Při každodenní jízdě tramvají člověk slyší různé zajímavosti a příběhy. Říká se, že cizí rozhovory by se neměly poslouchat, ale ne vždy se to podaří dodržet. I když se snažíte, některé věcí se nedají přeslechnout. Minulý týden jsem se zaposlouchala do rozhovoru dvou teenagerů, kteří seděli naproti sobě a velmi horlivě komentovali americký kreslený seriál South Park.

„Ten seriál je fakt dobrej, já u toho vždycky umírám smíchy. Nejlepší je Cartman, je s ním sranda, mně se líbí, jak je upřímnej, jak se nebojí a nahlas říká, co si myslí… Správnej seriál, nemoralizuje furt.“

Říkal asi sedmnáctiletý chlapec s modrou bundou a podíval se z okna na zastávce. Zrovna nastupovali další cestující. Druhý, asi stejně starý kluk, vstal a pustil sednout starší paní s holí v ruce a dodal: „Já se na takový věcí nedívám, to je úplná blbost, přijde ti v pohodě, jak každýho zesměšňujou?“

Jejich rozhovor ve mně vzbudil smíšené pocity. South Park je i můj oblíbený pořad. Nabízí příběhy čtyř dětských hrdinů, žáků základní školy: katolíka Stana, Žida Kylea, Kennyho, který v každém díle zemře, a antisemity Cartmana, který nejspíš trpí koprolálií, protože nedokáže vyslovit větu bez sprostého slova.

Cílem seriálu ale není prvoplánová vulgarita. A do setkání v tramvaji jsem myslela, že je jasně srozumitelné parodické a satirické ladění, které se snaží skrze hrubší a drsnější humor upozornit na stereotypy. Dokáže tak mluvit o věcech, které jsou ve společnosti tabu. Postupně se díky tomu stal sociální sondou nejenom americké společnosti. Ano, dalo by se říci, že vlastně moralizuje, ovšem kreativnějším a pronikavějším způsobem.