Ropa je jako Bůh. Stvořila prakticky všechno, co používáme, a lidé kvůli ní umírají. Devadesát pět procent potravin se nyní vyrábí s její pomocí, ostatně jako i devadesát pět procent veškerých výrobků. Například na jeden počítač padne zásoba ropy vážící desetkrát více než samotný přístroj. A stejně jako starozákonního Hospodina, i ropu baví šprťouchlata s vodou.

Na konci ledna se nad Amazonií spustily těžké deště. Jejich nápor byl tak silný, že uvolnil sesuv půdy a ten potrhal potrubí odvádějící ropu. Není divu. Trubky zastaraly, pocházejí ze sedmdesátých let. Do řek se vyhrnulo tři tisíce barelů ropy, tedy téměř půl milionu litrů. Vnikly do řek Chiriaco a Morona, dvou přítoků Amazonky na severozápadě Peru.

Bílí zabijáci

Nehoda ohrozila zásoby vody, na kterých závisí téměř deset tisíc lidí. V okolí totiž žije nejméně osm domorodých achuarských komunit. Místní aktivista Marco Arana Zegarra na internetu zveřejnil fotografie místních — brodí se vazkou hmotou, která pokryla hladinu, odkapává z větví a pohlcuje listy a květy na březích. „Kde jsou ti, co za tohle nesou zodpovědnost?“ ptá se.

Viníkem je společnost Petroperú. Ale nebylo by spravedlivé vyčítat jí naprostou lhostejnost. Podle Zegarra milosrdně rozdala místním obleky, aby se jim ropa alespoň lépe vynášela. Prezident ropné společnosti German Velasquez nicméně popřel, že by platili dětem za vyklízení řek. Poté ale přiznal, že zvažoval vyhazov čtyř pracovníků, včetně jednoho, který prý dětem povolil vybírat surovou naftu z vln.

„Tato ekologická katastrofa je jen poslední kapitolou v dlouhé historii úniků ropy a plynu, které tato oblast zažila,“ zdůrazňuje skupina Survival International, která hájí práva původních kmenů. Více než sedmdesát procent peruánské Amazonie totiž stát pronajal ropným společnostem.

Právě Survival International byla peruánskou vládou vysmívána. Koho to chtějí chránit? Těch pár skupin to nějak zvládne a nikdo další tam není. Civilizace už přece dosáhla i do těch nejzazších koutů! Před několika měsíci se ale situace změnila.

Z brazilských a peruánských pralesů začali stále častěji přicházet lidé, kteří do té doby nikdy nekontaktovali okolní svět. Komunity oddělené od světa stále existují. Odborníci odhadují celkově dva až tři tisíce jedinců, kteří i v dnešních dnech žijí v úkrytu před civilizací. Většina z nich se pohybuje právě v povodí Amazonky.

Když se na počátku dvacátého století rozmohlo zpracování kaučuku, byli místní nuceni pracovat v otrockých podmínkách. Dnešní ukryté kmeny jsou potomci těch, kteří před otroctvím unikli. Rodiče proto dětem předávají varování: „Bílí nás chtěli odjakživa zabít.“ Dnes je ohrožují drogoví překupníci, dřevorubci a ropný a těžařský průmysl.

Setkání s vnějším světem není vůbec snadné. V listopadu 2014 byli evakuováni obyvatelé Monte Salvado, protože na druhém břehu řeky se objevilo sto padesát členů kmene Mashco-Piro. Byli ozbrojení, ale nebylo možné navázat kontakt a zjistit, co požadují. Někdy se ale podaří získat jejich důvěru a poskytnout členům kmene očkování před chřipkou a chladem, který se po změnách klimatu rozpíná i do deštných pralesů. Podle dokumentaristy Anguse Macqueene žijí tito lidé v neustálém strachu.

Feconaco a Goliáš

Ostatní komunity se proto rozhodly jednat. Už vědí, že souboj s ropnými giganty vyžaduje organizovaný odpor. Aktivisté se proto sdružili v organizaci FECONACO (Svaz achuarských a urarinských původních obyvatel z povodí řeky Corrientes). V září minulého roku uspořádaly okupační stávku v jedenácti ropných zařízeních, převzali kontrolu nad letištěm v Trompeteros a nad třemi zásobníky ropy, které vlastní argentinská firma Pluspetrol.

Carlos Sandi, vedoucí FECONACO, zdůraznil, že vyžadují čistou vodu, kompenzaci za úniky ropy a více peněz za těžbu na jejich území. „Mnoho našich bratří už zemřelo na následky otravy. Nesmíme dovolit, aby ještě ve 21. století stát takto odsuzoval k smrti své původní obyvatele,“ řekl Sandi.

Zvýšila se míra olova, kadmia a dalších toxických látek pronikajících do půdy a vod. Znečištění řek Maranon, Tigre, Corrientes a Pastaza dosáhlo takové úrovně, že peruánský ministr životního prostředí dokonce tato území prohlásil za zóny ohrožení. S tím souvisí i požadavek dvoudenní stávky proti privatizaci největšího národního ropného bloku s názvem Lot 192.

Stávky v Peru jsou ale skutečně odbojová činnost. Například na jihu země plánuje čínská společnost China Minmetals Corporation vybudovat nový důl na těžbu mědi, a místní zemědělci proto uspořádali právě na konci září demonstraci. Okamžitě ovšem zasáhli policisté. Začali střílet do lidí a sedmnáct z nich zranili. Dva další účastníci zemřeli při převozu do nemocnice, třetí o něco později. Jen v roce 2015 bylo usmrceno šest lidí při demonstracích proti rozšiřování důlní těžby. Protesty ale pokračují.

Místní kmeny tak svou emancipací zdůrazňují rozpory, které nelze včlenit do ryze průmyslového vidění světa. Čisté prameny versus potrubí napumpovaná ropou. Lokální žití versus tovární kolonizace. Olejnatá přítomnost versus budoucnost planety. Ujímají se naší slepé skvrny a paradoxně ji přetváří ve zvětšující sklo. A v jejím ohnisku můžeme vidět temnotu ropného boha. A právě domorodí aktivisté se snaží tuhle západní modlu zbořit.

Zaujali tak klasickou roli kladných hrdinů z hollywoodského filmu. Slabí, ale stateční odporují moci, která má převahu. Na ropné giganty zůstala zase jen úloha toho velkého, zlého a blbého. Vzhledem k jejich obsesivní potřebě růstu jim ani nic jiného nezbývá. Budiž jim to přáno. Goliášům ale nakonec nefandí nikdo.