Chci přispět X

Proč nás už nacismus nedojímá?

Koho měla vlastně ráda Lída Baarová, když se zamilovala do Goebbelse? Téma nacismu se potácí napříč perspektivami od ceremonií po černý humor. Ondřej Macl se to ve své úvaze pokouší reflektovat.

Z českých filmů o nacismu se mnou paradoxně nejvíce hnula scéna ze „zákulisí“ barrandovského castingu. Filmař, zajišťující komparz pro Renčovu Lídu Baarovou, si zběžně prohlédl anatomii tří příchozích dětí, načež na nejárijštějšího z nich ukázal prstem: „Toho chci.“ Reakce jejich hysterické matky na sebe nenechala čekat ani setinu vteřiny: „Prosím vás, vezměte do Hitlerjugend všechny tři! Bráškové mu to neodpustí, bude-li v televizi jen on a oni ne!“ Ovšem filmař byl vůči jejím citům odolnější než kdejaký kápo.

Nešlo koneckonců o život, jako spíše o poslušné plnění shora daných pokynů. Nedá se však za určitých okolností i v tomto případě rozkrývat Arendtové „banalita zla“? Ono zlo nemyšlení, bez špatných motivů či zřetelného politického přesvědčení, kterak ji filozofka konstatovala po procesech s nacistickým funkcionářem Eichmanem?

Zásluhou sametového nastolení demokracie a zrušení cenzury si každý může říkat, co chce, praví báseň Sladké je žít od Milana Kozelky. V téže básni se hned nato ozve z řad kulturních činitelů: „A jak to dál bude s grantama?“ Chcete-li uspět, radí zasvěcená odpověď, pište o totalitě a holocaustu, neodmítá se ani sex a fantasy.

Konfrontujeme-li tyto Kozelkovy dohady například s kompletními výsledky ankety Český lev v kategorii nejlepší film, tak zlé to zase není: z komunisticko-nacistického resentimentu tyje pouze devět vítězů z dvaadvaceti, zbylých třináct se přece jen pohybuje mezi lavírováním v nejasné současnosti a mezi alegorickým bezčasím. Na druhou stranu státně dotované nadprodukci toporných historických mýtů se nejspíš nevyhneme ani v té nejšťastnější době.

Cílem mé úvahy je zaměřit se právě na posun otřesné historické zkušenosti – konkrétně nacismu – do sféry ideologicky ošetřeného komerčního kalkulu. Současnou stereotypizaci totalitních režimů přitom hodlám nazírat jako přežitek totalizačního vnímání. Úděl skutečného demokrata by naopak spočíval v udržování tvůrčího napětí mezi svými pocity a jejich všeobecnou platností. Ostatně kritika politicko-ekonomického zneužívání židovského utrpení zaznívá ve světě už léta, a podílí se na ní i samotní potomci nacistických vězňů jako Norman G. Finkelstein.

Hitler co chvíli chystá atentát na Klause, komentuje český hokej či výsledky státních maturit; jednou se dokonce rozohní, že už nechce dělat další srandovní videa. Repro youtube.com

Nacista etnický a etický
Obraz nacisty se na rozdíl od bolševika spojuje v českém povědomí s obrazem Němce, který v sobě přinejmenším od dob národního obrození obsahuje vnitřní rozpor. Český mýtus se na jedné straně konstruoval skrze negativní vymezování vůči německy mluvícím „utlačovatelům“, zároveň však ve svém pohybu opisoval model německého národního hnutí. Oba tyto póly nalézám u nejspíš dvou nejčastějších nacistických stereotypů v současných českých filmech. Nazvěme je stereotypem etnickým a etickým.

