné.

John Oliver nevyzobává jednohubky životního stylu střední třídy. Nestačí mu posmívat se jejím slabůstkám. Jeho satira ve skutečnosti propichuje americkou bublinu. V ostrých glosách a až překvapivě důsledných analýzách odhaluje skutečnou Ameriku za fasádou televizního studia: střední třída upadá, roste počet lidí závislých na potravinových lístcích, rostou ceny nemovitostí a s nimi přímo úměrně i počet lidí na ulici, horních deset procent bohatne na úkor pracujících a všechno to kryjí zkorumpovaní politici a média v rukou několika magnátů.

Mluvicích hlav a nočních show je v Americe přehršel. John Oliver se však vymyká. Humor mu totiž slouží jen jako forma pro poctivou novinářskou práci. Repro youtube.com

John Oliver přichází s receptem, jak ukázat lidem, co by je mělo skutečně štvát. Ničí falešné strašáky, demaskuje ty skutečné. Nesmírně přístupnou formou ukazuje širokým vrstvám společnosti, kdo a jak z nich ve skutečnosti dělá blbce.

Je na straně všech, jejichž osudy se nevejdou do marketingového produktu jménem USA. Týden co týden nechává v hlavní vysílací čas zaznít příběhy dílčích obětí predátorského systému. Aniž by byl vulgární, rasistický nebo machistický, dokáže být hlasem obyčejných lidí. Ukazuje, že to jde i bez osočování menšin nebo migrantů.

Normalizace neskončila, normalizace trvá
Dospěla do stejného bodu i Česká republika? Země Osvobozeného divadla, Járy Cimrmana a České sody se dnes potácí v halucinaci stereotypů a recyklované trapnosti. Naši současní baviči, kromě toho, že většinou byli „současnými“ už dávno, netepou nešvary doby, nýbrž jsou samy jedním z jejích nešvarů.

Karel Šíp i Jan Kraus se večer co večer vozí po povrchu, který v jejich vyprávění zůstává neměnným kolbištěm drobných neduhů. První ze sebe dělá zbloudilého ňoumu, druhý protřelého chytráka.

Leoš Mareš vyměnil svůj smysl za pozlátko – nadechl se k Ferrari, kožichu a kokainu, následoval vždy jen prázdný výdech klučičí ironie.

Michal Suchánek a Richard Genzer působili ve svém studiu Mistr GS jako horší vzorek puberťáků, kteří si vybírají hosty podle toho, zda se zrovna chtělí posmívat jejich barvě kůže a krkolomné češtině, nebo zda mají chuť závodit deset minut v sexuálních narážkách.

Kanál Maryško, pořad ústeckého herce Jiřího Maryška na portálu Stream.cz, se „oliverismu“ přibližuje snad nejvíc. Zůstává však v mezích pouhého sarkasmu, který je jakousi tichou dohodou s „poučenou“ cílovou skupinou. Zároveň je uvězněný v pasti mělkých obzorů – mimo zajímavé vysílací časy, mimo mainstream, mimo jazyk hlavní veřejné debaty.

Hlavní vysílací čas je okupován fyzicky či mentálně buďto stárnoucími, nebo nedospělými muži, kteří vykrádají sami sebe a zůstávají věrní více či méně pravicovému odkazu pokračující normalizace veřejného života.

V jejich světě neexistuje bezdomovectví, dluhy jsou mlčenlivé trapasy neschopných, oligarchové jsou mecenáši naší hotové demokracie a podnikaví bojovníci proti křivým politikům. Chudí si za to můžou tak trochu sami, pracující si za to můžou tak trochu sami, bohatí si za to můžou úplně sami. Za zbytek můžou Romové, ženy a komunisti.

Hranice konformního životního stylu uprostřed každodennosti nejlepšího z možných světů se zdá pro všechny tyhle postavy nesnesitelné „televizní zábavy“ nepřekročitelnou.

Přitom i my máme své dluhy, svého Donalda Trumpa, svůj rasismus, konzervativní páprdy a šovinisty na významných místech a celou škálu hlavním proudem tolerovaných strukturálních nespravedlností. I v našem veřejném prostoru je obhajují zoufalí pokrytci, kteří z nich těží majetek i politickou moc.

Proto potřebujeme člověka, který bude na jejich pokrytectví upozorňovat, a který se jim bude každou neděli posmívat způsobem nakažlivým pro všechny. Tím spíš, když se ukazuje, že může taková snaha vést k reálným změnám. Naše pondělky by pak mohly dávat o hodně větší smysl.

Česká politická satira je ve fázi čekání na Johna Olivera. Snad to nedopadne, jako když se čekalo na Godota.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Mirza Hadžič - Praha 5

Čtvrtek, 9.Června 2016, 10:49:33

Show Johna Olivera nevytváří zdaleka jedna osoba, to je jen jeden z produktů průmyslu který za Oliverem a dalším dlouhodobě existuje. Každá taková talkshow potřebuje desítky writerů a dalších profesionálů. Očekávat, že by jeden herec (Kraus, Šíp) mohl samostatně konkurovat, nebo, že by jím někdo podobné štáby na tak malém trhu zaplatil, je naivní. Snad ČT, ale šlo by o dost riskantní a drahý podnik, který by museli vybudovat "na zelené louce".

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Hadžičovi Pondělí, 20.Června 2016, 14:24:24

Máte pravdu, bez toho týmu to nepůjde. Ale někde by to začít mohlo, a je jasné, že John Oliver to celé výrazně vede. Ono je už ale otázka, jestli by si takový druh humoru u nás našel publikum..

Ani Oliver nevznikl na zelené louce, ale vychází ze svých předchůdců Jona Stewarta a Stephena Colberta.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.