Kde se bere neporozumění mezi starými a novými členskými zeměmi EU

Evropská unie stojí před řadou výzev. Pokračující integrace se ocitá pod tlakem, zároveň je i odpovědí na většinu evropských problémů. Důležitým faktorem jejich zvládnutí je také překonání bariéry mezi starými a novými členskými státy.

Evropa v posledních letech čelí jedné krizi za druhou. Ekonomická krize, Řecko, Ukrajina, uprchlíci a migrace nebo nyní hrozba Brexitu. Jednotlivé krize se navzájem překrývají, případně jedna plynule přechází v druhou. Evropská unie tak čelí mnoha výzvám, které nás vrací k otázce po smyslu a účelu evropské integrace.

Přetrvávají důvody k integraci, které stály na jejím počátku? Nakolik narůstají rozdíly v jejím vnímání mezi jednotlivými členskými státy? Netvoří se dnes nové hranice a bariéry napříč Evropou? Například mezi střední Evropou a jejím zbytkem? A jak s tím souvisí zvětšující se nedůvěra k evropskému projektu nejenom mezi občany nových členských států?

Masarykova Demokratická akademie společně se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice uspořádaly debatu o aktuálních výzvách v Evropě, která měla nabídnout perspektivu České republiky, Francie a Německa. Zúčastnil se jí senátor a ministr pro lidská práva a rovné příležitosti Jiří Dienstbier, předseda socialistické frakce francouzského Národního shromáždění Bruno Le Roux a místopředseda frakce SPD v Německém spolkovém sněmu Axel Schäfer.

Podle Jiřího Dienstbiera jsou stále platné důvody pro evropskou integraci, které stály na jejím začátku, kdy se rozvíjela jako mírový projekt a měla za cíl zabránit opakování války v Evropě. Zároveň ale měla zajistit i důstojné životní podmínky pro všechny občany evropských zemí. Zdá se, že právě druhý bod je zdrojem jistého rozladění a nebo snad přesněji řečeno nenaplněných očekávání. Diskusní příspěvky po hlavních vystoupení hostů se ubíraly právě tímto směrem a formulovaly je dosti zřetelně.


Zástupci francouzských socialistů a německé SPD sami projevili zájem zúčastnit se debaty o evropských výzvách. Foto Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice

Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula poukázal na to, že z České republiky každý rok odchází v podobě dividend velké množství kapitálu. Pozastavoval se nad tím, proč neplatí princip stejné mzdy za stejnou práci. Ptal se, proč Evropská unie nepřijme evropskou úroveň minimální mzdy.

Také zmínil otázku kvality potravin, kdy ten samý výrobek je jinak kvalitní u nás a jinak v sousedním Německu. Podle Středuly právě toto jsou praktické příklady toho, kdy ztrácíme naši schopnost a sílu odpovídat na velké výzvy, protože vše ztroskotá na tom, že přicházíme o důvěru lidí.

Jakoby právě zde někde mezi tím, co jsme si slibovali a jak to nakonec dopadlo, a perspektivou, která vychází z jiné zkušenosti a jejíž součástí může být i do určité míry oprávněný pocit, že se pro zapojení a zlepšení životních podmínek nových členských zemí udělalo dost, vznikala bariéra a vzájemné neporozumění. Bez snahy tento nesoulad rozehnat se pravděpodobně propast mezi střední Evropou a státy, jako je Francie, Německo a další, bude dále rozevírat.

Ochota k tomu ale musí být na obou stranách. Češi, Slováci a nebo také Poláci či Maďaři musí citlivě vnímat problémy, se kterými se například i takové Německo musí potýkat, je třeba cítit solidaritu i vůči partnerovi, který je mnohem bohatší a silnější, protože také on se může dostat do úzkých.

Aby se evropský projekt stal odpovědí na frustraci občanů
Důležité je vnímat, v čem všem jsou nám Německo a další státy ochotny vycházet vstříc a vést s námi dialog. Sluší se dodat, že to byli samotní zástupci francouzských socialistů a německé SPD, kteří projevili zájem zúčastnit se debaty o evropských výzvách.

Zároveň však i Německo, Francie a další státy Evropské unie musí projevit více pochopení pro středoevropská specifika, pro zklamání, které můžeme mezi lidmi pozorovat, pro pocit nespravedlnosti a zneužívání, který vzniká, když například porovnáme české a německé platy či odměny českých pracovníků s těmi domácími za stejnou práci v Německu.

Nelze nad tím jen mávnout rukou s poukazem na to, že staré členské státy v rámci strukturních fondů přispívají novým. A evropské fondy také nemohou být jediným prostředkem komunikace mezi starými a novými členskými státy.

Čím větším krizím a s nimi spojeným výzvám Evropská unie čelí, tím je komunikace mezi nimi důležitější a spolu s ní také překonávání nedůvěry občanů některých států vůči evropskému projektu jako takovému vznikající tím, že měli trochu jiná očekávání, že si mysleli, že v roce 2016 už přeci jen budou někde trochu dál.

Pokud se tak nestane, nedůvěra a zklamání občanů může evropský projekt dříve či později ohrozit. Kromě snahy o vzájemný dialog a solidaritu starých a nových členských států je však třeba se zaměřit i na ty oblasti evropské integrace, které by mohly uvedenou situaci zlepšit. V tomto smyslu je zásadní integrace v sociální oblasti, která by přispěla k důstojným životním podmínkám každého člověka, ať už kdekoli v Evropě. Je třeba vést také debaty o rozličných standardech, které by musely dodržovat například zahraniční firmy.

Stále trvají důvody, které se staly základem pozdější evropské integrace, nelze však na každou námitku a nespokojenost odpovídat tím, že cokoli je lepší, než aby v Evropě zase vypukly války. Pokud narůstá zklamání a nedůvěra, a to nejenom v nových členských státech, ale i v těch starých, kde rovněž sílí různé pravicově extremistické a populistické síly, pro evropské sociální demokraty z toho plyne dvakrát větší odpovědnost snažit se nejenom v takové situaci evropský projekt udržet, ale dosáhnout toho, aby právě on byl odpovědí na frustraci, která se Evropou šíří, a už nezáleží na tom, zda je tomu tak v Praze, Berlíně, Bratislavě či Paříži.


Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.