V prvním, etnickém případě je nacista zobrazován jakožto archetyp zlého Němce, skrze něhož se apeluje na naši ublíženou a nevinnou národní podstatu. Česká nóta se sice v současném politickém diskurzu vyskytuje v čím dál obskurnějších podobách (zdravíme Klause, Bobošíkovou či Okamuru), zato – jak víme z byznysu od Kosteleckých uzenin po neo-folklor Daniela Landy – stále prodává. „České holky“ jsou v našich končinách nejnavštěvovanější porno-kategorií, aniž by při manuální práci musely vůbec promluvit. A není nic dojemnějšího než skákat spolu s krajany v tribunách ČEZ Arény při hokejovém mistrovství světa.

Druhý, etický stereotyp si je už dobře vědom etnických rizik při ztvárnění nacistické látky. V duchu současného Německa, potažmo politiky Evropské unie, inscenuje historický příběh do rafinovanějšího etického rámce, v němž každý člověk může uspět či selhat nehledě na svoji etnicitu. Něčeho takového se možná dočkáme i od Renčovy Lídy Baarové, hodlá-li se jeho film zaměřit na hereččinu lásku ke Goebbelsovi a na tragické důsledky, které jí tato láska přivodila po válce ze strany mstivých Čechů.

Svůj podíl na oblibě těchto morálních dramat (a také na tom, proč je vůbec nazývám stereotypem) má samozřejmě ještě spíše než evropské klima americký Hollywood. Z pohledu české produkce se při pohrávání s kalkulem tohoto typu otvírá vidina globálnějšího než jen českého trhu: sen stát se skrze „velký příběh“ novým Formanem.

Přímo hollywoodské vnímání nacismu je poněkud specifické a třeba prezentaci úspěšného vylodění v Normandii by stálo zato konfrontovat se současnou imperiální politikou, která se skrze ni mytizuje ve smyslu „víme, co děláme, vzpomeňte si na Normandii“. Na příkladu filmu Železné srdce (2014) si však všimněme rizika etického stereotypu. Nacisté jsou ústy Brada Pitta definováni morálně jako „ti, kteří zabíjeli, a proto i my je teď musíme zabít“. Po hrdinském postřílení mnohonásobné nacistické přesily, jehož patos připomíná populární střílečku Moorhuhn, přežije hlavní hrdina nakonec jen díky milosti náhodného nacisty. Taková etická výjimka ovšem jen potvrzuje pravidlo (tak jako zkušenost se slušným Romem neznamená, že všichni ostatní nekradou). Vraždění je navíc zarámováno problematickým humanismem, kdy vraždí-li oni, je to zločin, vraždíme-li my, je to naopak spravedlnost.

A co takhle dobro nacismu?
Stereotypizace nacisty jako absolutního zla, vůči němuž si konstruujeme svou vlastní (etnickou či etickou) suverenitu, už zdá se přestává fungovat. Filozoficky ji jako první zproblematizovala právě Hannah Arendtová, za což si vysloužila pravidelné posílání do pekel ze strany anonymních Američanů.

V českém prostředí jsme takřka při každé příležitosti svědky vzniku aktuálních titulků k virálnímu videu s rozohněným Hitlerem v režii Bryana Singera (mimo jiné tvůrce X-Menů či Dr. House). Hitler chystá atentát na Klause, komentuje český hokej či výsledky státních maturit; jednou se dokonce rozohní, že už nechce dělat další srandovní videa. V takových případech se nejedná o zesměšňování nacistických zločinů, nýbrž o dekonstrukci klišé, které jsou nám ze zcela zištných a myšlenkově zakrnělých pozic vnucována filmovým průmyslem.

Koho Lída Baarová milovala, když ve třicátých letech milovala Goebbelse? Rohatého zločince? Anebo pohledného, charizmatického ministra, přijímaného evropskými diplomaty? A proč se k Hitlerovi upínaly i v pohnutějších dobách takové kapacity jako držitel Nobelovy ceny Knut Hamsun? Ač nikoli antisemita, nepřišel mu národní socializmus původně přijatelnější ve srovnání s tehdejší imperiální politikou anglické vlády?

