Vítězství venezuelské opozice v parlamentních volbách předpovídaly všechny průzkumy, nicméně málokdo očekával jeho rozsah. Za rekordní volební účasti získala koalice známá jako Kulatý stůl demokratické jednoty (MUD) na 57 procent hlasů a zvítězila v drtivé většině států federace. Míru historické prohry strany prezidenta Nicoláse Madura symbolizoval špatný výsledek dokonce i v baště chávistických colectivos, caracaském slumu 23 de Enero. Paradoxně i díky kontroverznímu volebnímu systému stačil opozici její volební výsledek k dvoutřetinové „supervětšině“, jež jí teoreticky dává rozsáhlé pravomoci včetně ústavních změn a vypsání referenda o Madurově odvolání.

Volby v neděli 6. prosince proběhly v relativním klidu, přestože ne zcela v souladu s volebními zákony. Nejvýznamnějším porušením práva bylo hodinové prodloužení hlasování kvůli mimořádně vysoké účasti. Na řadě míst též v rozporu se zákonem vyrůstaly lobující rudé stany vládní Spojené socialistické strany Venezuely (PSUV). Zákon porušil i Diosdado Cabello, odstupující předseda Národního shromáždění, jenž v přímém televizním vyzval k volbě jeho strany. „Pokud jsou voliči ztracení, ať volí PSUV, protože takhle nemohou nic ztratit,“ prohlásil ještě v neděli.

Nakonec došlo i na několik násilných epizod: ve státu Carabobo zbili Madurovi příznivci tři opoziční pozorovatele, reportéři deníku El Nacional museli čelit kamenům a další novináři byli zadrženi policisty, kteří je přinutili odevzdat pořízené fotografie a nahrávky. V Caucagüitě ve státu Miranda potom neznámí útočníci zabili policistu přímo ve volební místnosti.

Zásah armády?

Už před samotnými volbami jinak docházelo k čištění opozičních kandidátek, další politici zůstali ve vězení. Kromě toho volby oficiálně monitorovala pouze mise Unie jihoamerických národů (UNASUL) — účast byla zapovězena zástupcům Organizace amerických států (OAS) i Evropské unie, nepřítomné bylo Carterovo centrum. Celkem čtyři členské státy UNASUL pak misi blokovalo.

ABC a El Nuevo Herald přišly s tvrzením, že nakonec nedošlo k masivnímu zfalšování volebních výsledků jen díky odporu armády a Madurova ministra obrany Vladimira Padrina Lópeze. Sám López takovou spekulaci odmítl v rozhovoru s Madelein Garcíovou ze stanice TeleSUR, armáda však podle přítomných pozorovatelů hrála klíčovou a neutrální roli při udržování klidného průběhu voleb například včetně maření připravených provokací polovojenských skupin.

Prezident Nicolás Maduro každopádně hned po oficiálním vyhlášení výsledků volební komisí porážku uznal, i když tak učinil zároveň s poukazem na pravicovou „kontrarevoluci“ vedoucí proti zemi ekonomickou válkou s cílem destabilizovat režim. V dalších dnech rétoriku opět vystupňoval: „Padouši zvítězili. A jako vždycky to bylo pomocí lží a podvodů,“ řekl v úterý při návštěvě Chávezova mauzolea. Na symbolickém místě slíbil svému předchůdci, že jím započatý projekt bude pokračovat.

Výhledy do budoucna

Madurův manévrovací prostor pro minimalizaci opozičních výsledků je stále poměrně velký. Nové Národní shromáždění nastupuje až v lednu a starý parlament může mezitím učinit kroky k paralyzaci „supervětšiny“. Už nyní poslanci narychlo schválili předání státní televize do rukou jejích zaměstnanců, aby se tak vyhnuli deklarovanému využití instituce pro investigativní vysílání zabývající se korupčními kauzami současného kabinetu.

Co je však nejdůležitější, dosluhující poslanci začínají schvalovat nové soudce nejvyššího soudu, kde na podzim najednou uvolnila skoro polovina míst, když hned třináct soudců hromadně požádalo o předčasný odchod do důchodu. Namísto nového parlamentu o jejich nástupcích proto rozhodnou ještě současní zákonodárci a hned první jmenovaná naznačila, jakým směrem se jejich uvažování bude ubírat: novou soudkyní se stala Susana Barreirosová, autorka čtrnáctiletého trestu pro nejznámějšího politického vězně Leopolda Lópeze.

Současný parlament má kromě toho stále čas znovu Madurovi na osmnáct měsíců prodloužit rozsáhlé mimořádné pravomoci, a jejich zrušení pak blokovat rozhodnutím nejvyššího soudu, ačkoli takové rozhodnutí je v momentální atmosféře drtivé prohry a nepopularity současného režimu spíše nepravděpodobné.

Opozice bude mít mimořádně těžkou pozici, aby těmto krokům efektivně čelila a plně využila potenciál ústavní většiny.

Výzvy pro opozici

Vítězná MUD je koalice složená z jednadvaceti velmi různorodých subjektů, od tradičních tvrdě konzervativních pravicových stran, přes umírněné liberály a zelené, až po sociální demokraty a socialisty. Z těchto stran hned třináct získalo své zástupce v Národním shromáždění, drtivá většina z nich paradoxně s levicovým nebo levostředovým zaměřením — nejvíc poslanců má progresivní Nejprve spravedlnost (Primero Justicia) bývalého prezidentského kandidáta Henriqua Caprilese, následované sociálnědemokratickými uskupeními.

Zmíněná ústavní většina se tak bude těžce držet pohromadě, opoziční strany a straničky se totiž výrazně liší v nabízených řešeních a v prioritách dalšího postupu.

Zatímco radikálové kolem uvězněného Leopolda Lópeze a Antonia Ledezmy volají po co nejrychlejším vypsání referenda o Madurově odvolání, touží po přepsání ústavy a absolutní blokaci vlády, dokud k tomu nedojde, umírněná část si uvědomuje, že jejich vítězství spočívá v obecné nespokojenosti s katastrofální ekonomickou situací. „Ekonomika je náš největší problém,“ nechal se slyšet Henrique Capriles hned po volbách, místo aby mluvil o Madurově pádu.

Nejen vláda, ale také opozice jako taková zůstává navíc obecně nepopulární; průzkum Datanálisis ukázal, že MUD jako celek vidí negativně 53 procent občanů a podobný výsledek potvrdil samotnému Caprilesovi nedávno Pew Research Center.

Zmírnění ekonomické krize je zkrátka to, co občané od nového parlamentu očekávají, nikoli nelítostnou bitvu s vládou. Roztříštěná koalice musí proto především najít konsenzuálního vůdce schopného dohodnout společnou pozici mezi jednotlivými frakcemi a zároveň jednat s Madurovou administrativou o oboustranně přijatelném reformním programu.

Bez alespoň elementární spolupráce s prezidentem, jenž má stále řadu možností, jak opoziční návrhy blokovat či alespoň zpomalovat jejich realizaci, nebude nalezení žádného řešení možné. Venezuela se naopak propadne jen do hlubší krize, doplněné politickým patem a neustále hrozícím vypuknutím nového násilí ze strany radikálů na obou stranách.