Co je tradiční rodina?

Názory na to, jak vypadá tradiční rodina, se proměňují a vyvíjí. Dnes se nikdo nepozastavuje nad tím, zda může být dítě deformováno výchovou nevlastního rodiče. Podobnou důvěru si zaslouží i registrované páry.

Azemancikova1

Alena Zemančíková

18.07.2016 08:00

Jedním z nejtěžších lidských životních úkolů je vychovávat nevlastní dítě. Ona i výchova vlastního je těžká věc, ale výchova dítěte, které má jednoho rodiče biologického a druhého, který se přiženil (přivdala), je tedy v pravém slova smyslu nevlastní, je zapeklitý proces. Má různé, často vzájemně zcela odlišné fáze, a vyžaduje velkou dávku nadání, uvědomění, trpělivosti, lásky, ale i zdravé lhostejnosti, fatalismu, schopnosti neintervenovat, nevnucovat vlastní představy.

Soužití všelijak nevlastních sourozenců je také pěkný oříšek. A nikdo kvůli tomu neřeční v parlamentě. Uvažujeme-li o dalším prolomení konvencí v tom, čemu jsme zvyklí říkat rodina, měli bychom se napřed zamyslet nad tím, kolik a jakých konvencí už bylo opuštěno a komu (čemu) to prospělo či uškodilo.

Osvobodit člověka od lži
Není tak dávno, co dívka byla v rodině rovna ušlechtilému dobytku a pro sex s ní vlastně nebyla hranice, a to i v nejvyšších aristokratických kruzích. Dnes například už nikdo (snad jsou některé přepjaté výjimky, ale ty nechme stranou) rodičům nevyká, nelíbá jim ruce, neposlouchá je na slovo.

Dnes kdyby muž řekl, že se znovu žení proto, aby opatřil novou matku svým dětem, stal by se předmětem údivu (kupodivu obráceně, tedy když žena hledá nového partnera proto, aby její děti měly náhradního otce, je společensky přijatelné, dokonce je to i námětem sentimentálních televizních děl).

Dnes je zákonem zajištěno, že dítěti, které chce studovat a řádně se k tomu má, nemůže studium rodič zakázat, ba ani „nedovolit“, a musí ho i náležitě podporovat v rámci svých příjmových možností a do určitého věku. Dnes není možné, aby podmínkou vdavek mladší dcery bylo to, že se napřed vdá dcera starší.

Ani s dědictvím už to není podle moderních zákonů tak, že by nejstarší zdědil nemovitý majetek, mladší šel studovat a nejmladší do kněžského semináře nebo do kláštera – a kdysi to bývalo respektovanou konvencí. Neprovdaná matka dnes není stižena opovržením (a to se dělo ještě za mého mládí, zákon svobodnou matku i poněkud zvýhodňoval, třeba délkou mateřské dovolené – ale měli byste vidět ty obličeje sester v porodnicích!).

Výše majetku nebo rodinný původ, jazyk, barva pleti, (ne)náboženství podle zákona nehrají roli, pokud se pár dohodne, že na tyto konvence nepřistoupí. Je fajn, když jsou lidé zakládající rodinu alespoň základním způsobem zajištěni, ale už se nemluví o věnu, taky proto, že otec nemá povinnost živit svou neprovdanou dceru, uživí se sama, a nemá proto ani důvod (právo) někomu platit za to, že si ji vezme. A tak dál – příkladů bychom našli ještě mnoho.

Od kterého momentu tedy chceme považovat svazek dvou lidí za přirozený a od kterého bodu už ne? Považujeme za přirozené zavírat ženy do věže, když neporodí syna, nebo souložit s nezletilou dívkou, i když je to princezna?

Ale zpátky k té výchově nevlastních dětí. Proti době mých školních let se děti běžně jmenují příjmením jen po jednom z rodičů, protože zdaleka už není převažující konvencí, že se manželka jmenuje po manželovi. Já jsem se svým jménem, odlišným od maminčina, která si ponechala rodné příjmení, byla v naší škole výjimkou, ve třídách mých dětí to už bylo mnohem častější (taky proto, že maminka se znovu provdala a přijala jméno nového manžela, zatímco dítě se jmenovalo po otci) a ve třídách mých vnuků už se každý jmenuje – ani nevím, podle koho, čeho.

Za mých školních let se adoptovaným dětem neříkalo, že jsou adoptované, aby je to netraumatizovalo, dnes se jim to ze stejného důvodu říká.