A co třeba filozof Martin Heidegger, dirigent Herbert von Karajan (mimochodem aranžér hymny Evropské unie) a mnozí další? Aniž bych si troufal nad nacismem vynášet konečný soud, rád bych zmnožil naznačené šablony o další možnou interpretaci, že totiž nacismus bylo možné vnímat z určitých pozic až do poválečné osvěty i jako něco dobrého, nového, alternativního.

Stereotypizace nacisty jako absolutního zla, vůči němuž si konstruujeme svou vlastní suverenitu, už zdá se přestává fungovat. Repro dailymail.co.uk

Sám mám sklon číst Hitlera skrze Goebbelse jako jeho náhražku za Ježíše. Připomínám, že Goebbels měl přece jen ďábelské kopýtko v podobě koňské nohy, která ho od dětství traumatizovala a kvůli níž nemohl nastoupit do první světové války (na rozdíl od Hitlera, který si v ní po neúspěšném pokusu stát se malířem a po zhruba pětiletém bezdomovectví vydobyl vojenské uznání).

Než aby se tento heidelberský doktor literatury smířil bez boje s údělem poražených, proklel skrze napsání biblického dramatu o Jidáši Iškariotském křesťanství jako „malodušné“ a že by se přece jen rád pokusil o vystavění božího království už na této zemi. Byl to právě on, kdo skrze nástroje propagandy učinil z Hitlerovy politiky náboženství a z jeho strany církev, vždyť „kdo by se obětoval za hospodářský program? Dáme-li však lidem nové evangelium…“.

A vskutku, odhlédneme-li v Goebbelsových denících od pasáží stigmatizujících židy, kteří se v nacistické logice stali ztělesněním hamižného materializmu, pak nás nejspíš zaskočí autorova velkodušná exaltovanost, rozplývající se nad přemírou lásky či šťastným osudem, bytostně koketující s mysticizmem a podobně. Oprostit to o svůj kontext, nebudete si jistí, zda autorem není spíše (A) Jaroslav Dušek, (B) Karel Janeček, (C) Tomáš Klus. Jen nacista Goebbels by to určitě nenapsal...

Bát se vlastních pocitů
Stereotypizace čehokoliv bývají totalizační do té míry, do jaké prezentují své konstrukce jako jediné platné. Odhalování těchto konstrukcí – například formou parodie – není zapotřebí vnímat jako zesměšňování nespravedlivého utrpení, jehož tematizací se jejich tvůrci v případě zobrazování nacismu zaštiťují před grantovými komisemi. Dráždivý efekt těchto „dekonstrukčních“ aktivit navrhuji chápat demokraticky (v laclauovském smyslu), neboť nám umožňuje bránit univerzalitu coby „prázdnotu“ vyplnitelnou mnohostí strategických obsahů.

Hrozbou stereotypního pohledu na nacismus je rovněž sentimentalizace zla jako něčeho daného, snadno rozlišitelného dle hákového kříže a blonďatých vlasů. Divákům je přitom vnucována pozice ztotožnění se s etnicky či eticky suverénním dobrem. Demokraticky užitečnější je ovšem rozlišovat mechanizmy, které nám hranici mezi dobrem a zlem podsouvají, a všímat si jejich přenositelnosti i do jiných, dobově naléhavějších kontextů.

Jak je například možné monumentalizovat nacistickou genocidu, a přitom nereflektovat probíhající „biocidu“? Jen neustále oživovanou vnímavostí vůči tekutosti hranic se ubráníme Goebbelsově pocitu, jací jsme šťastní, a jak „přetékáme láskou“ v momentech, kdy se zároveň dopouštíme zatím netušeného násilí. Tím nechci propagovat sebemrskačský pocit, že nemohu přetékat láskou. Mohu jí ovšem přetékat jedině z pozice nazření své vlastní bezmoci. Láska je totiž prázdná.

