Řecké a české strany-blíženci

Srovnání českých a řeckých politických stran, ODS a ČSSD respektive konzervativní Nové demokracie a socialistického PASOK, a také analýzu role nové strany Syriza před nastávajícími parlamentními volbami v Řecku nabízí Petr Uhl.

Už 20. září čekají Řecko nové parlamentní volby. Jak se ukázalo po posledních volbách letos v lednu, kdy se k vládní moci dostala Syriza, berou Řekové volby vážně, stejně jako referendum. Hlasování občanů považují lidé v Řecku za rozhodující vyjádření vůle lidu.

Není to jen proto, že Řecko je světovou kolébkou demokracie a její význam je tam tedy uznávaným historickým dědictvím. Společenský vývoj posledních let vlastně formoval opoziční a od letošního ledna vládnoucí stranu Syriza právě tak, že musí demokracii důsledně ctít, aby politicky přežila. To právě neplatilo v případě konzervativní Nové demokracie (rozvětvené dynastie rodiny Karamanlisových) a Panhelénského socialistického hnutí Pasok (třígenerační vládnoucí dynastie Papandreových), z hlediska Syrizy a evropské kulturní levice hnutí zrovna tak pravicového, nebo aspoň „komotrovského“, jako je Karamanlisova strana.

Nová demokracie a PASOK se od pádu diktatury plukovníků v roce 1974 střídaly u vlády. Od roku 2012, když se od nich stále znechucenější voliči většinou odvrátili, se dokonce pokoušely vládnout spolu. Ani tehdy však neuspěly. Paralela mezi dvojicí řeckých stran a českými politickými blíženci ODS a ČSSD je očividná.

Nespokojenost řeckých občanů s vládnoucími stranami rostla pomalu. Ale již v květnu 2014 získal Manolis Glezos ve volbách do Evropského parlamentu více než 440 tisíc preferenčních hlasů, což byl jedinečný úspěch Syrizy, za niž kandidoval. Ano, celoživotní komunista Glezos byl zvolen za Syrizu, s níž se ztotožnil, a ne za komunistickou stranu, která navrhovala a navrhuje návrat k drachmě a vystoupení Řecka z eurozóny a také z EU. Z parlamentních stran se v tom shodují řečtí komunisté jen s krajně pravicovým (fašistickým) Zlatým úsvitem.

Manolis Glezos je evropskou legendou, dlouhá desetiletí se děti v evropských školách v dětství učili, že v květnu 1941, za italsko-německé okupace, měsíc po obsazení země německým vojskem, vylezl na Akropolis a strhl z ní nacistickou vlajku. Ve středu bude Manolisi Glezosovi 93 let, loni a letos byl nejstarším poslancem Evropského parlamentu. Tuhý kořínek mají v Řecku jak antiautoritářský komunismus, pokud ho chápeme jako výzvu k osvobození člověka, tak demokracie, tedy vlády svobodného lidu (a vlády ve prospěch emancipovaného člověka).

Po diktaturách přišel klientelismus
České stranicko-mocenské poměry, kdy se posledních dvacet let o moc hrdlí ODS a ČSSD. Občas se ale o ni také bratrsky dělí a někdy se na ní spolu podílejí. Dnes je to už méně časté, ale stále se to vyskytuje hlavně v krajích a na radnicích. Těch řeckých čtyřicet let to připomíná. Podoba je i v takovém detailu, že i v České republice si „lídři“ těchto dvou stran-blíženců, Mirek Topolánek a Jiří Paroubek (nestydatě jako jednotlivci, zřejmě jako „vůdci“ svých stran bez ohledu na to, že to ústava a zákony neumožňovaly) na jaře 2009 podle osobního uvážení rozdělili křesla přechodné, „úřednické“ vlády Jana Fischera, aniž měl Fischer větší vliv na obsazení funkcí ve vládě. Kde byli novináři v roli hlídacího psa?

Až do letošních lednových voleb se vládnoucí strany v Řecku nechtěly vzdávat ničeho, co jim skýtalo moc nad společností a co samy demagogicky označovaly za prvky sociálního státu. Klientelistické poměry, kombinované dalšími, novými zahraničními půjčkami, tam ale dále zatěžovaly státní rozpočet a vedly k postupnému hospodářskému úpadku.

