Lída Baarová jako dobrá zpráva

Snímek Lída Baarová režiséra Filipa Renče překračuje hranice diletantství. Tyto hranice však české filmy překračují soustavně. Proč tedy zrovna Renčův snímek vyvolal takové vášně? A v čem se Renč slavné herečce podobá?

Do filmu Filipa Renče s názvem Lída Baarová si stihl kopnout už skoro každý, kdo v tuzemsku o filmu píše. Jen Extra.cz publikovalo texty plné superlativů a jásotu nad „spoustou zajímavých exteriérů, davovými scénami a obřími hákovými kříži a říšskými orlicemi na každém rohu“, nebo nad tím, že se kritici zase spletli a lid se valí do kin. Šlo o texty, které pro jistotu podepsala celá redakce.

Předpokládám, že v Extra je možné si podobné recenze zakoupit a když ne, určitě budou dostatečně zaplaceny reklamním sloganem pod oběma články: „Rozpalte vášeň. - Silná potence již za 17 minut. Získejte znovu připravenost k akci.“ Kdyby vás náhodou dostatečně nerozpálila Lída Baarová v Renčově filmu, můžete využít alespoň tuto nabídku.

Filip Renč dostal od české filmové kritiky takovou nakládačku, až by ho jednomu bylo skoro líto. Snímek je to ale opravdu chvílemi až diletantský. Zmatečně osciluje mezi žánry. Vytváří nechtěně komické situace na hranici parodie, ač se snaží být osudovým dramatem, v němž i rozsvícení reflektorů ve filmovém studiu duní nesčetnými hrozbami a kdejaký banální úkon protagonistky je podbarven sugestivní temnou hudbou, která je přítomna téměř neustále.

Ostrá reakce kritiky ovšem budí pochybnosti i kvůli tomu, že česká kinematografie vyprodukuje za rok nemalé množství filmů pochybné kvality. Tak proč se s takovou chutí, jejímž ekvivalentem jsou snad už jen reflexe děl Zdeňka Trošky, vrhá kritika právě na Renčův opus?

No ano, jde o film značně ambiciózní a rozmáchlý, který se hroutí sám do sebe v neschopnosti věrohodně odvyprávět příběh a nalézt v něm aspoň nějaké smysluplné téma. Nic české srdce nepotěší víc, než tohle. Dalším problémem je, že Renčův film byl za podivných okolností podpořen značně vysokou finanční částkou ze Státního fondu kinematografie, ač se nabízely projekty jiné a snad i slibnější. To budí domněnky, že za rozhodnutím stály politické tlaky.

V neposlední řadě však vyvstává i podezření, že intenzita bouřlivé kritickém reakce je mimo jiné výsledkem Renčových přátelských vazeb k prezidentovi Miloši Zemanovi. Je totiž téměř automatickou společenskou povinností pražského kulturního salónu pronést v těchto souvislostech slova rozhořčení nad příšernou kvalitou filmu.

Ale ponechme problematiku filmového umění audiovizuálním estétům a nepřátelům Miloše Zemana a jejich pochopitelnému i nepochopitelnému zhnusení a vrhněme se na ideovou, respektive ideologickou stránku Renčova díla. Právě ta se vyznačuje nejvyšší mírou popletenosti, která pak utváří vše ostatní.

Proboha proč?
Už sama otázka, proč si Renč vybral ke zfilmování příběh lásky české a německé meziválečné a protektorátní herecké hvězdy Lídy Baarové s Josephem Goebbelsem, a potažmo příběh o vztahu umění a moci, což je sama o sobě látka přímo nacucaná možnostmi, vyvolává odpověď notně veselou. Ač si toho Renč nemusí být vědom, protože jde o sondu téměř psychoanalytickou, pochopení, které Renč pro Baarovou ve filmu vykazuje, bohužel bezděčně odkazuje k jeho vztahu k Miloši Zemanovi. A pokud si to uvědomíme, už první věta filmu „Milovat zločince přece ještě není zločin,“ sdělovaná stářím zvrásnělými ústy protagonistky na sklonku jejího života, nám musí přivodit cukání koutků úst. Jakoby tou, kdo podléhá mocným mužům, nebyla Lída Baarová, ale Filip Renč.