Titulní otázka „proč nás už nacismus nedojímá“ by tedy neměla implikovat nostalgický povzdech ve smyslu „jaká škoda, že některé z nás už nedojímá“. Selhávání národních či humanistických stereotypů, které nás dříve dojímaly, lze naopak hodnotit příznivě, jestliže vymaňují naše cítění z pout totalizačního sentimentu vstříc jeho demokratické rozpornosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ambivalence destrukce stereotypů Pondělí, 18.Května 2015, 12:56:10

Zajímavý názor, který však sestává ze dvou různých komponent, které nelze bezezbytku akceptovat ve zcela stejné míře.

To rozbití onoho stereotypu, že nacismus respektive fašismus představuje absolutní a jednoznačné zlo, je možno - a nutno - přivítat. Nacionálněsocialistické hnutí v Německu bylo opravdu značně ambivalentní ve svém charakteru; a skutečně celá věc nebyla zdaleka tak jednoznačná, aby se mohlo s tak snadnou jednoznačností (jak tomu bývalo především za minulého režimu zvykem) označit za ztělesnění zla od samého počátku.

Připomeňme si jenom, že se jednalo opravdu o hnutí nacionálně s o c i a l i s t i c k é, kde původně byly víceméně rovnoměrně zastoupeny obě komponenty; a vlastně až teprve ve válečných letech nabyla jednoznačně navrch ta komponenta nacionální. Právě z důvodu přítomností té sociální komponenty ostatně nacismus našel tak velkou přízeň i mezi dělnictvem - a nešlo pouze o nějakou propagandu, po svém nástupu k moci nacistický režim skutečně zavedl celou škálu sociálních opatření ve prospěch dělnictva. Kromě jiného byl v Německu zaveden týden dovolené pro dělníky - to bylo v tehdejším kapitalismu absolutní novum.

A nakonec i Hitler sám nebyl jenom a pouze vyložený démon, chtějící zavést vládu zla nad celým světem. Přesně naopak, on se opravdu domníval, že pro "svůj" národ zavádí ten nejlepší možný svět, a například se ve svém "Mein Kampf"u velmi rozčiluje nad klackovitou mládeží, která se bezcílně potlouká v okolí biografů, nemaje k dispozici žádnou smysluplnou činnost.

Zkrátka, ono bylo - ať se to komu líbí či nikoli - opravdu dost "dobrých" důvodů, proč se s nacionálněsocialistickým hnutím identifikovat, alespoň v jeho počátečních fázích. Ta jeho odvrácená, démonická stránka nebyla alespoň v počátcích tak zjevná jako pro nás, kdo už máme samozřejmou vědomost o vyhlazovacích táborech.

---------------------------------------

Co se ale druhé autorovy myšlenky týče, že ta skutečnost, že "nás nacismus už nedojímá", tedy že jeho démonické zlo už v nás (tj. ve společnosti) nedokáže vybudit hlubší pocity, nežli smích z jeho karikování, je pozitivní změnou - tady je nutno být velmi opatrný.

Tato neschopnost - pravého - dojetí může být především příznakem naprostého zploštění našeho emočního života vůbec; může to být příznakem toho, že nejsme schopni se dojmout už vůbec ničím, a že celá ta sféra velkých události a velkých významů je pro nás už jenom vítaným objektem výsměšného šklebu.

Tomáš Tožička - Praha

Souhlasit s NSDAP, pane Poláčku? Pondělí, 18.Května 2015, 13:53:22

Když se podíváte na program nově vzniklé NSDAP, kterou Hitler, ještě jako agent Reichweru, najdete prostě populistický xenofobní program. Je socialistický, asi jako jako je ODS občanská a demokratická. Jméno můžete přiřadit jakékoli čemukoli. Socialismem se ohánělo po velké válce mnoho partají, protože to byl po úspěchu sociálních demokratů a komunistů evidentně dobrý marketingový artikl.

