Díky současnému prezidentovi by mohl být jeho nástupcem téměř každý, kdo se k tomu odhodlá. Zdá se, že člověk jeho formátu dává velikou naději člověku jakéhokoli jiného formátu. To, co by po Havlovi bylo nemožné, může být po Zemanovi dokonce nadějeplné. Tak pan prezident Zeman naše poměry normalizoval.

Napadlo mě to v souvislosti s Michalem Horáčkem, s nímž se nyní vedou rozhovory jako vskutku s možným prezidentským kandidátem. Představit si Horáčka po Havlovi — nemožné. Představujeme-li si jej ale po Zemanovi — no vida, proč ne. Člověku opět nezbývá než si vzpomenout na V+W a jejich výrok o tom, že „poměry se normalizují směrem k nule“.

Můžeme doložit i ze strany druhé: Zatímco ještě po Havlovi by Tomáš Halík jako prezident byl pro nás přijatelný, dneska už je pro společnost nepřijatelný, ačkoli téměř vším, co Halík koná, neustále dokazuje, že už tím prezidentem mohl a měl být. Dokonce jestliže je dneska někdo, o kom víme, že naším prezidentem určitě nebude, pak je to právě Halík, to už raději toho Horáčka, že.

Nechci vést trudnou myšlenku o tom, že náš současný vrcholný představitel si vskutku může blaženě trůnit nad normalizovaným mentálním stavem většinové společnosti. Václav Havel byl v našem společenském vývoji ojedinělý nejen svým zjevem, ale souběhem šťastných okolností: díky převratu a momentální zmatenosti většinové společnosti představoval její vývojovou anomálii. Jinak by za Husákem měl dle našeho většinového mentálního stavu následovat Ladislav Adamec, podobně jako za Zemana může střídat Horáček.

Přiznávám, je to paradox, ale mně by ten Adamec dneska už ani nevadil, von je tak trochu na způsob Švejnara, jako Horáček je na způsob Zemana, vůči němuž se kandidáti vymezují. Kruté doznání o mém znormalizování. (Akorát nevím, jestli Adamec ještě žije, ale možná ani to by tak nevadilo.)

Jak mi z četných rozhovorů s Michalem Horáčkem ve sdělovacích prostředcích došlo, se Zemanem je pojí jakási společná póza — a možná je to póza vůbec společenská — a to „užívat si“. Michal Horáček se tím nijak netají, on takový život vede a všeho, co konal a koná, si až na chmurnější životní epizody užíval a užívá. Užívat si je jeho životním krédem, a jakmile jeho práce začala hrozit nějakou otravností, rychle si začal užívat něčeho jiného a přiznejme, že rovněž docela úspěšně. Muž okamžitého prospěchu. A že si už užil téměř všeho, rád by tu řadu nyní završil tím prezidentováním. Nepochybuji, že i to by nejspíš dělal úspěšně jako vždy všechno.

Mně Michal Horáček nijak nevadí, uznávám ho jako člověka příkladně schopného, jako populárního nadaného tvůrce i byznysmena (takový souběh je ojedinělý), jako schopného manažera a organizátora, což jsou všechno vlastnosti, které člověka sice nepredestinují k věčné blaženosti, ale pro prezidentství asi ano.

Pro mě je nepřijatelný zdánlivou maličkostí — a to je právě to užívání si. Myslím, že nebýt Zemana, možná by Horáčka vůbec nenapadlo, že do posloupnosti „užívání si života“ od hazardní hry přes úspěšnou literární tvorbu po podnikání lze vřadit také prezidentování. V tom vidím něco pokleslého, normalizovaného. V podání Miloše Zemana tento způsob výkonu jeho funkce, tedy jak si ji zjevně užívá, působí až zvrhle.

↗

Diskutovaný Zemanův nástupce Michal Horáček se od současného prezidenta v jistém hédonismu vlastně tolik neliší. Foto hudebniknihovna.cz

Zvláštní podoba hédonismu, jež nikoli tak v požitcích, ale v postojích, slovech a gestech jako by se nějak děla na náš úkor, pokud vůbec nejde proti nám.

Je samo „užívání si“ nějak závadné a výrazem pohrdání? Nevím, ale u Zemana ano. Obávám se, že v Horáčkově případě by šlo v podstatě o totéž, akorát na jiný způsob, méně monstrózní. Vždyť on by ani prezidentování nemohl vykonávat jinak, než jak svůj život žije. Nic by nepředstíral, v tom je důvěryhodný.

Proti čemu zde vlastně brojím? Sám nevím - asi proti ve společnosti hojně šířenému „užívat si“ jako ideálu naplnění života. Z toho pak plynou obavy jedné části společnosti, aby se poměry nezkazily tak, že by si přestala lebedit, a druhou část společnosti touha „užívat si“ vede k bezohlednosti a sklonům vydobýt si ten požitek také. Ale na čí úkor? U funkcionářů různého druhu bývá časté, že ze služby a správy mají výsadu a vládu, tedy moc nad někým. Má-li člověk prospět společnosti, koná službu, z níž může mít radost, ale nelze si ji jako takovou „užívat“. A prezident je člověkem vrcholné služby.

Rozhovory, v nichž se různé celebrity svěřují, jak a co si „opravdu užívají“, opouštím nedočteny. V lepším případě to jenom není pravda, v horším by se dekadentním způsobem života člověka neměl chlubit.

Zdá se mi, že normální, neznormalizovaný člověk, vše co dělá ve svém profesním životě, a často i v rodině, koná v obavách — aby to bylo dobře, v termínu, aby se to nějak nezhatilo, aby to bylo přijato tak, jak je to myšleno, padlo to na úrodnou půdu, mělo to nějaký smysl atd. Jak si mohu „užívat“, když chci, abych to, co dělám, dělal lépe a furt se o to snažím? Jaképak užívání si. Zdá se mi, že nedílnou součástí toho stavu, kdy člověk může říct, že se „má dobře“, je stálý nepokoj, ba nespokojenost se sebou samým včetně různých výčitek svědomí.

Pak člověka dojme pohled do krajiny a sedí chvíli pokojně pod lípou, nebo je na znamenitém divadelním představení, nebo se vydaří setkání s vašimi dospělými dětmi, uděláte radost svým rodičům — a máte se dobře. Ovšemže, existuje i rozkoš, ale „užívat si rozkoš“ je nesmyslné spojení.

Pokud laskavý čtenář dospěl až sem, ujišťuji ho, že normální autor si psaní nijak neužívá, ale slova řadí k sobě v obavách, aby jimi myšlenku vystihl co nejlépe, a obává se, aby jeho myšlenka stála za tu práci a za čtenářovu pozornost.

Text pak po sobě čte v obavách, že se mu to moc nepodařilo, že by to chtělo ještě nad tím sedět, ale už se to musí poslat, a z pouhých obav se stane smutné poznání. Neznám nikoho, kdo by si užíval okolnost, že právě odeslal text nic moc, i když jistou úlevu cítí…

Ovšem nezbývá než doufat, že čtenář daleko přívětivěji čte text, který autor napsal na pokraji svých sil a schopností, než kdyby týž text napsal jenom tak, že si to užíval.

A tak je to v normálních poměrech se vším, i s tím prezidentováním.