Nová vlajka
Petr BittnerNový Zéland spekuluje nad podobou potenciální nové státní vlajky. Pojďme si zaspekulovat, jak by by mohla vypadat nová česká vlajka...
Nový Zéland vybírá novou státní vlajku. Zčásti proto, že ta stará připomíná koloniální éru, zčásti proto, že novozélandské státníky v jednom kuse vítají velmi podobnou australskou vlajkou.
Přísnou břitvou poroty neprošel chodící pták kivi střílející z očí laserové paprsky, stejně jako 10 287 dalších, mnohdy ještě nepředstavitelně šílenějších výtvorů: ovce se zmrzlinou, ovce s rudými hvězdami místo očí, ragbista křičící na volská oka, neprošla dokonce ani vlajka, která zahrnuje všechny výše zmíněné aktéry pohromadě, kterak čelí hromadné zkáze bleskem.
Nabízí se otázka: co by nacpala na svou novou vlajku současná česká společnost?
Všechny pokusy nahradit stávající postkoloniální vlajku a stát se tak pisatelem novozélandské historie v sobě zahrnují automatickou snahu vměstnat na plochu vlajky co možná nejvíc symbolů národní identity. Nechybí sportovec, bufetový pokrm, zvíře ani rostlina.
Nevidím důvod, proč bychom dnes, v éře posedlé hledáním pyramidálních tvarů ve skráních bankéřů či obkreslování putinových obličejů v dýmu hořících věží World Trade Center, nemohli hledat vzorec i tady. Rostlina, sportovec, jídlo… Co když jde o poslední schéma, kterým se národní společenství snaží přihlásit o slovo s něčím, o čemž se domnívá, že je v globálním kotli nějak specifické?
Zrovna s Novým Zélandem toho máme hodně společného: bezmezně uctíváme konkrétní národní sport a jeho hrdiny, a rádi bychom obehnali svou geologickou pozici když už ne mořem, tak aspoň plotem.
Kdybychom dostali za úkol vytvořit novou českou vlajku do konce roku, právě plot by byl zřejmě její dominantou. Co dnes chceme oplocovat, však nejsou naše těla. „Nejsme přeci ovce,“ připomíná Naštvaná matka Eva Hrindová. Ve skutečnosti chceme hmatatelným plotem oplotit nehmatatelné symboly naší křehké identity, zmenšujícího se češství.
Naše nejasná představa o vlastní minulosti by jistě způsobila, že
bychom měli tendenci promítat do svého díla dočasné rozmary právě zvučných veřejných debat:
Naše vlajka by tedy byla patrně lemována plotem z lipových listů. Vlastenecký živý plot by ochraňoval „náhodné uskupení předmětů“, se kterými, jsouce pohlcováni velkým světem, v panice spojujeme svou identitu, a které považujeme za nejohroženější abstraktní muslimskou invazí: pejsek, kterého nám muslimové zakazují venčit, by si rochnil tlamu v talíři s vepřovými výpečky, které nám muslimové zakazují jíst.
Současně s konzumací výpečků by pejsek z druhé strany svého systému vypouštěl pevný bobek ve tvaru puku, kterým by Jaromír Jágr neomylně trefoval nosný pilíř opodál stojící mešity. Mešita by se nárazem puku hroutila v hromádku smetí, na jehož úklid by se těšila ze segregovaných ubytoven se blížící úklidová četa Romů v reflexních vestách, aby tak naplnila své poslání: uklízet bordel za životní minimum — tedy pracovat a zároveň nebrat Čechům práci, o kterou by sami stáli.
Odstíny šedi
Podle reakcí Novozélanďanů to nicméně vypadá, že nejpravděpodobnějším výsledkem referenda o nové státní vlajce bude nedostatečná účast a tedy potvrzení vlajky původní. I takovou podobnost zřejmě s Novozélanďany sdílíme. Staré pořádky u nás neudržuje ani tak nějaký niterní konzervativismus, jako spíš lenost, občanská lhostejnost a pohodlnost. A taky nezměrná touha delegovat výzvy pokroku na silnější a současně svádět vinu za neúspěchy na slabší.
Právě v takových sférách bychom zřejmě našli to, po čem tolik lidí volá — esenci češství. Osud českých zemí je už po staletí definován jejich „šedými zónami“, pasivním prostředkem národa, který obstarává chod toho režimu, který se zrovna na jeho území rozvalí. Naše nová vlajka by mohla být šedá.
Možná že nejadekvátnější variantou pro Českou republiku je novozélandská cesta — tedy vyhlášení referenda, veřejná diskuse nad naším smyslem v globalizaci, nedostatečná účast a potvrzení staré vlajky.
Vtip je v tom, že to vlastně není žádné specifikum. Všechny státy by ve finále mohly mávat velkou šedou vlajkou. Třeba by to ve vyhrocené migrační debatě přispělo aspoň k jednomu zásadnímu poznatku: že jsme všichni úplně stejní.
Osobně bych navrhoval žluto-bílo-červenou trikoloru - symbolizovalo by zemské barvy tří historických zemí. Ale doufejme, že se ve střední Evropě při přištím "preferánci" dostaneme v licitaci alespoň o hru výš...
Státní vlajka žádné ideje nevyjadřuje, nebo se mýlím?
Nedá se nic dělat, ale Češi svou novou státní existenci zahájili velice nestoudným porušením daného slibu. A je možno právem soudit, že toto porušení slibu, tento naprosto nečestný počin, byl předznamenáním všech těch politických i jiných špinavostí, které se v novém českém státě od té doby udály.
