Plzeň 1953 a Masaryk se smyčkou na krku

Plzeň pamatuje spor, ve kterém v roce 1953 figurovali dělníci Škodovky a osobnosti divadla J. K. Tyla ředitel Zdeněk Hofbauer herec Bohumil Vávra. Už tehdy se mávalo šibenicemi.

V závěru roku 2015, kdy byla Plzeň Hlavním městem evropské kultury, uvedlo Divadlo J. K. Tyla inscenaci Plzeň 1953. Podtitul: Jen pro ten dnešní den.

Připomnělo jí události kolem měnové reformy v červnu roku 1953 a roli, kterou v nich plzeňské divadlo sehrálo. Příběh založil autor a režisér Ján Šimko na osudu herce Bohumila Vávry, který byl za účast v demonstraci proti měnové reformě zatčen a odsouzen teatrálním způsobem, odpovídajícím jednak povaze tehdejšího divadla, jednak doby.

Vávrovým protihráčem v inscenaci je tehdejší ředitel divadla Zdeněk Hofbauer, vystudovaný fotograf a filmový kameraman, herec a režisér. Traduje se, že Vávra se s Hofbauerem dostal do sporu o smysl hloupě aktualizované klasiky a nově uváděných budovatelských her. Za to byl přeřazen do operety, což mu ale na popularitě jen přidalo, stal se skutečným miláčkem publika. O událostech roku 1953 vypovídá:

„Šel jsem do divadla a účastnil jsem se toho jako divák, jsem zvědavej. Plzeňáci mě měli rádi, a když mě viděli, volali: Vávra jde! Tak jsem šel s nimi. Estébáci mně právě měli strašně za zlý, že jsem v průvodu šel a zpíval jsem hymnu. Na náměstí pak lidi vyhazovali bustu Stalina, nějakej chlap nožíkem rozřezával sovětskou vlajku. Lidi jásali.“

Když se herec vrátil do divadla, vyprávěl hned u vrátnice, co se ve městě děje. „Načež vylítli z kuřárny za vrátnicí dva chlapi, tehdejší správce Malého divadla a osvětlovač. A ti mě hnali! Ten správce mě silně kopnul, a když jsem se obrátil, díval jsem se do ústí pistole. Tak jsem šel pryč a říkal jsem si: Sakra, tady se rodí neštěstí!

Vávra poté odjel na týden k rodičům do Prahy a mezitím ho tři plzeňští činoherci udali Státní bezpečnosti a v divadle inscenovali šaškárnu: předsednictvo divadla si obléklo taláry a všem oznámilo můj zánik. Pak si pro mě přijeli do Prahy, odvezli mě na „gestapárnu“ do Plzně a tam jsem byl měsíc ve vyšetřovací vazbě. Potom mě odsoudili ke ztrátě svobody, ke ztrátě občanských práv a k doživotnímu zákazu umělecké činnosti.“

V Plzni došlo skutečně ke vzpouře mezi dělníky a ostatními zaměstnanci Škodovky (přejmenované na Závody V. I. Lenina), kteří se právem cítili podvedeni. Den předem je prezident Zápotocký spolu s celým národem ujistil o pevnosti československé měny, před prázdninami dostali mimořádně vysokou zálohu – a druhý den byly peníze znehodnoceny. V Plzni žila legenda o osvobození Američany a vzbouřence posilovala iluze, že Američané přijdou na pomoc. Protestní pochod zastavily Lidové milice a SNB.

Komunistická strana téhož večera, kdy na náměstí létaly z oken radnice busty komunistických vůdců, zorganizovala protidemonstraci, při níž významnou roli sehráli herci Divadla J. K. Tyla. Ti dovedli průvod na dnešní náměstí T. G. Masaryka, tehdy Petákovo, později Dukelské – kde, opět s teatrální rekvizitou šibenice, strhli sochu Masaryka a odvezli do Škodovky, kde byla roztavena.

Předtím ovšem hodili bronzovému Masarykovi na krk smyčku (jak si v těch šibenicích libujeme!), to vykonal údajně plzeňský rodák a patriot herec Josef Větrovec, později dobře známý ze spousty divadelních i filmových a televizních rolí. Byla u toho řada dalších herců, později v Plzni známých a oblíbených, i několik těch, kteří později udělali kariéru v pražských divadlech.

