10. července 2015 po pětiminutové tiché ceremonii odstranili muži v šedivých uniformách vlajku Konfederace z Kapitolu Jižní Karolíny. Pravicová a konzervativní média začala bít na poplach a halekat, jak je něco takového vůbec možné. Jenže marně, protože ani na americkém jihu sundání konfederační vlajky z vládních budov příliš pozornosti nevzbudilo. Ostatně, zastupitelé Jižní Karolíny svým poměrem hlasů 90 pro a 24 proti rozhodli dost jasně.

Jedni tvrdí, že zákaz je pošlapání jižanské historie, tradice a kultury, která nestojí pouze na otroctví a občanské válce; pro druhou stranu je konfederační bitevní vlajka symbolem otroctví a občanské války a přirovnávají ji ke svastice.

Ani jeden z nich nemá pravdu. Je rozdíl mezi jižanskou historií a tradicí a bojovou zástavou Konfederace. Je rozdíl mezi svastikou a konfederační bojovou zástavou. Jenže leží někde jinde. Přes to všechno se domnívám, že sundání onoho symbolu z vládních budov je dobrým krokem vpřed a dobrou věcí. Proč? Protože bojová zástava Konfederace a státní vlajka Konfederace jsou v první řadě skutečně symboly otroctví, rasového útlaku a zrady.

Přestože se debaty rozeběhly především za oceánem, nemůžeme se tvářit, že by Evropě bylo zakazování symbolů téma nějak vzdálené. Naopak. Pokud se semtam občas nezačne někdo hlasitě dožadovat zakázání symbolů komunismu a srovnání s nacismem, vzbouří se kostlivci v našich tělech a pomocí temných bohů na nás vykonají svou strašlivou pomstu.

Prapor hvězd a sloupců

Jako první státní vlajka konfederace byla v březnu roku 1861 přijata varianta „Stars and Bars“, která krom postupného přidávání dalších hvězd zůstala nezměněná do roku 1863. V témže roce vznikla hlavně z praktických důvodů vlajka nová: v pekle bitev se totiž první státní vlajka často pletla s vlajkou unijní, a to v boji nedopadalo dobře.

↗

První státní vlajkou konfederace byla v březnu roku 1861 přijata „Stars and Bars“, která zůstala nezměněná do roku 1863. Ilustrace cs.wikipedie.org

Vznikla varianta „The Stainless Banner“, která byla takřka celá bílá, až na levý horní roh. V něm ležela bojová zástava konfederačních vojsk, která pocházela z Virginie a těšila se mezi vojáky velké oblibě (používali ji více, než zaměnitelnou Stars and Bars). Navrhl ji William Porcher Miles.

Zajímavostí je, že kříž na vlajce původně neměl jít mezi úhlopříčkami, ale klasicky (podle anglické vlajky) středy protilehlých stran. Taková symbolika se však mohla dotýkat Židů a protestantů. Použil tedy variantu úhlopříček, ačkoli takové řešení evokovalo kříž skotský, se kterým ale neměla vlajka nic společného.

The Stainless Banner byla státní vlajkou Konfederace až do jejího hořkého konce (kromě lehké úpravy na variantu The Bloodstained Banner). Rozhodl o ní William T. Thompson, který vysvětlil bílou plochu jako symbol nadřazenosti bílé rasy a trval na tom, aby tuto plochu žádný další pruh nehyzdil. Sám vlajce říkal „vlajka bílého muže“. Jenže taková interpretace nebyla oficiálně vládou ražena. Přesto je dobré mít na paměti, co nám o druhé státní vlajce, ve které figuruje bojová zástava jihu, řekl její autor.

Bojová zástava, o které se tedy nejčastěji mluví, není státní vlajkou Konfederace a nikdy nebyla. Návrh státní vlajky byl sice rasistický, ale tahle interpretace oficiálně nezazněla. Lze tak ale celý problém smést ze stolu? Ne.

