Slovenská a česká média oznámila, že prezident republiky Andrej Kiska ve středu pověřil sestavením vlády Roberta Fica, předsedu (novočesky „lídra“) tamní sociálnědemokratické strany Směr. Přesněji řečeno, psalo se, že Fico „dostal pověření od prezidenta Kisky, aby sestavil vládu“.

Spíše než na způsob vytvoření vlády je pozornost veřejnosti právem zaměřena na to, jaký bude jeho výsledek, tedy zda se Ficovi vůbec podaří vládu sestavit. A to je málo pravděpodobné.

Přesto však způsob vzniku nové vlády přesahuje pouhý ohled na ústavní proceduru. Pro Bratislavu může být mementem vytváření české vlády před dvěma roky. Po skandálním odhalení toho, že Nečasova milenka a vedoucí jeho sekretariátu Jana Nagyová dávala pokyny tajné službě a hlavně k jakým účelům tuto službu používala, podal předseda vlády Petr Nečas v červnu 2013 demisi.

Prezident Miloš Zeman ji přijal a v červenci jmenoval vládu novou, které předsedal Jiří Rusnok. Sněmovna jí však v srpnu odmítla vyslovit důvěru. Přesto však tato vláda úřadovala až do konce ledna 2014, kdy Miloš Zeman po měsících napínání, kdy se různě vyjadřoval, že Bohuslava Sobotku sestavením vlády určitě (či asi) chce pověřit, ho konečně i s vládou jmenoval. Ta pak v únoru získala důvěru Sněmovny.

Rusnokova vláda nebyla na rozdíl od všech vlád předchozích a doufejme, že i potomních, politická (tvořená politickými stranami), ani „úřednická“ či „dočasná“ jako předtím vlády Tošovského a Fischera. Byla to vláda prezidentská.

Když prezident nepověří, nýbrž rozhodne sám

Byla to vláda vzniklá přímou emanací vůle prezidenta republiky podobně jako ve feudálních monarchiích z vůle krále. Ústava to ovšem umožnila, je schválně psaná hodně neurčitě, aby hranice působnosti mezi vládou, Sněmovnou a prezidentem nebyly jasné a mohlo se různě licitovat a politikařit. Všechno je prý v lidech, aby se dokázali domluvit, pravidla raději neurčujme předem.

Slovenská ústava je sice od začátku a zvláště od pozdějších novelizací v několika ohledech přesnější (a tím demokratičtější) než česká, ale vznik nové vlády po parlamentních volbách nebo po pádu či jiné demisi staré vlády upravuje stejně nejasně. Není stanovena lhůta od voleb do jmenování nové vlády. Rozdíl od české ústavní úpravy je jen v tom, že tam prezidentovi nesvěřuje ústava jen dva pokusy a neurčuje, že o třetí jmenování se může pokusit ještě předseda parlamentu. Za určitých podmínek lze ovšem parlament také rozpustit.

Slovensko je stát, kde platí obdobně jako v České republice, že státní orgány mohou uplatňovat státní moc jen na základě ústavy, v jejích mezích a rozsahu a pouze takovým způsobem, který stanoví zákon. A prezident pověřovat nikoho sestavením vlády nesmí. V obou ústavách se slovo „pověřit“ používá jen při případ, kdy prezident požádá vládu v demisi, aby do jmenování nové vlády setrvala ve funkci, nebo kdy na návrh předsedy vlády pověří jejího člena řízením resortu, při jmenování vlády nebo když resortní ministr vládu opustil — demisí, úmrtím, uvězněním, pominutím smyslů a podobně.

↗

I podle slovenské ústavy prezident republiky předsedu vlády jmenuje. Tento jmenovaný (v jiných jazycích se říká „dezignovaný“) předseda vlády pak vládu sestaví tak, aby získala důvěru slovenské Národní rady. Slovo návrh v ústavě je voleno nevhodně, aby se co nejvíce potvrdila feudální zář prezidentské funkce. Premiérův návrh na složení vlády totiž prezident nesmí — podle převažujících ústavněprávních názorů — dokonce ani posuzovat, vládu podle jeho návrhu prostě jmenuje a do třiceti dnů jí parlament vysloví důvěru, nebo důvěru nevysloví. Prezident pak dezignuje nového předsedu vlády a tak dále.