Ředitelem plzeňského divadla byl Zdeněk Hofbauer. Repertoár divadla z té doby obsahuje tehdy populární budovatelské hry jako Parta brusiče Karhana Vaška Káni a hry Miloslava Stehlíka (Mordová rokle), který byl přímo dvorním plzeňským dramatikem. Nutno ale říci, že tyhle hry se hrály ve všech českých divadlech a v Plzni rozhodně nepřevažovaly. Jednou z prvních Hofbauerových inscenací byla například hra Všichni moji synové Arthura Millera.

Události po rozsudku nad hercem Vávrou nabraly ovšem mysteriózní spád: zatímco Vávra lámal kámen v lomu na Mořině u Karlštejna, Zdeněk Hofbauer byl jmenován šéfem činohry Národního divadla v Praze (kde předtím sehrál úspěšně několik významných rolí a uskutečnil i několik režií). Na cestě z Plzně do Prahy 20. 11. roku 1953 u Berouna v blízkosti odbočky na Mořinu jeho osobní auto havarovalo a Hofbauer za několik dní v berounské nemocnici zemřel.

V Plzni panuje legenda o přátelství herce Vávry a režiséra Hofbauera a o Hofbauerově zradě a osudovém trestu. Při bližším zkoumání historie z roku 1953 se však linie nepropojují, Hofbauer v trestu pro Vávru aktivní nebyl.

S tou historií jsem se setkala na konci devadesátých let v plzeňském rozhlase. Sestavila jsem z archivních dokumentů scénář, v němž metaforickou roli hrála slavná Hofbauerova role i režie: Macbeth. Tehdejší šéf činohry DJKT v Plzni Pavel Pavlovský odmítl part Hofbauera, respektive Macbetha hrát, nakonec se role zhostil sám režisér rozhlasového pořadu.

Nechápala jsem, proč se tomu herec a šéf činohry Pavel Pavlovský brání, když on sám tehdy v Plzni nebyl, nepatřil mezi komunistické horlivce a neměl s událostmi kolem Masarykovy sochy nic společného. On měl ovšem tehdy pocit, že by tím plzeňskému divadlu uškodil, ještě žili přímí účastníci i mezi nejstaršími herci. Pořad se vysílal a divadlem to nijak neotřáslo.

Josef Větrovec údajne při demonstracích obtáhnul bronzovému Masarykovi kolem krku smyčku, než jej roztavili v plzeňské Škodovce. Repro youtube.com

S pobavením jsem tedy před nedávnem zaznamenala, že co se v roce 1999 zdálo jako příliš choulostivé v rozhlase, ocitlo se v roce 2015 přímo na jevišti plzeňského divadla. Studiová inscenace se ovšem nikoho dotknout nemůže, protože je směsí klišé a skutečnému plzeňskému příběhu se vlastně vyhne.

Místo ředitele čtyřsouborového divadla (plzeňské divadlo má činohru, operu, operetu a balet) představuje jakéhosi principála s komedianty „na náměstíčku“. Odehraje se komická scéna komunistické aktualizace Goldoniho Lháře, při níž se můžeme bavit jak režisérovým poklonkováním režimu, tak různými hereckými manýrami a ctižádostmi, mezi nimiž vyniká herecká poctivost herce hlavní role (postavy mají pouze křestní jména) i sekundářská hloupost a nedostatek nadání jeho protihráče.

Pak dojde k oněm demonstracím, o nichž se převážně citují dokumenty, k zatčení a divadelnímu soudu nad hercem (Vávrou). Mimochodem, k jednomu režimnímu soudu skutečně na jevišti plzeňského Divadla J. K. Tyla v sezóně 1949–1950 došlo (našla jsem v bakalářské práci Kláry Zdeňkové na FFUK), cituji: „Působivým divadlem sezóny lze nazvat vykonstruovaný proces se dvěma politickými vězni a zaměstnancem Borské věznice, který se odehrál v prostorách Velkého divadla. Za údajnou přípravu vězeňské vzpoury byli diváky uznáni vinnými a provizorní soudní síní se skandovalo: Pověsit! Pověsit!“

