Oblíbená literární a posléze i filmová hrdinka čtyřdílné série Milénium, kontrakulturní hackerka Lisbeth Salanderová, je v zapeklitém detektivní příběhu obětí tak strašné kombinace svévole, manipulací a lží tajných služeb, až se střízlivému rozumu musí příčit představa, že by se něco takového mohlo stát ve skutečném světě. Takové příběhy přece patří fantazii příznivců konspiračních teorií.

Nebo ne? V případu Fénix, kterému jsme v Deníku Referendum věnovali několik textů, vychází najevo, že tajní agenti nasazení mezi české anarchisty pravděpodobně záměrně a promyšleně „namočili“ skupinku lidí do pokusu o útok na vlak, což je nyní klasifikováno jako akt terorismu, za nějž hrozí ve třech případech doživotí.

Z historie známe i jiné — drsné — případy. Americká FBI se snažila přimět k sebevraždě baptistického kazatele a osobnost hnutí za občanská práva Martina Luthera Kinga.

Nebo tento: v květnu roku 1990 vybouchl automobil známé americké aktivistky radikálního ekologického hnutí Earth First! Judi Bariové, která při tom utrpěla vážná zranění. Zatímco ležela na jednotce intenzivní péče, FBI ji obvinila z toho, že bombu spolu se svým partnerem sama automobilem převážela, aby ji použila k „ekoterorismu“. Případ se nikdy nevyjasnil, ale jedna z teorií říká, že bombu do auta aktivistky umístila sama FBI.

Pokud jde ale o odhalení, jehož počátek se datuje na přelomu let 2010 a 2011 ve Velké Británii a které opakovaně — naposledy před několika dny — poutá pozornost nejen britské veřejnosti, role tajných služeb je v něm naprosto jasná a podložená. Britská policie nasazovala přinejmenším od osmdesátých let minulého století své agenty do protestních hnutí, mezi levicové a ekologické aktivisty.

To by možná ještě tolik nepřekvapovalo, kdyby ovšem několik z nich ve více než deseti případech nenavázalo někdy i víceleté partnerské vztahy s ženami z těchto prostředí a kdyby z nich dokonce nevzešlo několik dětí a nabídek k sňatku.

Policisté jako sňatkoví podvodníci

Představme si to asi takhle. Kdyby se taková situace odehrála v dnešní České republice, obětí by se mohla stát žena mezi dvaceti a třiceti lety, která se angažuje mezi squatery, anarchisty, antifašisty, příznivci multikulturalismu nebo ochránci zvířat a odpůrci konzumerismu či korporací.

Jednoho dne by se v jejím okolí objevil podobně politicky orientovaný, pohledný, angažovaný, ochotný a schopný mladý muž. Spřátelili by se a on by se postupně stal pevnou součástí jejího aktivistického prostředí. Časem by možná začal přicházet s nápady na uspořádání akcí na hraně zákona, nebo dokonce za ní. Měl by pletky s policisty, ale pokaždé by se to nějak vyřešilo. Ona by se do něj zamilovala a o tom, že je tento cit opětovaný i z jeho strany, by neměl nikdo pochyb. O dva tři roky později by se jim narodilo dítě. A pak by se jednoho dne z jejího života vytratil.

Když by bylo jejímu dítěti čtyřiadvacet let, v novinách by náhodou zahlédla fotografii ztraceného otce. Psalo by se u ní, že jde o policistu, který byl kdysi vyslán v převlečení, aby sbíral informace mezi aktivisty.

Přesně tohle se v Británii stalo. Prvním z odhalených tajných policistů byl v roce 2010 Mark Kennedy, který mezi aktivisty infiltroval poprvé v roce 2003 v Nottinghamu. Dlouhovlasý potetovaný horolezec s kozí bradkou a fešáckými náušnicemi byl na rozdíl od většiny ostatních aktivistů vždy při penězích.

V roce 2005, během protestů proti summitu G8 ve Skotsku, si začal s ženou jménem Sarah Hamptonová, která na toto období zavzpomínala se slovy: „Byl to úžasný aktivista. Jel na plný úvazek. Taky za to byl placený. Nikdo z nás ostatních za to, abychom byli aktivisti, peníze nedostával. On byl velmi efektivní.“

Intimních vztahů s ženami z protestního hnutí měl během své mise Mark Kennedy navázat hned několik. Nejdéle — šest let — chodil s dívkou vystupující pod falešným jménem Lisa Jonesová, která jej podle svých slov milovala více než kohokoliv jiného. Považovala jej za svého nejbližšího člověka. Myslela si, že nikdo jej nezná tak dobře jako ona. Pravidelně spolu cestovali do zahraničí: na hory, na kola i na demonstrace.

Během nasazení Marka Kennedyho do akce mezi levicovými aktivisty se ukázalo, že — podobně jako policisté nasazení mezi české anarchisty — působil jako agent provokatér. Rozpoutával akce, za které byl posléze sám trestně stíhán.