I Česká republika, jež už čtvrt století klopotně překonává dědictví státního socialismu, stále nemá zákony, které by korupci, klientelismus a daňové úniky omezily – tedy zákony o financování politických stran a volebních kampaní, o regulaci a o otevřenosti lobbingu, o majetkových přiznáních úředních osob ve veřejných funkcích, o zrušení anonymních akcí, o povinnosti zveřejňování smluv na internetu a o elektronické evidenci tržeb. Upozorňuje na to iniciativa Rekonstrukce státu, která se utvořila kolem Transparency International. I léta přijímaný a odmítaný služební zákon byl jen kompromisem, ČSSD se tvářila, že „musela“ ustoupit pravicové opozici, i když má poslanců vládní koalice ke schválení zákona dost. Spíše to ale udělalo dobře stále početné, kmotrovsko-klientelistické části ČSSD
Lidé u moci zařizovali v Řecku sociálním a profesním skupinám a oblíbeným jedincům prebendy a trafiky. Dále se rozšířily nepotismus a korupce. Panovala svévole při obsazování veřejných funkcí i při zadávání zakázek na služby či dodávané zboží. Nevybíraly se daně aani poplatky. Ani tržby se povinně neevidovaly elektronicky.

Klientelismus bujel i v kulisách vzpomínek na spartskou oligarchii a byzantskou despocii a v kontextu pravoslavných tradic, tedy při pohledu z jiných částí Evropy až orientálně okázale a přesložitě. Za půl roku své vlády dokázala Syriza napravit jen málo z nemocí, jimiž řecká společnost chronicky trpí. Zrušila alespoň záchytná střediska, v nichž řecký stát v rozporu s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod věznil bez obvinění z trestného činu migrující běžence.

Připomeňme si ještě, že klientelismus v České republice nahradil státněsocialistickou diktaturu a státní dirigismus, zatímco v Řecku střídal diktaturu plukovníků. Samotné slovo klientelismus bylo ještě koncem 90. let v češtině neznámým pojmem, stejně jako třeba xenofobie nebo anticiganismus. V Řecku se k tomu všemu ještě lhalo, nejvíc před rokem 1981, kdy zemi za svého člena přijímala EU a kdy byla u moci konzervativní Nová demokracie. Lhalo se ale i před vstupem Řecka do eurozóny v roce 2011, kdy vládli socialisté. K předstírání a k zapírání evropským partnerům a veřejnosti měla při přístupových jednáních o členství v EU sklony i část české vládní moci, kterou tvořila ČSSD, ale na rozdíl od Řecka vynikali v českých zemích v lakování na růžovo spíše úředníci a diplomaté než politici. V Řecku se ale podvádělo, jak se v posledních letech stále více ukazovalo, mnohem víc než u nás.

Ve středu bude Manolisi Glezosovi 93 let, loni a letos byl nejstarším poslancem Evropského parlamentu. Foto balkaneu.com

Neoliberální lék neléčil, ubližoval
EU či spíše eurozóna měly na stále prohlubující se řeckou finanční krizi jediný, neoliberální lék: šetřící postupy, úsporná opatření, drastické škrty, jež přenášely dluhy u německých a francouzských bank na bedra chudších vrstev řecké společnosti. Dobře to známe, stejnou neoliberální politiku tu pěstovala ODS a TOP 09 za Petra Nečase a ministrů TOP 09 a ODS. K argumentu, že ekonomiku mohou rozhýbat jen investice, byla česká vláda hluchá.

Stejně tak si v případě Řecka počínala věřitelská trojka – tedy Evropská komise, Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka. Klín se vytloukal klínem, nové půjčky stát zatěžovaly, řešení se oddalovalo, finanční krize se prohlubovala. Řecké vlády se před letošním lednem tomuto nátlaku bránily jen na oko, aby neztratily sympatie svých voličů. Věřitelské instituce ale nepřestaly naléhat na další škrty ani po přesvědčivém zvolení Syrizy, která získala v lednových volbách přes 36 % a díky zákonnému nadhodnocení strany s nejlepším volebním výsledkem 149 z 300 křesel v parlamentu.

