Narodit se bohatý, zemřít ještě bohatší
Lukáš SenftČeští milionáři řeší, komu odkázat své bohatství. Volba je to zásadní — o úspěchu jedince rozhoduje bohatství rodiny, z níž pochází. Místo volného trhu totiž žijeme v rajónu rodinných klanů a jejich monopolů.
Je lepší být bohatý, než chudý. Už jen z finančních důvodů. Ovšem menšina nejbohatších nyní zažívá krušné časy. Srdceryvné zprávy odhalily dilema, které si běžní lidé těžko dovedou představit: milionáři, kteří se často napakovali během privatizační tomboly, totiž neví, komu svůj kapitál odkázat.
Rádi by si nyní užívali a odpočívali. Kdo by se jim divil? Během devadesátkové šichty bylo potřeba převést takové kvantum státního majetku do malého počtu soukromých rukou. Nyní si rozhodně zaslouží dovolenkové a daňové ráje. Jenže!
Jejich děti na převzetí impérií prý buď nemají dostatečné schopnosti, nebo se nezajímají o byznys. Nebo obojí.
Ujeté Monopoly
Problémy s dědictvím ovšem netrýzní kapitalistickou šlechtu pouze u nás. Tak třeba nejmladší dolarová miliardářka nyní žije v Norsku. Alexandra Andressenová už v deseti letech dostala od tatínka dvaačtyřicet procent akcií jeho investiční firmy Ferd. Nyní se její bohatství odhaduje na 1,2 miliardy dolarů.
Závistivý plebs se ale neštítí ničeho a předhazuje jí každé obchodní zaškobrtnutí jejího otce. Třeba to, že využíval dětské otroky. V roce 2001 se provalilo, že pro něj na plantážích v Malawi a Zimbabwe pracovaly děti mladší deseti let. Z jejich dřiny pocházelo dvacet až třicet procent tabákových zásob a Johan Andressens na tomhle kšeftě vydělal půl miliardy dolarů.
Co s takovým pošpiněným dědictvím, které Johan své dceři odkázal? Alexandra udělala to jediné, co kultivovaná dědička impéria může učinit tváří tvář takové morální zkoušce: začala jezdit na koni. Koneckonců, nejhezčí dárky jsou ty, které vyrobily děti. Tak proč si kazit radost?
Se stříbrnou lžičkou v puse a cennými papíry v bance navíc můžete dělat cokoli a stát se vzorem úspěchu — třeba být trojnásobnou juniorskou mistryní v drezúře jako Alexandra. Anebo podnikatelským géniem. Se záchrannou sítí rodinných financí se totiž snadno riskuje. A ještě snáze se pak vypráví, jak jste šli do nejistého kaufu a nyní sklízíte zasloužené vavříny. Risk je přece zisk.
Abyste mohli v USA rozjet podnikatelský projekt, potřebujete minimálně třicet tisíc dolarů do začátku. Osmdesát procent těchto financí zatím vždy pocházelo z půjček od rodiny a přátel nebo z osobních úspor. Žádné zadlužování u bank. To je pro blbé a pro chudé.
Neustále se ale šíří legendy o odvážných podnikatelích, kteří začali od píky a někam to dotáhli. Nejraději touhle vyprávěnkou tluče střední třída po hlavě třídy nižší. Snaž se, makej, vypracuješ se. Hrdinové těchto příběhů přitom většinou neriskují a ve výsledku ani nepracují. Maká za ně kapitál, který „nebojácně“ investovali z rodinné pokladny. Makají za ně zaměstnanci. Makají za ně děti.
Kontrolu nad světovým bohatstvím pak předají další generaci a ta zase té následující. Volný trh byl přetvořen na bedlivě střežené území rodinných a jiných klanů a jejich monopolů.
Nejedná se přitom o chybu, ale o nejvlastnější rys kapitalismu. Už v roce 1946 byl trh pečlivě rozparcelován: General Motors, Chrysler a Ford vyráběly devět z deseti aut v USA, v roce 1934 produkovaly 84 procent cigaret pouhé čtyři tabákové firmy a 98 procent čistých tržeb gumárenského průmyslu si rozdělovaly čtyři velké společnosti.
Onen vzrušující vesmír plný příležitostí k úspěchu je zkrátka předem zabrán těmi, kteří se jako úspěšní už narodili. Jako byste hráli ujetou verzi hry Monopoly: kamarád dostane hned na začátku Václavák, Pařížskou a čtyři banky. Vy dostanete figurku z „Člověče, nezlob se“ a jojo, se kterým si máte jít blbnout na chodbu. Zkuste se pak „vypracovat“.
Hrstka si tak užívá komunistickou utopii, nepracuje, je za vodou a jezdí na koni. Přitom devětadevadesáti procentům tvrdí, jak důležitá je kapitalistická dřina. A čím horší podmínky, tím úžasnější bude vzestup, samozřejmě. Těžko na pracovišti, lehce na soirée. Kapitalismus ostatně vzešel z feudalismu a strukturální rozdělení společnosti se příliš nezměnilo.
Teď je ale čas posunout se dál. Pro bezradné porevoluční magnáty mám tedy radu: své podíly předejte zaměstnancům. To oni „vaše“ firmy vybudovali. Hotovo, vyřešeno. Palte na Kanáry a zůstaňte tam — vaše kolo skončilo. Nyní jsou na tahu „ti druzí“.
