Ministerstvo pro místní obstrukce

Pokud chce ministryně Šlechtová udělat něco pro to, aby se počet lidí v bytové nouzi za dalších pět let znovu neztrojnásobil, měla by vysvětlit svým úředníkům, že řešením bytové nouze není sociální práce, ale podpora nabídky bydlení.

Ripka

Štěpán Ripka

06.06.2016 12:20

V březnu 2016 se Ministerstvo pro místní rozvoj ústy Věry Pelíškové, vedoucí oddělení koncepce bytové politiky v Odboru politiky bydlení, opět postavilo proti Zákonu o sociálním bydlení. Jelikož to není poprvé, možná by bylo dobré si připomenout aktuální čísla…

Od poslední velké obstrukce zákona ze strany MMR v roce 2010 se počet lidí v bytové nouzi ztrojnásobil. Pokud si tedy MMR nepospíší a zákon bude obstruovat i nyní, za pět let můžeme čekat v bytové nouzi ne 187 tisíc lidí, ale více než půl milionu.

Abychom pochopili, jak se taková obstrukce dělá, musíme se vrátit do roku 2010. Tenkrát Úřad vlády připravoval Strategii boje proti sociálnímu vyloučení, která obsahovala i kapitolu bydlení. Ministr Kocáb se obrátil na Ministerstvo pro místní rozvoj, aby skupinu pro řešení bydlení vedlo, MMR se však vedení vzdalo. Skupina čítala dvacet členů z veřejné správy i neziskového sektoru a akademie.

Poněkud zvláštní roli zaujalo MMR v rámci této skupiny již zpočátku, když do podkladových materiálů navrhla jeho zástupkyně doplnit „Nedokončený návrh zákona o sociálním bydlení zpracovávaný MMR a MPSV“. Nejednalo se však o podklad resortů, ale o návrh zákona, který pro své vlastní zájmy připravila lobbistická organizace Občanské sdružení majitelů domů a bytů a který dále zvýhodňuje majitele bytů na úkor nájemníků a nebydlících.

Proč tenkrát MMR prosazovalo lobbystický návrh zákona a vydávalo ho za resortní návrh, nevíme. Ministerstvo pro místní rozvoj však ponechme chvíli stranou.

Podskupinu připravující definici sociálního bydlení a klíčových aktérů tvořili členové nevládních neziskových organizací, Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), Sdružení ochrany nájemníku, zástupce soukromého sektoru, zástupkyně Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) a sociolog Martin Lux z AV ČR, který ji vedl. Jejím výsledkem pak byl dokument vymezující sociální bydlení, jeho cíle, cílové domácnosti a stanovující další podpůrné nástroje.

Skupina se shodla na tom, že zákon o sociálním bydlení by měl minimálně specifikovat formy bydlení, technický standard a cílovou skupinu sociálního bydlení. Obsahově pak měl obcím ukládat povinnost zajistit dle potřeby počet bytů pro účely sociálního bydlení, mimo jiní i s tou možností, že tento závazek mohla obec delegovat na neziskový sektor.

Členové skupiny podle zápisu hlasovali, má-li být zákon o sociálním bydlení připravován a shodli se, že ano. Bylo odhlasováno, a tak se hlavním úkolem pro Ministerstvo pro místní rozvoj v této části měla stát příprava zákona. Ministerstvo však odmítlo.

Od poslední velké obstrukce zákona ze strany MMR v roce 2010 se počet lidí v bytové nouzi ztrojnásobil. Repro DR

Ministerstvo pro místní obstrukce
Nyní však zpět k roli zástupkyň Ministerstva pro místní rozvoj. Na prvních dvou jednáních pracovní skupiny zastupovala MMR ředitelka sekce bydlení Milena Brožová, ta však byla během práce odvolána z funkce a nahradila ji Věra Pelíšková, která se následně stala hlavním diskutérem ve skupině.

Na tom následujícím, třetím setkání, Věra Pelíšková vyžadovala, aby cílová skupina sociálního bydlení byla definována prostřednictvím situace bytové nouze; rovněž zmínila, že pro MMR není přijetí zákona o sociálním bydlení problémem. Mezi tímto a pátým setkáním, kde se již diskutovaly výstupy podskupiny vedené Luxem, se však mnohé změnilo.

Věra Pelíšková prezentovala na pátém setkání zcela odlišné stanovisko, a to, že cílová skupina by neměla být definována prostřednictvím bytové nouze, ale vymezení by se mělo dotýkat pouze obyvatel sociálně vyloučených lokalit, neboť, dle ní, celá strategie se týkala sociálně vyloučených lokalit.

Kladením dalších připomínek trvala zástupkyně MMR na tom, že definice cílové skupiny vypracovaná kolektivem je nevyhovující.

Následně provedli i důležitou změnu ohledně potřebnosti zákona o sociálním bydlení, o kterém dříve Pelíšková uvedla, že s ním MMR nemá problém. Zápis uvádí, že Pelíšková argumentovala, že pokud by byl přijat Zákon o sociálním bydlení, „zabetonovala“ by se možnost, aby v obcích vznikaly bytové projekty dle jejich individuálních potřeb.