Přímo ve vlastní rodině najdu příklady, kdy bylo dítě vychováváno jak nevlastní matkou, tak nevlastním otcem, tak i partnerem rodiče, který se nestavěl do otcovské (mateřské) role, ani nevlastní.

Jedinci s homosexuální orientací vychovávali děti odnepaměti. Bylo ovšem potřeba vše skrývat. Je čas na změnu: osvobodit člověka od lži je velice humanistická snaha. Foto vinejuice.co.uk

Vztahy mezi dětmi a ne-vlastními rodiči procházely hlubokými konflikty a krizemi (ale těmi procházely i vztahy k vlastním rodičům), dopátrám se v análech případů otců, kteří hluboce milovali svou ženu, ale společné dítě jim bylo naprosto lhostejné, i ne-rodičů, kteří nevlastní dítě milovali víc než nového partnera.

A také ty, kteří svým přístupem zdůrazňovali spíš vzájemný respekt a podporu (týkalo se i dětí) než citově projevovanou lásku. Měli jsme skvělého rodinného přítele homosexuální orientace, který, protože byl učitel, se přinutil k ženitbě a otcovství, v nichž byl nejen sám nešťastný, ale přivodil neštěstí i ostatním, a jeho spřízněnou duší a životním rádcem i zachráncem mu byla kamarádka z dětství: dozvěděla jsem se to, až když mi to jako stará žena řekla.

Měla jsem i tetu, o níž dnes, nad její pozůstalostí, vím, že celý život toužila po plnohodnotném lesbickém vztahu, ale nikdy neměla odvahu tu touhu realizovat ani vyslovit (a byla to teta, která jediná, proti zavedenému zvyku zbytku rodiny nikoho nechválit pro krásu, aby se předešlo marnivosti, mi říkala, že mi to sluší a že jsem hezká, což každá dospívající holka potřebuje slyšet).

Vychovávat nevlastní dítě je těžké, ale stejně těžké je pro dítě být vychováváno nevlastním rodičem. Ale takových rodičů a dětí obojího pohlaví je bezpočet a nikdo neřeční v parlamentě o nebezpečí, že další partneři osamělých matek se budou dožadovat zákonného sexu se svými nevlastními nezletilými dětmi, například.

A přitom k tomu dochází, a když k takovému sexu dojde tehdy, kdy je dítě už zletilé, je to trestně nepostižitelné a nikdo nezaručí, že se to nemůže stát (a znám případy, kdy se to stalo, dokonce u obou pohlaví, tedy nejen mezi nevlastním otcem a dcerou, ale i mezi nevlastním synem a matkou. Ostatně to známe z antické mytologie). I takto může vzniknout nová rodina a těžko říci, jestli bude tradiční jen proto, že pár je heterosexuální.

Rodina, která dokáže překonat všechny nástrahy dospívání dětí i stárnutí rodičů, všechna pokušení svádět na někoho vlastní nedostatek vůle, citu, lásky, respektu a nejrůznějších pokušení ke lži a vzájemnému podvádění – a která dovede tohle všechno si navzájem odpustit, když už k tomu dojde, takže v ní uklouznutí nemusí hned znamenat smrtelný pád, ale může být jen zahojitelným úrazem, tak taková rodina je hodna úcty, uznání a slávy na nebesích.

Dnes se nikdo nepozastavuje nad tím, jak může být dítě deformováno výchovou nevlastního rodiče, protože se prostě a priori věří, že když už do toho jde, bude dítě vychovávat v dobré vůli, vytrvale a s veškerou zodpovědností. Vždycky to nevyjde, ale ta důvěra tu je a nezpochybňuje ji ani zákon, ani veřejné mínění.

A protože jsme oproti patriarchálnímu uspořádání velice proměnili rodinný model a zas a znovu přišli na to, že zárukou fungování i mravnosti jsou spíše racionální aspekty než aspekty emocionální, myslím, že nám nezbývá, než uznat právo na výchovu dětí i homosexuálním párům.

Protože se tak už odnepaměti děje, jen nepřiznaně. V případě soužití dvou žen se to ani nedá poznat a dokázat, v případě mužů je to nápadnější, ale přece víme, kolik uvěřitelných příběhů se dá pro veřejné mínění vymyslet, když o to opravdu jde. Osvobodit člověka od lži je, myslím, velice humanistická snaha.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Text považuji za velice užitečný rozbor Pondělí, 18.Července 2016, 20:19:7

současného stavu některých stránek rodinného života.

