Výměna prezidentů a migrační krize

Situace příchozích uprchlíků staví Evropu před otázku, co je její ústřední ideou. Ondřej Vaculík zdůrazňuje, že jí nemůže být strach ani obrana vlastního blahobytu.

Ke slovenskému premiérovi Ficovi by více pasoval náš Zeman, k Sobotkovi by se alespoň na dva roky více hodil slovenský prezident Andrej Kiska. Ten pro Českou televizi řekl, že přes různé problémy, které Evropa musí nenadále řešit, jeho postoj k běžencům zůstává – a musí být – vstřícný.

Vzhledem k celkovému množství běženců je třeba vyloučit migranty ekonomické a soustředit se na pomoc těm, kteří jsou v ohrožení života, a pochopitelně vyloučit rizikové skupiny případných násilníků a lidí s teroristickými nebo militantními sklony a vyznávanými ideologiemi.

Ploty do Evropy nepatří
Uvedl současný příklad slovenského poskytnutí azylu lidem, kterým bezprostředně hrozila smrt, jíž mnozí unikli jen v županu. Kiska rozhodně není salónní humanista, na Slovensku před lety založil a vedl neziskovou organizaci Dobrý anděl, zaměřenou na pomoc rodinám s dětmi v těžkých životních situacích.

Jeho proslov působil jako poselství státníka, nezvratné v myšlence za všech okolností pomáhat lidem unikajícím před krutými poměry. Tím podpořil postoj kancléřsky Merkelové, které dneska vyčítáme příliš vstřícný postoj k migrantům, čímž prý ohrozila stabilitu Evropy a vehnala nás do situace, kdy migrační krize neutuchá, ale sílí do nezvladatelné.

Příliv uprchlíků jí přičítáme k tíži, jako by ona mohla za nelidské poměry v zemích, odkud se prchá s holýma rukama. Ze sdělovacích prostředků se dozvídáme, jak její obliba klesá, aniž by nás napadla otázka, kolik lidských životů se tímto způsobem, který máme téměř za katastrofu, podařilo zachránit. My na exodus, jenž díky nám může mít šťastný konec a jistě vejde do historie Evropy, ba světa, pohlížíme poněkud jako na příval potkanů, kterým se Evropa neumí bránit, protože se nesmějí střílet.

Současná situace kancléřce Merkelové naopak dává za pravdu – ukazuje se, že ostnaté ploty, chránící Evropu na hranici s Makedonií, nás neuchrání, naopak burcují v nás potřebu chránit je vojenskou silou, což je v povaze každého ostnatého plotu. Ostnatý plot nyní chrání vojáci. Situace vojáků u plotu, za nímž jsou lidé s holýma rukama, je vždycky zoufalá a jen výjimečně mívá šťastný konec.

Kiska rozhodně není jenom salónní humanista, na Slovensku před lety založil a vedl neziskovou organizaci Dobrý anděl, zaměřenou na pomoc rodinám s dětmi v těžkých životních situacích. Foto facebook Andreje Kisky

Tento ostnatý plot, střežený vojáky s ostře nabitými zbraněmi, je pro Evropu větší hrozbou než všechny problémy s poskytnutím přístřeší a s asimilací imigrantů. Čím větší bude násilí na této uměle vytvořené hranici, tím větší prohra pro nás, pro náš „schengenský prostor“, jehož ideou a smyslem je naopak bezdrátovost.

Jestliže o tuto ideu, jako jednu z největších hodnot polistopadového vývoje, přijdeme tím, že ostnaté ploty jenom posuneme jinam, pak se nám bude těžko odpovídat na znepokojivou otázku, co tou hodnotou sjednocené Evropy vlastně je, ve jménu čeho se máme sjednocovat a existuje taková idea, která by nám poskytla možnost se o něco snažit? A co to je? Že jsme běžence srdnatě nechali ztroskotat a uvařit je v Řecku? Že jsme raději Řecko odepsali, jen abychom… co? Může být naší společnou evropskou ideou pouhý strach? Obrana blahobytu, zvaného ekonomické jistoty, není žádnou ideou.

Evropa sjednocená svou unií má organizační schopnosti a potenciál zvládat krizi migrantů humánními prostředky; její humanismus není nijak salónní, ale programový a docela praktický, vždyť na něm staví svou budoucnost. Desetiletí života v míru a bez mála třicet let po pádu železné opony nám dalo možnost se na současný exodus dobře připravit, a podle mého připraveni jsme. Není to tedy otázka možností, nýbrž vůle a odhodlání.

