Chci přispět X

Tři sametové cesty Michala Ježka

Český rozhlas Dvojka v neděli uvede dokument o třech lidech, kteří se různými způsoby veřejně angažují. Výpovědní hodnota dokumentu se skrývá v jejich vzájemném srovnání. Z čeho konkrétně jejich angažovanost vychází, jak hluboké má kořeny?

Český rozhlas Dvojka v neděli 15. listopadu vysílá dokument Tři sametové cesty. Jeho autor, Michal Ježek vypráví příběhy tří lidí, jež patří, jak sám říká, do generace, která se formovala až v demokracii a která má blíže k aktivnímu občanství. Jedná se o akademika, člena Strany zelených a libereckého politika Jaromíra Baxu, bývalého manažera Rekonstrukce státu, dnes působícího v byznysu Jiřího Boudala a vysokoškolského učitele a aktivistu Ondřeje Slačálka.

Pro úplnost bych uvedl, že Michal Ježek je můj dobrý kamarád, s Jiřím Boudalem se znám dlouhá léta mimo jiné také ze studentské iniciativy Inventura demokracie, kde jsme oba působili, Ondřej Slačálek mě učil na Filozofické fakultě a s Jaromírem Baxou jsem se poprvé setkal minulý týden kvůli liberecké sociální demokracii.

Přestože Michal Ježek uvedené příběhy pouze postavil vedle sebe bez toho, že by se snažil o jejich vzájemnou konfrontaci a řadu důležitých otázek si vůbec neklade, už samotný popis třech podob veřejné aktivity a portréty jejich nositelů mají určitou výpovědní hodnotu. Ta se skrývá především v jejich srovnání. Autor dokumentu to posluchačům v tomto ohledu příliš neusnadnil. Jeho metoda je prostá: vyprávět tři příběhy a zbytek nechat na posluchači.


U Ondřeje Slačálka zaujme především to, že jeho angažování se je jaksi bytostné a z toho důvodu se nemůže vyčerpat či omrzet. Foto FB Strana zelených

Je škoda, že se Michal Ježek více nesnaží vytvářet styčné plochy, na základě kterých by bylo možné tři zmíněné postavy porovnat a vzájemně konfrontovat. Přínosné by rovněž bylo v závěru dokumentu ustoupit od toho, že jednotlivé postavy vystupují separátně, a nechat je zaznít společně. Takto se autorovi bohužel nepodařilo využít potenciál, který vyplývá z toho, že točil se třemi odlišnými osobami.

Už jen to, kdyby se Michal Ježek zeptal Jiřího Boudala na jeho pohled na squating a anarchismus a Ondřeje Slačálka na Rekonstrukci státu a lobbing, by do celého dokumentu vneslo jistou dynamiku. Jednotlivé příběhy šlo více provázat také souborem otázek, které by autor dokumentu kladl všem třem postavám. Takto celá struktura dokumentu působí příliš nahodile. Ve výsledku se mohlo jednat o tři samostatné dokumenty, případně by se těchto příběhů dal odvyprávět jakýkoli jiný libovolný počet a nikdo by nic nepoznal.

Kde všude se dělá politika?
Přesto ale i Ježkův způsob vyprávění má své výhody. Posluchač si vyslechne ucelené podání tří podob aktivního občanství a po skončení dokumentu si v klidu může přemýšlet o tom, jaká je mu nejbližší, z čeho konkrétně angažovanost jednotlivých postav vychází, jak hluboké má kořeny a jakými typy lidí Jaromír Baxa, Jiří Boudal a Ondřej Slačálek vlastně jsou. Z hlediska posluchače je to možná trochu náročné, ale rozhodně zajímavé.

Úvaha, kterou můžeme nad dokumentem vést, nám může říct rovněž nemálo o aktuálním stavu české společnosti a politiky. Důležité je už základní vymezení toho, co považujeme za politiku. V příběhu Jaromíra Baxy a Jiřího Boudala se politikou myslí jen ta parlamentní (případně komunální či krajská). K tomuto pojetí se kloní i sám Michal Ježek svým úvodem a otázkami, které klade. Naproti tomu Ondřej Slačálek explicitně říká, že stranická politika se u nás přeceňuje.

U Ondřeje Slačálka ve srovnání s Jaromírem Baxou a Jiřím Boudalem zaujme především to, že jeho angažování se je jaksi bytostné a z toho důvodu se nemůže vyčerpat či omrzet. Proč tomu tak u Ondřeje Slačálka je, naznačuje už jeho popis toho, co ho inspirovalo a přivedlo k tomu, že se začal více veřejně projevovat.