Jen mimochodem, tento motiv se vedle druhého zjevně nesmyslného motivu, že řešením bytové nouze je sociální práce, objevuje opakovaně: nemůžeme mít zákon, protože pak by obce nemohly řešit situaci tak, jak uznají za vhodné. Podle takové logiky bychom nemuseli mít asi žádné zákony vůbec.

Přípravu zákona v roce 2010 v mezirezortním připomínkovém řízení MMR nedovolilo zahrnout do výsledného textu strategie boje proti sociálnímu vyloučení. Ve strategii se tak neobjevil ani úkol přípravy zákona, ani vymezení kompetence obcí, ani řešení stavebně-technického stavu nevyhovujících ubytoven.

Důsledky obstrukcí
Kvůli obstrukcím, které v přípravě strategických dokumentů zvolilo v roce 2010 Ministerstvo pro místní rozvoj, nebyla dále připravována legislativa sociálního bydlení a počet domácností, které musejí pobírat doplatek na bydlení, vzrostl na téměř trojnásobek. To odpovídá době, kdy zažily obrovský rozmach i ubytovny.

Pokud se tedy ptáme po důvodech rozmachu ubytoven, vedle „zlých byznysmenů s chudobou“ je na vině hlavně státní politika – nemožnost zaplatit kauci z dávek na bydlení, celková jednoduchost vyplácení doplatku oproti příspěvku, ale hlavně obstrukce Ministerstva pro místní rozvoj, které proti jasnému doporučení odborníků, neziskových organizací a lidí v bytové nouzi z nepochopitelných důvodů bránilo legislativě sociálního bydlení.

Pokud by sociální bydlení existovalo, rozhodně by se tolik lidí nepropadalo na dno bytové nouze, odkud nyní téměř nevede cesta zpět.

Kompetencí Ministerstva pro místní rozvoj je řídit bytovou politiku v České republice. Trh s bydlením dlouhodobě vytlačuje čím dál větší počet domácností na okraj, do bytové nouze, a úkolem bytové politiky je tyto problémy řešit.

V minulosti Ministerstvo pro místní rozvoj opakovaně prokázalo neochotu a neschopnost koncepčně vést bytovou politiku, která by se zabývala i čím dál větší populací osob v bytové nouzi. Ministerští úředníci jsou mistry v obstrukcích, ale pokud mají sami nějaký materiál připravit, řeknou, že to nejde (viz Zákon o sociálním bydlení 2008), případně že nikdo jiný nemá mluvit do jejich výsostné kompetence (viz Zákon o sociálním bydlení 2010), anebo že to není potřeba (viz Zákon o sociálním bydlení 2013).

Pokud MMR připravovalo nějaký koncepční materiál v oblasti bydlení, byla to buď náhodná střelba předvolební kampaně (viz Koncepce řešení deprivovaných lokalit 2009), lobbystický návrh jednoznačně protěžující lobby majitelů nemovitostí (viz Šimečkův návrh Zákona o sociálním bydlení, který MMR opakovaně předkládá jako resortní návrh), případně lobbystický návrh protěžující majitele ubytoven a stavaře (viz Komplexní řešení sociálního bydlení 2013).

Koncepci bytové politiky musela do roku 2020 pro MMR dokonce dělat externí konzultantská firma, přesto, že MMR má na Koncepci politiky bydlení speciální oddělení a úředníky, jeho vedoucím je výše zmiňovaná Věra Pelíšková.

A co my teď s tím…
Mezi lety 2010–2015 se ztrojnásobil počet osob v bytové nouzi. Současná vláda se zavázala rostoucí bytovou nouzi řešit pomocí zákona o sociálním bydlení. Pokud chce tedy ministryně Šlechtová plnit úkoly programového prohlášení vlády a udělat něco pro to, aby se počet lidí v bytové nouzi za dalších pět let znovu neztrojnásobil, je třeba, aby vysvětlila svým úředníkům, že řešením bytové nouze není sociální práce, ale podpora nabídky bydlení.

Pokud dnes někteří soukromí majitelé nemovitostí tvrdí, že se do takového systému podpory nabídky nezapojí, podle mého osobního názoru se tím pouze snaží vyhnat cenu nahoru. Je třeba podporovat nabídku ze strany veřejné správy.

Argument, že žádný zákon o sociálním bydlení není třeba, protože rigidní pravidla by znemožnila obcím řešit sociální bydlení po svém, který úředníci MMR při obstrukcích rádi používají, je chybný. Řada obcí čeká na regulaci, určení jasných pravidel.

Je možné diskutovat o tom, jak obcím pomoci, aby byly schopny pravidla dodržovat, ale ne o tom, že bez pravidel je všechno lepší.

Nebo snad chceme mít v roce 2020 v bytové nouzi půl milionu lidí?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.