Jazyková správnost oslabuje feudální monarchii

Proč je důležité pojmenovávat ústavní a zákonné akty a orgány tak, jak to říká zákon, zdůvodňuje Petr Uhl především svými obavami z porušování zásad právního demokratického státu a z návratu k tradičním feudálním postupům.

Slovenská a česká média oznámila, že prezident republiky Andrej Kiska ve středu pověřil sestavením vlády Roberta Fica, předsedu (novočesky „lídra“) tamní sociálnědemokratické strany Směr. Přesněji řečeno, psalo se, že Fico „dostal pověření od prezidenta Kisky, aby sestavil vládu“.

Spíše než na způsob vytvoření vlády je pozornost veřejnosti právem zaměřena na to, jaký bude jeho výsledek, tedy zda se Ficovi vůbec podaří vládu sestavit. A to je málo pravděpodobné.

Přesto však způsob vzniku nové vlády přesahuje pouhý ohled na ústavní proceduru. Pro Bratislavu může být mementem vytváření české vlády před dvěma roky. Po skandálním odhalení toho, že Nečasova milenka a vedoucí jeho sekretariátu Jana Nagyová dávala pokyny tajné službě a hlavně k jakým účelům tuto službu používala, podal předseda vlády Petr Nečas v červnu 2013 demisi.

Prezident Miloš Zeman ji přijal a v červenci jmenoval vládu novou, které předsedal Jiří Rusnok. Sněmovna jí však v srpnu odmítla vyslovit důvěru. Přesto však tato vláda úřadovala až do konce ledna 2014, kdy Miloš Zeman po měsících napínání, kdy se různě vyjadřoval, že Bohuslava Sobotku sestavením vlády určitě (či asi) chce pověřit, ho konečně i s vládou jmenoval. Ta pak v únoru získala důvěru Sněmovny.

Rusnokova vláda nebyla na rozdíl od všech vlád předchozích a doufejme, že i potomních, politická (tvořená politickými stranami), ani „úřednická“ či „dočasná“ jako předtím vlády Tošovského a Fischera. Byla to vláda prezidentská.

Když prezident nepověří, nýbrž rozhodne sám
Byla to vláda vzniklá přímou emanací vůle prezidenta republiky podobně jako ve feudálních monarchiích z vůle krále. Ústava to ovšem umožnila, je schválně psaná hodně neurčitě, aby hranice působnosti mezi vládou, Sněmovnou a prezidentem nebyly jasné a mohlo se různě licitovat a politikařit. Všechno je prý v lidech, aby se dokázali domluvit, pravidla raději neurčujme předem.

Slovenská ústava je sice od začátku a zvláště od pozdějších novelizací v několika ohledech přesnější (a tím demokratičtější) než česká, ale vznik nové vlády po parlamentních volbách nebo po pádu či jiné demisi staré vlády upravuje stejně nejasně. Není stanovena lhůta od voleb do jmenování nové vlády. Rozdíl od české ústavní úpravy je jen v tom, že tam prezidentovi nesvěřuje ústava jen dva pokusy a neurčuje, že o třetí jmenování se může pokusit ještě předseda parlamentu. Za určitých podmínek lze ovšem parlament také rozpustit.

Slovensko je stát, kde platí obdobně jako v České republice, že státní orgány mohou uplatňovat státní moc jen na základě ústavy, v jejích mezích a rozsahu a pouze takovým způsobem, který stanoví zákon. A prezident pověřovat nikoho sestavením vlády nesmí. V obou ústavách se slovo „pověřit“ používá jen při případ, kdy prezident požádá vládu v demisi, aby do jmenování nové vlády setrvala ve funkci, nebo kdy na návrh předsedy vlády pověří jejího člena řízením resortu, při jmenování vlády nebo když resortní ministr vládu opustil – demisí, úmrtím, uvězněním, pominutím smyslů a podobně.