Nová řecká koaliční vláda Alexise Tsiprase se proto obrátila na občany a nechala si referendem, a to už 61% většinou v červenci potvrdit, že vyděračské podmínky eurozóny přijímat nemá. Neznám v dějinách Evropy případ, kdy vláda, která položí voličům otázku v referendu, by jim doporučovala, že mají odpovědět „ne“ a kdy by to „ne“ bylo první možnou odpovědí, na lístku natištěné před „ano“. Ono „ne“, řecky Όχι, se stalo symbolem vzdoru vůči vyděračské politice věřitelské trojky.

Přesto Tsiprasova vláda Trojce po referendu ustoupila, a přijala její – podle řecké vlády, podle většiny řeckých voličů i podle mne – nepřijatelné, ponižující podmínky (byť ne úplně). Nejvíce Tsiprasova vláda usilovala o restrukturalizaci řeckého dluhu. Z trojky to podpořil jen Mezinárodní měnový fond, který už loni na tento požadavek trochu slyšel a tiše ho sám připouštěl, nyní to už má za nutnou podmínku řešení řeckého dluhu. Evropská komise a Centrální evropská banka o tom však zatím nechtějí ani slyšet. To kontrastuje s jejich ochotou odpustit značnou část dluhu kyjevské Ukrajině, kde se stále válčí, kde vláda neplní podmínky příměří, k nimž se zavázala v Minsku, a kde nacionalisté, tvořící samostatné a na vládě nezávislé vojenské jednotky, před parlamentem vraždí příslušníky Národní gardy při schvalování zákona o decentralizaci veřejné moci.

K odpuštění části dluhu, které by bylo nejen ekonomicky důvodné, nýbrž i historicky systémové, je sice ještě daleko, ale trojka jako celek je už nalomena, a zdá se souhlasit alespoň s úpravou splátkového kalendáře a úrokové míry a hlavně s nutností vytvořit primární rozpočtový přebytek. I na řešení těchto problémů závisí odpověď na otázku, zda relativní souhlas Tsiprasovy vlády s požadavky věřitelských institucí a její další úsilí o změnu předchozího diktátu byly kapitulací či dokonce zradou, jak tvrdí mnozí lidé v Řecku i jinde v Evropě.

Tsiprasova vláda Trojce po referendu ustoupila, a její – podle řecké vlády i většiny řeckých voličů – nepřijatelné, ponižující podmínky (byť neúplně) přijala. Foto archiv eKathimerini.com

Varufakis kritzuje Syrizu zleva
Při posuzování tvrdošíjné neústupnosti věřitelské trojky může jako pramen dobře posloužit text ministra financí Tsiprasovy vlády Janise Varufakise. Považuju Varufakisovo líčení za dost věrohodné. Neobstojí názor, že se Varufakis, který z Tsiprasovy vlády 5. července odešel (nebo byl možná „odejit“), cítí ukřivděný, a proto líčí události zkresleně. Jeho výklad je podrobný, vnitřně koherentní a podporují ho i další lidé, například francouzský socialistický ministr financí Michel Sapin. Sapin i podle předchozích zpráv projevoval pro postoje svého řeckého kolegy Varufakise značné pochopení.

Varufakis je věrohodný proto, že nezahořkl a o Tsiprasovi mluví uznale, byť ho kritizuje. Varufakis také nepatří mezi oněch 25 poslanců, kteří se od Syrizy odtrhli a založili novou stranu, Lidovou jednotu. Ta přijetí diktátu Evropské komise odmítá, a stejně jako komunisté nyní navrhuje návrat k drachmě.

Varufakisův výklad je cenný proto, že odhaluje demokratický deficit EU a absenci pravidel jednání a rozhodování, například pokud jde o fungování a působnost takzvané eurozóny, tedy států EU, kde se platí eurem. Předseda této „euroskupiny“, nizozemský ministr financí Jeroen Dijsslbloem z tamní Strany práce (která je spolu s ČSSD členkou Socialistické internacionály) byl oponentem Varufakise, „zlým mužem“ euroskupiny.

