Xenofobní projev s úsměvem od ucha k uchu

Ivan Štampach

Svatoštěpánský projev Miloše Zemana vzbudil velikou pozornost. Prezident si v něm neodpustil své typické manipulace v uprchlické otázce. Jeho slova zasela další strach a nenávist mezi občany České republiky.

Dlouhá desetiletí k nám laskavě a shovívavě promlouvají českoslovenští a čeští prezidenti. Hlavy snad jediné republiky, v níž prezident nesídlí „dole“ mezi občany nýbrž na královském hradě doslova nad hlavami Pražanů a obrazně nad českým obyvatelstvem. Jsme republikou, při jejímž vzniku v její dnešní podobě 1. ledna 1993 probíhala ceremonie kolem královských korunovačních klenotů. Z jiného ze svých zámků k nám stařičký mocnář promluvil předevčírem. V předem ohlášeném momentu zvedl koutky a obnažil zuby. Měl to být úsměv.

Ve svatoštěpánském proslovu Miloš Zeman řekl mimo jiné toto: Když se připravovala demonstrace zastánců migrace k 17. listopadu, tak jsem od jedné z našich zpravodajských služeb dostal informaci, že na transparentu této demonstrace má být nápis „Tahle země není naše - Refugees welcome“. Potom někdo poradil těmto organizátorům, že ten nápis je mimořádně hloupý, tak ho nahradili o něco méně hloupým nápisem „Tahle země patří všem - Refugees welcome“.

To stojí za vážné zamyšlení. První možnost je, že se prezident mýlí nebo že dokonce lže. Ti, kdo u příprav hesel byli, upozorňují, že došlo k mediální desinterpretaci. Kdyby opravdu chtěli říct, že tato země není naše, dovolil bych si s nimi nesouhlasit. Domnívám se však, že toto na mysli neměli.

Pokud však při přípravách opravdu podobná slova zazněla a později byla zavržena a nahrazena přijatelným heslem, plynou z toho dva vážné důsledky.

×
Diskuse
PM
December 28, 2015 v 10.01
Dítě vyrůstá a vrůstá do prostoru a krajiny
s pocitem vlastníka - můj domov, můj kraj, má zem, má planeta.
Odrostlému dospělému člověku vědomého svého údělu v planetárním systému, se někdy zdají takovéto vlastnické kategorie dětinské, a vyhýbá se jim.
A jsou mezi námi politici, kteří s dětinskou touhou po domově a člověkem nevědomým/neodrostlým manipulují.
A někdy i nepovedeně......bych si posteskl.
MP
December 28, 2015 v 10.53
Tarto země nám nepatří
Přiznám se, to heslo se mi líbí. Máme za tuto zemi -- tu malou, vyznačenu nahodilými hranicemi, i tu velkou, kulatou -- odpovědnost, protože na ní žijeme, přetváříme jí a nezáměrně měníme. Ale nepatří nám, nemáme právo ji zúžívat, zcizit a zničit.

Tato země nám tak úplně nepatří ani jako patříval stát občanům. K tomu patřila schopnost udržet si suverenitu. Toho by ale Česká republika nebyla schopná, jako většina zemí světa. tento stát proto nutně sdílíme s ostatními Evropany (a oni s námi své země) a to nemůže fungovat bez vzájemné solidarity-- proto bych si dovolil oponovat i prezidentské myšlence, že spojení vět "Tato země nám nepatří." a " Vítejte uprchlíci." je hloupé. Nikoli, je to smutně realistické vyjádření politické situace, ve které jsme.

Odhalil ten Zemanův výrok více nezpůsobilost prezidenta nebo tajných služeb? Kocourkovská soutěž.
December 28, 2015 v 11.47
tato země nepatří vybraným
země je lidí, kteří v ní žijí a politici ani vybrané skupiny jí nevlastní - proto hlavní poťouchlost toho co Zeman udělal je že to mnozí opravdu čtou jako imbecilní heslo nácků "Čechy Čechům" a vyháněli by xenofobně vše nečisté z jejich etnického ráje. .
Ale dnes reálně nejsou země budovány na etnickém principu, nýbrž na občanském a proto nacionalismus se nerovná vlastenectví. Ostatně skandinávská model obdivovaný Zemanem je přeci model otevřený as dílený na bázi lidských práv.
JN
December 28, 2015 v 15.46
Problém je v chápání pojmu "vlastnictví"
Dnes je tento pojem většinou chápán jako oprávnění k libovůli v nakládání se "svým" majetkem. Majetek podle takovéhoto chápání slouží pouze majiteli k uspokojování jeho potřeb a na ničem jiném než na potřebách majitele a na jeho prospěchu nezáleží.