Pes není zakopaný jen v tom, že média a často i politici vadně užívají obratu „pověřit sestavením vlády“ místo správného „jmenovat předsedou vlády“. Problém je už v tom, že prezident republiky takovou pravomoc vůbec má. Foto web prezidenta Slovenské republiky

I podle slovenské ústavy prezident republiky předsedu vlády jmenuje. Tento jmenovaný (v jiných jazycích se říká „dezignovaný“) předseda vlády pak vládu sestaví tak, aby získala důvěru slovenské Národní rady. Slovo návrh v ústavě je voleno nevhodně, aby se co nejvíce potvrdila feudální zář prezidentské funkce. Premiérův návrh na složení vlády totiž prezident nesmí – podle převažujících ústavněprávních názorů – dokonce ani posuzovat, vládu podle jeho návrhu prostě jmenuje a do třiceti dnů jí parlament vysloví důvěru, nebo důvěru nevysloví. Prezident pak dezignuje nového předsedu vlády a tak dále.

Kiska to určitě zvládne
Podle ústavy prezident Roberta Fica tedy přísně vzato – a právní kroky vedoucí k vytvoření vlády je opravdu nutno brát vážně – nepověřil, protože podle ústavy nemohl. Žádný papír jim na stole při tomto „pověřování“ neležel. Jen ve spěchu udělali chybu, místo „pověření“ napsali něco jako „povorání“. Onu ústavní nepravdu („dostal pověření sestavit vládu“) nechal Kiska, respektive jeho kancelář, na jejíchž stránkách zpráva o tom vyšla, říct Fica.

Jistě se tak stalo pro klid lidí, kteří i na Slovensku vidí v prezidentovi monarchu. Navíc je to takové společná česko-slovenská tradice, Václav Havel také pověřoval (například Josefa Luxe), pověřovali i jeho nástupci (aspoň média to tak téměř vždy podávala).

I na Slovensku se vždy pověřovalo. Po volbách v roce 2002 byla mela, protože prezident Rudolf Schuster nepověřil Vladimíra Mečiara, předsedu „vítězného“ Hnutí za demokratické Slovensko, nýbrž Mikuláše Dzurindu, předsedu Slovenské demokratické a křesťanské unie, protože bylo zřejmé, že Mečiar nedokáže sestavit koaliční vládu.

Jenže ten rozdíl mezi pověřením a jmenováním snad vůbec nikoho nezajímal, všichni lkáli nebo se naopak radovali nad tím, že ústava neurčuje, že prezident má jako prvního jmenovat při pokusech o vznik vlády předsedu (nebo jím označenou osobu?) „vítězné“ poltické strany.

Jsem občanem obou republik, slovenské a české, a léta uznávám, že slovenská ústava je v několika ohledech přesnější než česká, trochu jasněji vymezuje působnost parlamentu, vlády a prezidenta při jejich součinnosti, i prokuratury, veřejného ochránce práv a dalších kontrolních a ochranných ústavních orgánů a také ústavního soudu i soudů obecných se soudní radou, která v České republice stále neexistuje.

Zvolil jsem si slovenské občanství vedle českého už na jaře 1993, kdy v českých zemích převládal názor, že na Slovensku je to politicky i hospodářsky moc špatné, a proto že je jen dobře, že Slováci z federace odešli (ve skutečnosti je Češi vedeni Václavem Klausem vypudili). Nevěděl jsem, zda u českého ústavního soudu vyhraju spor o české státní občanství, které mi Češi (tedy jejich ministr vnitra z ODS) upřeli a které mi český stát více než čtyři roky upíral, a zda si Slovensko, zmítané národoveckými náladami, udrží úroveň demokratického právního státu, založenou československou Listinou základních práv a svobod. Vyšlo mi ale obojí.

Mám proto také dva prezidenty, ten v Praze mi připomíná amerického Trumpa nebo nějakého latinskoamerického mačistického diktátora, ale Kiska se mi jeví nejen slušný, nýbrž i rozumný a dokonce také obratný. On totiž není, to na rozdíl od Zemana, mocichtivý, a nezneužije proto situace, kdy mu ústava neukládá, v jakém pořadí má předsedy nové vlády postupně jmenovat.

Pes tedy není zakopaný jen v tom, že média a často i politici vadně užívají obratu „pověřit sestavením vlády“ místo správného „jmenovat předsedou vlády“. Problém je už v tom, že prezident republiky takovou pravomoc vůbec má. To třeba Německo je demokratičtější a méně feudální, kancléře tam volí spolkový sněm a předsedy zemských vlád sněmy zemské.

