Svoboda proti lidským právům?

Lidská práva jsou dnes posměšně nazývána humanrightismem a označována za levicový výmysl. Lidská a občanská práva skutečně jsou tématem autentické levice. Pozoruhodné je, že jsou tato v teorii zpochybňována a v praxi oklešťována ve jménu svobody.

Za komunistické éry jsme si stěžovali na masivní porušování lidských práv. Pokládali jsme režim za nesvobodný. Rádio Svobodná Evropa se věnovalo porušovaným právům občanů a dávalo prostor zdejším lidskoprávním iniciativám, pokud se jim dokumenty podařilo propašovat ven. Ústavní dokumenty demokratických států mluví jedním dechem o svobodách a právech. Česká Listina základních práv a svobod říká mj., že každý má právo na život (čl. 6,1); že osobní svoboda je zaručena (čl. 8,1); a že svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny (čl. 17,1). Téma lidských a občanských práv a téma svobod takto splývá. Až v poslední době se cosi změnilo. Krajní (podle vlastního vyjádření důsledná) pravice náhle přestala levici vyčítat porušování lidských práv. Došlo k propagandistickému obratu o sto osmdesát stupňů. Levicovou agendou se u nás v pojetí nejen hradní pravice stal tak řečený humanrightismus. Toto žonglování s pojmy by nás nemuselo tak překvapovat, protože z budov na pražském pahorku Opyši splývají k pospolitému lidu tady dole stále ještě ochotnému poslouchat poučení stárnoucího Profesora o tom, že například některé položky na jídelníčku jsou levicové, zatímco jiné, které hradnímu pánovi a prvnímu občanu Republiky více chutnají, jsou pravicové.

Pravice se nemýlí. Lidská a občanská práva jsou tématem autentické levice. Sociálně demokratické vlády kolem začátku minulého století a dál postupně prosadily nejen práva sociální (zakotvená v okleštěné verzi i našem ústavním pořádku), ale i práva ryze občanská, jako volební právo nezávislé na bohatství nebo rovnost mužů a žen před zákonem (v některých evropských prý svobodných zemích až od sedmdesátých let minulého století). Pravicový odstup od lidských práv nepřekvapuje. Vládní ideologický guru Roman Joch, pokud by se držel svých dřívějších veřejných vyjádření, může radit premiérovi, že všechna práva lze redukovat na právo vlastnit, že pravicoví džentlmeni mohou za jistých okolností nastolit autoritativní pravicový režim a že volební právo by mělo být podmíněno daněmi, ochotou mužů sloužit v armádě a ochotou žen rodit potomky.

Pozoruhodné je, že lidská práva jsou v teorii zpochybňována a v praxi oklešťována ve jménu svobody. Jednota tématu práv a svobod v kontrastu k režimům diktátorským, tyranským, despotickým a totalitním se rozpadla. Svobody prý ano, práva spíše ne. Zdání, že jde o rozdíl spíše terminologický, už neodpovídá pravdě. Mladé mozky se postavily do služeb archaické ideologie mimo jiné v uskupení, které si poněkud paradoxně říká Strana svobodných občanů.

Je nutno se blíže podívat, co se míní svobodou. To, co se v ústavních textech prolíná s právy, zřejmě ne. Nebo ne všechno z toho. Často se setkáváme s kritikou státu ve jménu takto pojaté svobody. To, co koná stát, samo o sobě, bez ohledu na způsob vzniku státních rozhodnutí, má směřovat proti svobodě. Státní mocenské centrum (parlament, vláda, soudy) prý člověka zotročuje. Je nutno usilovat o zeštíhlení státu. V dojemné shodě s komunistickou ideologií a praxí se stát omezuje ve jménu svobody. Komunisté nahradili svrchovanou státní moc mocí nikým nevolené a nikomu neodpovědné státostrany podpořené mimoprávní ozbrojenou složkou Lidových milicí. Parlament a vláda zcela otevřeně plnily stranická usnesení.

Pravicová verze útlého státu vyklízí prostor mocným ekonomickým subjektům a jejich soukromým armádám a policiím. Nedávno jsme byli téměř v přímém přenosu svědky pokusu o ovládnutí policie soukromou bezpečnostní agenturou. O něco dříve pozornost vzbudily přinejmenším mimoprávní praktiky jakési firemní policie ČEZu. Stát má orgány ustavené přece jen ještě stále do jisté míry pod vlivem voličů. Vyklizené pozice zaujímá moc nikým nevolená a nikomu neodpovědná.