Provedená charakteristika problémů rodiny má myslím obecnější platnost; menšinová sexuální orientace rodičů je pouze jeden specifický, aktuálně významný aspekt rodinné problematiky.
Ve výčtu všeho toho, co výchova dítěte vyžaduje, mi pak pro schopnost, kterou autorka nazývá „zdravá lhostejnost“ připadá jako vhodnější označení „nevzrušitelnost“.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Tradiční rodina? Úterý, 19.Července 2016, 06:12:55

Neexistuje žádná tradiční ani netradiční rodina. Rodina je jen jedna. Ta, ve které se rodí anebo může zrodit nový život.

Stejně tak není rodinou a nemůže být rodinou svazek, který zrod novému životu ze samotného principu dát nemůže.

Jiří Vyleťal

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Nový život vzniká Úterý, 19.Července 2016, 07:07:29

a jedinec se rodí nebo může se zrodit z každého spojení samce a samice, včetně lidských.

Zrození dítěte ovšem jeho výchovu nezaručuje a nezajišťuje. Tu zajišťuje (měla by zajišťovat) rodina, a nezáleží na tom, zda vznikla na základě požehnaného pohlavního spojení nebo jiným způsobem.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Vyleťale, Úterý, 19.Července 2016, 17:28:11

Takže člověk, jenž je stižen neplodností dle vás nemůže mít rodinu? Ani kdyby adoptoval a vychoval třeba deset dětí? Nešťastná jest vaše definice.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď panu Kolaříkovi Úterý, 19.Července 2016, 18:02:17

Vážený pane Kolaříku,

nečetl jste moji definici důkladně. Stojí v ní přece „anebo může zrodit nový život“. To znamená, že v rodině se nový život zrodit může, ale nemusí (třeba kvůli dočasné anebo i bohužel trvalé neplodnosti), v každém případě je však rodina otevřena životu. Důležitá je vůle, nikoliv výsledek. To je to podstatné.

Žena a muž, kteří se vezmou, a třeba i s vědomím, že jeden z nich zcela určitě nebude moci mít děti – např. nevyléčitelně nemocné pohlavní orgány – mohou být a jsou otevřeni životu v tom smyslu, že si chtějí adoptovat dítě, které vlastní rodiče nemá. Tedy tak, jak to myslíte vy. Není tedy snad mezi námi vážného sporu.

Mějte se moc hezky a ať se Vám vše dobré daří.

Jiří Vyleťal

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Vyleťale, Úterý, 19.Července 2016, 21:45:36

tedy rodinou je každý svazek, kde je vůle vychovat dítě, či děti? S tím jsem vlastně za jedno.

Omlouvám se vám, jsem člověk zatížen předsudky, jako ostatně všichni lidé, a podezříval jsem vás, jakožto věřícího člověka, že chcete některé takové svazky z tohoto pojmu vyjmout, ba že podporujete to, že legislativa některým rodinám brání v naplnění. Jsem rád, že jsem se mýlil.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Kolaříku, Středa, 20.Července 2016, 09:50:29

abychom lépe pochopili význam slova "rodina", bylo by možná dobré zaměřit se na jeho etymologický původ.

2015-10-11_163720

Jiří Procházka - psycholog, Praha

Etymologie slova "rodina" vs skutečné rodiny Středa, 27.Července 2016, 12:20:27

Ano, slovo „rodina“ (lat. familia) můžeme pochopit z jeho etymologického významu. Nicméně skutečnou rodinu, nebo rodiny, pochopíme z hlediska sociologie, psychologie, historie, etnologie, legislativy apod. Navíc z historického hlediska i slovo „rodina“ nahradilo slovo „domácnost“ (lat. domus), které znamenalo i zaměstnance, respektive otroky. I z jiných jazyků je patrné, že dnešní význam slova „rodina“ (lat. familia) je novodobý.

According to Richard Saller, "[f]amilia was never used to mean 'father, mother and children' in our sense of [']family' today. It did have a technical, legal usage akin to 'family', but in common parlance most often meant 'slave staff', exclusive of the master's family.... The usual word for 'family' in the classical period was domus, which carried the general sense of 'household' including domestic slaves." Saller, Richard, Slavery and the Roman Family, in Finley, Moses I., ed., Classical Slavery (London: Frank Cass, cloth 1987 & 2000 (same ed.), reprinted 1999 (ISBN 0-7146-3320-8)), p. 84.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.