Neodborná studie think-tanku Evropské hodnoty
Eva HoláPrávnička Eva Holá z Organizace pro pomoc uprchlíkům kritizuje studii think-tanku Evropské hodnoty. Studii chybí odborná analýza a její autoři neznají relevantní pojmy ani legislativu.
Think-tank Evropské hodnoty (dále jen EH) se, stejně jako řada dalších aktérů české občanské společnosti a politiků, začal v současné době aktivněji zaměřovat na otázky migrace. Začátkem června 2016 publikovaly EH takzvaný „policy paper“ nazvaný Udržitelný imigrační a azylový systém EU. Následující text se snaží na tento návrh stručně reagovat a poukázat na dva základní problémy celého textu — chybějící odbornou analýzu dat a znalost relevantních pojmů a legislativy.
Hned v úvodu narážíme na první zádrhel celého textu, a sice zaměňování mezi statistickými daty i legislativou týkající se uprchlictví a daty a právní úpravou týkající se „běžných“ migračních toků. Toto rozlišování je přitom zásadní, jelikož tzv. ekonomickou migraci lze regulovat, ale počty uprchlíků, resp. migraci nucenou (forced migration) jen velice těžko. Navíc v oblasti uprchlictví jsou základním východiskem lidskoprávní závazky našeho ústavního pořádku, mezinárodního práva a práva EU, v případě ekonomické migrace má naopak stát poměrně velikou možnost vlastního uvážení a tedy možnost ovlivnit počty příchozích migrantů.
Tyto „záměny“ lze vyčíst hned v úvodních informacích, kde autoři hovoří o „nekontrolovaném příchodu více než jednoho milionu žadatelů a nelegálních migrantů do EU“ v roce 2015 a následují informace o procentuálních podílech jednotlivých státních příslušností a řečnická otázka: „kolika osobám z Afriky a Blízkého východu chceme poskytnout příležitost přijít?“
Následně poukazují na to, že dle statistických odhadů do Evropy přijdou do roku 2017 tři miliony lidí a text graduje informací OSN o příchodu až 31 milionů lidí. Hned při prvním pohledu na daná data je však jasné, že žádná ze zdrojových zpráv nehovoří o tom, že do Evropy přijde tolik uprchlíků a navíc z Afriky a Blízkého východu.
Navíc již z formulace zmíněné řečnické otázky je tušit naprostá neznalost mezinárodních závazků a z nich vycházející evropské legislativy týkající se uprchlictví. Úmluva o právním postavení uprchlíků ve znění Protokolu z roku 1967, ani stávající evropské předpisy neumožňují uprchlíky rozlišovat a mezinárodní ochranu jim (ne)udělovat podle toho, z jakého kontinentu k nám zrovna přichází nebo jakou mají státní příslušnost. Všechny členské státy EU měly a nadále mají vůči uprchlíkům stejné povinnosti, včetně povinnosti nevyhostit je do země, kde jim hrozí nebezpečí (princip non-refoulement). A pokud jsou už na jejich území, což zahrnuje i hraniční přechody či teritoriální vody, mají závazek důvodnost jejich žádosti o azyl posoudit.
Princip první bezpečné země
Policy paper vychází z tvrzení, že lidé přicházející do Evropy „nebývají přímo individuálně pronásledování“ ve smyslu definice uprchlíka dle Úmluvy o právním postavení uprchlíků, „ale odešli ze země původu kvůli ohrožení na životě v důsledku válečného konfliktu“. Zároveň autoři tvrdí, že důvody příchodu Syřanů byly zejména socioekonomické. Toto tvrzení je zcela v rozporu s veškerými dostupnými statistickými daty, podle kterých tvořili Syřané ve všech členských státech EU hlavní skupinu, kterým byl až na výjimky udělen buď uprchlický status, nebo doplňková ochrana.
V tomto kontextu je z návrhu EH dost nejasné, v čem by měl nově pomoci tzv. „princip první bezpečné země“, podle kterého se mají dle autorů vracet uprchlíci a žadatelé o azyl žádající o ochranu v EU do zemí mimo ni.
Pokud jde totiž o to, umožnit státům EU co nejvíce vracet žadatele o azyl, pak platná legislativa EU tyto nástroje zná a členské státy je také uplatňují. Stávající právní systém pracuje ovšem s těmito pojmy: první země azylu, bezpečná třetí země, bezpečná země původu. Přičemž pokud osoba přijde z první země azylu, jakýkoli členský stát včetně ČR může žádost posoudit jako nepřípustnou (a žadatel má pak povinnost opustit území EU). Prokáže-li se, že země původu žadatele o azyl je tzv. bezpečnou zemí původu, může být také za určitých podmínek (viz dále) poslán zpět. Autoři policy paperu EH zřejmě dva až tři právní instituty zjevně bez jakékoliv znalosti propojili, a tím jakoby otevřeli zázračnou cestu efektivním návratům žadatelů a uprchlíků.
