Všichni se rodí sobě rovni
Petr PospíchalPřed pětadvaceti lety přijal parlament za základ ústavního pořádku Listinu základních práv a svobod. Zveřejňujeme při té příležitosti úvahu Petra Pospíchala, který byl od svých 18 let v roce 1978 dlouhou dobu nejmladším signatářem Charty 77.
Každé pokolení je vždy nakonec okolnostmi donuceno uskutečnit ten zápas znovu. Zápas o to, co se zdá být tak samozřejmé, přirozené jako rození i umírání.
Po skončení druhé války, té nejtemnější pustiny lidství, nad troskami měst a celých zemí, bylo zřejmé, že je třeba obnovit samotné základy lidskosti. V předchozích letech selhalo všechno, na co mohlo být třeba jen částečné a nejisté spolehnutí, rozvrácený svět potřeboval nový přístup.
Budování naděje na svět bez válek bylo možné opřít jen o lidskou individualitu, o každého jednoho člověka společně i zvlášť. Dohoda v tehdy nově založené Organizaci spojených národů, že jen lidská důstojnost a vědomí vlastních práv každého člověka může rehabilitovat tisícileté dědictví humanity, tak zraněné a zostuzené válečnými událostmi, vedla k přelomové myšlence: společným jménem států zaručit lidská práva přímo lidem, a to ne jako velkorysé gesto jednotlivých států. Práva náležejí lidem samým, každému z nich bez rozdílu.
Zrodila se tak Všeobecná deklarace lidských práv. Její historický význam spočívá v tom, že státy se na jejím textu dohodly, avšak neoznačily se v jejím textu za poskytovatele práv. Svých lidských práv nabývá člověk zrozením.
Práva uvedená v Deklaraci nebyla přímo vymahatelná, protože Deklarace nebyla pro státy právně závazná. Přesto byla vnímána jako norma lidství a znamenala velký civilizační posun. Stala se inspirací emancipačních procesů, které probíhaly v následujících desetiletích v řadě zemí náležejících do různých kulturních okruhů.
Byla základem Charty 77 a je také jejím dědictvím
V našich souvislostech přijala univerzalitu lidských práv za svůj základ Charta 77. Vzala za slovo tehdejší politický režim, který se na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975 v Helsinkách zavázal vtělit do svého právního řádu Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Tyto mezinárodní pakty byly dne 13. října 1976 zveřejněny ve Sbírce zákonů, a staly se tak součástí československého právního řádu. Oba pakty se opíraly především o Všeobecnou deklaraci lidských práv a některé její články dále rozvíjely. Tehdejší režim nepředpokládal, že by se někdo těchto práv dovolával, všichni přece počítali s tím, že se takové mezinárodní normy přijímají jen naoko, nevážně.
Napřed citát z textu: "Samozřejmé pojmy vyjadřující lidskost se v nihilistickém prostředí zaměřeném na konfrontaci a osobní prospěch staly nadávkami. Přemýšlení se vlastně stalo zátěží."
Ano, naprosto přesná diagnóza.
Jenže: p r o č vlastně ve společnosti došlo k vytvoření onoho nihilistického prostředí? Proč se nejvyšší maximou stal osobní prospěch? Proč se přemýšlení stalo zátěží?
Odpověď zní: protože v prostředí formalistického liberalismu není nic, co by lidem mohlo zabránit v tomto jejich poklesu na natolik nízkou kulturní, humánní a intelektuální úroveň.
Lidem byla dána veškerá práva - ano, ta slavná "občanská a lidská" práva! - ale nebyly jim jako protiváha uloženy žádné odpovídající povinnosti.
Dejte velké mase práva, a nechtějte za to od ní žádné plnění, žádné povinnosti - okamžitě toho zneužije ve svůj vlastní prospěch.
Myslet bolí, pomáhat spolubližním je namáhavé, přítomnost nějakých vyšších hodnot je přítěží. Daleko jednodušší je přece prohlásit sama sebe za nezpochybnitelného majitele exkluzivní pravdy, a toto své přesvědčení ventilovat v příslušných sociálních sítích, s příslušnou razancí a arogancí.
Takže, jestli se v souvislosti se současnou migrační krizí připomíná humanistický odkaz "Charty 77", pak nelze přehlédnout, že toto dědictví je velice rozpolcené.
Na straně jedné je skutečně možno ho chápat jako závazek k praktikované humanitě; ale na straně druhé je tento katalog práv svou jednostranností a nevyvážeností sám pozváním k vyznávání "nezadatelných práv" egoistického, jenom do sebe sama zahleděného individua.