A Pane Poláčku. Placená dovolená nebyla v Evropě ničím novým! V ČR měli dělníci od r. 1925 nárok na placenou dovolenou 5-8 dní, státní zaměstnanci 3-6 týdnů a k tomu až měsíc placené nemocenské dovolené...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Nacismus a jeho akceptace u lidu Úterý, 19.Května 2015, 11:54:39

Pane Tožičko, když nahlédnete do Hitlerova "Mein Kampf"u, pak je tam možno vyčíst, jak Hitler - se zcela evidentním vnitřním přesvědčením - píše o tom, jak je nutno německé dělníky chránit proti vykořisťování a útlaku ze strany (nepoctivých) zaměstnavatelů. Hitler nebyl žádným exponentem německého velkokapitálu (jak o něm celá desetiletí tvrdila komunistická propaganda), Hitler se daleko spíše považoval za ochránce práv "malého člověka", ke kterému měl ostatně svým sociálním původem daleko blíže.

Na rozdíl od komunismu on ovšem na straně druhé zcela zásadně odmítal třídní boj, jeho cílem byl naopak třídní smír, rozumný kompromis mezi světem práce a světem zaměstnavatelů. (Což je ostatně převládající trend v nejvyspělejších poválečných státech a jejich ekonomikách.)

Jak lze z téhož "Mein Kampf"u neklamně vyčíst, nacisté vedli s komunisty doslova boj o dělnickou třídu, o to kdo si spíše získá její přízeň.

A nelze zapomenout ani na to, že v rámci nacionálně socialistického hnutí existovaly dlouhou dobu dva proudy, z nichž jeden (reprezentovaný především SA a E. Röhmem) byl výrazněji prosociální nežli ten druhý. Samotný E. Röhm se jednou vyjádřil v tom smyslu, že nacioálně socialistické hnutí je stejně tak sociální jako nacionální, a že možná "dokonce více sociální, nežli nacionální".

Pro Hitlera samotného ovšem tyto priority byly bezpochyby přesně opačné, pro něj byl nacionalismus (spojený s fanatickým a vyloženě paranoidním antisemitismem) prioritou dominantní, sociální otázka stála až na místě druhém.

Tady se ale nejedná o osobu samotného Hitlera, nýbrž o to, jaký charakter mělo samotné nacionálně socialistické hnutí v Německu. Tu širokou podporu mezi obyvatelstvem si toto hnutí asi sotva získalo svým militantním nacionalismem, nýbrž právě svým sociálním zaměřením. - Je nutno si uvědomit, že až do propuknutí velké ekonomické krize měl nacismus v Německu jenom minimální rezonanci, v podstatě stejně velkou (či snad dokonce nižší) jako extrémně pravicová hnutí v současnosti. Až teprve s propuknutím této krize se nacismus mohl prezentovat jako politická síla, která tuto krizi jako nevyhnutelný důsledek nadvlády mezinárodního finančního kapitálu předpovídala, a která se zasazuje o zmírnění jejích dopadů právě pro prostý lid.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 19.Května 2015, 12:12:8

Hitler možná nemusel být pro velkokapitál, pane Poláčku, ale zdá se, že velkokapitál byl pro něj. Když totiž viděli, že jde do tuhého, že hrozí šíření komunistické revoluce, podporovali pro ně vhodnou osobu, aby se dohodl „kompromis“. Vykládá se taková příhoda s jedním českým velkokapitalistou, který známým ukázal bankovku vysoké hodnoty a pravil: Když přijde Stalin, tak mi ji sebere. Když přijde Hitler, tak mi ji nechá.
Nicméně chci podotknout, že na rozdíl od Němců většinu našich lidí nacismus opravdu „nedojímal“. Ani když za jeho dob dostali stálou práci, kterou předtím neměli.
Mimoto se domnívám, že nacismus zkrachoval také ekonomicky. Ale nejsem ekonomka, tak o tom zas tolik nevím.
Po válce se ekonomika vzpamatovala a zase se rozjela. Velkokapitál už Hitlera nepotřeboval.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.