S referendy či návrhy na něj se roztrhl pytel. Prezident Zeman by rád uspořádal referendum k „Czexitu“ a vystoupení z NATO, v Británii se objevují návrhy na druhé, opravné referendum o vystoupení z EU. K čemu tedy referendum vlastně slouží?

Všelidové hlasování je považováno za vrcholně demokratický nástroj, za prvek přímé, bezprostřední demokracie. Jakub Patočka v nedávném vystoupení v Českém rozhlase obhajoval referendum jako nástroj omezující moc politické třídy, tedy našich volených zástupců. Ale když odhlédneme od teorie a přání a podíváme se, jak jsou (celostátní) referenda skutečně používána, ukáže se nám hodně odlišný obrázek.

Až na výjimky, jako je Švýcarsko, jsou referenda vypisována jen výjimečně, prakticky vždy vládami a jen výjimečně vládnoucí třídu opravdu zajímá názor lidu. Jejich účelem, kromě ústavní nutnosti, je obvykle získání lidové podpory pro rozhodnutí zamýšlené na úrovni politické reprezentace, které je ale ve stávající systému neprosaditelné, případně snaha lid využít k zamezení rozhodnutí, do kterého se politické reprezentaci nechce. Když pak nějakým omylem lid rozhodne opačně, než volení zástupci a zástupkyně chtěli, objeví se obvykle nejrůznější „plány B“.

Co přijde místo demokracie?

Vzpomínáte na dvě irská referenda o evropských smlouvách z Nice a Lisabonu, která byla opakována, protože lid rozhodl špatně? Vzpomínáte slavné řecké OXI, které se v řádu dnů přeměnilo na NAI, NAI, NAI? Na zmatky po britském hlasování není třeba vzpomínat, ty vidíme v přímém přenosu.

Referendum v jeho současné podobě není zamýšleno jako posílení hlasu lidu — na to by muselo vypadat jinak. Zaprvé, přímá demokracie nesmí být výjimečnou záležitostí. Zadruhé, skutečně demokratická rozhodnutí nelze provádět na základě těsných nadpolovičních většin. Zatřetí, rozhodnutí lidu, z nějž alespoň teoreticky vychází veškerá moc, musíme respektovat.

Rozhodování v demokracii je dovednost, které se člověk musí učit. Stávající výchova k demokracii spočívá spíše v popisu toho, kolik komor má náš parlament a jak často jsou volby. Jenže občanství není znalost, ale dovednost, a tu se člověk naučí jen děláním - děláním se všemi riziky, že špatné rozhodnutí má potenciálně vážné důsledky.

↗

Když jednou za čas necháme lid rozhodnout o velmi složitém problému, jako bychom nechali chirurga transplantovat srdce jednou za dvacet let: Repro DR

Ve škole se demokracii neučí, protože vše důležité už je rozhodnuto učitelským sborem či ještě výše. Na pracovišti se demokracie nevede: děláte, co vám řekne vedoucí. I v politice se skutečná demokracie skrývá — pokusy ovlivnit rozhodování politiků a političek mimo volební „rozdání karet“ nejsou snad bojem s větrnými mlýny, ale rozhodně hrou, v níž protivník drží všechny trumfy. Když jednou za čas necháme lid rozhodnout „ano, nebo ne“ o velmi složitém problému, je to jako bychom nechali chirurga transplantovat srdce jen jednou za dvacet let: to prostě nemůže dopadnout dobře.

Odkud se vzala idea, že nadpoloviční většina bere, byť by to bylo jen o zlomky procenta? Demokratické rozhodnutí je přeci rozhodnutí, které ovlivní všechny, a tudíž by s ním všichni nebo alespoň skoro všichni měli souhlasit. Nikdo rozumný si nemůže myslet, že je pro společnost zdravé, když miliony lidí musí žít s rozhodnutím, proti němuž hlasovali.

Tohle není nutný kompromis, ale prohra. Majoritní hlasování ale přímo svádí k tomu nabídnout bez dalšího dvě protikladné možnosti, protože je prakticky jisté, že jedna z nich zvítězí. Jak by asi vypadalo referendum, kdyby většina nutná ke schválení byla 80, 90 či dokonce 100 procent? Není pochyb o tom, že by se všechny strany musely nejprve dohodnout tak, aby výsledné rozhodnutí uspokojilo všechny nebo téměř všechny. A není právě to smyslem opravdu demokratické politiky?

Opakování či dokonce nerespektování výsledků referend, po čemž dnes v Británii volají i známi filosofové, vede k jedinému výsledku: ztrátě důvěry v politický systém. Není možné se lidu zeptat na názor, v kampani zdůrazňovat, o jak zásadní rozhodnutí se jedná, a pak ten názor ignorovat. Respektive možné to je, ale je to hra s ohněm.

Když se ztratí důvěra v demokracii, jaká alternativa ji nahradí?