Domnívám se, že například jistý druh křesťanského chápání pojmu "vlastnictví" oproti libovůli a vlastnímu prospěchu akcentuje v chápání pojmu "vlastnictví" především odpovědnost, nikoliv tedy absolutní vlastnictví, ale propůjčení k prospěšnému užívání (lidský "pozemský" život je konečný), prospěšnému nejen sobě, ale i ostatním bližním i budoucím generacím. Takovéto křesťanské pochopení pojmu "vlastnictví" je vlastně totožné s pochopením ekologickým.

K tomuto moudrému a prospěšnému užívání je ale třeba JASNĚ OHRANIČENÉ ODPOVĚDNOSTI, které se nelze alibisticky ani idealisticky (nesprávnou záměnou v chápání pojmu vlastnictví, záměnou "odpovědnosti" za "libovůli a pouze vlastní prospěch") zříci ve prospěch "všech". To je pochopení velmi idealistické, nemoudré a nefunkční, předpokládá totiž, že jakási IDEÁLNÍ DOMLUVA MEZI "VŠEMI" JE REÁLNÁ, A TA IDEÁLNÍ DOMLUVA JE ZÁROVEŇ NEJLEPŠÍM PROSTŘEDKEM K VYUŽITÍ "SPOLEČNÉHO MAJETKU VŠECH" K OBECNÉMU DOBRU. To podle mě neplatí (asi nejen podle mě). Projevuje se zde také neslučitelnost globalizace s lidskou přirozeností. Můžete mít jen tolik přátel na fejzbůku, kolik jich myšlenkově jste schopni obsáhnout (maximálně několik desítek), jejich vyšší počet vám naopak přátelství znemožňuje. A můžete mít jen tolik majetku, kolik jste ho schopni myšlenkově obsáhnout, jen takové množství, za které jste schopni nést odpovědnost a které jste schopni odpovědně a s přihlédnutím ku prospěchu celku spravovat. Poté už se stáváte buď otrokem svého majetku, nebo naopak agresívním ničícím kořistníkem (jako například v případě ničení Země pro život budoucích generací).

Říkám-li tedy, že mi něco nepatří, říkám tím, že to mám jen propůjčeno k moudrému prospěšnému spravování, nikoliv k vlastnímu obohacení.

Říkám-li však, že mi něco nepatří, mohu se tím také zříkat odpovědnosti za moudré a prospěšné spravování a zároveň se tím mohu pokrytecky "činit lepším" tím, že se "se všemi" rozdělím. Pokud ale svou neodpovědností při správě darovaného (propůjčeného) dědictví způsobím, že tento dar již žádné plody nenese, není již nic, o co bych se mohl dělit.

A poznámka na okraj:
Nedomnívám se, že má neschopnost ubránit svoje obydlí před násilným vniknutím útočníka (neschopnost udržet si suverenitu svého obydlí) jakkoliv implikuje to, že mi toto obydlí nepatří, že je musím nutně sdílet s ostatními na základě "vzájemné solidarity".
Velmi podobný model bydlení v Sovětském svazu svého času nevedl k vzájemné solidaritě a láskyplnému pochopení, ale k velmi vyhroceným a nepřátelským mezilidským vztahům.
MP
December 28, 2015 v 19.08
Stát není obydlí
Neschopnost ubránit obydlí před vniknutím útočníka neimplikuje nic. Ale rozhodnutí evropských zemí -- rozhodnutí, které bylo učiněno s výraznou účastí občanů těch zemí --vytvořit společnou únii implikuje hodně. Samozřejmě, můžeme místo toho zkoušet přežít s ekonomikou pro deseti miliónový trh obklopený celními barierami a vydržovat čtvrmilionovou armádu. A společný projekt znamená společnou odpovědnost,
Samozřejmě, pokud Vám to připadá podobné se Sovětskou okupací, je to na Vás.
JN
December 28, 2015 v 20.34
O sovětské okupaci jsem neřekl nic.
Mluvil jsem o způsobu bydlení kdysi v Sovětském svazu, kdy několik rodin sdílelo jeden společný byt a každá rodina měla třeba jen jednu místnost (ostatně, bylo to tak někde i u nás).

Určité paralely mezi obydlím, státem a Evropskou unií a svojí sebeidentifikací s těmito celky vidím, nemohu si pomoci.

