Po cestě vlakem do Bohumína jsem poslouchal komentář v rádiu k nedávnému projevu Camerona o tom, že Brexit může znamenat ohrožení míru v Evropě. Když jsem z Bohumína pokračoval stopem na Varšavu, popisovali mi hned dva řidiči své naštvaní z toho, že Polsko ztrácí kvůli diktátu Bruselu suverenitu. S Unií a hlavně s Německem je prý třeba pořádně zatočit. I v České republice je to slyšet na každém rohu.

Co jsem od nich neslyšel... V současné době má Německo zhruba sedmkrát větší HDP než Polsko, oproti České republice zhruba dvacetinásobné. Zatímco pro Českou republiku i Polsko představuje Německo hlavního obchodního partnera (31 procent českého exportu, 26 procent polského), pro Německo jde o dva poměrně marginální trhy s výměnou v jednotkách procent (PL 8., ČR 12. místo).

Proti tomu mají všechny tři země jednoho komisaře v EK a poměr poslanců v parlamentu je zhruba 1 (ČR) : 3 (PL) : 5 (GE). Především ale mají všechny země stejné zastoupení v Evropské radě. V té vrcholní představitelé velkých i malých zemí rozhodují s ohledem na zájem jejich elektorátu o dalším směřování EU i o tom, jak se postavit k zásadním výzvám, které před celkem stojí.

Přijít o tyto nástroje vlivu na spolurozhodování o osudech půlmiliardy lidí v našem nejbližším okolí prakticky znamená přijít o velkou část suverenity, kterou dnes díky poválečnému vývoji disponujeme. Dá se snad i říct, že rozhodnutí o vystoupení z EU by mohlo být na dlouhou dobu posledním velkým suverénním rozhodnutím, kterým jsme ovlivnili rozložení sil ve světě a další směřování Evropy z pozice subjektu mezinárodních vztahů.

Mnoho stížností na přespříliš dominantní roli Německa se objevuje například v otázce řecké krize nebo situace na Ukrajině. Když se ale podíváme na postoje a iniciativy ostatních zemí Unie v těchto otázkách, nezdá se, že by měl kdokoli velkou snahu vůdčí roli Německa nahradit.

V otázce řecké krize sledujeme spíše vděk ostatních států, že za ně někdo dělá špinavou práci. Co se týče Ukrajiny, můžeme jen konstatovat, že i přes skutečnost, že jde o jeden z hlavních cílů naší zahraniční politiky, s přehnanou iniciativou na uregulování krize a následnou podporu demokracie jsme se ze strany české politické reprezentace rozhodně nesetkali.

Naopak vidíme, že používání argumentu o nedostatku suverenity jako ospravedlnění nečinnosti je rozhodně snažší a pohodlnější než suverenitu aktivně naplňovat. Možná se právě v tomhle skrývá jistá svůdnost odchodu z Unie — možnost stěžovat si na ostatní, aniž by nás někdo mohl konfrontovat s vlastní nečinností.

Díky EU máme nad tímhle „zlým diktátorem“ enormní kontrolu a aktivní evropská politika pro nás znamená možnost naplňovat vlastní suverenitu do míry, do jaké jsme tuhle možnost nikdy jindy neměli.

Konec EU by prakticky znamenal návrat bilaterální politiky, ve které by si na nás Německo mohlo vymoci skrze ekonomické nástroje prakticky cokoli. A to i kdyby se spojila třeba celá V4.

Jestli teď populisté nadávají na nadvládu Německa jakožto nejsilnější země EU, těžko si představit, co by asi vyváděli v případě rozkladu EU. Je to dokonale živná půda pro populistickou národoveckou mobilizaci založenou na pocitu křivdy z toho, že někdo je prostě reálně nesrovnatelně silnější a my s tím nemůžeme udělat vůbec nic.

S Cameronem se neshodnu téměř v ničem, včetně argumentace, která podkládá jeho tvrzení. Přesto nezbývá než souhlasit s tím, že Brexit a případný další rozklad Unie znamená zásadní oslabení zemí jako ČR či Polsko a ohrožení míru v Evropě.