Zrušme Pana Prezidenta
Ve společnosti, tedy v české i ve slovenské, koketuje mnoho lidí s myšlenkou ustavit vládu pevné ruky a silného klacku. K Panu Prezidentovi projevují lokajskou uctivost. Občané se často mylně domnívají, že má pravomoci, které nemá.

Aby stát lépe čelil svodům byzantského „jedinonačalija“, které je protikladem kolektivního rozhodování, jsem stoupencem důkladné změny ústavy, české i slovenské. Pokud nelze funkci prezidenta republiky zrušit, což bych považoval za žádoucí, měla by se oprostit od všech pravomocí kromě protokolárních a ceremoniálních. Zároveň se měly najít způsoby, jak i zbylou reprezentativní prezidentovu působnost ústavně nahradit, pro případ, že by se svým povinnostem vzpíral.

To není nic proti Andreji Kiskovi, ten si najde ve společnosti místo, kde jí bude dále prospívat. Není to vlastně nic ani proti Miloši Zemanovi, toho se reforma ústavy určitě už nedotkne, protože další, tedy třetí funkční období nebude už moct prezidentskou funkci vykonávat.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Omlouvám se za délku Čtvrtek, 10.Března 2016, 10:13:55

Mezi pověřením a jmenováním je vskutku důležitý rozdíl. V tom má Petr Uhl naprosto pravdu. Ale nemyslím, že by rozdíl byl ten, že pověření je postup poněkud feudální a jmenování naopak postup ústavně demokratický. Spíše se jedná o rozdíl mezi politickým vyjednáváním, do něhož se vkládá také prezident, a ústavním aktem, který ustavuje premiéra, potažmo na jeho návrh vládu. V tom není Kiska jiný. A Fico, jak tomu rozumím, jmenován premiérem není.
Pravda je, že ústava o žádném pověřování nemluví. Byť se nepochybně předpokládá nějaké politické vyjednávání mezi politickými stranami, jež se dostaly do parlamentu, kdo s kým bude vládnout. Prezidentův vliv na toto vyjednávání ale ústava nepředpokládá. Jakoby počítala, že bude jako strážce pečeti stát stranou. Dá se i pochopit, že se prosadilo něco jiného.
Pověřování vyjednat vládu jako mezikrok vzniklo více méně z praktické politické potřeby a stalo se mezitím ústavní zvyklostí. Poprvé k tomu došlo po volbách v roce 1996, kdy sice vyhrála ODS, ale v parlamentu nebyla pravicová většina: ODS, KDU a ODA většinu neměly; ČSSD byla odmítána a KSČM ostrakizována. Prezident Havel to vyřešil šalamounsky. Václava Klause nejmenoval premiérem, ale pověřil jej jednáním o sestavení vlády. Bylo jasné, že strany budou muset spolu složitě vyjednávat a když „jenom“ pověřil jednáním, tak si nechal v rukou vliv na celý postup, jelikož pak za ním musel pověřený politik přijít a říci mu, co a jak domluvil. Když se věci vyjednaly, mohl prezident přistoupit k ústavnímu aktu a jmenovat premiéra.
Tehdy vznikla menšinová vláda pravicové koalice, která byla schválena v parlamentu za pomoci ČSSD. Prezident měl na tato jednání vliv poměrně malý, ale vynalezl důležitý mezikrok, když před jmenování vložil pověření. Díky tomu také šetřil své dva pokusy na jmenování vlády, které z ústavy má. Zajímavá situace, která rozdíly mezi jmenováním a pověřením posunula dále, nastala po rozpadu této pravicové koalice v listopadu 1997. Premiér Klaus podal demisi s celou vládou a prezident zase vstoupil do hry. Chtěl tehdy, aby jednání o vládě vedl Josef Lux. Nicméně nešel tak daleko, aby jej pověřil jednáním o vládě, ale „spokojil“ se s tím, že jej požádal, aby vedl jednání. Tehdy ČSSD (P. Rychetský) vymyslela, že přijme zákon o zkrácení volebního období, aby mohly být předčasné volby. Z Luxových návrhů vybral prezident Havel za premiéra „přechodné“ vlády Josefa Tošovského. Toho také hned jmenoval premiérem 18 dní po demisi Václava Klause. Tehdy jsme po prvé měli dva premiéry, neboť vláda Václava Klause ještě vládla v demisi. Něco takového ústava rovněž nepředpokládala – lépe řečeno, mlčela o tom. Nicméně nyní je to již další ústavní zvyklost.
Praktická vhodnost onoho mezikroku pověření jednáním o sestavení vlády před jmenováním premiéra se ukázala po volbách v roce 1998. Tehdy se vítězem voleb stala ČSSD, ale vůbec nebylo jasné, jak sestaví většinovou vládu. Takže se jmenováním Miloše Zemana premiérem bylo radno počkat. Prezident Havel díky rozdílu mezi pověřením a jmenováním sice mohl mít nějaký vliv na vyjednávání stran, neboť měl v rukou trumfa v podobě jmenovacího dekretu. Ale jenom teoreticky, prakticky si ODS a ČSSD domluvily řešení, jaké chtěly, tedy opoziční smlouvu. Konec konců tyto strany přece ovládaly parlament a vůle parlamentu (opozičně tolerantní) se prosadila. Byl z toho ovšem na veřejnosti docela skandál.
Když byl prezidentem Václav Klaus, dokázal rozdílu mezi pověřením a jmenováním také šikovně využívat. Po volbách 2006 spolupracoval s vítězem voleb předsedou ODS Mirkem Topolánkem na tom, aby co nejrychleji poslali k vodě vládu premiéra Paroubka v demisi, takže Topolánka hbitě pověřil a rychle jmenoval premiérem, i když věděl, že Topolánkova koalice nemá většinu v parlamentu, že je to 100 na 100. „Vyplýtval“ tak zdánlivě svůj první pokus na jmenování vlády, ale on tak chtěl dát Mirku Topolánkovi čas. Kdyby Topolánek a spol. nesehnal Melčáka s Pohankou, tak jsme tady mohli již v té době mít „prezidentskou“ vládu v demisi, neboť tehdy by cesta k předčasným volbám byla určitě trudná. Nicméně našli se zachránci, a tak byla vláda Mirka Topolánka schválena na druhý pokus. No, třeba přiznat, že Miloš Zeman jistou prezidentskou svévoli v pověřování a jmenování premiérem přivedl málem ad absurdum, když si sestavil svou vlastní vládu a dokázal ji držet u moci přes odpor parlamentu. Nicméně i Miloš Zeman má okamžiky, kdy couvne, takže nakonec couvl, ačkoli udělal takřka všechno možné a nemožné, aby nemusel jmenovat Bohuslava Sobotku premiérem.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Z čistě jazykového hlediska Pátek, 11.Března 2016, 08:15:26