↗

O konci vlajky The Stainless Banner rozhodl William T. Thompson, který vysvětlil bílou plochu jako symbol nadřazenosti bílé rasy. Ilustrace cs.wikipedia.org

Kdo ovládá minulost…

Americká konzervativní pravice se už od raných 80. let snaží usilovně dostat své lidi do státních výborů pro vzdělávání. Jde jim především o sexuální výchovu a historii. Důvody tohoto snažení jsou zřejmé: je potřeba prosadit správný pohled na historii a vést mladé lidi k takovému způsobu života (odmítání evoluce, odmítání výuky o antikoncepci), který konzervativní pravici sedí více než svět racionality a liberalismu.

Proto v roce 2010 výbor pro vzdělávání v Texasu vyškrtl z učebnic Thomase Jeffersona, neboť jeho myšlenky o přísném oddělení státu a církve považovali za buřičské. Místo něho zařadili konzervativní Phyllis Schlafly, která vedla úspěšnou kampaň proti ratifikaci tzv. Equal Rights Amendment, který měl zajistit větší rovnoprávnost žen.

Podobně konzervativci zapracovali například v Kentucky. Devadesát tisíc mužů tu sice zemřelo na straně Unie (což je téměř trojnásobek toho, co na straně Konfederace), leč Kentucky se může pyšnit dvaasedmdesáti památníkům padlých za Konfederaci a jen dvěma za padlé Unie. Jak je to možné? Konzervativci jednoduše vytvořili mýtus.

Zásadním „argumentem“ pro legitimizaci bojové zástavy Konfederace je domněnka, že občanská válka se v první řadě nevedla o otroctví ale o právech jednotlivých států tvořit vlastní zákony nezávislé na federální vládě. Tomuhle mýtu se na jihu říká „Lost Cause“. Jeho úkolem je vykreslit Jih jako spravedlivé rebely bojující za vlastní svobodu proti velké a zlé vládě. Z části pravda, jenže mít pravdu jen z části je jako sedět na židli jen půlkou nebo čtvrtkou zadnice.

O jaké zákony šlo tedy především, které si jižanské státy chtěly hájit? Za jakou velkou svobodu vlastně Jih bojoval? Za zákony o otroctví a svobodu vlastnit otroky, samozřejmě. 

Bylo ale otroctví opravdu na Jihu tak strašné? Opravdu Jih během války bránil nelidský systém?

Nelze zpochybnit těžkou pozici, jakou měli osvobození otroci na severu. Lynč nebyl až tak výjimečným jevem. Část otroků bojovala i za Konfederaci. Někteří dokonce chtěli v otroctví setrvat - status něčího majetku jim totiž dopřával jistou formu ochrany před světem, v němž je Afroameričan sice svobodný, ale velmi zranitelný.

Že by ale na Jihu bylo s otroky nakládáno laskavě a mile lze zpochybnit, ba smést ze stolu jako součást mýtu „Lost Cause“. Otroci na Jihu byli celé dekády terorizováni brutálními fyzickými tresty a ponižováním. Bylo jim zákonem odepřeno vzdělání. Pokud by například ve Virginii někdo v polovině 19. století otroka vzdělával (například ho učil číst či psát), dostal pokutu až 100 dolarů a otrok 20 ran bičem. V Severní Karolíně mohla být pokuta až 250 dolarů a otrok mohl dostat až 39 ran bičem. Otroci byli taky často utýrání k smrti, buď prací, nebo formou trestu za vyvolávání „nepokojů“ mezi svými.

Znásilňování černých žen (ale i mužů) nebylo postižitelné zákonem, takže otroci na jihu trpěli surovým sexuálním terorem. Jen málokdo by dnes při pohledu na takové nepravosti byl schopen prohlásit, že společnost, jejíž ekonomika funguje na právě takovémto přístupu k lidem, by nezasloužila změnit. Jenže to byl ten problém. Otroci na jihu nebyli vnímání jako lidé a to nezřídka i lidmi na severu.

