Zúčastnila jsem se slavnosti sklizně jablek (jabkobraní to nazvali) v kraji, kde to dobře znám, žijí tam moji přátelé. Když jsem šla od vlaku tam, kde se slavnost konala, míjela jsem známá místa a hlavou mi šly staré vzpomínky a asociace. Kdysi jsem tu bývala často, dnes už jen tak jednou za rok.

U rybníka, kde se cesty rozvětvují, jsem si připomněla, jak jsme se v něm kdysi koupali a naše dospívající děti tam tajně unikaly na diskotéky, zatímco my rodiče jsme chodili spíš na country bál, obojí se pořádalo v hospodě na břehu. Dnes — a už mnoho let — je rybník úplně zarostlý sinicí. Na jeho břehu stojí dřevěné chatky, byl tam vždycky autokemping. A na budově hospody, kde hospoda už není, je napsáno Ubytovna. Na teráskách chatek visí sušící se prádlo, říkám si, kdo asi bydlí v ubytovně složené z kempingových chatek? Počátkem října?

Podél silnice se táhne jablečný sad, nádherný pohled na veliká, ve všech odstínech červené a žluté vybarvená jablka, stromy jsou vyšlechtěné a přistřižené tak, aby bylo možno z nich plody sklízet ze země. Já ale pamatuju jiný obraz — v adventě jsem tudy šla kolem sadu, v němž na jednotlivých jablkách byly čepičky sněhu, sad stál nesklizen, a potom, o dva roky později, jsem viděla buldozer, jak stromy vytrhává ze země a hrne před sebou na gigantickou hromadu.

Jablek v obchodech neubylo, jen pro plody z tohoto sadu nebyl odbyt, tehdy, no ano, se položila Marila Rokycany, konzervárna, za niž jsme dokonce v kupónové privatizaci utratili nějaké body, ještě jsme nebyli v Evropské unii, jablek v obchodech bylo pořád dost, i moštu v krabicích, ale pro plody těchto sadů nebylo na trhu místo a v potravinářství odbyt.

Teď mě napadá, že když se ve stejné době zavíraly továrny, cítili jsme to jako něco nepatřičného, co nás přijde draho, ale nejen to, připadalo nám, že se tím dehonestuje úctyhodný národní výkon a — jak to nazvat — popírá nějaká hospodářská identita, tradice. Pokud jde o zemědělství, mám dojem, že jsme mnohem snáz přistoupili na to, že u nás klidně nemusíme pěstovat nic, když si všechno můžeme levně koupit. Ale že prostě nemůže být levnější dovézt jablka z Portugalska než si pro ně dojet do středních Čech nás (a myslím hlavně městské lidi, pro něž se píšou noviny a kteří tvoří nejsilnější hlas lidu) netrápilo.

Než ale dojdu k rybníku, jdu od vlaku kolem zrušeného koupaliště. To přece taky ještě pamatuju v provozu, rybník jsme měli blíž, ale i na tom koupališti jsme s dětmi mnohokrát byli. Kdy ho místní Sokol zavřel, si už nepamatuju, ale v českých maloměstech se to stalo leckde a paradoxně v době, kdy přírodní rybníky jeden za druhým začaly zarůstat tou divnou zelenou hmotou, která z nich nejde nijak odstranit.

Hygienické nároky na veřejné koupaliště asi připadaly městským radnicím příliš vysoké (a vysoké asi byly), kromě toho se zdálo, že každý v létě přece chce jet aspoň do Chorvatska (ne-li do Egypta) a velikou atrakcí se staly (na provoz i při vstupu) příšerně drahé akvaparky. Kdekdo, zpracován reklamou Mountfiledu, si pořídil na zahradu bazén — tedy kdekdo, kdo má zahradu. Ale po obvodu města, kam jedu vlakem cestou na jabkobraní, stojí panelová sídliště — jako ostatně na okrajích všech našich měst.

Minu rybník a jdu kolem sadu, který je znovu vysázen novými, asi ušlechtilejšími odrůdami, vidím velikánskou zpracovatelskou halu, kde se nejen lisuje mošt, ale i nechává kvasit cider, který zčistajasna v posledních dvou letech přišel do módy, a zdá se mi, že plocha sadů se rozšířila. V jednom stánku jsou k mání jablka zabalená ve fólii na tácku i v lísce, tak, jak si je můžeme koupit v supermarketu — aha, takže i tohle už tady dovedou.

↗

Jablek v obchodech neubylo, jen pro plody z tohoto sadu nebyl odbyt, tehdy, no ano, se položila Marila Rokycany, konzervárna, ještě jsme nebyli v Evropské unii, jablek v obchodech bylo pořád dost, i moštu v krabicích, ale pro plody těchto sadů nebylo na trhu místo a v potravinářství odbyt. Repro DR

Myslím ještě na to koupaliště, kterému na první pohled nic nechybí a je, prázdné, umístěno vedle pěkné aleje podél místní říčky. Po létě, jako bylo tohle, se možná postoj místních lidí ke koupališti změnil, koneckonců po návratu z práce si nazaskočím k Jadranu, v bazénu na zahradě si člověk nezaplave a babičky, mající na starosti o prázdninách vnuky, nemají na to, být s nimi denně v akvaparku (ostatně museli by jet do krajského města).

A proti vodě v rybníce se voda v koupališti dá přece jen hygienicky sledovat a upravovat, aby byla zdravotně nezávadná. Návštěvy koupaliště ostatně podporují komunitní život, děti si spolu hrají, dospělí se dají do řeči. Tak, jako na slavnosti jabkobraní.

A ta se vydařila, bylo krásně a lidé se rádi sešli na pěkném místě. Vůbec to nebylo komerční, byť něco dobrého k jídlu pro děti i dospělé tam bylo. Ostatně — ty jablečné sady jsou tak obrovské, že jejich majitel vůbec nemá zapotřebí jablka někde u stánku prodávat, může si klidně dovolit jich rozdat třeba metrák nebo dva.

Zpátky na vlak jsem šla trochu jinou cestou mezi nekonečnými sady a z vrat moštárny vycházeli česači a konzervárenští dělníci obojího pohlaví. Seběhla jsem za nimi strání na hráz rybníka a v tom jsem pochopila, kdo bydlí v ubytovně tvořené chatkami. Na každé z dřevěných terásek před vchodem viselo na šňůře pestrobarevné prádlo. Ti lidé mluvili ukrajinsky, jak asi už tušíte, a mně se zase rozběhl řetěz asociací. Vzpomněla jsem si, jak jsme na stráních v okolí města Užhorodu viděli nekonečné jabloňové sady, které někdo spálil. Na stromech byla zralá upečená jablka a všude se táhl hnusný pach spáleniště.

Všechno se musí napřed zničit, aby se to pak mohlo znovu založit — taková jsou „pravidla moštárny“. Jsou to pravidla možná ekonomická, s dobrým hospodařením to nemá nic společného a průvodním jevem je cosi, co vypadá jako apokalypsa.