Plzeň 1953 a Masaryk se smyčkou na krku
Alena ZemančíkováPlzeň pamatuje spor, ve kterém v roce 1953 figurovali dělníci Škodovky a osobnosti divadla J. K. Tyla ředitel Zdeněk Hofbauer herec Bohumil Vávra. Už tehdy se mávalo šibenicemi.
V závěru roku 2015, kdy byla Plzeň Hlavním městem evropské kultury, uvedlo Divadlo J. K. Tyla inscenaci Plzeň 1953. Podtitul: Jen pro ten dnešní den.
Připomnělo jí události kolem měnové reformy v červnu roku 1953 a roli, kterou v nich plzeňské divadlo sehrálo. Příběh založil autor a režisér Ján Šimko na osudu herce Bohumila Vávry, který byl za účast v demonstraci proti měnové reformě zatčen a odsouzen teatrálním způsobem, odpovídajícím jednak povaze tehdejšího divadla, jednak doby.
Vávrovým protihráčem v inscenaci je tehdejší ředitel divadla Zdeněk Hofbauer, vystudovaný fotograf a filmový kameraman, herec a režisér. Traduje se, že Vávra se s Hofbauerem dostal do sporu o smysl hloupě aktualizované klasiky a nově uváděných budovatelských her. Za to byl přeřazen do operety, což mu ale na popularitě jen přidalo, stal se skutečným miláčkem publika. O událostech roku 1953 vypovídá:
„Šel jsem do divadla a účastnil jsem se toho jako divák, jsem zvědavej. Plzeňáci mě měli rádi, a když mě viděli, volali: Vávra jde! Tak jsem šel s nimi. Estébáci mně právě měli strašně za zlý, že jsem v průvodu šel a zpíval jsem hymnu. Na náměstí pak lidi vyhazovali bustu Stalina, nějakej chlap nožíkem rozřezával sovětskou vlajku. Lidi jásali.“
Když se herec vrátil do divadla, vyprávěl hned u vrátnice, co se ve městě děje. „Načež vylítli z kuřárny za vrátnicí dva chlapi, tehdejší správce Malého divadla a osvětlovač. A ti mě hnali! Ten správce mě silně kopnul, a když jsem se obrátil, díval jsem se do ústí pistole. Tak jsem šel pryč a říkal jsem si: Sakra, tady se rodí neštěstí!
Vávra poté odjel na týden k rodičům do Prahy a mezitím ho tři plzeňští činoherci udali Státní bezpečnosti a v divadle inscenovali šaškárnu: předsednictvo divadla si obléklo taláry a všem oznámilo můj zánik. Pak si pro mě přijeli do Prahy, odvezli mě na „gestapárnu“ do Plzně a tam jsem byl měsíc ve vyšetřovací vazbě. Potom mě odsoudili ke ztrátě svobody, ke ztrátě občanských práv a k doživotnímu zákazu umělecké činnosti.“
V Plzni došlo skutečně ke vzpouře mezi dělníky a ostatními zaměstnanci Škodovky (přejmenované na Závody V. I. Lenina), kteří se právem cítili podvedeni. Den předem je prezident Zápotocký spolu s celým národem ujistil o pevnosti československé měny, před prázdninami dostali mimořádně vysokou zálohu — a druhý den byly peníze znehodnoceny. V Plzni žila legenda o osvobození Američany a vzbouřence posilovala iluze, že Američané přijdou na pomoc. Protestní pochod zastavily Lidové milice a SNB.
Ta jedna z nich byla skutečně zorganizovaná - na příkaz z centra - plzeňskou komunistickou stranou; ovšem ta druhá byla zcela spontánní, a to sice ze strany - taktéž dělnictva!
Část dělnictva byla totiž i nadále pevného komunistického přesvědčení - a onu první demonstraci (vrcholící zničením sochy Stalina) chápala jako kontrarevoluční čin, jehož cílem by nakonec mohlo být odstranění socialismu vůbec, a návrat kapitalismu. Proto odpověděli stejným počinem - zničením sochy Masaryka, který pro ně byl symbolem starého kapitalistického řádu.