Historie dramat lidské hrabivosti potvrzuje, že i ta její nejbrutálnější podoba může selhat a neslavně skončit.
Třeba jako sentimentální drama v prostředí katolického kláštera subvencovaného odpustky hrabivého kardinála.
Drama výměn generací jsou prima literární předlohou.
Někdy i s vážným obsahem a záměrem ..... bych dodal.
Jenom bych dodal, že když "ti druzí", kteří mají být na tahu, nebudou mít v sobě lásku k bližnímu, tedy ke všem lidem tohoto světa, zase to dopadne jako ten kapitalismus. A konečně i jako ten komunismus. Špatně, protože opět nadvládou jedněch, těch silnějších a bezohlednějších, nad druhými, těmi slabšími a ohleduplnějšími.
Vše dobré přeje Jiří Vyleťal
http://voxeu.org/article/what-s-your-surname-intergenerational-mobility-over-six-centuries
Zřejmě existuje stejně tak kultivované bohatství a chudoba, jako nekultivované bohatství a chudoba.
Takže to máme - ca v r. 2600 se můžeme i zde setkávat s diskrétními, kultivovanými majetnými i nemajetnými.
Obávám se ale, že jde jen o okrajový přínos k rozkvětu emancipace občanstva a jiných ideálů moderní demokracie...bych si posteskl.
Otázka je, jakým způsobem se sociální status v rodinách předává. Myslím, že to zdaleka není prostě jen dědění majetku. Je známo, že například obrovská výhra v loterii k trvalému sociálními vzestupu nevede a i o ty peníze výherci nakonec většinou přijdou.
Třeba je to podobně i s bohatstvím a sociálním statutem. Děti se v rodinách učí vědomě i nevědomě, jak bohatství (a status) získávat a jak si ho udržovat.
Jak si udržet chudobu, to se děti učí také. Myslím však, že pouze nevědomě.
Mě ty souvislosti psychiky, rodiny a bohatství dost zajímají. Před časem jsem tu napsala článek o "kultuře chudoby".
Praktické dovednosti se předávají v rodinách, to je jeden z důvodů, proč jsou na tom děti z dětských domovů tak špatně. Předává se ovšem také hodnota, která se různým dovednostem přikládá.
Je například rozdíl mezi lidmi, kteří vyrostli "v baráku" a "na bytě". Když si dům pořídí někdo, koho nebaví se o něj starat, tak je nešťastný.
K té reprodukci vyššího statusu patří i sociální kapitál, kontakty a tak podobně. Jsou jména, která otvírají dveře. Romská jména je zase zavírají.
To máte pravdu. Ještě větší problém je, když se lidé, z nichž to jednoho baví a druhého ne, sejdou v manželství. Ale i to se dá překonat při vzájemném pochopení.
Nicméně, pokud je pravda, že si v sobě neseme hodně toho, co jsme získali ze života svých rodičů a předků, pak to asi nebude tak jednoduché, jak v závěru píše Lukáš Senft:
"Své podíly předejte zaměstnancům......... Hotovo, vyřešeno".
Problém je právě v tom, že zaměstnanci řídit firmy většinou nechtějí. Nechtějí o nich ani rozhodovat. Chtějí si odpracovat pracovní dobu a pak mít klid.
To je, myslím, docela velký problém..
Už jsem přemýšlela o tom, co by se stalo, kdyby každý dělal jen to, co dělá rád. To by nám (snad) umožnil NZP. Patrně by se tím obraz světa velice změnil.
S řešením přichází už drahně staletí křesťanství. A sice principem poslání a povolání ke službě. Pochopitelně ke službě nezištné, ke službě obecnému dobru.
To je také jeden z nekonečně důvodů, proč je tak nezbytně nutné, aby se lidé křesťanskými principy řídili. Dokud si budeme myslet, že křesťanství a Pána Boha nepotřebujeme, není cesty z naší bídy ven.
Váš Jiří Vyleťal
Některé poznatky je opravdu nejpřirozenější získat v nejužším domácím kruhu. Dnes se však už mnohému dá učit třeba i levně z knih a la "Jak být úspěšný?" Někteří z nás by se však styděli vzít takové čtivo do ruky. Jiní vědí, že by jim to nepomohlo, neboť jim schází specifický talent. Třeba proto, že jsou hrdí, nebo protože mají vyvinuté nejrůznější skrupule a ohledy. Konečně je na světě spousta mnohem zajímavějších věcí...
Mám sám určitou zkušenost. Byl jsem bez zaměstnání a od Úřadu práce nedostal ani korunu. Místo toho mi však zaplatili takové to školení v prodejních a dalších dovednostech. 10 dní stálo 20.000 Kč (krát 13 účastníků..., pro někoho docela dobrý příjem...) Takže na tom školení se jeden dozvěděl např., že je dobré nahradit styky s "loosery" kontakty s lidmi z lepší společnosti. Podobně je třeba opustit místo, kde jsme se neprosadili a jsme tudíž takto známi. Samé výtečné rady. No, někdo se chová přesně podle nich jen v důsledku své sociální inteligence, jiný po vyškolení a další ani za zlaté tele.