Na rok 2009 Lisa Jonesová vzpomíná jako na těžké období, kdy vše nasvědčovalo tomu, že se její přítel Mark Kennedy psychicky zhroutil, což vyřešil tím, že jí oznámil, že na čas odjíždí k bratrovi do Spojených států. Obdobná úniková strategie se opakovala i v ostatních případech.

Pravou identitu Marka Kennedyho vypátrala Lisa Jonesová s pomocí přátel, čímž rozpoutali sérii dalších odhalení. V rozhovoru pro britský deník The Guardian řekla, že postupné odhalování pravdy pro ni bylo jako dlouhé a pomalé mučení. Nakonec se dokonce ukázalo se, že její domnělý partner je ženatým otcem dvou dětí.

Další z odhalených tajných policistů, Bob Lambert, navázal v osmdesátých letech intimní vztah se čtyřmi bojovnicemi za práva zvířat. Jedna z nich s ním otěhotněla. Právě ona odhalila identitu otce svého dítěte čistě náhodou a naprosto nečekaně až po čtyřiadvaceti letech.

Policista Jim Boyling, který infiltroval aktivisty za práva zvířat a ochranu přírody v letech 1995 až 2000, přivedl s jednou z aktivistek na svět dvě děti. A policista Mark Jenner sbíral o levicovém hnutí informace tak, že v devadesátých letech utvořil pár s další z aktivistek.

U nás by se naštěstí nic takového nemohlo stát. Anebo?

Dosud odhalené případy žen zneužitých britskou policií poodhalují příběh nebývale krutého, bezohledného psychického násilí a blahosklonného sexismu, aplikovaného policejním aparátem na občanech demokratického státu. Je pravděpodobné, že historie zná případy mnohem strašlivější, ty ovšem zůstaly před veřejností ututlány.

Velké Británii jde svým způsobem k duhu, že alespoň dnes dokáže o kauze zčásti otevřeně mluvit — jména všech policistů nasazených v minulosti na aktivistky Metropolitní policie odhalit nechce. I tak by ale byla chyba ukazovat si na Británii prstem a vykřikovat: „Jen se na ně podívejte, tomu vy říkáte svobodný stát?“

Každý jeden z příběhů této kauzy je v rovině osobního života plný otázek, pochybností, pocitů vlastního selhání, zrady a zneužití. Jedna z poškozených žen, Kate Wilsonová to vystihla větou: „Moje představa o tom, kdo jsem a čemu můžu věřit, se ocitla v troskách.“

Po žalobě na Metropolitní policii se vloni v listopadu dočkalo osm z poškozených žen — jedna na verdikt nepřistoupila a soudí se dál — oficiální omluvy a finanční kompenzace. Jako oběť se cítí rovněž Mark Kennedy, který zažaloval policii za zničený život a za to, že ho nedokázala „ochránit“ před zamilováním se.

V oficiální policejní omluvě zazněla slova jako „zneuctění lidských práv“ a „zneužití policejní pravomoci“. Připouští se v ní také, že dané činy mohou reflektovat takový druh přístupu k ženám, jaký nesmí patřit ke kultuře Metropolitní policie. Nic na celé věci nemá měnit ani to, pokud v ní sehrály roli skutečné city.

To, co se stalo, už vrátit nelze. Můžeme si k tomu leda klást otázky a doufat v jejich zodpovězení. Nasazovala snad britská policie do protestního hnutí i agentky?

Pakliže ano, zachovaly se stejně jako jejich kolegové? Pokud se tak stalo, jak je možné, že to dosud na žádnou neprasklo? Třeba proto, že by si muži daleko obtížněji než ženy připouštěli, že se nechali poblouznit někým, kdo to měl v popisu práce?

Jasno dosud není ani v tom, zda byly milostné vztahy s aktivistkami součástí služebního nařízení, či zda se mise pouze „zvrtla“. Rovněž se dosud neukázalo, že by britská policie použila tytéž metody na monitoring neonacistického hnutí. Pokud tak neučinila, proč?

Jednou z nejzávažnějších otázek pak zůstává, proč vůbec demokratický stát namířil tolik úsilí na monitorování lidí, kterým vadí Mc Donald’s, nadměrné kácení lesů, průmyslové velkochovy zvířat a podobně. Nedává to těmto lidem tak trochu na větším významu, než jsme vůbec čekali, že by jim mohl suverénní stát přiznat? Příčinou kauzy agentů nasazených mezi aktivisty přece musel být reálný strach z tohoto prostředí a z jeho schopnosti podrývat zavedené pořádky.

Analogicky si dnes můžeme klást otázku týkající se České republiky. Jsou hackeři z White Media skutečně tak nedostižní, že se je za celé roky, co šikanují liberály, nepodařilo dopadnout? Nebo z nich měly tajné služby menší obavy než z anarchistů, na něž — pravděpodobně — ušily Fénix?