Dijsslbloem postupoval v součinnosti s Wolfgangem Schäublem (CDU), jehož nekompromisní postoje k řecké „krizi“ se vždy značně lišily od smířlivějšího přístupu kancléřky Angely Merkelové. Schäuble veřejně Řecko z eurozóny vyhazoval a v zákulisí dělal vše pro „grexit“. Merklová naopak dbala na to, aby se o Německu nemohlo říkat, že Řecko je německým protektorátem. Dokonce jsem ji začal podezírat, že má z Řecka ráda demokracii, a ne oligarchii a xenofobii, abych to ilustroval těmito řeckými výrazy.

Pokud jde o politiku Evropské komise k Řecku, panovaly značné rozdíly i mezi rakouským spolkovým kancléřem a tamním ministrem financí. Kancléř má v Rakousku nad členy své vlády jen o něco menší moc než v Německu, asi jako v ČR premiér nad členy své vlády.

Varufakisův odhaluje demokratický deficit EU a absenci pravidel jednání a rozhodování v eurozóně. Foto Day Donaldson, flickr.com

Po vyhlášení řeckého referenda jsem sledoval televizní projev rozčíleného předsedy Evropské komise Jean-Claude Junckera, který alibisticky vše sváděl na Dijsslbloema a přitom ho chválil, jak prý to jednání s Řeckem vedl dobře.

Bylo by ale chybou vést rovnítko mezi situací v srpnu 1968 v Československu a letos v Řecku. Tehdy zabránilo politbyro sovětské komunistické strany spuštěním invaze půlmilionové armády do Československa reformnímu vývoji československé společnosti a tak i přechodu od státněsocialistické diktatury k demokratickému socialismu (tehdy se říkalo k „socialismu s lidskou tváří“). Dnes jsme svědky nátlaku Evropské unie (či spíše „euroskupiny“) na Řecko, hrozeb a reálné možnosti nechat zase zavřít bankovní přepážky a ochromit tak hospodářský život země. Nekritické zdůraznění podobnosti těchto dvou situací může být zavádějící. Takové srovnání učinila v nedávném stanovisku levicová sociálnědemokratická platforma Doleva!, zveřejněném v Britských listech, jejímiž mluvčími jsou Jaroslav Foldyna, Jan Kavan a Lukáš Ulrych. Platforma napsala:

Sovětská elita se tenkrát (v srpnu 1968 – poznámka autora) obávala o své mocenské postavení. Dnešní evropská bankovní elita se obávala o své zisky, které jí zaručují mocenské postavení v Evropské unii. Sovětský svaz je dnes minulostí. Společně s levicí ve všech evropských zemích se musíme pokusit zreformovat Evropskou unii, drasticky omezit moc velkých bankéřů a umožnit evropským občanům, dnes zvláště řeckým, demokraticky rozhodovat o svých osudech. Neoliberalismus se musí stát minulosti.

K revolučnímu zápalu za „socialismus s lidskou tváří“ a proti sovětské vojenské invazi tehdejší poměrně jednotné československé společnosti (a větší části vedení KSČ) má ale dnešní řecká společnost hodně daleko. Lidová jednota v nastávajících volbách moc šancí nemá, Syrizu asi více ohrožuje konzervativní Nová demokracie. Tehdejší československý a evropský spor odpůrců diktatury, zda je sovětský politický systém pomocí svých institucí reformovatelný v systém demokratický, rozhodla historie – ano, jak ukázal vývoj v SSSR a například v Maďarsku a již předtím v Jugoslávii, vnitřně reformovatelný byl. Střílení v Rumunsku a Albánii lze považovat za druhotný exces a „sjednocení“ NDR s NSR za milý dárek Michaila Gorbačova Spojeným státům americkým.

Byly-li reformovatelné sovětské poměry, je tím spíše reformovatelná Evropská unie. Ta ale především stojí na jiných základech a jiných hodnotách než sovětské panství. Sovětská státněsocialistická diktatura se udržovala lží a represemi, zatímco demokracie EU by měla vycházet z poznání pravdy, pravdivého informování a účasti a podpory občanů.

Marxova „říše svobody“
Varufakis je častěji než Tsipras označován na marxistu. A marxistou Varufakis rozhodně je, pokud za základní marxistický postoj považujeme názory Karla Marxe, vyjádřené už v jeho Gründrisse, ale i v pozdějším Kapitálu a jinde, na meze a podmínky svobody, včetně názoru, že „svoboda společnosti je primárně podmíněna svobodou jednotlivce“. A že tomu není naopak, a sice že člověk může být svobodný jen ve svobodných společenských poměrech. To často tvrdí idealisté, někdy i stoupenci liberalismu, kteří nikdy nezažili svobodu vězněného či Státní bezpečností pronásledovaného člověka.