Jednalo se o majora René Černého a Stanislava Broje, bývalého mluvčího zemědělců plzeňského kraje, kteří trávili trest v samovazbě na bloku C. To jim nikterak nebránilo v plánech na osvobození politických vězňů. Dvojici doplňoval vězeňský lékař, strážmistr Čeněk Petelík, jenž „naletěl provokatérům
z řad vězňů“. Tento spektákl má poukázat na křehkou hranici mezi ideologií, politikou, životem a světem divadla.“

Znovu ta šibenice… Ale zpět do hry: jsme svědky výjevu, kdy bronzová socha komtura straší principála jako Dona Juana, (Don Giovanni se k tomu i hraje), až uvidíme, že přízrak má masku T. G. Masaryka. Na závěr čte jeden z herců autentický dopis Bohumila Vávry, v němž se distancuje od plzeňského divadla i aktérů tehdejších událostí, to už po roce 1989. V roce 2004 mu byla udělena Historická pečeť města Plzně, zemřel v devadesáti letech roku 2007.

Osud herce Vávry po roce 1953 byl nespravedlivý. K divadlu se po letech perzekucí vrátil, ba i natočil několik filmových rolí, ale významu a lásky publika, jakou měl v Plzni, už v Kolíně ani Kladně nenabyl.

Autor a režisér inscenace z příběhu nevytěžil drama, seskládal scénář z víceméně opotřebovaných scének a dokumentů (které jsou nakonec nejpůsobivější). Aby inscenace byla uměleckým příspěvkem k dějinám města z prvních pěti let po únoru 1948, musela by být hlubší sondou do situace města v roce 1953 a ctižádostivého umělce v něm, nesměla by být tak plakátová.

Například by neměla zmenšovat celé kulturní úsilí plzeňského divadla na „náměstíčko“, „principála“ a „komedianty“, protože o to nešlo, šlo o divadlo jako silný nástroj vlivu na občany, o jeho aktivní roli v novém režimu (divadelní hlediště bylo přestavěno, byly odstraněny přepychové lóže i místa k stání, sestaveny abonentní řady), a samozřejmě i o působení divadla jako nástroje vládnoucí komunistické strany. Současná inscenace podle scénáře a v režii divadelníka s pověstí progresivního tvůrce Jána Šimka ovšem předložila dosti kýčovitý slepenec.

Po smrti Zdeňka Hofbauera převzal vedení plzeňské činohry režisér Luboš Pistorius (který byl s ním v autě i při osudné havárii, ale vyvázl jen s lehkým úrazem). To je ovšem jméno, které patří k dějinách českého divadla druhé poloviny 20. století k progresivním. Plzeňská činohra pokračovala ve svém směřování k jedné z umělecky významných českých scén.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kdo kácel pomníky? Pondělí, 7.Března 2016, 12:46:41

Čestmír Císař, pozdější reformní komunista, který byl v oné době tajemníkem plzeňské organizace komunistické strany, ony události v roce 1953 ovšem líčí poněkud jinak: ano, na jedné straně skutečně vyšli do ulic dělníci cítící se podvedeni provedenou měnovou reformou. Ovšem, podle Císařovo podání odpovědí na tento dělnický protest byly ne jedna, ale hned dvě demonstrace.

Ta jedna z nich byla skutečně zorganizovaná - na příkaz z centra - plzeňskou komunistickou stranou; ovšem ta druhá byla zcela spontánní, a to sice ze strany - taktéž dělnictva!

Část dělnictva byla totiž i nadále pevného komunistického přesvědčení - a onu první demonstraci (vrcholící zničením sochy Stalina) chápala jako kontrarevoluční čin, jehož cílem by nakonec mohlo být odstranění socialismu vůbec, a návrat kapitalismu. Proto odpověděli stejným počinem - zničením sochy Masaryka, který pro ně byl symbolem starého kapitalistického řádu.

Císař sám se zcela jednoznačně od tohoto aktu zničení Masarykovy sochy ve svých pamětech distancoval, neboť podle svých slov k němu vždy choval úctu. A o tom není zapotřebí pochybovat - Císař sám měl humanitní vzdělání, ještě ta "Masarykova" republika ho vyslala na studia do Francie, a Císař sám jak řečeno byl vždy demokraticky a humanitně orientován, a už dávno před rokem osmašedesátým se proto partajním dogmatikům stal trnem v oku. A musel za to nést i kariérní důsledky; ostatně, do té Plzně byl tehdy z pražského ústředí přeložen za trest, právě za své liberální smýšlení.