Legislativa EU již více jak deset let zná výše popsané instituty, které umožnují navracení žadatelů o mezinárodní ochranu do zemí, kde by spíše než v EU našli přednostně ochranu a to buď do zemí původu, nebo i zemí, kde měli vazby. Při takovém návratu musí být nicméně splněno několik podmínek. Zejména musí ve státě existovat systém umožňující získat status uprchlíka (což rozhodně není příklad Pákistánu či Libanonu) a musí být v zemi dodržována lidská práva (v Iránu či Pákistánu o tom nelze hovořit) a nesmí existovat nebezpečí, že takový stát ve skutečnosti žadatele následně vrátí do další země, kde tyto principy splněny nejsou (tzv. chain refoulement). Poslední podmínka je právě aktuálně porušována Tureckem a Srbskem, kde dle zpráv dochází k návratu lidí v rozporu s principem non-refoulement .
Azylová centra v Africe a na Blízkém východě?
Bezpečné třetí země přitom ve stávajícím systému přijímají a samy řeší žádosti těch, které EU takto „odsunula zpět“ kvůli popsaným nástrojům. Roky se uplatňují tzv. readmisní dohody s těmito zeměmi a řada zemí, ze kterých uprchlíci přicházejí do Evropy, má také závazky bojovat proti pašerákům lidí a jejich legislativa sankcionuje neoprávněné přechody hranic.
Navrhovaná azylová centra v „jiných třetích zemích“, tedy zemích, které nelze ani s přimhouřením obou očí nazvat tzv. bezpečnými, jsou za hranicí myslitelného jak z pohledu mezinárodního práva, tak i v rovině praktické. Představa, že v zemích, které nesplňují podmínky ani pro navracení, protože zde dochází k závažnému porušování lidských práv (například Libye), nebo válečný konflikt, vytvoříme jakési bezpečné enklávy, kde se bude dařit těm, kteří by potenciálně chtěli hledat ochranu v Evropě, je v rovině čiré utopie. Umožnit zde jurisdikci EU k hodnocení žádostí o azyl je stejně tak nemožné. Je jasné, že pokud by bylo v moci EU, nebo EU a USA donutit problematické země Blízkého východu a Afriky k tomu, aby na svém území dodržovaly lidskoprávní standardy, pak by asi nebylo potřeba tvořit žádná azylová centra a lidé by nebyli nuceni opouštět své domovy.
Legální cesty příchodu do EU
EH ve svém návrhu poukazují na nutnost efektivnějšího využití tzv. přesídlení, které by mělo pomoci omezit stávající snahy uprchlíků cestovat riskantně po moři. Principiálně lze s touto myšlenkou samozřejmě souhlasit. Opětovně ale zásadní problém tkví v tom, že autoři nerozlišují termín přesídlení a tzv. relokaci a v textu se objevují nepřesná data. Stávající krizi měla řešit spíše (interní) relokace, která na rozdíl od přesídlení počítala s tím, že z Itálie a Řecka budou přemístěny osoby, které nemají žádný přiznaný status ochrany, ale je více než pravděpodobné, že jej získají. Typicky by se jednalo právě o občany Sýrie.
Nicméně hlavní problém tkví v tom, že v praxi dosud k naplnění plánů nedošlo a relokováno bylo dosud minimum lidí. Členské státy se do efektivní realizace takových plánů zjevně nehrnou. EH přitom nenabízejí žádný návrh, jak tuto patovou situaci řešit.
Dlouhodobě se volá, zejména ze strany nevládních organizací, také po tom, aby členské státy umožnily legální příchod uprchlíků na své území prostřednictvím nějakého typu humanitárních víz/pobytů a podobně. Na tyto návrhy rovněž většina členských států neslyší a jejich rozhodnutí vydat se touto cestou je čistě na jejich dobrovolném rozhodnutí.
Zadržování a identifikace příchozích
EH dále navrhují stávající problematické momenty uprchlické krize řešit tím, že všechny osoby, které vstoupí bez oprávnění k pobytu, budou povinně identifikovány, registrovány a také zároveň zbaveny svobody.
Co se týče první části úvah, pak s nimi nelze než souhlasit. Ostatně, navzdory „novému návrhu“ EH, současná legislativa také cizincům, ať už legálně či nelegálně příchozím, povinnost dát otisky prstů ukládá. Unijní problém posledního roku a půl spočíval však opětovně v nedostatečné schopnosti členských států na vnějších hranicích (zejména v Řecku a Maďarsku) efektivní registraci příchozích provádět. Tvrzení těchto států jsou jasná, s ohledem na počet příchozích nejsou schopni to kapacitně zvládnout. Můžeme si klást otázku, zda tomu tak skutečně je (například Německo či Švédsko i s velkým počtem žádostí takové zásadní nedostatky nevykazovaly). V každém případě EH žádné řešení této jistě složité situace ve svém textu nenabízí.