Pokud se domníváte, že jsem odpůrcem EU, není tomu tak. Souhlasím s Vámi, že společný projekt vyžaduje společnou odpovědnost. V tomto duchu jsem také odpověděl v diskusi pod článkem Lukáše Senfta Narodil se uprchlík, veselme se: "(...) Skutečná volba, před kterou stojíme a které si nejsme vědomi, je volba mezi polarizací společnosti za současné dezintegrace EU na jedné straně a reformou a demokratizací Evropské unie na straně druhé."
MP
December 29, 2015 v 19.58
Jiřímu Nushartovi --omlouvám se
Pochopil jsem Vaše slova o sovětském bydlení metaforicky.
Ale -- jak byste si tu reformu a demokratizaci EU bez solidarity evropských občanů představoval? A k té solidaritě nic naplat patří i to, že u nás uvítáme uprchlíky místo toho, abychom se snažili poslat je na krk občanům jiných evropských států.
December 30, 2015 v 23.33
Co vlastně pro nás představují pojmy solidarita a demokracie?
Z chování některých představitelů EU mám dojem, že jim ještě tak úplně nedošlo, že se už nejedná o žárovkách, banánech, úmrtnostních tabulkách a podobných relativně bezvýznamných záležitostech. Jako profesí matematik jsem například nevěřícně kroutil hlavou nad argumentací kolem unisexovému přístupu tam, kde podle mne nepatří. Nicméně z hlediska běhu světa je to mávnutí motýlím křídlem, a případné prosazení sankcemi podloženým příkazem se to dá přečkat.

V současné době se jedná o otázky podstatné s potenciálem takřka existenčním, kde rozhodnutí mají vážný dopad. Pokus o stejný přístup k řešení zásadních problémů bude mít na EU destrukční účinek, neboť podobnou iluzí podle mne trpí do určité míry i etablované politické strany. Jako by šlo o prosazování těch správných hesel, ale jejich dopad do reálného života je nepodstatný. Pokud se tento typ uvažování nezmění, čekají nás problémy.

Já osobně jsem pro uvolňování podmínek v rámci legální migrace pro ty, kteří k nám chtějí jít. Nedávno byla v televize reportáž o problémech syrských příbuzných jedné u nás roky etablované rodiny získat v Česku azyl. V případě lidí, kteří sami projevují zájem a díky příbuzným mají představu, co je u nás čeká, mi to připadá nesmyslné. Nicméně přešup ilegálních migrantů, kteří o to nestojí, do zemí, které o to nestojí, jen zvyšuje jejich deziluzi, a pomáhá tak radikálům.

Uprchlíky jdoucí do Německa můžeme klidně vítat, ale pokud u nás sami nechtějí zůstat, nenazýval bych to posíláním na krk. Evropa potřebuje být jednotná, ale potřebuje být i racionální. Neboť realita před nás může ve velice krátké době postavit podstatně drsnější a neakademické volby, kde budeme moci prokázat, co vlastně pro nás představují pojmy solidarita a demokracie.
MP
December 31, 2015 v 12.09
Bohuslavu Vorlovi
Nejde v prvé řadě o Německo, ale o Řecko a Itálii. Pokud vím, nikdy nikdo vážně nenavrhoval nějaké přerozdělování šupem. Ano, nejsme --zatím-- žádanà cílová země a není divu. Malý jazyk, méně příležitostí, nižší dávky. Ale ono jde o to, uprchlíky zachytit a ubytovat, provést řadu nezbytných administrativních úkonů. A na to zřejmě kapacity máme, soudě podle neefektivních a věčně prohlídek nádraží a zbytků jihomoravských luhů.
A mimochodem, kdyby ČR prostě vypsala kvóty a určila preference, například dala prioritu neúplným rodinám s malými dětmi, když se pan prezident tak bojí mladých svobodných mužů, byl by to první rozumný krok k regulaci migrace.
December 31, 2015 v 21.39
Martinu Profantovi
Pokud se dobře pamatuji, tak Česko bylo tepáno za to, že odmítá přerozdělování migrantů pomocí předem stanoveného procenta. O jejich souhlasu se zemí umístění se nic nepsalo. Nicméně se domnívám, že část problému je v tom, že nebylo přesně stanoveno, co by takové zahrnutí do kvóty pro příslušnou zemi znamenalo konkrétně pro zařazené osoby. Pokud by šlo o přesun týkající se skutečně pouze registrace a nezbytných administrativních úkonů na časově jasně omezenu dobu, diskuze o kvótách by nebyla tak bouřlivá.

