Chci přispět X

Spatřit ledňáčka

Na jižní Moravě žijí krásní modří ledňáčci. A žije tam také jeden fenomenální fotograf – lovec těchto modrých záblesků nad Dyjí. Zuzana Vlasatá se s ním setkala a nechala si vyprávět velké věci nejen o tom, jak dokáže ledňáček umlátit rybičku a nakrmit samičku.

Zuzka_7g_cb

Zuzana Vlasatá

03.05.2015 08:00

Na břehu řeky stojí muž v zeleném, kolem krku dalekohled. Má živé laskavé oči, tmavé kučeravé vlasy a hovoří měkce, dlouze, zpěvně a spisovně – slovácky. Jmenuje se Jan Halady, žije v Břeclavi, je mu čtyřicet osm let a už přes tři dekády se specializuje na fotografování ledňáčků.

„Pojďte se podívat, rychle, zrovna tady jeden sedí,“ přiloží si k očím dalekohled, chvíli pozoruje místo na opačném břehu, krabatí při tom čelo: „Ne, tak už je zas pryč, opičák. Ale když tady budeme chvíli stát, určitě ho uvidíme, vrátí se. Má tam noru.“ Ano, noru, ledňáčci si je hloubí do kolmých břehů kolem vody.

Jsem tady proto, abych poprvé v životě spatřila ledňáčka na vlastní oči. Do přírody chodím celkem často, občas i do míst, kde žijí, ale nikdy se mi nepoštěstilo. Už to skoro vypadá, že se mi vyhýbají.

Vím dobře, jak ledňáček vypadá. Prostudovala jsem asi stovky jejich fotek a jednou si ho při tom i namalovala akvarelkami – ne, že by mi to kdoví jak šlo, ale je to dobrý způsob, jak si všimnout detailů na jeho tělíčku. Fascinuje mě. Těším se z představy, že v našich krajích žije tak pestrobarevný ptáček, navíc roztomilý do té míry, že si jako jeden z mála vysloužil jméno ve formě zdrobněliny.

A vůbec mi nevadí, že se před lidmi nenaparuje a neukazuje svůj půvab pyšně na odiv. Jeho divokost a plachost je mi sympatická. Ale už by se mi konečně mohl ukázat!

Modrý život
Stojíme u slepého ramena Dyje. Dříve přirozeně meandrující řeka byla v padesátých letech narovnána a toto místo z ní bylo „odříznuto“. Na hlavní tok se napojuje jen malými kanálky. Smutný příběh.

Ale i tak je zde krásně. Kousek za protějším břehem začíná zámecký lesopark Lednicko-valtického areálu. Nad hlavami nám střídavě prolétají čápi, volavky a kormoráni. Kdybych byla pták, taky si k žití vyberu toto místo.

Je půlka dubna a u většiny ledňáčků skončily zásnuby. „Teď sedí na vajíčkách a ti nejrychlejší už mohou v příznivém roce krmit i mláďátka,“ vypráví Jan Halady.

Ledňáčci tvoří páry jen na hnízdní sezónu – tedy zhruba do září. Nezůstávají spolu celý život, každý rok si hledají partnera nanovo. Během jedné sezóny zpravidla zahnízdí dvakrát, výjimečně i čtyřikrát.

Foto Jan Halady

Nejčastěji mají v jednom „vrhu“ sedm mláďat, někdy třeba ale jen dvě. Může se stát, že jeden sameček hnízdí se dvěma samičkami naráz, ale vyskytly se prý i případy jedné samičky se dvěma samečky.

„V sezení na vajíčkách se střídají. V noci sedí samička. Sameček jí při střídání přinese rybičku. Ona sama mu rybičky nenosí, pouze pískne u nory a vystřídají se. Postupně pak přebere zodpovědnost za mláďata samaček a samička odlétne zakládat nové hnízdo. Jednou jsem také pozoroval samečka, který nesl samičce rybičku, ta odmítla, tak letěl přes řeku krmit mláďata v jiné noře. Jsou ale také případy, kdy se oba starají o mláďátka rovným dílem,“ dozvídám se od zkušeného znalce modrých ptáčků.

Ledňáček je skvělý lovec. Sám měří asi šestnáct centimetrů, ale troufne si i na dvanácticentimetrovou rybku – vranku, pstruha, štičku, tlouště. Rychle vlítne do vody, popadne ji zobákem a honem ven. Úspěšný bývá zhruba při každém druhém až pátém pokusu. Ulovenou rybičku pak rychlými pohyby „umlátí“ o kámen nebo větev. Příroda…

Mladým ledňáčkům trvá pětadvacet až sedmadvacet dní, než vyletí z nory. Mohou také vylétávat postupně podle toho, jak se vyklubala. Poslední mládě třeba až druhý třetí den po tom prvním.

