Během různých mediálních skandálů a kauz se neustále objevují dva problémy: neschopnost akceptovat lokální pravdy a neschopnost akceptovat paradoxy. Situace je o to horší, když se takové neochoty dopouští i média.

Hidžáb je téma, o kterém se můžeme hádat hodiny, a vždy někoho naštveme nebo urazíme, ať máme postoj jakýkoliv. A ať zaujmete jakoukoli perspektivu, vždy se dopustíte zjednodušení a vaše tvrzení nebude platit pro všechny kontexty. A je to tak v pořádku, jinak to ani nejde.

Problém vzniká, pokud se očekává názor, který zohlední všechny možné kontexty, vyvrátí všechny nepravdy a vyřeší všechny nesnáze s tím spojené. Nejčastěji se takový přínos očekává od kampaní, která chtějí zohlednit všechny možné hlasy a názory.

Den hidžábu

1. února 2013 vznikla kampaň World Hijab Day, kterou iniciovala Nazma Khan, Bangladéšanka, která se přestěhovala do New Yorku, když jí bylo jedenáct. Čelila diskriminaci a šikaně kvůli nošení hidžábu. Po útocích 11. září ji na univerzitě nadávali do teroristů a bin Ládinů.

V roce 2013 spustila zmíněnou kampaň, která vyzývá muslimky i nemuslimky k nošení hidžábu v konkrétní únorový den. Zažijí tak na vlastní kůži reakci společnosti. Tímto způsobem se aktivistka snažila zvýšit povědomí o předsudcích kolem hidžábu. Kampaň nalákala muslimky a nemuslimky z více než sto čtyřiceti zemí a existuje již více než devadesát jedna zvolených ambasadorek Mezinárodního dne hidžábu ve třiatřiceti zemích. Autorka projektu upoutala pozornost BBC, Al-Jazeery a různých politiků a akademiků.

Jako každá kampaň, spustila se i na tuto lavina kritiky a nesouhlasu. Muslimky a nemuslimky začaly ostatní ženy žádat, aby ten den hidžáb nenosily. Důvodem totiž byla obava, že kampaň podpoří spíše šíření politického islámu a ideologii konzervativních muslimek a že může navodit mylnou představu, že hidžáb je jakýkoliv šátek.

S touto kritikou určitě souhlasím, ale nechápu, proč nevyústila ve vznik jiné kampaně, která by zohlednila jiné pohledy na hidžáb. Nazma budovala kampaň jako reakci na vlastní zkušenost — byla šikanována ve škole a už to nemohla snést. Její příběh sdílí spousta dalších muslimek. Jistě, jsou i jiné muslimky, které mají jiné zkušenosti. Proč tedy ostatní ženy nepřevezmou iniciativu a nespustí jinou kampaň, která by zviditelnila odlišné příběhy?

Je to možná velmi hloupá otázka, ale stále se ke mně vrací jako bumerang v různých kontextech, především od té doby, co pracuji v aktivistické organizaci. Jsme všichni šampioni v kritickém myšlení, ale velmi nešikovní v předložení konstruktivních návrhů. Málokdo reaguje aktivně a téměř nikdo pozitivně.

Proč není možné jednoduše pochválit vznik takové kampaně, která reflektuje realitu určitého množství muslimek, a zároveň se podílet na vzniku jiné akce, které by nabízela rozličnější pohledy? Proč musí určitá perspektiva vznikat jako pouhá kritika na jiný pohled, a nikoli samovolně, paralelně? Proč musí být pravda jen jedna, a pokud do ní nepasují jiné náhledy, tak ihned ztrácí právo na existenci?

Chceme naučit děti od malička kriticky myslet a jsme pyšní, když dokážeme všechno dekonstruovat do nejmenších detailů. Podle mě bychom se měli naučit i chválit a reagovat vlastní aktivitou. Sama velmi ráda kritizuji a užívám si moc a svobodu, které mi kritické myšlení přináší. Na druhou stranu ale začínám cítit, jak někdy pouhá kritika nikam nevede. Naopak paralyzuje kreativní podněty a snahy druhých něco změnit.

Druhá úvaha, ke která se neustále vracím, se týká neschopnosti zprostředkovat a šířit informace, které se vymykají našim očekáváním nebo si navzájem protiřečí. Jako by byl hidžáb pouze symbolem jedné skutečnosti a nemohl symbolizovat nic jiného. Muslimky ho prostě nosit musí, jinak se na ně nedíváme jako na muslimky.

Přítelkyně pobodaného muslima, Eva Zahradníčková, musí mít na hlavě hidžáb, pokud se má objevit na obálce časopisu. Podle zástupce šéfredaktora Týdne Petr Kolář by se „fotografie Zahradníčkové bez šátku k tématu nehodila“. Když máš přítele muslima, tak musíš nosit hidžáb, jinak to není věrohodné, „neilustruješ“.

Když tlumočíte slova uprchlíka, tak uprchlík se musí tvářit buď nesmírně vděčně nebo nesmírně nespokojeně a vybíravě. Uprchlík, kterého známe z médií, je tak buď chudák, který by žil i ve stáji, anebo snobský ekonomický imigrant se smartphonem, který si nezaslouží podporu. Stačí jeden průšvih TV Prima a časopisu Týden a celý integrační proces je zdiskreditován hned od začátku. Náš vztah k příchozím může být předurčen jediným hloupým článkem nebo televizní zprávou.