Měli jediný cíl – ponížit nás

Evropská unie ukázala při početných jednáních s Řeckem až překvapivě svou nesmlouvavou a občas i mstivou tvář. Janis Varufakis, tehdejší řecký ministr financí, dnes vzpomíná na různé momenty této „opotřebovávací“ války, kterou zažil.

A1

Janis Varufakis

22.08.2015 08:00

A1

Řecko kapitulovalo, ale za cenu porážky evropského projektu. Foto GRReporter

Řecký stát ztratil v roce 2010 schopnost zajišťovat dluhovou službu. Jinými slovy, stal se nesolventním a byl zbaven přístupu ke kapitálovým trhům.

Evropa chtěla předejít škodám, které by postihly už tak dost ohrožené německé a francouzské banky. Ty půjčily řeckým vládám, stejně tak neodpovědným jako EU, miliardy eur. Proto se EU rozhodla poskytnout Athénám největší finanční pomoc ve své historii. Za jedné podmínky, a to že země přistoupí k rozpočtové stabilizaci (tedy k „úsporným opatřením“ neboli ke „škrtům“) v dosud nikdy neznámém rozsahu. Nebylo divu, že to způsobilo pokles národního důchodu, největší od dob velké krize v roce 1929. Otevřel se tak bludný kruh: Deflace, tedy všeobecný pokles hospodářské činnosti, cen, mezd a investic, která je přímým důsledkem úsporných opatření, přeměnila dluhovou zátěž v ještě větší břemeno, z naděje na vyrovnání dluhu se stala pouhá chiméra a otevřela se tak cesta k velké humanitární krizi.

Věřitelská „trojka“ (tohoto ruského resp. slovanského termínu se běžně užívá ve všech evropských jazycích – pozn. překl.), tedy Mezinárodní měnový fond (MMF), Evropská centrální banka (ECB) a Evropská komise, která zastupuje ty členské státy, jež Athénám půjčily peníze, se po pět let tvrdohlavě držela této slepé uličky, pro niž mají finanční odborníci výraz extend and pretend. Je to strategie „jako kdyby“. Spočívá v tom, že se insolventnímu dlužníkovi znovu a znovu půjčují další peníze, jako kdyby nebyl insolventním, a to proto, aby se dlužní úpisy neznehodnocovaly ztrátami. A čím více se věřitelé tohoto postupu drželi, tím více se Řecko potápělo do hospodářské a společenské krize, a tím bylo stále méně reformovatelné. A potenciální ztráty věřitelů mezitím rostly a rostly.

A to byl také důvod proč naše strana Syriza vyhrála letos v lednu parlamentní volby. Kdyby bylo obyvatelstvo přesvědčeno, že se Řecko dokáže vzchopit, nebyli bychom zvoleni.

Dostali jsme jasný mandát – skoncovat se strategií „jako kdyby“ a se škrty, které ji provázejí, tedy onou směsicí opatření, která už odrovnala soukromý sektor, a zároveň prokázat, že lze uskutečňovat hluboké reformy, které země potřebuje, se souhlasem lidí.

Dne 11. února jsem na první schůzi euroskupiny, tedy na schůzi ministrů financí 19 států EU, které platí eurem, na níž jsem byl přítomen, dal účastníkům jednání jednoduchý návrh: Naše vláda bude vaším důvěryhodným partnerem. Uděláme vše pro to, abychom našli s euroskupinou shodu při řešení hospodářských potíží Řecka na základě strategie vyjádřené třemi body: 1. soubor hlubokých reforem, směřujících ke zlepšení činnosti našich institucí a k potlačování korupce, daňových úniků, oligarchie a bezpracných zisků, 2. ozdravení státních financí díky primárnímu přebytku, tedy díky pozitivní bilanci státního rozpočtu před placením dluhové služby, přebytku sice slabému, ale spolehlivému, aby příliš nezatížil soukromý sektor, 3. racionalizace nebo jiná změna struktury řeckého dluhu, aby bylo možno dosáhnout onoho primárního přebytku a zároveň takové míry hospodářského růstu, jež by zaručila splácení našim věřitelům.

Několik dnů předtím, dne 5. února, jsem poprvé navštívil Wolfganga Schäubleho, německého ministra financí. Snažil jsem se ho ubezpečit, že může počítat s naší podporou při předkládání návrhů, jež by vycházely vstříc ne pouze řeckému obyvatelstvu, nýbrž i obyvatelstvu všech států – německému, francouzskému, slovenskému, finskému, španělskému, italskému atd.