Mýtická představa otroka věrného k laskavému pánovi se začala rodit chvíli po válce a kulturu Jihu tak otrávila na více než století tak silnými rasistickými náladami (fenomén „nevděčného negra“), že to muselo mnoho lidí ještě ve 20. století odnést na životě.

O co tedy Konfederaci šlo především? Proč se její státy oddělily od Unie? Podívejme se na jejich prohlášení o odtržení. Tak třeba Virginie: „In its declaration of secession, South Carolina actually comes out against the rights of states to make their own laws - at least when those laws conflict with slaveholding.“ („Ve svém prohlášení o odtržení je Jižní Karolína proti právu států tvořit své vlastní zákony - aspoň do té míry, kdy by zákony byly v konfliktu s držením otroků“).

Texas jde ještě dál: „We hold as undeniable truths that the governments of the various States, and of the confederacy itself, were established eclusively by the white race, for themselves and their posterity; that the African race had no agency in their establishment; that they were rightfully held and regarded as an inferior and dependent race, and in that condition only could their existence in this country be rendered beneficial or tolerable.“ („Považujeme za zcela samozřejmé, že vlády Států a Konfederace byly založeny výhradně bílou rasou, pro ni a její blahobyt; že africká rasa neměla v tomto žádnou zásluhu; že byly právem drženi a vnímáni jako podřadná a nesamostatná rasa a pouze tak může být jejich existence v této zemi být považována za užitečnou nebo tolerovatelnou.“).

Zákony ohledně otroctví hrály prim už na začátku a byly jádrem tohoto konfliktu. Stejné části lze najít v prohlášeních Georgie a Mississipi. Že je to málo? A co vyjádření viceprezidenta Konfederace, Alexandra H. Stephense?

Pokud mluvíme o snaze jižanských států hájit svá práva proti federální vládě, mluvíme v první řadě o právu vlastnit otroky a právu upírat jim status lidské bytosti. Bylo otroctví pro Jih ekonomicky zcela zásadní? Ano. Bylo tedy špatné otroctví zrušit? Není to tak hloupá otázka, jak se zdá. I dnes politici odmítají hájit a prosazovat ve světě lidská práva, protože je to v konfliktu s „ekonomickými zájmy“. To je leckdy možná i pochopitelná pozice, nicméně pokud je vám líto spíš bílých farmářů, kteří utrpěli těžké ekonomické rány, a nebylo vám do té doby líto milionů lidí, kteří žili v otroctví, navrhuji vám, abyste si sedli sami se sebou a upřímně si se sebou pohovořili.

No dobře, ale kolik těch otroků bylo? Tvořili asi nejpodstatnější část ekonomiky Jihu, v celé Konfederaci tvořili otroci zhruba třetinu populace. V Jižní Karolíně a Mississippi dokonce tvořili víc než polovinu populace. Georgie, Alabama, Louisiana a Florida tuhle hranici dost pokoušely, otroci tvořili kolem 40-47% populace. Přitom majitelem 4 milionů otroků bylo jen 5 % (jak kde, kupříkladu v Jižní Karolíně měla otroka každá rodina) z populace 8 milionů bílých.

↗

Kromě bývalého hradního vicekancléře Petra Hájka se na svých fotkách chlubí vlajkou Konfederace i aktivista hnutí Islám v ČR nechceme Petr Hampl. Repro DR

Ano, i ostatní běloši byli závislí na otroctví, ale pokud se bavíme o obraně lidí na Jihu, nezapomínejme, že v první řadě šlo o hájení práva 5 % lidí na zotročení třetiny lidské populace v oblasti. To už tak romanticky nezní.

A tohle bylo jádro pudla. Konfederační bojová zástava a státní vlajka jsou symboly státu, jehož samotná existence byla motivována v první řadě udržením institutu otroctví. Vše ostatní je mýtus — „Lost Cause“ neexistuje.

