Hrají si děti příliš nahlas? Zkuste léčbu Panenkou

Zuzana Vlasatá

I v Čechách a na Moravě se prý policii množí stížnosti na děti hrající si údajně příliš nahlas. Problém má přitom jednoduché řešení: nápravu stěžovatelů.

Nedávná zpráva zveřejněná na serveru iDnes citovala mluvčí Městské policie Pardubice Lucii Klementovou: „Jakmile se oteplí a lidé mají otevřená okna, stížnosti na děti rapidně stoupají. V letních měsících hlídky městské policie velmi často vyjíždí k prověření oznámení na hluk z dětských hřišť.“ Několik dní nazpět měla hlídka strážníků vyrazit zkontrolovat skupinu dětí, které podle oznamovatele rozbíjely sklo a míčem poškozovaly auta. Realita? Tři kluci hráli basket.

Další příklad: Oznamovatel volal na tísňovou linku po desáté večer, že se ze školy ozývá dětský křik. Zní to sice jako scéna z hororu, hlídka ale neobjevila skupinu krvelačných malých zombie, jen učitele, kteří s dětmi ve škole nocovali — a podle pardubické mluvčí se mezi sebou „pouze normálně bavili“.

Situace dětí ve městě se podle Lucie Klementové zhoršuje. Ona sama si z dětství, když si hrála venku, nepamatuje, že by na ni někdo křičel, aby byla potichu. „Dítě na ulicích ve městě je chudák. Nemá si kde hrát a i když si hraje na hřišti, které je k tomu určené, vždycky to bude někomu vadit a bude posílat stížnosti, že nechce, aby si tam ty děti hrály. Kam mají potom jít?“

Otázka ale nestojí takto. Děti patří samozřejmě i se svými rošťárnami a přiměřeně hlasitým projevem na hřiště. Ale nejen tam či do nějakých dalších specializovaných zón, dostatečně vzdálených od světa dospělých tak, aby nerušily.

Nechuť k dětem není českým specifikem. V Německu před pár lety dokonce zaznamenali zneužívání ekologických hlukových limitů proti výstavbě školek a jeslí. Jedny jesle v Hamburku dokonce skončily obehnané dva metry vysokou a šedesát metrů dlouhou zdí, aby nerušily klid okolí.

O pozoruhodném rozuzlení případu zneužívání tísňové linky proti hrajícím si dětem psal v lednu také americký server Common Dreams. Jistě slušní občané floridského města Gainesville přivolali policejní hlídku na partu afroamerických dětí, hrajících údajně příliš hlučně basketbal. Namísto dorazil strážník jménem Bobby White, s kůží barvy popsané jeho příjmením. Obhlídl situaci, chvíli si s partou dětí dribloval, vstřelil pár košů a odjel s tím, že se vrátí s posilou.

Jak řekl, tak se i stalo. O pár dní později byl zpět i se skupinou svých usměvavých kolegů a hlavně — s Shaquillem O’Nealem, 216 centimetrů vysokou bývalou hvězdou NBA. Dostalo se k němu totiž video ze služební kamery a rozhodl se pomoct.

Stalo se to v Americe, takže zbytek happy endu už si domyslíte… Důležitý je především vzkaz, který policie vyslala všem žalobníčkům na hrající si děti: „Pokud si nás budete volat kvůli dětem, které se chovají jako děti, necháme je, aby se tak chovaly i nadále. A budeme se raději soustředit na skutečné zločince.“

Děti jsou často hlučné. Někdy jsou taky protivné. Jsou zkrátka jiné než dospělí. Pokud se s tím jako společnost přestáváme umět vyrovnat, není divu, že nás zachvacuje panika při představě něčeho tak odlišného, jako jsou například uprchlíci ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu či některé z afrických zemí.

Tak jako nevadí děti, které jsou hezké a hlavně potichu, nevadí ani exotika vzdálených zemí. Nejlépe ale, když ji dávají v neděli před obědem v Objektivu či jak se dnes ten pořad jmenuje. Hlavně se s ní nesetkat tváří v tvář.

Naštěstí se tu a tam zjeví nějaký ten hrdina Shaquille, který pomůže a chrání. Naznačí, že není nic normálnějšího než hrající si děti. Nemohli by i čeští policisté v rámci snah o vylepšení reputace své instituce zkusit něco podobného? Až ji příště budou volat k pacifikování dětí hrajících fotbal, mohli by se prostě přidat ke hře a za pár dní se vrátit třeba s Antonínem Panenkou či Pavlem Nedvědem? Nevěřím, že by se nedali přemluvit...

    Diskuse
    AZ
    July 7, 2016 v 15.25
    Kde jsou v létě děti
    Mrtvé ticho na našem sídlišti mě každé prázdniny znovu překvapí, děti si venku nehrají, ačkoliv je všude kolem spousta místa, trávníků, na které jim nikdo nezakazuje vstup, dokonce pěkný potok, nějaké prolízačky a k silnici je daleko, není žádný důvod se bát. Takže nepřítomnost dětí a jeich hlásků působí až strašidelně. Pokud potkám holčičky, skákající přes švihadlo, nebo kluky na koloběžce nebo s míčem před domem, vždycky mluví ukrajinsky.
    Zato mám jinou zkušenost s hlukem: na konečné tramvaje je milá lidová hospoda, kde se sedí i venku, je to poněkud stranou, nikomu pod okny a v létě je prima si tam dát po práci jedno pivo. Tuhle jsme tam zašli asi ve tři čtvrti na deset a mladý muž za pípou nás hned upozornil, že ale venku se podle vyhlášky zavírá v deset. Slušně jsme ho ujistili, že jenom vypijeme to jedno pivo a jdeme. U dvou stolů tam seděla společnost, v níž ženské doslova vřeštěly a jeden z mužů se v pravidelných a dost krátkých intervalech řehtal nevím čemu, protože žádné artikulované zvuky se od těch stolů nelinuly. Byli to asi výčepního známí, protože jim dál nosil piva, ačkoliv nám to jedno už načepoval jen velmi milostivě, a oni povykovali tak, že i my bychom na sebe museli křičet, abychom se slyšeli. Chvíli jsem pozorovala, co je k tomu chování vede, a zjistila, že se vytáčejí samo sebou, že to ječení a řehot bez příčiny jsou jakousi animální hrou na zvětšování vlastního objemu hlukem, způsobem ovládání prostoru, takže jsme odešli s pocitem zkažené večerní vycházky a sympatické hospody. Nerada to říkám, ale ti lidé se smáli hnusně ( děti se nikdy nesmějí hnusně, jakkoli jsou hlučné).
    Mnohokrát jsem zažila ve vlaku, jak velice důstojně vypadající spolucestující obojího pohlaví a všeho věku řešili svou nudu z cestování nejapnými a hlučnými hovory do mobilu, doslova plkáním bez ohledu na spolucestující, jeden takový gentleman, zřejmě právník, dokonce před námi v kupé projednával se svou klientkou zjevně rozvodový případ!
    A všechny ty sekačky, vrtačky, sbíječky a motorové mechanismy, hlučící od samého rána a ještě i večer ( zrovna když tohle píšu, někde něco bourají) vyluzují tak setrvalý hluk, že v tom pár jasných dětských hlasů je vlastně osvěžením. Vždycky mě udiví naše tolerance k hluku, působenému stroji, a nesnášenlivost k lidským hlasům, hudbě, zvonům, někdy dokonce i k ptákům.