Jaké referendum?

Jan Trnka

Referenda v poslední době slouží úplně jiným účelům, než pro které by si ho demokracie měly považovat. Zdá se, jako by referendum v jeho současné podobě nebylo zamýšleno jako posílení hlasu lidu.

S referendy či návrhy na něj se roztrhl pytel. Prezident Zeman by rád uspořádal referendum k „Czexitu“ a vystoupení z NATO, v Británii se objevují návrhy na druhé, opravné referendum o vystoupení z EU. K čemu tedy referendum vlastně slouží?

Všelidové hlasování je považováno za vrcholně demokratický nástroj, za prvek přímé, bezprostřední demokracie. Jakub Patočka v nedávném vystoupení v Českém rozhlase obhajoval referendum jako nástroj omezující moc politické třídy, tedy našich volených zástupců. Ale když odhlédneme od teorie a přání a podíváme se, jak jsou (celostátní) referenda skutečně používána, ukáže se nám hodně odlišný obrázek.

Až na výjimky, jako je Švýcarsko, jsou referenda vypisována jen výjimečně, prakticky vždy vládami a jen výjimečně vládnoucí třídu opravdu zajímá názor lidu. Jejich účelem, kromě ústavní nutnosti, je obvykle získání lidové podpory pro rozhodnutí zamýšlené na úrovni politické reprezentace, které je ale ve stávající systému neprosaditelné, případně snaha lid využít k zamezení rozhodnutí, do kterého se politické reprezentaci nechce. Když pak nějakým omylem lid rozhodne opačně, než volení zástupci a zástupkyně chtěli, objeví se obvykle nejrůznější „plány B“.

Co přijde místo demokracie?

Vzpomínáte na dvě irská referenda o evropských smlouvách z Nice a Lisabonu, která byla opakována, protože lid rozhodl špatně? Vzpomínáte slavné řecké OXI, které se v řádu dnů přeměnilo na NAI, NAI, NAI? Na zmatky po britském hlasování není třeba vzpomínat, ty vidíme v přímém přenosu.

Referendum v jeho současné podobě není zamýšleno jako posílení hlasu lidu — na to by muselo vypadat jinak. Zaprvé, přímá demokracie nesmí být výjimečnou záležitostí. Zadruhé, skutečně demokratická rozhodnutí nelze provádět na základě těsných nadpolovičních většin. Zatřetí, rozhodnutí lidu, z nějž alespoň teoreticky vychází veškerá moc, musíme respektovat.

Rozhodování v demokracii je dovednost, které se člověk musí učit. Stávající výchova k demokracii spočívá spíše v popisu toho, kolik komor má náš parlament a jak často jsou volby. Jenže občanství není znalost, ale dovednost, a tu se člověk naučí jen děláním - děláním se všemi riziky, že špatné rozhodnutí má potenciálně vážné důsledky.

Když jednou za čas necháme lid rozhodnout o velmi složitém problému, jako bychom nechali chirurga transplantovat srdce jednou za dvacet let: Repro DR

Ve škole se demokracii neučí, protože vše důležité už je rozhodnuto učitelským sborem či ještě výše. Na pracovišti se demokracie nevede: děláte, co vám řekne vedoucí. I v politice se skutečná demokracie skrývá — pokusy ovlivnit rozhodování politiků a političek mimo volební „rozdání karet“ nejsou snad bojem s větrnými mlýny, ale rozhodně hrou, v níž protivník drží všechny trumfy. Když jednou za čas necháme lid rozhodnout „ano, nebo ne“ o velmi složitém problému, je to jako bychom nechali chirurga transplantovat srdce jen jednou za dvacet let: to prostě nemůže dopadnout dobře.

Odkud se vzala idea, že nadpoloviční většina bere, byť by to bylo jen o zlomky procenta? Demokratické rozhodnutí je přeci rozhodnutí, které ovlivní všechny, a tudíž by s ním všichni nebo alespoň skoro všichni měli souhlasit. Nikdo rozumný si nemůže myslet, že je pro společnost zdravé, když miliony lidí musí žít s rozhodnutím, proti němuž hlasovali.

Tohle není nutný kompromis, ale prohra. Majoritní hlasování ale přímo svádí k tomu nabídnout bez dalšího dvě protikladné možnosti, protože je prakticky jisté, že jedna z nich zvítězí. Jak by asi vypadalo referendum, kdyby většina nutná ke schválení byla 80, 90 či dokonce 100 procent? Není pochyb o tom, že by se všechny strany musely nejprve dohodnout tak, aby výsledné rozhodnutí uspokojilo všechny nebo téměř všechny. A není právě to smyslem opravdu demokratické politiky?

