Existenciální tíseň české rodinné politiky

Rodina je politický problém. Představy o ní se vyvíjí a stávají se stále více pluralitními, na což by měla rodinná politika co nejpružněji reagovat. V českých zemích však tyto představy naráží na zavedený model.

Spokojená rodina představuje pro drtivou většinu české společnosti nejdůležitější hodnotu. Když jsou vztahy v ní napjaté, nebo jsme od ní z nějakého důvodu odcizení, odráží se to i v dalších oblastech našeho života. Podle rodiny jsme do určité míry hodnoceni naším okolím a v jisté fázi života se očekává, že nějakou sami založíme.

Ačkoli by se mohlo zdát, že jde o bytostně soukromé téma, víc než u jiných témat se potvrzuje, o jak silné politikum se jedná…

Představy a realita
V posledních desítkách let se proměňují představy o tom, jak by měla rodina vlastně vypadat, jaké role a kým by v ní měly být zastávány. Generační proměna je patrná zejména u žen, které si rozšiřují prostor pro seberealizaci nejen v mateřství, ale i v dalších sférách.

Představy o rodině se vyvíjí a stávají se pluralitními. K modelu úplné rodiny ve formátu manželství (muž + žena + dítě) přibývají rodiny samoživitelek a samoživitelů, rodiny dvou žen či mužů, rodiny rodičů a o ně se starajících dospělých dětí, rodiny nesezdaných…

Měnící se představy o rolích v rodině často narážejí na realitu rodinné politiky. Ta ve stávající podobě v podstatě preferuje model silné dělby práce na toho, kdo pečuje, a toho, kdo pracuje.

Exemplárním příkladem je daňová sleva na nepracující manželku/manžela, ale i poměrně dlouhá rodičovská, která nastartuje a prohloubí „specializaci“ v dělbě práce v domácnosti – koneckonců podle výzkumu Sociologického ústavu příliš nezáleží na tom, jestli souhlasíte, nebo nesouhlasíte s tradičními rolemi mužů a žen, protože stejně ženy dělají dvě třetiny domácích prací a muži zbylou třetinu. Na ženy přitom spadá více péče o děti a domácnost, na muže spíše drobné opravy a podobně.

Automatický předpoklad, že žena „ztratí“ několik let na rodičovské, pak často zhoršuje její pozici na trhu práce a vede k nižšímu platu, což jen prohlubuje ekonomickou závislost. A upevňuje také onu specializaci v domácnosti – když je partner tím, kdo více vydělává, musí být partnerka tou, která se stará o domácnost.

Měnící se představy o rolích v rodině u nás často narážejí na realitu rodinné politiky. Ta preferuje model silné dělby práce na toho, kdo pečuje, a toho, kdo pracuje. Foto hershbergerlegal.com

Co když jsme dělali všechno špatně…
Debaty o rodinné politice a nastavení jejích základních opatření, jako je právě zmíněná rodičovská nebo přeneseně vůbec politikami podporovaný model péče, jsou obvykle poměrně vyostřené a emotivní. Proč?, říkáte si, vždyť je přece každého věc, jak si uspořádá rodinný život, jak využije rodičovskou nebo třeba jesle či školku. Koneckonců v debatách samotných často padá, že vývoj každého dítěte je individuální a co vyhovuje jednomu, nemusí vůbec vyhovovat dalšímu.

Jenže situace není zdaleka tak jednoduchá – právě proto, že rodina a úspěšná výchova dětí, ať už si pod tím představíme cokoliv, je pro mnoho lidí jedním ze zásadních životních cílů a úspěchů. Pokud byť jen náznakem na systémové úrovni zpochybníme model, který pro mnoho rodin fungoval, můžeme v nich vyvolat pocit pochybnosti nad vlastním postupem.

Není bez zajímavosti, že když na plénu Senátu řečnili ctění senátoři k novele školského zákona, který zavedl nárok na místo ve školce i pro dvouleté děti, vyslechli jsme si i mnoho osobních příběhů z dětství a výchovy vlastních dětí. Zřejmě měly dokazovat, že volba jednoduše není možná, protože je tu přece model, který funguje.

I když se v debatách o radikálně odlišných modelech možnost jejich existence připouští, vyznívá to spíš jako slušnost než opravdová víra v to, že pluralita modelů je možná. Z mezinárodního výzkumu ISSP z roku 2012 vyplývá, že celých 79 procent dotázaných si jako ideální model organizace práce v rodině s předškolními dětmi představuje matku doma (52,9 procent) nebo pracující maximálně na částečný úvazek (26,1 procent) a na plný úvazek pracujícího otce.

Podle výzkumu se rovněž 35,5 procenta dotázaných domnívá, že nejméně vhodnou variantou je otec pečující a matka pracující na plný úvazek…

Dlouhý pochod k pluralitě
Rodinná politika je jednou z mnoha oblastí, na kterých se ukazuje, jak komplikované je v českých zemích prosazování jakékoli plurality. Když se podíváme třeba na debaty o školkách pro děti mladší tří let nebo třeba na zavádění možnosti roční mateřské, velká část odporu sklouzává k domněnce, že prosazovaná možnost bude povinná nebo „povinně-volitelná“ pro všechny. Pochopitelně následuje hysterická reakce – často rámovaná jako donucení matek docházet rovnou z porodnice ke strojům a rvát jim novorozence od prsu, aby mohly generovat zisk (nepřeháním, tohle jsem opravdu někde četla, když se diskutovala možnost jednoleté varianty rodičovské).

Jinde jsem se zase „dověděla“, že pokud se žena nechce naplno věnovat rodině a dětem, neměla by si je raději vůbec pořizovat, aby netrpěly ony, ani manžel.

Zvyk je železná košile, a pokud začneme zpochybňovat model, který se zabydlel jako normální, byť jen tím, že připustíme reálnou existenci a podpory hodnost jiného, přichází odpor. V tomto ohledu nás čeká opravdu hodně práce a dlouhá cesta.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Svatá pravda Neděle, 7.Srpna 2016, 20:37:22

Zvláštní. Čekal jsem, že se tu vyrojí rozhněvaní obránci konzervativní buržoazní rodiny, pořád jsem čekal, kdy už to přijde, a ono nepřišlo vůbec nic. Stále žádný diskusní příspěvek, ani jedna připomínka, žádné výhrady. Zdá se, že všichni souhlasí.

Nevycházím z údivu a tleskám.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.