Kiska to určitě zvládne

Podle ústavy prezident Roberta Fica tedy přísně vzato — a právní kroky vedoucí k vytvoření vlády je opravdu nutno brát vážně — nepověřil, protože podle ústavy nemohl. Žádný papír jim na stole při tomto „pověřování“ neležel. Jen ve spěchu udělali chybu, místo „pověření“ napsali něco jako „povorání“. Onu ústavní nepravdu („dostal pověření sestavit vládu“) nechal Kiska, respektive jeho kancelář, na jejíchž stránkách zpráva o tom vyšla, říct Fica.

Jistě se tak stalo pro klid lidí, kteří i na Slovensku vidí v prezidentovi monarchu. Navíc je to takové společná česko-slovenská tradice, Václav Havel také pověřoval (například Josefa Luxe), pověřovali i jeho nástupci (aspoň média to tak téměř vždy podávala).

I na Slovensku se vždy pověřovalo. Po volbách v roce 2002 byla mela, protože prezident Rudolf Schuster nepověřil Vladimíra Mečiara, předsedu „vítězného“ Hnutí za demokratické Slovensko, nýbrž Mikuláše Dzurindu, předsedu Slovenské demokratické a křesťanské unie, protože bylo zřejmé, že Mečiar nedokáže sestavit koaliční vládu.

Jenže ten rozdíl mezi pověřením a jmenováním snad vůbec nikoho nezajímal, všichni lkáli nebo se naopak radovali nad tím, že ústava neurčuje, že prezident má jako prvního jmenovat při pokusech o vznik vlády předsedu (nebo jím označenou osobu?) „vítězné“ poltické strany.

Jsem občanem obou republik, slovenské a české, a léta uznávám, že slovenská ústava je v několika ohledech přesnější než česká, trochu jasněji vymezuje působnost parlamentu, vlády a prezidenta při jejich součinnosti, i prokuratury, veřejného ochránce práv a dalších kontrolních a ochranných ústavních orgánů a také ústavního soudu i soudů obecných se soudní radou, která v České republice stále neexistuje.

Zvolil jsem si slovenské občanství vedle českého už na jaře 1993, kdy v českých zemích převládal názor, že na Slovensku je to politicky i hospodářsky moc špatné, a proto že je jen dobře, že Slováci z federace odešli (ve skutečnosti je Češi vedeni Václavem Klausem vypudili). Nevěděl jsem, zda u českého ústavního soudu vyhraju spor o české státní občanství, které mi Češi (tedy jejich ministr vnitra z ODS) upřeli a které mi český stát více než čtyři roky upíral, a zda si Slovensko, zmítané národoveckými náladami, udrží úroveň demokratického právního státu, založenou československou Listinou základních práv a svobod. Vyšlo mi ale obojí.

Mám proto také dva prezidenty, ten v Praze mi připomíná amerického Trumpa nebo nějakého latinskoamerického mačistického diktátora, ale Kiska se mi jeví nejen slušný, nýbrž i rozumný a dokonce také obratný. On totiž není, to na rozdíl od Zemana, mocichtivý, a nezneužije proto situace, kdy mu ústava neukládá, v jakém pořadí má předsedy nové vlády postupně jmenovat.

Pes tedy není zakopaný jen v tom, že média a často i politici vadně užívají obratu „pověřit sestavením vlády“ místo správného „jmenovat předsedou vlády“. Problém je už v tom, že prezident republiky takovou pravomoc vůbec má. To třeba Německo je demokratičtější a méně feudální, kancléře tam volí spolkový sněm a předsedy zemských vlád sněmy zemské.

Zrušme Pana Prezidenta

Ve společnosti, tedy v české i ve slovenské, koketuje mnoho lidí s myšlenkou ustavit vládu pevné ruky a silného klacku. K Panu Prezidentovi projevují lokajskou uctivost. Občané se často mylně domnívají, že má pravomoci, které nemá.

Aby stát lépe čelil svodům byzantského „jedinonačalija“, které je protikladem kolektivního rozhodování, jsem stoupencem důkladné změny ústavy, české i slovenské. Pokud nelze funkci prezidenta republiky zrušit, což bych považoval za žádoucí, měla by se oprostit od všech pravomocí kromě protokolárních a ceremoniálních. Zároveň se měly najít způsoby, jak i zbylou reprezentativní prezidentovu působnost ústavně nahradit, pro případ, že by se svým povinnostem vzpíral.

To není nic proti Andreji Kiskovi, ten si najde ve společnosti místo, kde jí bude dále prospívat. Není to vlastně nic ani proti Miloši Zemanovi, toho se reforma ústavy určitě už nedotkne, protože další, tedy třetí funkční období nebude už moct prezidentskou funkci vykonávat.