Co se týče zbavení svobody všech příchozích a nelegálně pobývajících migrantů, pak je nutno opětovně návrhy řešení podstatně korigovat. V prvé řadě je potřeba říci, že samozřejmě platná právní úprava dovoluje tzv. administrativní detenci cizinců pobývajících na území ČR (resp. všech členských států EU) neoprávněně, včetně těch, kteří požádají o udělení mezinárodní ochrany. Ovšem opět za určitých, zákonem přísně stanovených podmínek a rozhodně ne automaticky, jak navrhují EH.
Navíc je podstatný rozdíl mezi zbavením svobody osoby, kterou stát oprávněně vyhošťuje, a zbavením svobody žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Jak unijní, tak česká právní úprava, tyto situace rozlišují. Zbavení svobody žadatelů o udělení mezinárodní ochrany je možné jen v případě, že se prokazují falešnými doklady, nelze zjistit jejich totožnost nebo se například svojí žádostí snaží jen vyhnout vyhoštění. „Zajištění žadatele by mělo být krajním opatřením a mělo by být uplatňováno pouze poté, co byla řádně posouzena veškerá alternativní opatření, při nichž nedochází k fyzickému zajištění, s cílem lépe zajistit fyzickou a psychickou integritu žadatele…“ Není také bez významu, že zajištění musí trvat co nejkratší dobu a musí být samozřejmě zajištěn efektivní soudní přezkum. Navrhovat bez dalšího jako řešení hromadné a nedefinované zbavení svobody se míjí s principy, na kterých je právní systém v Evropě postaven.
Skutečnost, že členské státy těchto možností užívaly a užívají v době uprchlické krize vůči žadatelům o udělení mezinárodní ochrany nadmíru, resp. v rozporu s právními předpisy, potvrzuje poměrně hojná judikatura českých správních soudů, ale i Evropského soudu pro lidská práva. Samostatný text by mohl být napsán o tom, jak se v případě migrantů členské státy opakovaně a nezákonně uchylují k detenci v případě zranitelných skupin, typicky rodin s dětmi, ale třeba také perzekuovaných homosexuálů, nebo jak nehumánní podmínky v některých detenčních evropských zařízeních panují.
Nic nového, nic možného
Lze tedy shrnout, že návrh EH při bližším pohledu nenabízí nic, co by již dávno nebylo v systému zavedeno a zároveň nic, co by bylo možno do právní úpravy zavést, aniž by se státy začaly prohřešovat proti nejzákladnějším demokratickým principům. Autoři tudíž nepomáhají politikům a skutečným odborníkům v této oblasti s tím hlavním problémem, a sice jak zajistit dodržování stáváních platných předpisů a mezinárodních závazků a jejich vynucování v členských státech (včetně například zemí Visegradu).
Za to, že legislativa není dodržována ze strany jednotlivých členských států, nelze vinit samotnou legislativu, ani Brusel. Je to zejména a především problém státního aparátu daných členských států.
Text byl publikován také na serveru MigraceOnline.cz
Když stáda nezastaví ploty se žiletkovým drátem a elektrickým ohradníkem, a když je nezažene ani střelba honáků do vzduchu ani práskání bičem, je třeba přistoupit k odchytu zaběhlých kusů, případně k jejich odstřelu. Záleží na tom, zda máme nějakou ohradu, do které chceme stádo zahnat a v ní chovat, nebo zda jde pro nás o škodnou zvěř, pro kterou nemáme žádné využití a jsme ji ochotni tolerovat jen tak dlouho, dokud se drží uvnitř vymezených rezervací. Odstřel zatoulaných kusů zajistí myslivci.
Nutno přitom uznat, že člověk je nejpřemnoženější invazivní živočich na Zemi a že odstřel migrantů by zajistil nejekologičtější produkci masa. Náhradou hovězího masa migrantským bychom významně omezili globální oteplování.
Pokud naopak budeme trvat na tom, že s lidmi jako s dobytkem zacházet nelze, nezbude patrně než se s migrací smířit a upustit od jakékoliv regulace. Jaké máme právo bránit komukoliv jít, kam ho nohy nesou nebo srdce táhne, jak můžeme člověka odchytit jako dobytek a deportovat — jako dobytek odvézt?