A to přesto, že Unie federálně zakázala otroctví až v roce 1863, tedy uprostřed války. Proč? Protože ač Jih šel do války s prvořadým úmyslem udržet si instituci otroctví, Unie nutně do války nešla s prvořadým důvodem ji zrušit. Prvořadým důvodem bylo samotné oddělení států, které bylo protiústavní. Jižanské státy porušily ústavu, což Lincoln nemohl legitimizovat tím, že by vydal rozkaz k opuštění Fort Sumteru.

Na pevnost tak zaútočily první dělostřelci z jihu na rozkaz Davise a odstartovali tak občanskou válku. Jih porušil ústavu a zaútočil na sever, což byl akt zrady. A i tu vlajka ztělesňuje.

Nelze ale zapomínat ani na další skutečnosti. Po válce vzniknul na jihu nechvalně známý Ku-Klux Klan, který bojovou zástavu Konfederace velmi často používal. Dalších 150 let po porážce Konfederace se vlajka houfně objevovala na rasistických demonstracích, honosili se jí především odpůrci rasové rovnoprávnosti. Je spojená s lidmi, jako je George Wallace, a s celou kulturou bílé nadřazenosti. To bohužel její přítomnost na koncertech country zpěváků, domech Petra Hájka, Petra Hampla a všech ostatních „nejsem rasista, ale dávám tím najevo úctu k Jihu“ nijak nezachrání.

↗

Americký zpěvák Harry Belafonte smrká do vlajky Konfederace. Foto Facebook.com

Země gentlemanů

Je těžké o tom psát z pozice Čecha. Porážka byla pro velmi hrdý Jih těžkou ránou a ponížením. Pro místní bylo těžké vyrovnat se s náhlými změnami ve společnosti i s jejich ekonomickým dopadem. Chápu i potřebu uctít padlé.

Samy podobně těžké kapitoly vnímáme různě, ať jde o otázku bránění pohraničí, vyhnání sudetských Němců nebo celé období komunistické totality. Rozhodně nechci americký Jih, který sám mám rád, nějak lektorsky a blahosklonně poučovat. Z velké části proto, že chápu odpor vůči autoritám a vládě. Jižanská kultura je velmi romantická a sympatická.

Jenže je třeba se vždy konfrontovat s temnou stránkou své historie. A americký Jih tuhle konfrontaci oddaloval už příliš dlouho. Po 150 let vznikaly mýty o spravedlivé válce proti Unii, o vděčných otrocích, o úloze Jihu jako oběti, který jen bránil svoji svobodu s otroctvím v marginální roli.

Nelze dál ignorovat, co se stalo nejen před občanskou válkou, během ní ale i po ní. „Lost Cause“ je lež a sebeklam, který se uhnízdil tak hluboko v poražených Jižanech, že uraženou hrdost a pýchu přetavil do nenávisti vůči osvobozeným otrokům na více než sto let dopředu.

Jih má bezesporu mnoho důvodů, proč být hrdý. I čistě po vojenské stránce. Jižanské státy byly klíčové pro americké snažení během druhé světové války i ve válce za nezávislost. Nic z toho ale vojenská zástava Jihu neztělesňuje, protože tito muži umírali pod vlajkou Unie, nikoli Konfederace.

Občanská válka skončila prohrou Jihu a opětovným spojením Unie. Bylo to ale i vítězství otroků, na to nelze zapomínat.

Proto by na vládních budovách v Jižní Karolíně neměla vlát bojová zástava jihu nebo státní vlajka Konfederace: protože symbolizuje boj za udržení Afroameričanů v řetězu, zradu a další a další dekády nenávisti a násilí. A protože škodí jménu Jihu, který má mnoho jiných důvodů k hrdosti a lepší způsoby, jak to dát najevo.

Je to země nezlomných gentlemanů, cti a lidí s velkým a dobrým srdcem. Věřím tomu. A nejlíp dá tyto hodnoty najevo právě sundáním starých symbolů.

Protože právě tyto hodnoty v těžkých dobách, které ztělesňují například události ve Fergusonu a Charlestonu, Amerika potřebuje. A ne ty, které celý národ vehnaly do bratrovražedného souboje a útlaku.