Na místě, kde se narodili, ledňáčci nijak nelpí a rychle táhnout do světa. „Zdejší mláďata příští rok téměř zaručeně zahnízdí jinde. Půjdou klidně do Německa, do Polska nebo jiné části republiky. Potulují se po Evropě. Někteří letí přezimovat do Francie, Itálie, Španělska, Portugalska. Český ledňáček byl jednou hlášen dokonce i ze Sicílie ,“ popisuje Jan Halady.

Ti, kteří se rozhodnou strávit zimu v našich končinách, ovšem riskují nerovný boj s tvrdými mrazy. Při velmi nízkých teplotách ledňáčkům začne na hrudi a na ocásku narůstat tíživá ledová krusta. Zesláblé ptáčky pak uloví třeba kočka nebo jimi vezme za vděk i hladová volavka.

Poprvé
„Jako malí kluci jsme s bráchou chodili na vycházky do přírody kolem Břeclavi. Tu a tam jsme zahlédli ledňáčka. Brácha byl ostražitý, viděl je častěji, já jsem vždycky chvilku hledal…,“ vzpomíná Jan Halady.

S fotografováním začal někdy ve třinácti letech. „To si uděláte takovou budku, sedíte schovaní pod plachtou, čekáte. A tehdy se stalo, že ke mně přiletěl ledňáček. Sedl si asi metr ode mě. Pamatuji si, že mi bušilo srdce, jako bych se něčeho strašně leknul. Projelo to celým tělem. Ruce roztřesené. Seděl tam chviličku. Taky jsem si ho cvaknul. Skoro na té fotce není vidět, ale i tak je krásná, protože je první,“ líčí s ještě stále zjevným vzrušením v hlase Jan Halady svůj první velký zážitek.

Fotil prý tenkrát zenitem na černobílý film. Vyhledával klidná opuštěná místa. Prodíral se trním. Svůj první úkryt stavěl v dešti, aby snížil šanci, že jej při tom někdo uvidí.

Jan Halady v akci. Foto archiv Jana Haladyho

Unikátní fotografie ledňáčků jej po nějaký čas i živily. „Ale to už je pryč. S nástupem digitálu se to změnilo. Udělat špičkový záběr stojí opravdu hodně hodně úsilí. Když si to spočítáte kolem a kolem, nad jedním luxusním záběrem strávíte tři čtyři týdny. Aby vás to uživilo, musel by vám za ten záběr někdo zaplatit patnáct dvacet tisíc. Kdo vám to dnes dá?“ ptá se řečnicky člověk, který měl fotoreportáž i v časopise National Geographic.

Abych to ale příliš nenatahovala. „Svého“ prvního ledňáčka jsem se během setkání s Janem Haladym dočkala i já. Najednou tam byl. Ozvalo se pronikavé písknutí a objevil se modrý blesk asi metr nad hladinou. Pozorovali jsme dráhu jeho letu asi padesát metrů, než zaletěl k břehu. Samozřejmě mě polila radost a nadšení.

Aby se z nich nestali bezdomovci
Co jsem se jednu slunnou neděli v půlce dubna u zaslepeného ramene Dyje dozvěděla o životě ledňáčků, můj vztah k nim samozřejmě prohloubilo. Zaujalo mě, jak žijí. Jak jsou obratní a činorodí, oslnivě krásní a přitom nenápadní.

Zaujal mě také způsob, jakým se jim v této lokalitě snaží pan Halady pomáhat. Popisuje mi při tom problémy, k nimž vedlo to, že je zdejší rameno řeky zaslepené: „Myslím, že tady ledňáčků ubývá. Místa, která bývala obsazená, už obsazená nejsou. Neobnovují se se záplavami. U meandrující řeky pracuje síla vody v zákrutu. Na jedné straně se břeh zanáší a na druhé podemílá, vymílá . Co se v zákrutu utrhne, odplave s proudem. Ale tady to voda neodnese a nikdo to neodklidí,“ vysvětluje. Kolmé břehy tak na mnoha místech postupně zanikají.

Foto Jan Halady

Aby ledňáčkům zanikající příležitosti vynahradil, začal pro ně Jan Halady budovat umělé nory. „Od těch přirozených je nerozpoznáte. Je to taková betonová rourka zakončená komůrkou o průměru sedmnáct dvacet centimetrů, kterou zapustím do břehu,“ říká. Ledňáčkům, těm malým modrým opičákům, se prý líbí více než nory přirozené, protože se do nich mohou nastěhovat více méně bez práce.

Jan Halady zkrátka ledňáčky zná a v jejich focení dosáhl skutečného mistrovství – ostatně každému doporučuji, aby se o tom přesvědčil v knize Drahokam nad Dyjí, kterou vloni vydal. V záplavě všech starostí dnešního světa je osvěžující ponořit se v přítomnosti zkušeného průvodce do života malých modrých lovců.

Než se rozloučíme, zadoufá, že třeba zas jednou lidé vrátí řeku do původního stavu. Zamýšlíme se společně i nad tím, jak rychle by se jihomoravská lužní divočina vzpamatovala i tam, kde ji zaplavily Novomlýnské nádrže. Kdybychom je vypustili... Písk, prosviští modrý blesk.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.