Sice jsme odmítli kvóty, ale podle mého nějaký vzorec na umisťování imigrantů do členských zemí Evropské unie by platit měl. Upozorňuje na to i předseda Evropského parlamentu Martin Schulz. Podle jeho slov pět měsíců poté, kdy ministři vnitra EU (přes náš odpor) prosadili klíč k distribuci migrantů z uprchlických center v Řecku a v Itálii, bylo po Evropě rozděleno pouhých 598 běženců.

Oživit smysl
Země EU se přitom zavázaly, že do dvou let přijmou 160 tisíc migrantů. Z rozhovoru s Martinem Schulzem (v Lidových novinách ze dne 29. 2. 2016) vyplynulo, že členské země EU v rámci tohoto závazku zatím nabídly místo pro 4678 lidí včetně tří desítek, které jsme přijali my. (Vzhledem k nenávisti, provokované ve sdělovacích prostředcích našimi militantními silami, jde o počet naprosto nicotný. Zatím máme daleko větší problém s vlastní společností než s migranty. Na případu „migrační krize“ lze docela dobře studovat a hodnotit krizi naší společnosti. Například přiznání – ve svobodných poměrech – že člověk je pro kvóty, je záminkou, symbolem pro vyobcovávání z tak zvané dobré společnosti, jako by to byl klíč k určování živočišného druhu.)

Schulz dále říká, že „kdyby se opravdu všechny (členské) země podílely na přerozdělení uprchlíků, žádná krize by neexistovala.“ Připomíná, že Evropská unie má přes 500 milionů obyvatel v osmadvaceti zemích. Když se do nich rozdělí jeden, dva miliony uprchlíků, nikdo si toho ani nevšimne. (Martin Schulz je od roku 1994 europoslancem za SPD, deset let vedl frakci eurosocialistů. Přál bych Bohuslavu Sobotkovi takového spojence.)

Migrační krize pochopitelně existuje. Avšak násobí ji katastrofické scénáře politických populistů (prezident Zeman je neblahým příkladem), bulvarizované novinaření deníkového provozu (bohužel se přidal i deník Právo, naopak čest Lidovým novinám) a budování ostnatých plotů. Přičemž sama Evropská unie má dostatek programů sociálních (také prevence kriminality) a finančních prostředků na to, aby problém dokázala vyřešit bez hysterie, čímž by nejen prokázala svou životaschopnost, ale oživila by si i svůj smysl.

Také Česká republiky oplývá značnými schopnostmi v oborech sociálních, psychologických, pedagogických a podobných, což je příležitost v rámci „migrační krize“ nejen pro uplatnění příslušných schopností, ale k prokázání také jejich užitečnosti ve společnosti, která má tendenci tak zvanými „měkkými vědami a programy“ pohrdat.

Současný exodus uprchlíků ze Sýrie a před Islámským státem nám může více dát než vzít a mohlo by nás těšit, že těmto vyhnancům jde o azyl právě u nás, myslím v Evropě. Naše solidarita se očekává také v tom, jak upozorňuje Schulz, „že musíme nějak pomoci Řecku, které kromě finanční krize musí zvládat nápor uprchlíků. To bude mít samozřejmě dopady na rozpočet EU“. Evropa si ví rady. Po rozpadu kolonií evropské mocnosti přijaly tisíce a tisíce azylantů z bývalých kolonií, prchajících před diktátorskými režimy. Akorát že nám to naše škola zatajila.

Asimilační problémy a rizika existují. Jak ale víme, až v druhé a třetí generaci azylantů. Ta první je ještě vděčna za záchranu života, za přístřeší, za možnost vzdělávání, výuku jazyka, za obživu. Ta druhá se začne dožadovat rovnoprávného postavení ve společnosti, konfesního zázemí, stejného uplatnění a pracovních příležitostí. Krizové situace, které známe zejména z Francie.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Před volbami se to u nás ještě může zhoršit Úterý, 1.Března 2016, 20:10:8

Nevím, zda Sobotka neustoupí volebnímu nutkání zalíbit se širšímu elektorátu. Přesto je třeba neustále všem připomínat potřebu humanity pro uprchlíky.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.