Zúčastnila jsem se slavnosti sklizně jablek (jabkobraní to nazvali) v kraji, kde to dobře znám, žijí tam moji přátelé. Když jsem šla od vlaku tam, kde se slavnost konala, míjela jsem známá místa a hlavou mi šly staré vzpomínky a asociace. Kdysi jsem tu bývala často, dnes už jen tak jednou za rok.

U rybníka, kde se cesty rozvětvují, jsem si připomněla, jak jsme se v něm kdysi koupali a naše dospívající děti tam tajně unikaly na diskotéky, zatímco my rodiče jsme chodili spíš na country bál, obojí se pořádalo v hospodě na břehu. Dnes — a už mnoho let — je rybník úplně zarostlý sinicí. Na jeho břehu stojí dřevěné chatky, byl tam vždycky autokemping. A na budově hospody, kde hospoda už není, je napsáno Ubytovna. Na teráskách chatek visí sušící se prádlo, říkám si, kdo asi bydlí v ubytovně složené z kempingových chatek? Počátkem října?

Podél silnice se táhne jablečný sad, nádherný pohled na veliká, ve všech odstínech červené a žluté vybarvená jablka, stromy jsou vyšlechtěné a přistřižené tak, aby bylo možno z nich plody sklízet ze země. Já ale pamatuju jiný obraz — v adventě jsem tudy šla kolem sadu, v němž na jednotlivých jablkách byly čepičky sněhu, sad stál nesklizen, a potom, o dva roky později, jsem viděla buldozer, jak stromy vytrhává ze země a hrne před sebou na gigantickou hromadu.

Jablek v obchodech neubylo, jen pro plody z tohoto sadu nebyl odbyt, tehdy, no ano, se položila Marila Rokycany, konzervárna, za niž jsme dokonce v kupónové privatizaci utratili nějaké body, ještě jsme nebyli v Evropské unii, jablek v obchodech bylo pořád dost, i moštu v krabicích, ale pro plody těchto sadů nebylo na trhu místo a v potravinářství odbyt.