Opakování či dokonce nerespektování výsledků referend, po čemž dnes v Británii volají i známi filosofové, vede k jedinému výsledku: ztrátě důvěry v politický systém. Není možné se lidu zeptat na názor, v kampani zdůrazňovat, o jak zásadní rozhodnutí se jedná, a pak ten názor ignorovat. Respektive možné to je, ale je to hra s ohněm.

Když se ztratí důvěra v demokracii, jaká alternativa ji nahradí?

    Diskuse
    Takže co?
    O důležitých záležitostech státního významu vypisovat referenda, kterých se aby byly platné musí zůčastnit 90% voličů a min. 80% z nich se musí vyslovit pro jednu z variant?
    Jenže to se asi nic nerozhodne.

    Taky by bylo dobré zmínit, že když už píšete "Není možné se lidu zeptat na názor, v kampani zdůrazňovat, o jak zásadní rozhodnutí se jedná, a pak ten názor ignorovat.", bylo by fajn, aby to referendum mělo nějakou právní závaznost, ne jen formu poradního hlasu.
    ((( protože jak píšete -- když je 16 milionů pro a 17 milionů proti, jaká rada z toho vlastně pro vládu a parlament vzešla??? Žádná, zato se právě společnost rozpadla na dvě poloviny... )))
    Když už si teda ty referenda přejete.
    Na druhou stranu je pravda, že teď by asi referenda měly proběhnout ve všech členských zemích EU, protože brexit, ať dopadne jakkoliv, má tvrdý dopad na celou Unii.

    Před EU teď stojí dva zcela jasné možné nekompatibilní směry, kterými se může vydat a je mezi nimi třeba rozhodnout.
    Dobře je ve svém článku shrnul A. Mitrofanov::

    https://www.novinky.cz/komentare/408395-ocima-sasi-mitrofanova-rozcestniky-kam-se-podivas.html

    Jedna cesta je cestou posilování integrace a směřování k "superstátu", k posílení Evropské komise na úkor Evropské rady. Rozhodovalo by se většinově.

    Druhá je cesta unie národních států, kde se některé pravomoci vrátí na národní úroveň, a kde je nejdůležitější Evropská rada, tj. orgán, který sdružuje nejvyšší představitele členských států.
    K rozhodnutí by bylo zapotřebí konsenzu.-

    Je jasné, že do takového referenda by se prosadila i otázka, zda z EU nevystoupit -- ale to by byl holt ten risk, který pan Trnka v článku zmiňuje.
    Ale na to, co dál s EU by se nás, občanů, vlády zeptat měly.

    Celoevropské referendum by mohlo tedy vypadat nějak takhle.

    A/ Jsem pro vystoupení z EU

    B1/ Jsem pro setrvání v EU, která bude směřovat k větší integraci a federalizaci.

    B2/ Jsem pro setrvání v EU, která přestane shromažďovat další a další pravomoci a bude směřovat k unii národních států.

    Státy, ve kterých by převážila možnost A/ by prostě odešly.
    Ze států, kde by zvítězila možnost B/, tj. v těch, které by tvořily novou EU, by se sečetly všechny hlasy pro B1/ i B2/ a určilo se tak další směřování EU.

    Myslím, že by se velmi pročistil vzduch.

    ((( hlasoval bych pro B2 )))
    P.P.S. Měl Klaus pravdu?
    JP
    July 4, 2016 v 15.40
    Demokracie jako dovednost
    Ano, to je velice silná a zásadní myšlenka: celá ta oslavovaná demokracie je nakonec k ničemu, když ji nebudou vykonávat a řídit takoví lidé, kteří k ní mají schopnosti.

    A ty schopnosti - dovozuje právem autor - je možno si osvojit jenom a jedině vlastní celoživotní praxí.

    Ovšem - jak z autorových úvah také vyplývá - za podmínek kapitalismu si naprostá většina lidí takovéto demokratické dovednosti vypěstovat nemůže. Neboť v kapitalismu rozhoduje všechno jiné, jenom ne vlastní vůle zaměstnanců.

    Jediný logický závěr by pak byl nevyhnutelně tento: za podmínek kapitalismu pravá demokracie principiálně není možná.
    PM
    July 4, 2016 v 22.08
    Kapitalismus připouští zdeformovanou demokracii
    a míra zdeformovanosti je odvislá od občanské informovanosti a znalosti úskalí která referendum skrývá.
    A to nejen od potřebných znalostí elit ale i na elitách závislých.
    Referendum doprovázené snahou veřejnoprávních zdrojů o co nejobjektivnější informace každého voliče o preferencích a záměrech relevantních politickospolečenských seskupení je instrumentem schopným odhalit a otupit excesy kapitalismu, i když naprostá většina lidí si osobně patřičné informace získat nemůže/neumí.
    Vše záleží na demokratické dovednosti elit.
    A ty jsou dnes i v téhle kolébce moderní demokracie pod vlivem neoliberálního extra zdeformovaného kapitalismu. Bohužel zblbly .....bych dodal.
    July 4, 2016 v 23.26
    Referendum je indikátorem a projevem, nikoli nástrojem
    K tomu, aby bylo možné funkčně použít nástroj přímé demokracie je nutná určitá úroveň politické kultury, vyváženost v systému moci a zejména rovnováha a kontrola v oblasti médií.