Dosavadní praxe a zákonné úpravy mají mnoho dobytkářských prvků. Ke skutečným evropským hodnotám se stavíme značně pokrytecky — a ukazuje se, jak důležité je pokrytectví, když lidem, kteří nejsou dost dobří aby se chovali morálně dokonale, umožňuje aspoň na ty správné zásady a hodnoty nezapomenout. Je tragické, když rozpor mezi slovy a činy řešíme ne přibližováním činů slovům, ale naopak tím, že se otevřeně a s nadšením přihlásíme k sobectví, bezohlednosti a nenávisti.
Přijatelnou měrou pokrytectví by snad bylo, kdybychom od nás vyháněli ty, kteří mají kam jinam jít, kde jinde žít a přežít. Kriterium násilného pronásledování stanovené Mezinárodní úmluvou o právech uprchlíků je v tomto směru nedostatečné, protože umožňuje jako ekonomické migranty odmítat lidi prchající před hladomorem. V době, kdy lavinovitě přibývá klimatických uprchlíků, je to zásadní nedostatek. Naopak bychom se snad mohli smířit s azylovou neochotou českého střihu vůči lidem prchajícím před politickým útlakem na úrovni Husákova normalizačního socialismu; ti sice podle dnes platných zákonů (i českých) a mezinárodních smluv nárok na azyl mají, ale když jim ho upřeme, nezabije je to.
Nezbytná je bezpečná cesta. Necháváme-li migranty, ať se utopí ve Středozemním moři, bylo by už opravdu lepší je postřílet a zpracovat v Kosteleckých uzeninách. Přitom by pravděpodobně stačilo zrušit dnes platné zákony, které nutí dopravní společnosti, s nimiž migranti přicestují, aby v případě jejich vyhoštění hradily náklady na jejich deportaci. Nezbytná je možnost podat na hraniční kontrole žádost o azyl a vstoupit; pomohlo by, kdyby žádosti o azyl přijímaly zastupitelské úřady, ale jednak bychom museli udržovat zastoupení v nebezpečných oblastech, ze kterých se lidé snaží uniknout, a za druhé lidé v bezprostředním ohrožení by stejně museli na zastupitelském úřadě hned dostat humanitární vízum, protože čekat na výsledek azylového řízení doma je pro ně příliš nebezpečné. Bylo by žádoucí, aby žádosti o azyl přijímali a cestu do bezpečí
zprostředkovali naši vojáci na zahraničních misích a pracovníci humanitárních organizací pomáhající v oblastech postižených válkami nebo přírodními katastrofami.
Evropa nutně potřebuje federalizaci, z mnoha důvodů. Viděli jsme a stále vidíme na osudu Řecka, jak Evropě scházejí federální daně a investice z federálního rozpočtu. V oblasti migrace Evropa potřebuje federální evropský azyl: Bez ohledu na to, ve které členské zemi žadatel o azyl žádost podá, musí ji vyřizovat federální evropský úřad podle jednotných evropských pravidel, dočasné ubytování žadatelům musí poskytovat po celé Evropě podle toho, kde jsou volné kapacity, samozřejmě aspoň s přihlédnutím k zájmům jednotlivých žadatelů, a kdo azyl dostane, musí mít stejně jako občané právo volného pohybu po celém Schengenském prostoru, ne jako dnes, že azyl udělují jednotlivé státy a azylant je omezen na území státu, který mu ho udělil.
Velmi by pomohlo, kdybychom začali konečně vynakládat na podporu integrace migrantů ty prostředky, které doposud vynakládáme na jejich odhánění, chytání, věznění a deportace, na stavbu hraničních plotů a vyzbrojování pohraniční stráže. Konec konců by tyto prostředky potřebovali čerpat jenom uprchlíci; ekonomičtí migranti cestují s rozmyslem a přípravou, míří tam, kde se domluví, kde se dokážou přizpůsobit místní kultuře a kde mají představu jak najít zaměstnání nebo podnikat, ti zpravidla nepotřebují nic víc, než abychom jim neházeli klacky pod nohy. I když je morálně jakž takž, s oběma očima přimhouřenýma, přijatelné ekonomické migranty přijímat, ekonomicky je to nesmysl; tedy nesmysl z pohledu přínosu pro nás všechny, nelidské a nehospodárné politiky by se neudržovaly, kdyby neexistovala žádná skupina vyvolených, která z nich těží.
Žádná opatření proti migraci ji nejsou schopna zastavit, nejen protože zoufalé lidi nezastavíme, dokud neodhodíme poslední zbytky vlastní lidskosti a nezačneme je lovit na maso. K důvodům, proč se všechna protimigrační opatření míjejí účinkem, patří i to, že ve skutečnosti není zastavit migraci jejich účelem. Účelem je vytvořit bezprávnou skupinu lidí, ktetré lze snadno využívat jako lacinou, nejlépe přímo otrockou pracovní sílu.