Přitom, stačilo jenom trochu fantazie a dobré vůle, aby si Češi svůj národní symbol mohli udržet, a přitom dané slovo neporušili. Tak jako Slováci dosavadní vlajku poněkud modifikovali, stejně tak Češi mohli například trochu změnit, proporce barevných ploch, zkrátit klín, anebo poněkud změnit barevný tón (a jak u té modré tak u té červené podle mého přesvědčení by poněkud pastelovější tón nikterak neuškodil).
Mimochodem, ta vlajka zase tak moc originální není, kromě Slováků velmi podobnou mají tuším i Filipíny.
Slováci si ještě za federace prosadili Deklaraci svrchovanosti, tedy něco jako jistou prvotnost své Národní rady. Po zániku ČSFR byl zajisté také národní parlament ČR podobně svrchovaný.
Tento svůj pohled nepovažuji samozřejmě za nepopiratelný. Vůči vlastnímu státu (či jinému konstruktu) se zajisté sluší být nejkritičtější. Tato dispozice je ostatně asi nejspolehlivějším ukazatelem vyspělosti společenství. Pamatuji si ovšem, jaké zklamání jsem před 22 lety zažíval z neopětování české míry této schopnosti v případě Slovenska. I dnes si myslím, že tomu tak objektivně bylo.
V roce 1918 přišel Masaryk s myšlenkou československého státu po vzoru Švýcarska, kterou přednesl ústy E. Beneše na konferenci v St. Germainu. Nestalo se tak a je otázkou, zda to zakázali Francouzi nebo Češi sami sobě. Federalizace z nekomunistických kruhů se potom chystala i po r. 1945, tehdy to zablokovali samozřejmě prosovětští komunisté. V roce 1968 vznikla pseudofederace, v nedemoratickém prostředí. V roce 1990 Federální shromáždění i Česká národní rada oficiálně odsoudily zrušení zemského uspořádání v roce 1948 a vyjádřili zřetelnou vůli ho obnovit. Další veřejně (a právně) daný slib, který zůstal nevyslyšen. Pokud jde o Moravu a Slezsko, tam se občané vyjádřili jak ve volbách v roce 1990 (většinu hlasů získaly strany, které chtěly zemské uspořádání obnovit) i všelidová petice s 630 tisíci podpisy. Referendum nebylo. Česká reprezentace se potom vymluvila na jednání se Slováky.
Slováci měli ústavně dané kompetence jednotlivých republik a federace. Pražské federální vedení tyto kompetence odmítly respektovat - viz např. federální ministr Vavroušek, který zasahoval i na Slovensku do životního prostředí, které bylo v kompetenci republik.
Milan Kňažko vzpomíná, že Slováci chtěli federaci, ale zezdola. Mohla by tedy vzniknout dvoj- či trojfederace tím, že by si nejprve republiky vymezily své kompetence, zvolily parlament a svěřily by některé kompetence federaci. To však čeští centralisté odmítli připustit, přece (ani na čas) něco z Prahy nepustí do Bratislavy, Brna nebo Olomouce... Mimochodem přesně tímto mechanismem, který česká reprezentace odmítla a zavčas mohla federaci zachovat, vznikla po válce Spolková republika Německo. Obnovením historických celků vznikl nově německý spolek.
Sám si na dobu "dělení" pamatuji, tehdy se mi to zdál z našeho pohledu postoj slovenských politiků taky nespravedlivý. Ale tento pohled je udržitelný jen tehdy, pohlížíme-li na to v podstatě z české egocentrické perspektivy - souhlas s tím, co chci já a zrovna s tím, co se mně v dané situaci hodí.
Zaprvé, v politice, která je uměním možného, je někdy třeba pomoci partnerovi s udržením tváře. Bývá tomu zvláště tehdy, když právě on čelí doma vypjatému očekávání a dohody je (i právě proto) velmi zapotřebí. (Leckdy je ovšem "prekérní situace" součástí jeho taktiky, to však na věci moc nemění.)
Partner, jemuž bylo v podobném případě vyhověno, ví (je mu to třeba i naznačeno), že získat může už jen deklarativní ústupky. Ten, kdo je nabízí, nemůže mnohdy i při nejlepší vůli do budoucna zabezpečit jejich respektování.
Zadruhé, je rozdíl mezi slovem jedince, jehož integrita je bez debaty, a mezi slibem reprezentanta, který teoreticky může být zítra svržen, třeba právě pro dotyčný ústupek. (Mimochodem s takovým "svrháváním" SlováciI opakovaně přicházeli.)
V obecné rovině je tu střet dvou principů. Je přednější závazek, nebo demokratická vůle? Legalisté samozřejmě vyzdvihnou první, smlouva je smlouva. Takže nějaký premiér, říkejme mu Čas, podepíše převod velkého majetku a nová vláda s tím již nic nenadělá. Všechno však má své hranice, proto existuj ustanovení "o souladu s dobrými mravy". Týkají se mj. veřejnosti aktu, způsobilosti k němu, ale bezpochyby také jeho "nešílenosti". Každopádně vždy byly a jistě i budou chvíle, kdy "zítra je již včera" a "nic není staršího než včerejší noviny". Nezastávám se práva revoluce, upozorňuji jen na to, že "všeho do času". To znamená, že nelze natrvalo sešněrovat ani narýsovat budoucnost.