Renčův snímek je chvílemi až diletantský. Zmatečně osciluje mezi žánry a vytváří nechtěně komické situace na hranici parodie, ač se snaží být osudovým dramatem. Repro DR

Musíme v tomto ale s postavou Baarové souhlasit. Ne, milovat zločince opravdu není zločin. Norimberské zákony, ten předstupeň holocaustu, naštěstí nespolupodepsala, jen s jejich hlavním ideologem vlezla do postele. Je samozřejmě přece jen o něco lepší, když se žena zamiluje třeba do Johna Dillingera (obzvlášť, když ho hraje Johny Depp), do Clydea (když ho hraje Warren Beatty) nebo do Vincenta Vegy (když ho hraje John Travolta). Zamilovat se do kulhavého a ošklivého ministra propagandy nacistického Německa (když ho mizerně hraje Karl Markovics), to zas tak úplně každý nezvládne. Protože jeden se přece jen musí zeptat: „Proboha, proč?“

Renč, kompromitovaný tu nejapnými předvolebními klipy ODS, tu prací pro prezidenta, na tuto základní otázku odpověď samozřejmě nenašel. Nejspíš proto, že se skrývá v oblastech, které instinktivně odmítá ohledávat. V oblastech vztahu umění a moci, v oblastech snah o budování kariéry za každou cenu, v oblastech, v nichž je lepší o vlastní politické mínění nezavadit nebo ho aspoň přizpůsobit vnějším požadavkům, protože jinak by nás to mohlo pošramotit a do našich velkolepých děl by se nedejbože dostala třeba i nějaká relevantní společenská kritika, zkrátka v oblastech ryzí umělecké konformity s okřídleným „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

I proto to kličkování, proto ta bezděčně komická romance, v níž je Baarová chvilkami romanticky zamilovaná do legračního imbecila, který v sobě nemá špetku démoničnosti a nakonec jí hystericky pláče do telefonu, že na něho křičel Vůdce, a v níž v jiném okamžiku Baarová svého postavení pragmaticky využívá pro svou kariéru a pro dobro mizerného filmu. Asi má ten rozpor znamenat, že život je prostě pestrý a hluboký. Ve výsledku je ale jen výrazem Renčovy neschopnosti zaujmout k látce vůbec nějaký kloudný ucelený postoj.

Nevěšme však hlavu. Film je totiž zároveň také dobrou zprávou. A to zejména o stavu myšlení našich pravicových umělců. Kvůli kariéře jsou sice pořád ochotni spáchat kdeco. Třeba do značné míry ignorovat děsivé dobové souvislosti či si historická fakta přibarvovat nejlépe v duchu antikomunismu, v rámci něhož je komunismus srovnatelný s nacismem, není-li ještě horší, bez ohledu na to, že během věznění Baarové komunisté plně u moci ještě nebyli. Občas postavy třeba nechají po klausovsku plkat také o tom, že úspěch Češi nikdy nikomu nepřáli a už vůbec ne ten, kterého dosáhli v Třetí říši přes postel, a že je to tady zkrátka samá závist, protože kdyby každý mohl vlézt do postele s Goebbelsem, určitě by to udělal, pogromy nepogromy. Jako Lída Baarová.

Závěr filmu, v němž si Goebbels přijde ze záhrobí pro právě zemřelou Baarovou, která na něho hledí s téměř extatickým úsměvem, aby zhasnul lampičku jejího života a odvedl si ji (doufejme, že ne do nebe), překonává svou nehorázností elementární meze soudnosti.

Důležitou je ale především zpráva, kterou film skrz všechen ten myšlenkový zmatek tvůrců bezděčně nese: že nacisté, ač je to překvapivé, v něm ještě pořád nejsou vykresleni jako fajn chlápci odvedle, kteří tu naši evropskou kulturu konečně zachrání před židy, muslimy a kdovíjakým dalším ksindlem, co nás tady chce prý permanentně brát na hůl nebo nám znásilňovat naše ženy a děti. A že i čeští pravicoví umělci se ještě pořád aspoň trochu ošívají při představě, že by měli v zájmu dosažení božského úspěchu podlézat zjevným nacistům.

Goebbels je ve filmu v podstatě trapně komickou figurou, Hitler zůstává podivnou psychopatickou osobností i v podání Pavla Kříže a i ta Baarová je vlastně jen obyčejná kariéristická nána, která si svůj osud, na rozdíl od evropských židů, po všech stránkách zaslouží.

Můžeme být tedy ve výsledku vlastně mile překvapeni. Vím, je to málo. Ale při vší té bídě…

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Středa, 27.Ledna 2016, 14:02:41

Eh... tak já na ten film asi nepůjdu. Jako milovník Lídy Baarové však musím připomenout, že vztah s Goebbels byla v jejím životě pouze jednoroční epizoda.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.