U lidí, kteří vládnou Evropskou unií, nevyvolal však žádný náš ušlechtilý záměr bohužel sebemenší zájem. Tuto trpkou zkušenost jsme učinili v průběhu vyjednávání, které pak následovalo po dobu dalších pěti měsíců.

Dne 30. ledna, několik dnů po mém jmenování do funkce ministra financí, mě navštívil předseda euroskupiny Jeroen Dijsellbloem, nizozemský ministr financí (nizozemská Strana práce, která je stejně jako ČSSD členkou Socialistické internacionály – pozn.překl.). Už po několika minutách se mě ptal, co míním dělat s memorandem, tedy s dohodou, k níž s „trojkou“ dospěla předchozí řecká vláda. Odpověděl jsem mu, že naše vláda byla zvolena, aby tuto dohodu znovu projednala, a že, stručně řečeno, budeme usilovat o revizi hlavních rysů rozpočtové politiky a těch opatření, která za posledních pět let způsobila značné škody, tedy zejména snížení národního důchodu o celou třetinu a mobilizaci celé řecké společnosti proti samotné myšlence reforem.

Reakce pana Dijsllbloema byla okamžitá a kategorická: To nepůjde. Buď bude memorandum, nebo záchranný program pro Řecko ztroskotá. Jinými slovy: buď přijmeme politiku, která byla vnucena předchozím řeckým vládám, i když jsme byli zvoleni, abychom tu to politiku, která žalostně selhala, zpochybnili, nebo se zavřou naše banky. To je totiž konkrétně ono „ztroskotání programu“ pro členský stát EU, jenž je zbaven přístup ke kapitálovým trhům – ECB zastaví veškeré financování bank, a ty pak nemají jinou možnost než zavřít přepážky a zastavit vyplácení peněz.

Tato těžko skrývaná snaha vydírat čerstvě a demokraticky zvolenou vládu nezůstala ojedinělá. Na schůzi euroskupiny o jedenáct dní později potvrdil pan Dijsellbloem své pohrdání základními demokratickými zásadami. Ale panu Schäublemu se ho povedlo ještě překonat. Francouzský ministr financí Michel Sapin si vzal slovo a vyzval všechny účastníky jednání, aby se pokusili uvést v soulad dřívější dohodu z memoranda s právem řeckého lidu dát své vládě mandát k přehodnocení významných stránek této dohody. Hned po něm si vzal slovo pan Schäuble a pana Sapina uzemnil: To přece nejde, aby volby mohly cokoliv měnit!, odsekl, i když velká většina přítomných panu Sapinovi přitakávala.

Měl jsem téměř slzy v očích, když jsem slyšel, že „Francie už holt není taková jako dříve“
Koncem téže schůze jsem při přípravě společné komuniké, jež mělo být zveřejněno, požadoval, aby se k výrazu „memorandum“, na něž se prohlášení mělo dovolávat, připojilo slovo „upravené“. Šlo o formulaci, na které naše vláda trvala. Pan Schäuble vetoval můj návrh s tím, že nelze připustit, aby se znovu vyjednávalo o dohodě jen proto, že v Řecku byla zvolena nová vláda. Po několika hodinách pokusů dostat se z této slepé uličky mě pan Dijsslbloem varoval před bezprostředním ztroskotáním záchranného programu, a to uzavřením bank 28. února, pokud budu trvat na přídavném jménu „upravené“ u slova „memorandum“. Předseda vlády Alexis Tsipras mě vyzval, abych opustil schůzi, aniž bude podepsáno komuniké. Rozhodl se tak ignorovat hrozbu pana Dijsslbloema. Ta se sice tehdy neuskutečnila, ale to byla jen otázkou času.

Už jsem ztratil přehled, kolikrát nám vyhrožovali uzavřením bank, když odmítneme přijmout program, jenž už prokázal svou neúčinnost. K našim ekonomickým argumentům byli věřitelé euroskupiny hluší. Požadovali naši kapitulaci. A dokonce mi vyčítali, že jim „udílím lekce“.

Taková byla ve stručnosti atmosféra, v niž se konala vyjednávání s věřiteli – byla to atmosféra pohrůžek. A nebyla to slova do větru, což jsme rychle pochopili. Nebyli jsme však ochotni sklopit hlavu nebo vzdát se naděje, že Evropa své postoje změní.

Měsíc před naším zvolením vydala předchozí vláda v součinnosti s guvernérem Řecké banky, který byl dříve ministrem financí v téže vládě, varování a rozpoutala tím malou bankovní paniku. Několik týdnů poté, kdy jsme se ujali vládních funkcí, vypouštěla ECB balónky naznačující, že by mohla řeckým bankám uzavřít kohoutek penězovodu. A v okamžiku, kdy to bylo pro euroskupinu nejvýhodnější, prohloubila únik kapitálu ze země, čímž „ospravedlnila“ uzavření bankovních přepážek, jak nás varoval pan Dijsselbloem.