    Pokud bude schválen Dienstbierem navržený zákon o referendu, dočkáme se dalšího zpackaného institutu, který bude jen na škodu. Už jen 250 tisíc podpisů je spolehlivý filtr jak jeho účinnost zablokovat. Požadavek na jeho nezávaznost pro parlament je výsměch občanské společnosti. Stačí, aby parlament do konce volebního období nepřijal usnesení proti závaznému výsledku referenda. Navíc nesmí se navrhovat ani schvalovat zákony, nesmí se týkat rozpočtu...

    K panu Morbicerovi:
    Evropská unie jako svazek národních států tu bude k ničemu, jen další zónou volného obchodu, k tomu není potřeba Evropské rady. Evropská unie vznikla proto, aby překonala nacionalismus národních států. Evropská unie národních států je contradictio in adiecto.

    Já bych hlasoval pro B1, ale nepejoratizoval bych to pojmem superstát. Spolkový (federální) princip má od Rýnu na východ, od Odry na západ a od Říma na sever se po staletí osvědčil. Je otázka, zda ji zvládne ta část Evropy, která nebyla součástí Svaté říše římské, tedy včetně Francie, Británie, Španělska, Řecka...
    V tom případě je poměrně zajímavé, že státy ležící na území, které jste vymezil, jsou nyní pro Unii států (Německo, Polsko, ČR, SR...).

    Navíc zakladatelé EHS byli zjevně přesvědčeni, že hospodářská, vojenská a jiná spolupráce států a volný trh k zajištění míru stačí.
    Směřování k federálnímu státu je zde až poslední léta...

    Taky je zarážející, o čem mluvil nedávno ministr Zaorálek -- jsou zde veliké sklony, aby si věci řešily tzv. staré či zakladatelské státy mezi sebou a nových členů z východu se nikdo na nic neptá.
    Vždyť se to jasně ukázalo před pár dny hned po brexitu.
    Pro nás tady platí, že bychom měli vědět, kde je naše místo a nepropást svou příležitost držet hubu............ jak se svého času vyslovil jeden známý francouzský politik.

    Směřování k většinovému rozhodování se pro nás ukazuje nevýhodným, bych řekl.
    JP
    July 5, 2016 v 12.06
    Demokracie = informace?
    Problém demokracie se často redukuje na problém (nedostatečné) informace. Tedy nedostatečné informovanosti občana respektive voliče.

    Ve skutečnosti ale tím základním problémem naprosto není - případný - nedostatek informací, nýbrž to, jak onen občan s těmi informacemi naloží. Nebo jaké informace si vůbec opatřuje.

    Každý občan v ČR má možnost volby mezi zpravodajstvím veřejnoprávní České televize, a mezi "zpravodajstvím" soukromé stanice jménem Nova. To jest: každý má možnost nechat se informovat - relativně - seriózně. Jenže holý fakt je ten, že naprostá většina národa se nechá "informovat" právě jenom bulvárem. A podle toho to pak také vypadá.

    Takže, ještě jednou: kardinálním problémem demokracie nejsou ani informace, ale dokonce ani elity. Kardinálním problémem demokracie je samotný průměrný občan. A to, jak tohoto průměrného občana přimět k tomu, aby si osvojil ty "dovednosti demokrata", o kterých jako o konstitutivní podmínce pravé demokracie mluví J. Trnka.
    July 6, 2016 v 10.32
    K panu Morbicerovi
    Nesouhlasím s tím, že Německo je pro unii národních států, to že tam AFD sbírá protestní hlasy ještě nic neznamená.

    Vlády bývalého Československa jsou postaveny na státnosti v opozici proti federalismu, je jejich noční můrou, nikdy jej nedokázaly za sto let naplnit a brání se mu i v evropském kontextu. Jsou to centralistické státy na národnostním principu (byť ČR je de iure občanský stát, nikoli však de facto).

    Současní polští tzv. konzervativci, čerpají z národně-demokratických izolacionistických tradic. Nicméně když dojde na lámání chleba, bude Polákům vždycky bližší spolupráce s Německem, Beneluxem a rakousko-uherským prostorem než s Ruskem.

    To, že se elity a některá halasná média manipulující s občany federalizaci Evropy brání, neznamená, že není potřeba.