Svobody se ve válce Severu proti Jihu dovolávala Konfederace. Hájila svobodu jižních států unie zachovávat bez ohledu na mocenské zásahy unie otrokářské pořádky. Hájila svou rasistickou svobodu proti demokratické státní moci a proti lidským a občanským právům amerických Černochů. Tady už historii sporu svobody a práv začínáme rozumět.

Ještě za života některých z nás se odehrála ukázka brutálního zásahu centrální státní moci proti svobodě jedné univerzity a jednoho ze států USA. Byla to slavná kauza Jamese Mereditha z let 1961 a 1962. Tento potomek amerických původních obyvatel a Afroameričanů, občanský aktivista pro rovná práva bez ohledu na rasu se odvážil zapsat na univerzitu státu Mississipi. Orgány školy i státu a také mnoho bílých studentů bránili Meredithovi chodit na přednášky. Prezident John F. Kennedy nasadil proti mississippské Národní gardě ozbrojenou složku federálního ministerstva spravedlnosti (U. S: Marshalls) s podporou armády. Ozbrojený střet stál dva lidi život a 188 osob bylo při střelbě zraněno. Právo studenta zapsat se a pak skutečně studovat bylo takto zajištěno.

Naši dnešní hradní a vládní obhájci svobodného občana proti ústavním právům by se asi už raději této tradice nedovolávali. Otevřeně rasističtí jsou jen ti nejodvážnější z nich, např. bývalá senátorka Liana Janáčková. Jen o málo chytřeji rasismus svůj zakrývají poslankyně za ODS Ivana Řápková proslavená rovněž fiktivním studiem práv v Plzni a bývalý předseda křesťanských demokratů a člen vlády Jiří Čunek.

Můžeme nadhodit myšlenkový experiment, který svobodu spojí s vlastnictvím. Svobodou byl v češtině původně člověk, který vlastnil pozemky tak, že nebyl závislý na vrchnosti. Později z toho vzniklo označení samotného vztahu k vrchnosti. Tuto svou moc nad kusem země všemi prostředky hájí dnešní obhájci svobody a popírači práv. Pathos svobody, jímž svůj boj ozdobují, vyčpěl. Ztratil věrohodnost. Jejich svoboda je asi tak věrohodná jako svoboda poskytnutá obyvatelům známého místa, na jehož bráně byl nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje). Až česká pravice jednou prosadí lágry na periferiích pro bezdomovce a nepřizpůsobivé, jak to nedávno se to navrhovalo, mohli by pro změnu u vchodu nechat umístit nápis Byznys osvobozuje.

Svoboda, která se nevylučuje s lidskými právy, se neredukuje na moc a bohatství, má jiný základ. Je jím neredukovatelné lidství. Fiktivní svobodu pomohl demaskovat svou geniální dialektikou pána a raba G. W. F. Hegel. Zotročující moc zotročuje svého držitele. Vlastní svobodu umožňuje pouze respekt ke svobodě jiných. Reálná svoboda se historicky prosazuje v konfliktu reálných zájmů, totiž v konfliktu člověka jako tvůrce hodnot s lidskou karikaturou držitelů moci.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

Decentně. Čtvrtek, 21.Července 2011, 11:28:1

Přiznávám se, že velice nerad se vyjadřuji ke svobodě, už proto, že jde o tak široký pojem, že si pod ním představuje skoro každý především to, co právě jemu nejvíc vyhovuje. Jestli vůbec mám nějaký názor, tak ten, že svoboda je tím skutečným opiem lidu. V určité dějinné fázi ho vždycky dostanou ovládaní v určité dávce, aby si neuvědomili, že jim byl sebrán do té doby alespoň formálně společný majetek, a tak místo něho dostali svobodu si nějaký nový zase vytvářet. Klasické bylo podle toho mustru poskytnutí svobody otrokům či nevolníkům.
Přes všechna odborná dělní svobody uznávám za skutečnou svobodu pouze svobodu ducha, čili tvorby. Jinak jde vždycky pouze o osvobození od cizí nadvlády, vlivu, či dokonce horších forem útlaku. Za největší problém reálné svobody považuji nemožnost určení jejího rozsahu pro jedince, protože ho může najít jenom řešením konfliktu zájmů. Přece nikdy předem nevím, kde začíná skutečný zájem jiného, dokud si to neověřím pokusem o uplatnění svého zájmu. Ergo kladívko. Svoboda v prostředí nerovných je zase tím opiem, kterým ohlupují mocní, vlivní, bohatí, úspěšní všechny ostatní.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.