Ano, stanovme počty lidí, o které jsme schopni se postarat a nabídnout jim případně i rozumnou budoucnost, a pak nabízejme azyl v Řecku, Itálii a klidně v táborech v Sýrii, Jordánsku či Turecku. Uvolněním legální migrace napomoci potlačení té ilegální, která představuje zlaté vejce pro mnoho tisíc na ni napojených mafiánů, vydělávajících na její organizaci. Migraci nelze zastavit, ale v rámci Evropy je nutné získat nad ní kontrolu. Jinak se sebelépe míněná a prováděná opatření z celkového hlediska minou účinkem.
MP
January 1, 2016 v 14.15
Bohuslavu Vorlovi
Ano, nebylo stanoveno. Protože několik zemí, bohužel včetně té mé ( ve smyslu spoluodpovědnosti, nikoli vlastnictví), rovnou diskusi odmítlo. A co tak čtu, tepání jsme spíše za projevy pána prezidenta než za kvóty. Rozhodně ale nikdo nenavrhoval fyzické přidělování uprchlíků centrálním rozhodnutím.
January 1, 2016 v 23.07
Lidská paměť je velmi selektivní
Lidská paměť je velmi selektivní, ale nenadávali odpůrci jakéhokoliv přijímání migrantů Sobotkovi za to, že naše vláda je ochotná přijmout dobrovolně větší počet migrantů než vycházel výsledek z navrhovaného přepočítávacího vzorku.

Já sice podezřívám navrhovatele té dělby, že neměli domyšlené důsledky, ale že by jim v tom domýšlení měl bránit postoj české vlády k problému? Na kvóty lze mít různý názor, ale budou ještě mnohá další důležitá a možná i důležitější rozhodnutí. Doufám, že jejich důsledky budou analyzovány předem, ne až po jejich odsouhlasení.
MP
January 2, 2016 v 12.39
Bohuslavu Vorlovi
Nevím, kdo kdy Sobotkovi zač nadával, ale odmítnutí kvót bylo jednoznačné. Naštěstí se zdá, že vláda se dnes už chová v této věci vstřícněji.
Nedomyšlené kvóty určitě jsou a v domyšlení zde brání jediné -- nenaplněné dohody a úmluvy EU, neochota vyjít v úvahách z prostého faktu, že společný prostor může fungovat jen se společnou odpovědností za jeho hranice, včetně společné odpovědnosti za uprchlíky a azyl. To bychom se pak dostali k věcem jako stanovení společného evropského sociálního minima (které by řešilo lákovost dávek pro uprchlíky v některých zemích) apod.
JN
January 8, 2016 v 8.36
Odpověď panu Profantovi (Jiřímu Nushartovi --omlouvám se Úterý, 29.Prosince 2015, 19:58:42)
Děkuji Vám, omlouvám se za své nejasné vyjadřování. Přeji Vám všechno dobré v tomto novém roce.

K představě reformy a demokratizace EU "bez solidarity evropských občanů":

Solidarita nemůže být vynucená, musí vycházet z vnitřního přesvědčení, z identifikace se skupinou, se kterou mám být solidární, z loajality k této skupině. Loajalita občanů k tomuto vyššímu celku, v tomto případě k EU, je nutnou podmínkou dobrého fungování a spravování tohoto celku. Loajalita neznamená zákaz kritiky, je to právě naopak. Funkčnost kritiky jako zpětné vazby je předpokladem loajality občanů k celku. Tou nejzašší demokratickou zpětnou vazbou jsou pak volby, které mají zajistit co nejvěrnější odraz společenského názorového spektra v demokratickém rozhodovacím procesu. Extremismus pak roste z pocitu bezvýchodnosti, z pocitu, že názory významné části společnosti jsou přehlíženy. Růst extremismu tedy neznamená, že se občané zbláznili a že je nutno, aby je autority z nadřazené morální pozice umravnili – to je kontraproduktivní přístup, vhodný možná pro nějaký jiný systém, nikoliv však pro demokracii. Extremismus nezpůsobují nějaké "nemocné" názory ve společnosti, které je třeba násilím vymýtit jako neštovice. Růst extremismu je naopak jakýmsi lakmusovým papírkem, indikujícím nefunkčnost demokratického systému.

I když se mi to jako jedinci nemusí líbit, i když si budu stále domýšlivě říkat, že pravdu má vždy jen menšina, většina se vždy mýlí a "já jsem samozřejmě příslušníkem té menšiny, co má tu pravdu", myslím, že je dobré pokorně si přiznat, že nic lepšího, podle čeho by se společnost měla řídit, než to celkové společenské názorové spektrum, projevené také nakonec i ve volbách, opravdu nemáme. Nic mi však nebrání v tom, abych se snažil společenskou diskusi svými názory ovlivňovat. Neměl bych ji však "přeskakovat". Alternativou je větší vliv elit na řízení společnosti, pokud však tyto elity jdou trvale (po několik volebních období) proti společenskému mínění, platí se za tento přístup ztrátou společenské soudržnosti a dalším růstem extremismu.
+ Další komentáře