je rozdíl jmenováním a pověřením v tom, že jmenuje se do funkce, pověřuje specifickým úkolem či činností. Slovem „pověřit“ se na rozdíl od jmenování označují i pověření, která nemají formálně právní podobu.

Novináři nemohli psát o tom, že Kiska Fica jmenoval, protože ho nejmenoval.

Pověřením nezískává Fico žádnou formální pravomoc nezískal, o získání parlamentní většiny vlády by teoreticky mohl jednat i bez pověřením prezidentem.

Koneckonců by po volbách mohli politici mezi sebou jednat bez ingerence prezidenta tak dlouho dokud někdo nezíská pro svou vládu podporu, ten by to pak sdělil prezidentovi a prezident by ho jmenoval. Bylo by to tak lepší?

Ve Velké Británii královna královna nemá projevovat svou politickou vůli a premiérem jmenuje toho, kdo má za sebou parlamentní většinu, což je ovšem v důsledku většinového systému obvykle jasné. V poměrovém se stává, že nejsilnější strana šanci na získání většiny nemá.

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Pátek, 11.Března 2016, 09:00:0

Dobrá poznámka. Zrovna tedy v královské Británii panovník jmenuje bez pověřování. Možná něco takového měl na mysli Vojtěch Cepl, když psal ústavu. Leč přehlédl, že u nás prezident je vrchní politik, a tak rád někoho něčím pověřuje - že by vskutku onen feudální rys, o němž mluví Petr Uhl?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.