Chci přispět X

Proč Češi nejsou vtipní

Zdejší mainstreamový humor není vtipný ani odvážný. Zahraniční komici se zastávají slabších, kdežto my se jim raději vysmíváme. Stále jsme tedy ti pověstní cyklisté: nahoře se hrbíme a dole šlapeme – a nejlépe po těch, kteří jsou ještě níž.

Humor je jako šestiměsíční dítě: když se v něm příliš pitváte, zemře. Přesto bych se rád podíval na to, do jakých podob narůstají české pokusy o vtip. Riziko není velké, český mainstreamový humor už vstoupil do katatonického stavu a v sázce toho moc není.

Televize Prima spustila novou talk show moderovanou Leošem Marešem. Celý pořad je stejně smysluplný jako kanál, na němž se měl původně vysílat – Mňam TV. Jde o kopii amerických formátů, nicméně tuzemský štáb dostal zřejmě malý rozpočet od producentů a ještě menší talent od pánaboha. Celý dramaturgický omyl by tak bylo možno přejít taktním mlčením a těšit se na další nášup smíchu třeba z osvědčené dílny Miroslava Donutila či Jiřiny Bohdalové nebo na příjemně dadaistické art brut slovní hříčky Andreje Babiše. Marešův pořad lze ovšem chápat jako symptom současné mizérie, která dolehla na oblast české komiky.

Hostem pořadu byl režisér Jiří Vejdělek. Ten se proslavil komediemi o vztazích, kde se snad všichni chovají jako macho dominantní klátiči (včetně žen). S Leošem Marešem začali vtipkovat na staré a osvědčené téma „bacha na ženský“. Ženy jsou manipulativní a navíc si pořád chtějí povídat. Chlap tedy musí buď ohluchnout, nebo nevnímat – jen pak je možné vytrvat v manželství. Komediální parťák Patrik Hezucký se výrazně zapojil, když dorazila druhá návštěva. Na mladou herečku zahalekal, aby se svlékla a otočila zády, že si prý zahrají hru „hádej předměty“.

Celá půlhodina je tedy cenná především proto, že odpovídá na otázku, která bude s blížícími se americkými volbami stále aktuálnější: jak by působil Donald Trump po dvanácti kafích v roli komika, kterému píše vtipy majitel Playboye?

Show Leoše Mareše tak odkrývá zásadní rozdíl mezi českou a zahraniční komediální scénou. Kromě humoru nám schází ještě jeden podstatný aspekt: nejslavnější komici současnosti stojí na straně slabších. Například John Oliver většinu svého pořadu kritizuje liknavé dodržování práv menšin a nemajetných. To se pojí s drzým výsměchem všem, kteří ve své mocenské pozici zapomínají na sociální citlivost. A mohli bychom pokračovat: Louis C. K. se rád posmívá armádě, Ricky Gervais zase ryje do odpůrců homosexuality. Šovinisté zkrátka dostávají zasloužený výprask. U nás šovinisté dostávají leda vlastní pořad.

Zahraniční komici dávají šovinistům pořádnou sodu. My jim dáváme vlastní pořad. Repro DR

Všichni se přece rádi smějeme ženám, uprchlíkům a Romům. I v každodenním životě sklízí uznání chlápek, který před svou manželkou prchá do hospody, protože ona po něm chce partnerský život nebo něco podobně „slepičího”. Spiklenecky na sebe mrkáme, když mluvíme o „nepřizpůsobivých spoluobčanech“ a přitom všichni víme, že jde o Cigány, kteří by měli skončit v nějakém pracovním táboře. Připadáme si jako Švejci, kteří mazaně vyběhnou s každým, kdo nás obtěžuje. Jenže Švejk se obracel proti armádní mašinérii starého mocnářství, nikoli proti těm, kteří to schytávali více než on sám.

Střední třída totiž ztrácí víru, že by mohla ovlivnit fungování demokracie skrze volební systém. Alespoň pofidérní mocenskou pozici tak získá obrácením svého hněvu na skupiny, které jsou na tom ještě hůř a nemohou se bránit. Svést na ně vinu i výsměch je snazší než přejít k opravdu politickému činu, který by ťal do vyšších vrstev.

Vše pak označí jako „humor, který pohladí“. Nevím, jestli český humor někdy hladil, ale často a pravidelně pouze zahlazoval bolestné rány a oddaloval jejich vyléčení. Vládci bujaré a utišující zábavy Jiřina Bohdalová a Vladimír Dvořák tak na konci léta 1968 vydali prohlášení: také se jim prý srpen nezdál jako příliš „vydařený“. Nicméně „pesimismus je v dnešní době smrtelným hříchem. A tak vymýšlíme silvestrovskou estrádu“. Místo radikálních politických kroků a otevřeného pojmenování problému si jen dál předáváme tradici hypnotického vtipkování.

Mareš v tom není sám. Jan Kraus je schopen nezávazně tokat s Janou Bobošíkovou a otázky Karla Šípa nepřekročily závažnost tématu „kam chodíte venčit svého psa“. A také on si zavtipkoval na účet „zločinných Romů“.

Vždy je tu zkrátka nějaký „negr“ nebo alespoň manželka, které lze ztrapňovat a zakrývat tím frustraci plížící se shora. V takové chvíli není daleko k přestupu od zahlazovacího vtipkaření k vyhlazovacímu humoru, který se chichotá náznakům, že uprchlíci by si zasloužili pořádnou sodu, třeba holokaust.

Ano, pořád jsme ti přísloveční cyklisté, kteří se nahoře hrbí a dole šlapou. Jen v poslední době šlapeme po těch, kteří jsou pod námi. A tak pokud se o Češích dříve říkalo, že jsou „smějící se bestie“, dnes jsme převážně jen ty bestie.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.