Hledání ženy

Reakce na kolínská znásilnění otevírají bolestnou otázku současného pojetí ženství. Vysoká míra sexuálního násilí ve společnosti je jen jedním z jevů, které limitují ženskou svobodu a sebevědomí.

V posledních týdnech truchlím za ženy a ženství jako takové. Po kolínských útocích, jejichž násilnost byla právě vůči ženám směrována, se strhla mediální bouře, která je vůči ženství a ženám neméně necitlivá a ponižující. Ačkoli je fyzické násilí a ponižování mnohem více za hranou, čistě verbální násilí či výzvy k němu od něj nejsou tak daleko, jak by se mohlo zdát.

Nejedná se jen o provařeně nekorektního Jiřího X. Doležala, který ve svém textu o pražských dobrovolnicích vydává „mateřský“ instinkt pomoci zuboženému za sexuální touhu. V návaznosti na staletou tradici inkvizitorů a dobyvatelů tak jednání, která je v logice patriarchální heterosexuality vlastní spíše mužům, připisuje ženám, jeho častým obětem. Tato v podstatě banální chyba zaměnění touhy násilníka a oběti vede také k tolik bolestnému obviňování žen z toho, že si za mužské útoky mohou sami.

Přemýšlet o sexu jen a pouze jako o důsledku pudu, který máme právo uspokojit, nevede k ničemu civilizovanému. Musíme nadobro projít proměnou patriarchálních struktur, které nás navádějí k násilnému jednání s ženami, k ponižování lidí s homosexuální orientací a k necitlivosti vůči vlastní zranitelnosti. Jen pak můžeme skutečně objevit sex také jako schopnost komunikace, jako umění, jako prostor, kde je v lásce možné vše.

Při hledání ženské identity, důstojnosti nebo sebevědomí musíme stále lovit v temných vodách nevyřčených pravd. Pro vyjádření specificky ženského nemáme dostatečně obratný jazyk. Po staletí o nás nebylo dostatečně mluveno, musely jsme se nacházet ve slovech v mužském rodě a být napořád umlčovány argumentem, že muži nemluví jen za sebe, ale za celé lidstvo.

Neviditelnost v jazyce znamená být zároveň nikde i všude. Je jednoduché se v nových pojmech ztratit a přirozeně začít samy sebe definovat jako ty slabší, druhé, pasivnější, především milující, nikoli milované. To není jazyk žen, ale těch, kteří je definovali za ně samotné. Mluvme o naší síle. Nebezpečí lákající k automatickém podceňování sebe sama číhá na každém kroku.

Je poměrně společensky přijímaný fakt, že ženy musí získat sebevědomí. Nedávno jsem se setkala s plakátem hlásajícím, že v jednom obchodním domě proběhne akce s názvem „Den, kdy se budu mít ráda“ s podtitulem „Setkání na podporu ženského sebevědomí“. V rámci tohoto setkání se ženy budou moci dozvědět spoustu užitečných informací o dietách, poradit se se stylisty a vizážisty nebo si dokonce promluvit s plastickým chirurgem v diskrétní zóně o „všem, co by na sobě chtěly změnit“.

Nechci upírat plastickým operacím jejich moc vrátit sebevědomí poraněnému člověku. Jistě existuje mnoho lidí, kteří utrpěli těžké popáleniny, narodili se s vrozenou vadou. Ale proč má žena v den, kde je na sebe hodná a zvyšuje si sebevědomí, mluvit o své budoucí operaci? Zajdou si lidé, kteří pomoc skutečně potřebují, k plastickému chirurgovi v sobotu v rámci návštěvy obchodního centra? Máme v ženách podporovat představu, že ke zvýšení sebevědomí potřebují navštívit plastického chirurga?

Obraz Women of the world unite feministické umělkyně Cheryl Braganzové. Repro imaningequality.org

Kromě plastik, diet, stylistů a jogínů se ženám k „získání sebevědomí“ radí, aby se naučily způsobu svádění. Na jiných místech se můžeme setkat s radou, aby své muže nepřeceňovaly a nenutily uklízet, jelikož tím podrážejí nohy jejich „mužnosti“.