Pan Pospíchal zmiňuje dva lidskoprávní fenomény: Chartu 77 a Listinu základních práv. Jde nepochybně o díla dobra, o díla odvážných lidí, o naplnění spravedlivých tužeb ponižovaných. Přesto tu cosi podstatného chybí. Totiž jejich ukotvení v řádu, který člověka a jeho dočasný zájem – byť zájem po všech stránkách oprávněný – překračuje. Mám samozřejmě na mysli mravní řád křesťanský.
Charta 77 se brala za práva lidí v Československu a šlo jí o ta práva, která zde byla potlačována. O svobodu projevu a svobodu cestování. Když padla železná opona a zmíněná práva se naplnila, neměla Charta 77 už co říci. A tak se stalo, že občané české republiky byli záhy obráni o práva sociální a to dokonce za přihlížení Václava Havla, který Chartu 77 zosobňoval.
A tak nám dnes nevadí to, co by za režimu, proti němuž byla Charta 77 zaměřena, nebylo možné: jeden si jede na dovolenou na Kanárské ostrovy a jeho soused nemá na obědy ve školní jídelně pro své děti. Pozor, neobviňuji Václava Havla, ani nikoho z Charty 77, jenom chci ukázat, že tam, kde nevycházíme z nejhlubší podstaty a smyslu lidské existence, se - i při těch nejlépe míněných úmyslech - převelice snadno zmýlíme.
Ještě k Listině základních práv a podobným dokumentům. Jsou v nich deklarována všelijaká práva postavená na rovnosti a svobodě. Vše, pochopitelně, jinak to v dokumentech tohoto druhu ani nejde, v nejobecnější rovině.
Jenomže ona ta svoboda, pokud se nedrží řádu, který člověka přesahuje (po křesťansku – není to svoboda dle Božího řádu), v sobě také nese svobodu rozhodovat o sobě samém ve výhradně vlastním zájmu. A ona rovnost, která tak hezky vypadá na všech plakátech, se dá docela snadno zúžit v onu tak často vynášenou rovnost šancí.
A tak dnes nevidíme nic divného na tom, když se před dveřmi luxusního obchodu krčí k zemi skloněný žebrák s nastavenou čepicí. Měl přece také šanci, není-liž pravda? Promarnil si ji přece sám, že? A co je divného na byznysu s hracími automaty, hazardem a půjčkami likvidujícími existenci celých rodin, když přece máme svobodu? A svobodou je přece také svoboda podnikání, nebo snad ne? Nakonec, viděli jsme to předevčírem. Jedni šíří nenávist a druzí se proti ní ohrazují, přičemž se děsí kamenů a zápalných lahví od těch prvních. Oba se těší svobodě projevu...
Takže, to jen tak na doplnění, abychom si my lidé nebyli tak jisti, že se sami od sebe spasíme.
S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
"Dynamiku těmto procesům dodal fenomén posledních let – elektronické společenské sítě, zejména facebook."
Před pěti lety, když probíhalo tzv. "arabské jaro", byly sociální sítě intelektuály vyzdvihovány, a dnes jsou zase zatracovány. Není to také jen forma morální paniky?
Já si nemyslím, že jsou všelék (jako každá technologie, tím spíš že inovacím zdaleka není konec) a konkrétně Facebook nemám rád. Ale myslím, že pozitiva převažují, v tom smyslu, že Internet vystavuje lidi odlišným názorům, ať chtějí či ne, a ať si to uvědomují, či ne (ačkoliv je otázka, jestli je v zájmu Facebooku to podporovat, jako že má tu moc toto ovlivnit).
Řekněme, že se zajímáte o nějaký obor, třeba počítače. Pak se zcela zákonitě vystavíte odlišným politickým názorům (a vlastně i odlišným komunitám) lidí, kteří sdílí tento váš koníček. Před Internetem to takto intenzivně nefungovalo; lidé, kteří se zajímali o počítače byli vesměs podmnožinou vaší vlastní komunity (protože byli fyzicky blízko), a tedy nemohli přinést zásadně jiný pohled. (Ostatně, jestli to dobře chápu, něco podobného nastalo i v Chartě.)
Takže idea, že Internet lidi rozděluje je myslím jen část pravdy; on je zároveň také spojuje skrze jejich vlastní zájmy, které se mohou individuálně dost lišit. K nespokojenosti pánů Poláčka a Vyleťala to patrně povede k eliminaci "univerzálních" autorit, a jejich nahrazení autoritami "lokálními", v rámci každé zájmové skupiny, ke které člověk cítí příslušnost.