Výtvarník Jiří David je znám svým odtažitým vztahem k pomníkům; říká, že jsou pro něj mrtvou záležitostí. Také poukazuje na okolnost, že povětšině politické či přepjatě společenské zadání snižuje jejich uměleckou hodnotu až k samotné nule, často až na hranici stupidity.

Buď bývají příliš patetické, heroické, vlastenecké, ideologizované, pitvorně realistické, nebo naopak příliš symbolické, obecné, nesmyslné, obskurní, posléze obsoletní, obstinační, trpící obstipací — domýšlím už za Jiřího Davida. Příkladem obstinačních pomníků bývají například současní Edvardové Benešové — vztyčení z politické umíněnosti, jaksi navzdory době.

Až na výjimky čas pomníkům škodí, vytrácí se význam i dobové souvislosti, hrubne prostředí a prostor, v němž pomník zdánlivě více zavazí, než prospívá. Na oblou leb těžko se upevňují telekomunikační antény, ostatně památkáři to zpravidla, pokud nejsou zkorumpováni, ani nepovolují.

Na druhé straně v podstatě všechny pomníky, kterým se souběhem okolností podařilo překonat onu mez stupidity, začínají být po letech objevné, dojemné, inspirující pro hledání původních či nových souvislostí, takže začínáme oceňovat jejich statečnost, s níž vzdorují nejen povětrnostním, ale zejména společenským a politickým vlivům.

Ačkoli při svém vzniku vskutku nebyly téměř ničím nadány, přesto po stu letech nabudou na kvalitě tím, jak oddaně setrvávají na svém, nenechaly se vychýlit novými idejemi, čelily všem společenským a politickým proměnám trpělivě snášejíce zavržení, a navzdory své pomníkovitosti i to nejhorší - a to je zapomnění.

Takové blbé pomníky, jež by Jiří David jistě spravedlivě a nemilosrdně rozmetal jedinou trefně vyslovenou větou, začnou nám být statečnými ochránci veřejného prostoru, dávají mu identitu a kupodivu i ducha, kterého asi nikdy neměly, takže my na ně můžeme pohlížet jako na docela krásné. Jako na menhir stálosti, jehož význam se ale musí luštit. Právě tyhle pomníky mám nejraději.

Což je například v Praze na Karlově náměstí pomník cestovatele a botanika, jehož jméno vždycky zapomenu. Na druhé straně si neumím představit, že výše uvedenou proměnou projde i Pattonův pomník v Dýšině, ten bych doporučoval ve značně zkráceném čase metamorfovat nejlépe do osvědčené podoby Spejbla a Hurvínka podle Josefa Skupy. Tam by dále stáli před školou jako Patton, ale děti by je měly rády a nebály by se jich jako hrůzného Pattona, přestože je to uctívaný hrdina.

Kdyby Jiří David nebyl tak pyšný na svůj pohled pomníkově odsudečný, musel by uznat, že jeden velmi krásný pomník v Praze v posledních letech přibyl — pomník bratrům Čapkům na Náměstí Míru od Gustava Opočenského. Mám rád i velmi zachmuřené Masaryky a Bedřichy Smetany, zvláště toho úplně nejzachmuřenějšího v Poděbradech, připomínajícího básníka Pavla Šruta, od sochaře Josefa Wagnera.

No a teď čerstvě přibyl v Praze u Goetheho institutu, poblíže Národního divadla ještě jeden znamenitý pomník — a to přímo od Jiřího Davida, čímž se ve své antipomníkovské pýše jistě cítí dotčen. Polehčující okolností budiž to, že zásluhu na znamenitosti pomníku Johannu Wolfgangu Goethovi, vztyčenému k pětadvacátému výročí vzniku německého kulturního centra Goetheho-Institutu v Praze, má jen poloviční.

Fundamentem pomníku je sokl původního Goethova pomníku v Karlových Varech. Ten byl odhalen v roce 1883 a stál v centru města před Grandhotelem Pupp. Klasickou bustu vytvořil sochař Adolf von Donndorf ze Stuttgartu. Po 2. světové válce silná protiněmecká nálada — zejména v Sudetech — postihovala i antifašistické Němce a rovněž stírala německé kulturní vlivy, takže odstraněn musel být i Goethe. Jeho busta skončila v depozitáři městského muzea, mramorový sokl zmizel jako součást zásypu některého z kráterů po bombardování.

Začátkem padesátých let byla Goethova busta posazena na nový (jednoduchý) sokl a umístěna na odlehlé místo tehdejší Puškinovy stezky (dnes Goethovy). O původním soklu nikdo nevěděl. Až nedávno na něj náhodou narazil bagrista při stavbě parkoviště. (Viz článek Marie Frajtové „Lekce Goethe“ v magazínu Lidových novin ze 16. 10. 2015.)

Goethe-Institut vyřídil s Karlovými Vary zápůjčku soklu na jeden rok a pověřil Jiřího Davida, no aby s tím něco udělal. David postavil na sokl stavební kolečko do svislé polohy, v němž je navzdory gravitaci umě nakupen, navrstven jakýsi civilizační odpad — zbytky počítačů, cédéčka, injekční stříkačky, vajgly, staré noviny a ohořelá plátna, platební karty a různé smetí, z něhož zjevně vyčnívají tři svazky Goethových spisů. Ne-pomníku (podle Davida) se říká „bordel v kolečku“. Sám David podotýká, že pro něj „je to jakýsi pouliční Charón, který veze naši realitu do zásvětí, je v tom ten zmar, vanitas“.

Což se dostává do zvláštního kontrastu s historií i s podobou neorenesančního, velmi zdobného goethovského mramorového soklu. Čas ho jistě poněkud odral, už když stál na původním místě. Strašlivé vrypy a jizvy na něm můžeme číst z doby, kdy ho uvrhli do kráteru. Nejčerstvější šrámy, které mu nedávno učinil bagr, odhalují bělostné krystalky mramoru, svítící novotou. Přes všechno toto utrpení můžeme na soklu zřetelně číst „Goethe“. To je sokl kulturní stálosti a naděje, jejž do této podoby sochařsky opracoval sám nemilosrdný osud.

V kontrastu s „bordelem v kolečku“ (čti s bordelem v hlavě) Jiří David vytvořil pomník „o tom, co zbylo“. Tak mimoděk překročil onen práh pomníkovské stupidity a rovnou Goetha vystavit jako menhir stálosti, který — máme-li mu porozumět — musíme trpělivě luštit. Vynajít si jeho krásu. Oba artefakty se vzájemně posilují: díky soklu náš bordel v hlavě může získat ducha, a díky tomu bordelu jsme schopni rozpoznat, v čem tkví zjizvená krása soklu.

Vím, že se to Jiřímu Davidovi bude tuze nelíbit, ale přimlouval bych se, aby jeho ne-pomník se stal v Praze trvalým pomníkem. Abychom viděli, co nám v našem kolečku nakonec zbude.

Na malé cedulce na římse soklu můžeme číst: „Nemusíme navštívit blázinec, abychom našli duševně choré: naše planeta je psychiatrickou léčebnou univerza.“