Odpovědí na ženino nízké sebevědomí je podle těchto rad každopádně změna. Změna jí samotné. Změna jejího přístupu. Tímto způsobem se samozřejmě mohou ženy zlepšovat, vyšvihnout se k výkonům v domácnosti, v práci s dětmi, mužem, činkami i řasenkou. Anebo se alespoň dozvědí, že by takových výkonů dosáhnout měly.

Skutečné sebevědomí ale nezískáme tím, že se změníme. Získáme ho tím, že zůstaneme přesně takové, jaké jsme a dovolíme si k tomu být i se sebou spokojené. Tím, že se vysmějeme konceptu dne, který má být o nás samotných a přitom je celý koncentrován okolo starosti, jak se zalíbit druhým. že budeme velmi dobře vědět, že na sebe můžeme být pyšné i za spoustu jiných věcí než je naše tělo, které je (a v tom musíme dát mužům za pravdu) skutečně krásné. Kdy přestaneme dovolovat obhájcům patriarchátu, aby jakoukoli snahu o naši větší svobodu vykládali jako přehnanou mravní uvolněnost?

Autorka bestselleru Ženy, které běhaly s vlky Clarissa Pinkola Estés křísí ženství z příběhů o jeho utlačení. Všímá si, že ženství je možné definovat na základě ran, které mu byly zasazeny. Zkoumáním a léčením jizev, které zanechaly plastické operace, porody, znásilnění nebo doteky, o které jsme nestály. Zároveň mluví i o ženské schopnosti přežít, vnímat koloběh života a smrti. Doktorský titul, který autorka tak svědomitě uvádí za svým jménem, získala na základě sbírání příběhů z mnoha míst světa. Její originální pojetí ženství tak proměňuje i akademickou půdu, tradičně mužskou oblast.

Krokem k rovnosti není pouhé smazání rozdílů a popření každé diferenciace jako společenského konstruktu. Cestu může nabídnout skutečné hodnotové zrovnoprávnění. Zrovnoprávnění ne „mužných“ žen při stále šikaně „zženštilých“ mužů. Tato cesta rehabilitace ženství - jako vlastnosti, která byla u žen užívána k jejich ovládnutí a u mužů k jejich ponížení - může vést k promísení obou pólu a pohybu k pestrosti zachovávající rovnoprávnost.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Luděk Ševčík - OSVČ

Myslím, že v současnosti se u nás našla "jako žena" Pátek, 15.Ledna 2016, 17:16:16

nejlépe Jiřina Šiklová. Její výrok "Muslimové se budou chovat podle svých kulturních prvků. Buď to musíme příjmout, nebo postavit plot, což je nesmysl" vede současnou hitparádu pitomosti. Zároveň tím tato "dáma" říká, že si prostě na takovéto chování vůči ženám musíme zvyknout. Ale ani jiné bojovnice za práva žen se u nás příliš o útoky na ženy nezajímají.
Tak nevím co si o tom myslet. Třeba se na to těší?
To ticho ze strany aktivistek děsí. Neozvou se proti ponižujícímu sexismu, protože by veřejné minění mohlo pomoci zastavit migraci a to by mohlo ohrozit byznys "neziskovek"? Co jsou pak schopny udělat pro byznys? Nebo je to jinak?
V každém případě reakce na to, že migrující "inženýři", "doktoři" a "architekti" se chovají k ženám jako ke zvířatům, v poslední době dost poodhalily charakter některých aktivistů. Jidáš je proti nim král neviňátek. Co ti dovedou splácat za 30 stříbrných!
Já se, na rozdíl od madam Šiklové, nesmířím s tím, že se tu muslimové budou chovat dle svých "kulturních prvků". Budu proti tomu bojovat, jak bude v mých silách. Jak jsem již psal, mám mladou dceru a malou vnučku a tak bych chtěl, aby měly rovnoprávné postavení ve společnosti. Ony i jiné ženy. A proto proti těm, kteří by to chtěli ohrozit, budu bojovat. Jsou to mí nepřátelé. Neboť to jsou nepřátelé demokracie.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.