Jaromír Baxa chtěl zachránit hezkou přírodu ve svém okolí, které kvůli developerským projektům hrozilo zničení. Později kandidoval v komunálních volbách. Repro DR 

„Pak jsem potkal lidi kolem Jakuba Poláka, kteří mě oslovili tím, že to, co jsem si v té době už částečně myslel nebo cítil, oni žili jako nějakou zajímavou jak politickou, tak životní praxi.“ Vzájemná provázanost a sjednocenost politické a životní praxe jednak poukazuje na to, že politika zkrátka není jen to, co se odehrává v Parlamentu, ale že může být bytostnou součástí našeho života.

U Ondřeje Slačálka má tato politika formu anarchistické kritiky různých podob moci, nadvlády člověka nad člověkem, což není podoba nutná ani jediná, byť má jistou sílu a působivost. U Jaromíra Baxy a Jiřího Boudala se nějaká obecnější vize, která by stejně výrazně prostupovala jejich životem, hledá obtížně, nebo alespoň v dokumentu Michala Ježka není zachycena.

Jaromír Baxa se ke svému veřejnému angažmá dostal přes občanský aktivismus. Chtěl zachránit hezkou přírodu ve svém okolí, které kvůli developerským projektům hrozilo zničení. Později byl osloven Janem Korytářem, který tehdy vedl klub zastupitelů Strany zelených v Liberci, aby kandidoval v komunálních volbách v roce 2010.

Jiří Boudal se někdy ve svých šestnácti letech nadchnul tím, jak živý dokáže být veřejný prostor a ulice v Edinburghu a chtěl něco takového přenést do Českých Budějovic, kde se následně podílel na uspořádání prvního budějovického majálesu. O politiku se ale začal více zajímat až později, kdy spolu s dalšími spolužáky na vysoké škole založil studentskou iniciativu Inventura demokracie, která vznikla s cílem oslavit dvacet let od 17. listopadu 1989 tím, že upozorní na čtyři problémy naší demokracie.

Podle čeho orientovat svůj životaběh?
Pozoruhodné je, když Jiří Boudal upřímně popisuje svoji motivaci, proč se začal veřejně angažovat: „Já se snažím vzpomenout, jako to bylo, když jsem ještě dělal Inventuru demokracie a když jsem začínal dělat Rekonstrukci státu, jestli jsem fakt měl jako hlavní motivaci, že budu zlepšovat svět, a skoro se mi zdá, že ne úplně, že to vždycky bylo hodně proto, že mě to bavilo, že mě bavilo dělat něco takového, co dává smysl, při čemž zároveň může být sranda, je to něco, co tu nikdo neumí, nikdo to nedělá, takže to musím vymejšlet.“


O politiku se Jiří Boudal začal více zajímat až na vysoké škole, když se spolužáky založil studentskou iniciativu Inventura demokracie. Foto frankbold.org

Proto nakonec odešel i z Rekonstrukce státu do byznysu. Jak sám říká, osobně a kariérně cítil, že by si měl vyzkoušet ještě něco jiného. A stejně to podle něho dopadne i ve firmě, kterou spoluzaložil a ve které dnes působí: „Po určité době člověk musí najít tu sílu se zase vydat do něčeho neznámého, zase mít tu nejistotu, co bude zítra, jinak prostě zakrní.“

Do očí tak bije na jedné straně zakotvenost a jasné směřování Ondřeje Slačálka, který ví, kam patří, má určité hlubší ideové zázemí, které určuje i směr jeho aktivismu a zároveň je mu i zdrojem motivace. A na druhé vakuum, ve kterém se pohybuje Jiří Boudal, jemuž nakonec zbývá zábava a kariéra jako to, podle čeho orientuje svůj životaběh.

Jaromír Baxa se nachází někde mezi. Pravděpodobně je více zakotven v prostředí, v němž žije, a na kterém mu záleží. Zároveň v sobě zřejmě nemá nějaký hnací motor, který by ho poháněl do stále nových věcí. Michal Ježek ve svém dokumentu nabízí tři cesty. K jaké má česká společnost dvacet šest let po 17. listopadu 1989 nejblíže?


Rozhlasový dokument Tři sametové cesty Michala Ježka vysílá Český rozhlas Dvojka v neděli 15. listopadu od 22:00.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.