Tablo hrdinů a padouchů

Na Národní 17. listopadu se nedemonstrovalo jen proti prezidentu Zemanovi, ale konal se i protest latinskoamerických opozičníků, kteří se pokusili využít mediální úspěch „karetní“ demonstrace ve prospěch své věci.

Při sledování demonstrace proti prezidentu Zemanovi na Národní třídě 17. listopadu mohla některé zaujmout zvláštní drobnost. Jedna skupina demonstrujících nesla portréty osobností, z nichž jedna polovina, ta pozitivní (Ronald Reagan, Margaret Thatcherová, Lech Wałęsa, Jan Pavel II., Michail Gorbačov a Václav Havel), byla opatřena nápisem Thank You, zatímco ta druhá, negativní (Fidel Castro, Ernesto Che Guevara, Daniel Ortega, Nicolás Maduro, Rafael Correa a Evo Morales), byla červeně přeškrtnuta.

Výběr těchto dobrých a zlých postav, vyvedených ve formě jakýchsi ikon nesených při procesích, vzbudil pozornost a je zajímavý z hlediska toho, o co vlastně při protestech proti Miloši Zemanovi šlo především: orientace české zahraniční politiky.

Podle toho, co se dá zjistit z facebookových stránek iniciativy Thank You, byl hybatelem akce zřejmě ekvádorský opozičník žijící v současnosti v České republice, José Luis Guerrero Martínez. Jedním z účastníků přímo na demonstraci byl kubánský disident René Gomez Manzano.

Hlavním záměrem vystoupení zjevně bylo upoutat pozornost médií, zejména těch jihoamerických. To se aspoň zčásti podařilo, záběry s transparenty podle FB stránky zveřejnilo jedno brazilské médium (UOL Notícias) a také server Ubicatv.com.

Základnímu záměru a orientaci na latinskoamerickou veřejnost odpovídá výběr osobností na obou stranách. Na straně dobra a vděčnosti najdeme světoznámou skupinu ikonických postav, které se zasloužily o pád komunistických režimů ve východní Evropě.

Zajímavější a z hlediska organizátorů protestu mnohem podstatnější je protikladná sestava postav negativních. Ta odpovídá záměru akce, jímž bylo představit levicové latinskoamerické politiky jako diktátory rovné těm komunistickým. U některých z nich je to přitom přinejmenším sporné.

Vedle sebe tu tak máme dva zástupce kubánského komunistického režimu, u nějž je pronásledování politicky nepohodlných osob nepopiratelné. Již u třetího z této sestavy je ale jistý problém. Nikaragujský Daniel Ortega byl sice již od 60. let členem revoluční Sandinovské fronty národního osvobození, v roce 2007 byl ovšem zvolen v demokratických volbách a od revolučního marxismu se posunul k jakési formě demokratického socialismu. 

V posledních letech je Ortega ovšem stále silněji kritizován za autoritářské až diktátorské sklony, zradu sandinistické revoluce či za kontroverzní projekt mezioceánského kanálu, který má zemi rozdělit ve dví a veškeré zisky přiřknout čínským investorům.


Výběr těchto dobrých a zlých postav je zajímavý z hlediska toho, o co vlastně při protestech proti Miloši Zemanovi šlo především: orientace české zahraniční politiky. FB stránky skupiny Thank You

Ještě větší potíže přináší další tři vyvrhelové. Venezuelský Nicolás Maduro je demokraticky zvoleným nástupcem zesnulého Huga Cháveze. Předtím nebyl žádným revolucionářem, ale odborovým předákem a poté poslancem. Je sice kritizován za to, že s opozicí někdy nezachází v rukavičkách, ale za skutečnými krvavými diktátory z této oblasti, jako byli chilský Augusto Pinochet, argentinský Jorge Rafael Videla nebo paraguajský Alfredo Stroessner, beznadějně zaostává. Ti ovšem v našem tablu padouchů nefigurují.

Byli sice krvavými diktátory, ale jiného než levicového vyznání, a co je důležitější, na straně dobra v našem tablu mají v osobě Ronalda Reagana dokonce svého významného podporovatele. Reagan se mimo jiné zasloužil o argentinský Videlův režim (zhruba 30 000 obětí).

I prezidenti Ekvádoru a Bolívie jsou, což nás již nepřekvapí, demokraticky zvoleni. Rafael Correa byl dvakrát demokraticky znovuzvolen. I jeho kritikové ekvádorskému prezidentovi přiznávají, že dosáhl zejména v sociální oblasti a zvýšení životní úrovně těch nejchudších značných úspěchů, byť možná někdy spornými prostředky, například přílišnými koncesemi těžařským firmám.

Evo Morales, první bolivijský prezident domorodého původu, byl ve své funkci rovněž dvakrát potvrzen ve volbách, naposledy v tomto roce. Kromě jiných kroků se snaží omezit zisky zahraničních společností z nerostného bohatství své země a posílit práva většinového indiánského obyvatelstva i práva přírody.

Hlavním, byť nevysloveným motivem protestu byla výzva k tomu, že zloduši z plakátů by měli být svrženi, tak jako byly před pětadvaceti lety svrženy komunistické režimy v Sovětském svazu a jeho satelitech. A v tomto bodě se jihoamerický protest protnul s tím českým, jehož cílem bylo poslat ze hřiště hlavu státu. Samozřejmě jen symbolicky, pomocí červených karet.

Zatímco v České republice ovšem svržení demokraticky zvolené hlavy státu státním převratem naštěstí nehrozí, v Latinské Americe, někdejším „zadním dvorku“ Spojených států, je to stále v živé paměti. Na druhé straně, samotné demokratické zvolení ještě není zárukou toho, že se zvolený pak neprokáže jako škůdce či dokonce hrobař demokracie, jak zřejmě dokazuje příklad D. Ortegy.

Nikdo jistě nemůže brát jihoamerickým opozičníkům právo protestovat. Mají k tomu své důvody a režimy „socialismu 21. století“ také nejsou ve všem vzorem dokonalosti. Jejich protest se v každém případě poněkud minul s hlavním záměrem protizemanovské demonstrace, jímž pro většinu účastníků pravděpodobně byl nesouhlas se Zemanovými postoji k Ukrajině a s jeho vstřícností k Rusku.

Pokud někdo z českých účastníků demonstrace vůbec poznal takového Correu či Moralese, asi si učinil závěr, že to jsou stejní komunističtí diktátoři jako Fidel Castro. Závěr falešný, ovšem poplatný dlouhodobé české oficiální zahraniční i lidskoprávní politice, v níž Latinská Amerika (kromě Kuby) nehraje téměř žádnou roli a nevzbuzuje skoro žádný zájem.

Je to škoda. Pokud se představy současného vedení ministerstva zahraničí o širší a méně jednostranné koncepci ochrany lidských práv stanou skutečností, jednou ze zajímavých možností je větší zájem o komplexní latinskoamerickou realitu. Se zjednodušenými obrazy typu zlí socialističtí diktátoři versus hodný podporovatel různých junt a hrdlořezů Ronald Reagan si ovšem zcela jistě nevystačí nikdo, kdo to s ochranou lidských práv myslí vážně.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.