Takže, ono to v té Plzni (a nejen v ní) bylo tehdy možná přece jenom o něco složitější, nežli že by tu stála prostě "partaj proti lidu". On sám ten lid byl v té době názorově a hodnotově nemálo rozpolcený; a asi opravdu zdaleka ne všichni Plzeňáci (a ne všichni dělníci) si přáli návrat Američanů a jejich kapitalismu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 7.Března 2016, 13:20:37

Ještě nutno doplnit (možná že se to z předchozího textu nestalo zcela zřejmým): to zničení sochy Masaryka v žádném případě neorganizovala komunistická strana samotná. Ta měla v té době opravdu zcela jiné starosti, nežli strhávat něčí pomníky: ve městě vládl chaos a anarchie, pracovníci sekretariátu měli důvodnou starost o svou vlastní osobní bezpečnost; aby se v tu chvíli starali o nějakého Masaryka by bylo opravdu to poslední, co by je zajímalo.

Alena Zemančíková - Brno

Pondělí, 7.Března 2016, 14:36:51

Nešlo o zničení sochy Stalina, ale jeho sádrové busty, která letěla z okna radnice spolu s dalšími symboly včetně rozstříhané sovětské vlajky. A hlavní aktivitu při odstraňování Masarykovy sochy dějiny připisují komunistům mezi plzeňskými herci.
Idea Stalinova pomníku, na jehož místě stojí dnes bronzová děva s kyticí šeříku, vzešla od místní pobočky Svazu československo-sovětského přátelství, která pak organizačně zajišťovala jeho realizaci. V průběhu léta 1949 se podařilo získat potřebná povolení. Následně byla vyhlášena sbírka za účelem financování stavby. Dne 21. 12. 1949 došlo k položení základního kamene. Začátkem roku 1950 byla vyhlášena soutěž na komplexní řešení pomníku po sochařské i architektonické stránce. Soutěže se zúčastnily vyzvané dvojice sochařů a architektů - Alois Sopr - Karel Stráník; Josef Malejovský - Richard F. Podzemný; Jaroslav Votlučka - Jarolím Gregor; Alois Holub - Bohumil Fridrich; Jan Jiřikovský - Jan Gillar. Porota měla následující složení: sochaři Jan Lauda; Karel Lidický; Václav Jícha; architekti Jan Zázvorka; Josef Grus; Svatopluk Janke a politici Karel Poláček (poslanec, předseda KV KSČ), Barbora Volopichová (KNV) a Ivo Skála (poslanec). První cena nebyla udělena, porota vybrala návrh dvojice Malejovský - Podzemný. Návrh ale musel být upraven a namísto dýmky dostal Stalin do rukou svitek jakýchsi papírů. Podle původní představy měl návrh zahrnovat rozsáhlé úpravy nábřeží, včetně parkové úpravy a změn na objektech v pozadí pomníku, z nichž nakonec sešlo. Nakonec došlo i na změnu materiálu z bronzu na božanovský pískovec. Na budování se údajně podepsala i stavba Stalinova pomníku v Praze, která stáhla všechny schopné řemeslníky. Sochu v kameni realizovali za občasné asistence autora pracovníci podniku Umělecká řemesla. 7. listopadu 1953 (tedy až po událostech kolem měnové reformy) byl pomník slavnostně odhalen za přítomnosti prezidenta republiky Antonína Zápotockého. Díky svému umístění na nábřeží získala socha přezdívku „Porybný". V červenci 1962 byla z rozhodnutí MěNV socha odstraněna (posléze byl rozebrán i podstavec), přemístěna do dvora Františkánského kláštera a poté do skladu Západočeského muzea v Křimicích, kde ležela řadu let na dvoře „v kopřivách". Pak se ocitla na střelnici Lidových milicí ve Žďáru u Rokycan, po roce 1989 ji získal provozovatel soukromého muzea vojenské techniky ve Zruči u Plzně pan Tarantík.
Citováno ze sborníku Minulostí Západočeského kraje, vyd. Státní okresní archiv Plzeň.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.