Okupace ropou

Nový sloupkař Josef Patočka píše o norském seriálu Okupovaní. Jeho scénář je psaný podle pravidel, která již platí. Seriál ukazuje, jak strmě může energetická závislost uvrhnout i tu nejblahobytnější demokracii do totality.

Scénář loňského seriálu Okkupert (Okupovaní) by se mohl zdát jako obzvlášť zlá noční můra některému Norovi upadlému do nepokojného spánku. V blízké budoucnosti se Spojené státy uzavřou do ulity izolacionismu, Blízký východ je zachvácen nezvladatelným chaosem a Evropu svírá energetická krize. Po vražedném a ničivém hurikánu se v Norsku dostane k moci Strana zelených, která se rozhodne definitivně ukončit veškerou těžbu ropy a plynu a v duchu žánru scifi fosilní paliva nahrazuje thoriovými reaktory.

Mezi Norskem a Evropskou unií eskaluje diplomatická roztržka. Norský premiér Berg prohlásí dlouhodobý cíl ochrany klimatu za zásadnější než dočasné potíže s energiemi a nátlak odmítá.

Brutální zlom, který je zakládající událostí celé série, přichází záhy a nečekaně: Unie požádá o asistenci Rusko, jehož speciální jednotky v bleskové operaci obsazují norskou ropnou infrastrukturu a uneseného Berga ústy postavy evropského komisaře staví před strašné dilema: těžba, nebo válka.

Není obtížné uhodnout, jak se charismatický, ale přespříliš mírumilovný idealista rozhodne. Ruský personál na základě dohody zůstane v Norsku do doby, než se podaří vrátit produkci ropy na původní úroveň.

Základní téma tohoto intelektuálního cvičení scénáristů – totiž morální ambivalenci každého rozhodnutí norských postav – rozvedla již minulý týden v A2larmu historička Martina Poliaková. Jedná se o ambivalenci tragickou: postavy dramatu se ve všestranně nevýhodné situaci snaží ubránit si co největší prostor svobody a v těchto pokusech strhávají celou zemi do katastrofy otevřené konfrontace s okupanty. Každý ústupek je interpretován jako slabost, každý pokus o odpor jako provokace – a obojí je neodpustitelné.

Historickými paralelami i obecně lidskými dilematy takto vystavěná situace pochopitelně překypuje a seriál je s děsivě brilantní věrohodností překládá do konstelací dneška. Bojuje se vyprázdněností jazyka: tam kde byla u nás pokleslá ideologie „bratrské pomoci“, je v médiích světa Okupovaných prezentována „energetická spolupráce“. Kdo vyprázdněný technokratický slovník odmítá akceptovat, dostává se do potíží.

To nejděsivější na norském seriálu Okupovaní je, že jeho dystopický scénář je psaný podle pravidel, která již dávno platí. Repro youtube.com

Postupně jsme svědky plíživé „normalizace“ – ruská moc v zemi přitvrzuje, ustavuje paralelní mocenské struktury a umně v zájmu „míru a stability“ zapřahá norské represivní složky do odbourávání demokratického zřízení. V plastické, nehrdinské fikci, která nás nutí mít pochopení pro násilnické odbojáře i bojácné kolaboranty, balancují aktéři dramatu na uzounkých hrazdách dilemat: jaká míra útlaku je už nesnesitelná? Je lepší upachtěné bezpečí okupační reality, nebo ničivý chaos bezohledného boje za svobodu? Přitažlivější než v historizujících aluzích je ale příběh Okupovaných tam, kde odkazuje k současnosti – a k budoucnosti.

Postpolitika a autoritářství budoucnosti
Evropský komisař vysvětluje v průběhu jednoho jednání premiéru Bergovi, proč musí ruská vojska v zemi zůstat: „Co když se vás vaše strana zbaví, vyhraje příští volby a bude chtít těžbu znovu ukončit?“ Berg se ohradí: „Ale to je přece základní princip demokracie, ne?“ Komisař se ušklíbne: „Ale já tady nejsem, abych mluvil o principech. Já mluvím o základních potřebách demokracie. A to je energie.“

Moderní, liberální demokracie, jedna z nejvyspělejších společností na světě, je před našimi zraky bez jediného výstřelu ponížena na úroveň Mosaddekova Íránu a proměněna v autoritářsky řízenou komoditní kolonii – a to v kulisách nablýskaných zasedaček, digitálních hračiček, nákupů a volného času, gastronomie a designového nábytku.

Úlevný dojem, že se jedná jen o příliš divokou televizní fantazii, se ale nedostavuje nakonec zejména proto, že myšlení fiktivního evropského komisaře ovládlo naši vlastní skutečnost již dávno. V hypotetické situaci akutního nedostatku ropy jen dospívá ke svým logickým závěrům. Nebyl to ostatně loňský marný pokus Řecka osvobodit se z otroctví dluhu, který ukázal, nakolik jsou pro evropskou demokracii podstatnější potřeby diktované technokratickým rozumem ekonomů, než demokratické principy?

Také Norové se v Okupovaných nakonec k těžbě zavážou ponižujícím referendem – jakýmsi převrácením řeckého OXI – vytoužené osvobození to ale nepřináší. Zemi totiž do otroctví neuvrhli ani tak Rusové, jako sama ropa. Definitivně ji dohnalo „prokletí“ nerostného bohatství, které v reálném světě již dávno o vyhlídky na nezávislost, blahobyt a demokracii připravilo plejádu států globálního jihu.

Odvrácenou tváří „potřeby“ je závislost. A fiktivnímu Norsku Okupovaných láme páteř „závislácká“ politika, která ráda, tak jako tolikrát na blízkém východě, v abstinenčním záchvatu bez okolků setřese respekt k proklamovaným „principům“ a bez skrupulí naplňuje „potřeby“.

Natožpak aby někoho napadlo uvažovat právě o potřebách: jaké potřeby? Čí potřeby? Potřeby pro co? Ty nám byly, jako články víry, určeny již dávno kulturou reklamních spotů a „experty“, pravděpodobně ekonomy.

To je postpolitika – nahrazení sporu o cíle debatou o prostředcích. A v odhalení jejích konečných důsledků spočívá nejcennější stránka seriálu.

Realismus Okupovaných nespočívá jen v mnohotvárnosti a nejednoznačnosti charakterů, ale i ve skutečnosti, že scénář je psán podle pravidel, která již dávno platí. Je to varování před osudem, do nějž můžeme se zhoršujícím se vyčerpáním zdrojů a klimatickou krizí zabřednout my sami. Hrozí nám to, nezměníme-li nejen své potřeby, ale i principy.

Okupovaní nám připomínají, že z železné klece fosilní závislosti se nedostaneme snadno. Měli bychom proto začít dříve, než se smrští v nesnesitelné autoritářství.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.