Císař sám se zcela jednoznačně od tohoto aktu zničení Masarykovy sochy ve svých pamětech distancoval, neboť podle svých slov k němu vždy choval úctu. A o tom není zapotřebí pochybovat - Císař sám měl humanitní vzdělání, ještě ta "Masarykova" republika ho vyslala na studia do Francie, a Císař sám jak řečeno byl vždy demokraticky a humanitně orientován, a už dávno před rokem osmašedesátým se proto partajním dogmatikům stal trnem v oku. A musel za to nést i kariérní důsledky; ostatně, do té Plzně byl tehdy z pražského ústředí přeložen za trest, právě za své liberální smýšlení.
Takže, ono to v té Plzni (a nejen v ní) bylo tehdy možná přece jenom o něco složitější, nežli že by tu stála prostě "partaj proti lidu". On sám ten lid byl v té době názorově a hodnotově nemálo rozpolcený; a asi opravdu zdaleka ne všichni Plzeňáci (a ne všichni dělníci) si přáli návrat Američanů a jejich kapitalismu.
Idea Stalinova pomníku, na jehož místě stojí dnes bronzová děva s kyticí šeříku, vzešla od místní pobočky Svazu československo-sovětského přátelství, která pak organizačně zajišťovala jeho realizaci. V průběhu léta 1949 se podařilo získat potřebná povolení. Následně byla vyhlášena sbírka za účelem financování stavby. Dne 21. 12. 1949 došlo k položení základního kamene. Začátkem roku 1950 byla vyhlášena soutěž na komplexní řešení pomníku po sochařské i architektonické stránce. Soutěže se zúčastnily vyzvané dvojice sochařů a architektů - Alois Sopr - Karel Stráník; Josef Malejovský - Richard F. Podzemný; Jaroslav Votlučka - Jarolím Gregor; Alois Holub - Bohumil Fridrich; Jan Jiřikovský - Jan Gillar. Porota měla následující složení: sochaři Jan Lauda; Karel Lidický; Václav Jícha; architekti Jan Zázvorka; Josef Grus; Svatopluk Janke a politici Karel Poláček (poslanec, předseda KV KSČ), Barbora Volopichová (KNV) a Ivo Skála (poslanec). První cena nebyla udělena, porota vybrala návrh dvojice Malejovský - Podzemný. Návrh ale musel být upraven a namísto dýmky dostal Stalin do rukou svitek jakýchsi papírů. Podle původní představy měl návrh zahrnovat rozsáhlé úpravy nábřeží, včetně parkové úpravy a změn na objektech v pozadí pomníku, z nichž nakonec sešlo. Nakonec došlo i na změnu materiálu z bronzu na božanovský pískovec. Na budování se údajně podepsala i stavba Stalinova pomníku v Praze, která stáhla všechny schopné řemeslníky. Sochu v kameni realizovali za občasné asistence autora pracovníci podniku Umělecká řemesla. 7. listopadu 1953 (tedy až po událostech kolem měnové reformy) byl pomník slavnostně odhalen za přítomnosti prezidenta republiky Antonína Zápotockého. Díky svému umístění na nábřeží získala socha přezdívku „Porybný". V červenci 1962 byla z rozhodnutí MěNV socha odstraněna (posléze byl rozebrán i podstavec), přemístěna do dvora Františkánského kláštera a poté do skladu Západočeského muzea v Křimicích, kde ležela řadu let na dvoře „v kopřivách". Pak se ocitla na střelnici Lidových milicí ve Žďáru u Rokycan, po roce 1989 ji získal provozovatel soukromého muzea vojenské techniky ve Zruči u Plzně pan Tarantík.
Citováno ze sborníku Minulostí Západočeského kraje, vyd. Státní okresní archiv Plzeň.