Deník Referendum Domov

Krátce po poslední prezidentské volbě jsem po Praze začal vídat zejména mladé lidi nosící placku se slovy „Miloš mi prdel“. Tehdy mě poprvé zarazilo, jakou bezmocností se vyznačuje velká část protizemanovské veřejnosti. Zarážející a svým způsobem varovný byl už rozpor mezi tím, co si Zemanovi odpůrci o sobě myslí – že jsou na straně kulturnosti, slušnosti, inteligence proti buranské vulgárnosti a nízkosti – a jak se projevují.

Dnes jsem téměř přesvědčen o tom, že pokud Miloš Zeman bude zdravý a bude chtít kandidovat, volby vyhraje. Samozřejmě za předpokladu, že proti němu nevystoupí skutečně silný protivník, a tomu zatím nic nenasvědčuje. Pokud tomu tak skutečně bude, nevyhraje Zeman pouze pro své kvality, ale snad ještě více zásluhou svých protivníků. Každý spektakulární projev odporu proti Zemanovi – červené karty, červené trenky na Hradě – zatím jen posílil jeho šanci na znovuzvolení a pomohl odpoutat pozornost od jeho chyb.

Než se ale podíváme na vyhlídky současného prezidenta a jeho aktuálně známých či diskutovaných protikandidátů, vyplatí se ohlédnout se zpět. Miloš Zeman, jak se celkem všeobecně uznává, se stal prezidentem díky zavedení přímé prezidentské volby. To nebylo něčím náhodným, nebylo to jen jakési experimentování s ústavou, ale byl to výraz celkové bezradnosti politické reprezentace a snahy nějakým způsobem vyjít vstříc stále naštvanějším a otrávenějším voličům.

Miloš Zeman naskytnuvší se příležitosti dokonale využil. Ponechme nyní stranou spekulace o tom, že by byl býval zvolen i ve volbě nepřímé, s pomocí svých příznivců v řadách ČSSD. Jednak jsou to skutečně jen spekulace, a hlavně to Zeman nepotřeboval. Mohl se opřít o něco jiného: o svou politickou biografii.

Byl tu bývalý premiér a silný (byť už za své vlády kontroverzní) politik, navíc politik, který ze své funkce odešel sám, nebyl poražen ve volbách ani sražen aférou. A to vše se stalo už tak dávno, že se na některé věci prostě zapomnělo, nebo v paměti vybledly a překryly je čerstvější a palčivější zkušenosti.

Prezident lidový a oblíbený
Skutečně to nebyla známá Zemanova příchylnost k alkoholu, či jeho expresivní slovník, co mu zajistilo zvolení. Byla to kombinace změny pravidel prezidentské volby, která vyvolala poptávku po aktivním, třeba i kontroverzním, ale politicky výrazném „lidovém“ prezidentovi, a toho, že s nabídkou zdaleka nejbližší této představě přišel právě Miloš Zeman. A pokud s ní nepřijde někdo ve volbě příští, jen těžko Zemana porazí.

Důvěra v současného prezidenta se podle všech dohledatelných průzkumů pohybuje výrazně nad padesáti procenty. Miloš Zeman, ať se to komu líbí nebo ne, je prezident oblíbený a může se opřít o pevnou základnu lidí, kteří mu důvěřují. Tato základna je paradoxně tím pevnější, čím výraznější byly a jsou útoky na Zemana v určitých typech médií. Dá se předpokládat, že Zemanova obliba zůstane na podobné výši až do voleb a pokud bude chtít, může ji při volbách využít.

Zeman je lidový prezident i v tom smyslu, že mezi lidi skutečně jezdí. Při svých návštěvách krajů přitom téměř vždy naráží na protestující. Protesty dokáže využít ve svůj prospěch. Foto ceskatelevize.cz

O negativech spojených s prezidentstvím Miloše Zemana se v médiích jako je DR napsalo dost a dost. Stojí možná za to poohlédnout se po pozitivech. Na rozdíl od svého předchůdce Klause není Zeman natolik ideologicky zaťatý v některých dost podstatných věcech. Kromě globálního oteplování je to i „soudcokracie“, proti které Václav Klaus brojil a kvůli tomu zřejmě také otálel s jmenováním soudců Ústavního soudu. Miloš Zeman naproti tomu ústavní soudce jmenoval rychle a soudě podle ohlasů, i kvalitně.

Zeman také velmi dobře ví, jak oslovit veřejnost. Jeho angažování se ve prospěch Klokánků nebo dětí odebraných v Norsku českým rodičům lze hodnotit různě. Nesporné ale je, že tu prezident republiky vystupuje jako někdo, komu záleží na osudu lidí, kteří se ocitli v těžké situaci, a usiluje o to jim nějak pomoci. Je pravděpodobné, že tento dojem je nakonec důležitější než to, jak to konkrétně bylo s touto pomocí, tedy například, zda bylo v pořádku peníze z fondu původně určeného na umoření státního dluhu přesměrovat na Klokánky.

Zeman je navíc lidový prezident i v tom smyslu, že mezi lidi skutečně jezdí. Při svých návštěvách krajů přitom téměř vždy naráží na protestující, na oponenty. Protesty dokáže i v tomto případě využít ve svůj prospěch. Soudě podle zpráv o průběhu těchto návštěv, Zemanovi odpůrci většinou vypadali jako menšinová skupinka, ostatními přítomnými odmítaná. To je přesně to, co současný prezident potřebuje.

Pokud bude někdo v nadcházející volbě chtít proti Zemanovi uspět, bude si muset počínat velmi obratně. Zatím asi nejnadějněji si v tomto směru vede Michal Horáček, který veřejně odmítl Kroměřížskou výzvu Michaela Kocába, Kateřiny Jacques, Tomáše Halíka a dalších, s tím, že nechce být prezidentem jedné skupiny, byť by se považovala za elitní, ale všech občanů. To je nepochybně velmi chytrý tah. Je ale otázka, zda to bude stačit.

Michal Horáček v rozhovorech sám sebe prezentuje jako celoživotního komentátora, a dodává, že by v tom v úřadu prezidenta jen pokračoval. Ve skutečnosti je ale role českého prezidenta – přinejmenším ve vnímání veřejnosti – dnes již podstatně jiná. Většina obyvatel od přímo zvoleného prezidenta očekává aktivní zasahování do politiky, třeba ne každý den, ale v určitých otázkách ano. Ušlechtilý a odtažitý glosátor pravděpodobně bude mít jen malou šanci uspět.

Nemá asi příliš smysl probírat jednotlivé další kandidáty, o kterých se nyní převážně jen spekuluje. Uvidíme, zda následující měsíce přinesou něco či někoho nového a změní tak stávající obraz věci. Čím více se bude objevovat kandidátů, vytahovaných jako králíci z klobouku, tím větší má stávající prezident šanci na zvolení. Zatím je tomu, domnívám se, tak, že Miloš Zeman by se mohl porazit pouze sám tím, že by se rozhodl již nekandidovat.