Zde se pohybujeme na hranici mezi liberalismem a marxismem. Marx byl také určitým způsobem liberalistou. Když psal o říši svobody, měl na mysli nejen emancipaci člověka, ale i demokracii. Tyto málo známé Marxovy myšlenky upřesňoval v posledním půlstoletí například Ralf Dahrendorf, v Deníku referendum je nedávno opět vyzvedl Jiří Dolejš.

Za marxistickou tu bývá považována i platforma Doleva!. Pokud jde o hodnocení vztahu Řecka a euroskupiny, lze souhlasit s jejím postojem: Demokraticky zvolená řecká vláda vedená levicovou stranou Syriza se vzepřela neobyčejně tvrdému programu drastických škrtů a úspor, který díky zděděným dluhům naordinovalo Řecku vedení eurozóny. Krutá opatření vyžadovaná evropskými bankéři a politiky vedla k drakonickému snížení mezd pracujících, ke snížení důchodů, sociálních dávek a práv zaměstnanců, k obrovské nezaměstnanosti, zvláště mládeže, k chudobě i k sebevraždám lidí, kteří ztratili naději na důstojný život.

Kromě sporného srovnání SSSR a EU, které bohužel pomíjí základní rozdíl těchto entit, se platforma dopouští omylu, když vychází z požadavku na zachování státní suverenity a kritizuje eurozónu, že řeckou státní suverenitu omezuje a narušuje. Suverenita států je dobrovolně (a někdy pod nátlakem) sdílená systémem bilaterálních a multilaterálních (také o ochraně lidských práv) dohod, a to v evropském i širším mezinárodním měřítku.

Marxovy myšlenky upřesňoval v posledním půlstoletí například Ralf Dahrendorf, v Deníku referendum je nedávno opět vyzvedl Jiří Dolejš. Foto zoonpoliticon.ch

Dovolávání se suverenity může být všude v Evropě reakčním, zpátečnickým postojem. Bývá to obvyklá zbraň protiunijních, nacionalistických a krajně pravicových politických sil. V českých zemích to bylo hlavní heslo populistické skupiny Jany Bobošíkové Solidarita a také častým argumentem Václava Klause, který však chtěl suverenitu pro sebe (jako pro předsedu vlády a pak jako pro prezidenta). Suverenitou lidu jako celku, o níž mluví Syriza v Řecku, Klaus nikdy neargumentoval. A suverenita občana je pro liberály Klausova typu už zcela neznámým pojmem.

Česká republika má štěstí, že není v eurozóně, a že za vydírání Řecka a nedemokratické postupy EU nese jen malou odpovědnost. Výrazem její báječné „splended“ izolace od EU je premiérův komentář k výsledkům červencového referenda v Řecku. Bohuslav Sobotka o něm řekl, že „je téměř nemožné držet Řeky v eurozóně proti jejich vůli“. Sobotka je poctivý, a proto doufám, že nechce pomoci Schäublemu Řecko z eurozóny vyštípat, nýbrž že byl jen pod vlivem pravicových přátel a rádců přesvědčen, že vůlí řeckého lidu je eurozónu opustit. Nu, až se přední čeští politici zbaví při pohlížení na Evropu svých bludů, nastane čas usilovat o český vstup do eurozóny. Do té doby je asi jen dobře, že český xenofobní konzervativismus tam nemůže škodit.

Tato perspektiva je pro českou společnost ale nadějná, pokud budoucí přínos pro ni posuzujeme ne z geopolitického či stranicko-mocenského hlediska, nýbrž podle kulturně-politických, demokratických kritérií. Jen plná česká účast na všech projektech EU, tedy na společné měně, na společném bezhraničním prostoru a postupně i na společném daňovém systému, společné justici a policii, společné zahraniční a obranné politice, může být zárukou mravního a kulturního rozvoje každého českého občana, a tím i demokratického rozvoje České republiky jako součásti evropské federace.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.