Už 20. září čekají Řecko nové parlamentní volby. Jak se ukázalo po posledních volbách letos v lednu, kdy se k vládní moci dostala Syriza, berou Řekové volby vážně, stejně jako referendum. Hlasování občanů považují lidé v Řecku za rozhodující vyjádření vůle lidu.

Není to jen proto, že Řecko je světovou kolébkou demokracie a její význam je tam tedy uznávaným historickým dědictvím. Společenský vývoj posledních let vlastně formoval opoziční a od letošního ledna vládnoucí stranu Syriza právě tak, že musí demokracii důsledně ctít, aby politicky přežila. To právě neplatilo v případě konzervativní Nové demokracie (rozvětvené dynastie rodiny Karamanlisových) a Panhelénského socialistického hnutí Pasok (třígenerační vládnoucí dynastie Papandreových), z hlediska Syrizy a evropské kulturní levice hnutí zrovna tak pravicového, nebo aspoň „komotrovského“, jako je Karamanlisova strana.

Nová demokracie a PASOK se od pádu diktatury plukovníků v roce 1974 střídaly u vlády. Od roku 2012, když se od nich stále znechucenější voliči většinou odvrátili, se dokonce pokoušely vládnout spolu. Ani tehdy však neuspěly. Paralela mezi dvojicí řeckých stran a českými politickými blíženci ODS a ČSSD je očividná.

Nespokojenost řeckých občanů s vládnoucími stranami rostla pomalu. Ale již v květnu 2014 získal Manolis Glezos ve volbách do Evropského parlamentu více než 440 tisíc preferenčních hlasů, což byl jedinečný úspěch Syrizy, za niž kandidoval. Ano, celoživotní komunista Glezos byl zvolen za Syrizu, s níž se ztotožnil, a ne za komunistickou stranu, která navrhovala a navrhuje návrat k drachmě a vystoupení Řecka z eurozóny a také z EU. Z parlamentních stran se v tom shodují řečtí komunisté jen s krajně pravicovým (fašistickým) Zlatým úsvitem.

Manolis Glezos je evropskou legendou, dlouhá desetiletí se děti v evropských školách v dětství učili, že v květnu 1941, za italsko-německé okupace, měsíc po obsazení země německým vojskem, vylezl na Akropolis a strhl z ní nacistickou vlajku. Ve středu bude Manolisi Glezosovi 93 let, loni a letos byl nejstarším poslancem Evropského parlamentu. Tuhý kořínek mají v Řecku jak antiautoritářský komunismus, pokud ho chápeme jako výzvu k osvobození člověka, tak demokracie, tedy vlády svobodného lidu (a vlády ve prospěch emancipovaného člověka).

Po diktaturách přišel klientelismus

České stranicko-mocenské poměry, kdy se posledních dvacet let o moc hrdlí ODS a ČSSD. Občas se ale o ni také bratrsky dělí a někdy se na ní spolu podílejí. Dnes je to už méně časté, ale stále se to vyskytuje hlavně v krajích a na radnicích. Těch řeckých čtyřicet let to připomíná. Podoba je i v takovém detailu, že i v České republice si „lídři“ těchto dvou stran-blíženců, Mirek Topolánek a Jiří Paroubek (nestydatě jako jednotlivci, zřejmě jako „vůdci“ svých stran bez ohledu na to, že to ústava a zákony neumožňovaly) na jaře 2009 podle osobního uvážení rozdělili křesla přechodné, „úřednické“ vlády Jana Fischera, aniž měl Fischer větší vliv na obsazení funkcí ve vládě. Kde byli novináři v roli hlídacího psa?

Až do letošních lednových voleb se vládnoucí strany v Řecku nechtěly vzdávat ničeho, co jim skýtalo moc nad společností a co samy demagogicky označovaly za prvky sociálního státu. Klientelistické poměry, kombinované dalšími, novými zahraničními půjčkami, tam ale dále zatěžovaly státní rozpočet a vedly k postupnému hospodářskému úpadku.

I Česká republika, jež už čtvrt století klopotně překonává dědictví státního socialismu, stále nemá zákony, které by korupci, klientelismus a daňové úniky omezily — tedy zákony o financování politických stran a volebních kampaní, o regulaci a o otevřenosti lobbingu, o majetkových přiznáních úředních osob ve veřejných funkcích, o zrušení anonymních akcí, o povinnosti zveřejňování smluv na internetu a o elektronické evidenci tržeb. Upozorňuje na to iniciativa Rekonstrukce státu, která se utvořila kolem Transparency International. I léta přijímaný a odmítaný služební zákon byl jen kompromisem, ČSSD se tvářila, že „musela“ ustoupit pravicové opozici, i když má poslanců vládní koalice ke schválení zákona dost. Spíše to ale udělalo dobře stále početné, kmotrovsko-klientelistické části ČSSD

Lidé u moci zařizovali v Řecku sociálním a profesním skupinám a oblíbeným jedincům prebendy a trafiky. Dále se rozšířily nepotismus a korupce. Panovala svévole při obsazování veřejných funkcí i při zadávání zakázek na služby či dodávané zboží. Nevybíraly se daně aani poplatky. Ani tržby se povinně neevidovaly elektronicky.

Klientelismus bujel i v kulisách vzpomínek na spartskou oligarchii a byzantskou despocii a v kontextu pravoslavných tradic, tedy při pohledu z jiných částí Evropy až orientálně okázale a přesložitě. Za půl roku své vlády dokázala Syriza napravit jen málo z nemocí, jimiž řecká společnost chronicky trpí. Zrušila alespoň záchytná střediska, v nichž řecký stát v rozporu s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod věznil bez obvinění z trestného činu migrující běžence.

Připomeňme si ještě, že klientelismus v České republice nahradil státněsocialistickou diktaturu a státní dirigismus, zatímco v Řecku střídal diktaturu plukovníků. Samotné slovo klientelismus bylo ještě koncem 90. let v češtině neznámým pojmem, stejně jako třeba xenofobie nebo anticiganismus. V Řecku se k tomu všemu ještě lhalo, nejvíc před rokem 1981, kdy zemi za svého člena přijímala EU a kdy byla u moci konzervativní Nová demokracie. Lhalo se ale i před vstupem Řecka do eurozóny v roce 2011, kdy vládli socialisté. K předstírání a k zapírání evropským partnerům a veřejnosti měla při přístupových jednáních o členství v EU sklony i část české vládní moci, kterou tvořila ČSSD, ale na rozdíl od Řecka vynikali v českých zemích v lakování na růžovo spíše úředníci a diplomaté než politici. V Řecku se ale podvádělo, jak se v posledních letech stále více ukazovalo, mnohem víc než u nás.