Vstup technokratů do jednání potvrdil naše nejhorší obavy. Věřitelé se veřejně tvářili, že chtějí jen získat své peníze a že si přejí, aby se v Řecku uskutečnily reformy. Ve skutečnosti měli ale jediný cíl – ponížit naši vládu a přinutit nás ke kapitulaci, a to i kdyby to pro věřitelské státy definitivně znamenalo ztrátu jejich peněz nebo kdyby to vyústilo v neúspěch reformního programu, o jehož oprávněnosti jsme jako jediní ještě mohli Řeky přesvědčit.

Mnohokrát jsme navrhovali, že své legislativní úsilí budeme spolu s „trojkovými“ institucemi soustředit na tři nebo čtyři oblasti: na opatření omezující daňové úniky, na ochranu daňového systému před politickou a hospodářskou mocí, na boj proti korupci při zadávání veřejných zakázek, na reformu justičního systému atd. A pokaždé jsme slyšeli stejnou odpověď: To rozhodně ne! Před důkladnou analýzou naší situace nemůže přece být přijat žádný nový zákon.

Při jednáních „bruselské skupiny“ skládající se ze zástupce řecké vlády, Evropské komise, ECB, MMF a Evropského stabilizačního mechanismu („eurovalu“ – ESM) po nás například chtěli, abychom předložili plán reformování systému daní z přidané hodnoty (DPH). Ale ještě dříve, než jsme se stačili sami mezi sebou dohodnout, rozhodli se představitelé „trojky“ nastolit otázku důchodové reformy. A sotva vyslechli naše návrhy, které házeli do koše, už přešli třeba k právu na práci. A když zamítli naši nabídku v této oblasti, rychle přešli k privatizaci. A tak pořád dokola. A tak témata naší diskuse skákala z jednoho na druhé, aniž jsme dosáhli jakékoliv shody a aniž by se zahájila jakákoliv seriózní rozprava. Po dlouhé měsíce se představitelé „trojky“ uchylovali k obstrukci řádného chodu jednání trvajíce na tom, abychom vše řešili najednou, což vedlo k tomu, že se neřešilo nic. Připomínalo to psa, který se do kolečka honí za vlastím ocasem.

Po toto dobu, aniž sami formulovali sebemenší návrh, nám hrozili, že přeruší jednání, pokud se odvážíme zveřejňovat své vlastní dokumenty. Sami organizovali únik svých důvěrných informací médiím a předstírali přitom, že naše návrhy jsou „slabé“, „nekoncepční“ a „nedůvěryhodné“. Doufali jsme však, že jednoho krásného dne přijmou pravidla hry a že se tak ocitneme někde napůl cesty, souhlasili jsme s účastí na této maškarádě.

Podmínkou úspěšnosti našeho vyjednávání bylo ovšem i to, aby naši partneři byli do určité míry jednotní. Přitom postoj MMF se shodoval s naším názorem na potřebu restrukturalizace dluhu, ale zároveň Fond trval na tom, že musíme zničit zbytky sociálních práv v oblasti pracovního práva tím, že odstraníme ochranu osob ve svobodných povoláních. Evropská komise se naopak ukazovala přístupnější v sociálních otázkách, ale nechtěla nic slyšet o možnostech restrukturalizace dluhu. Také ECB měla vlastní představy, jak situaci řešit. Prostě každá instituce vytyčovala své červené čáry, jež vytvářely pavoučí síť, do níž jsme byli lapeni.

A k tomu všemu jsme musili čelit „vertikálnímu zlomu“. Podobně jako vedoucí představitelé MMF a ECB zastávali postoje odlišné od stanovisek pochopů těchto institucí, tak také ministři financí Německa a Rakouska obhajovali postupy, které byly v rozporu s postoji jejich vlád a předsedů vlád (kancléřů).

Snad nejvíce skličující bylo, když jsme byli svědky ponížení Evropské komise a těch vzácně se vyskytujících ministrů, kteří se k nám chovali laskavě. Téměř mi vyhrkly slzy, když jsem slyšel od vrcholných představitelů komise a také francouzské vlády, že se Evropská komise přece musí spolehnout na závěry předsedy euroskupiny nebo že Francie už holt není taková jako dříve. A to nemluvím o svém zklamání z toho, že mi německý ministr financí dne 8 června ve své kanceláři vysvětlil, že nemíní mrhat svými silami a radit mi, jak se vyhnout „nehodě“ – tedy odchodu Řecka ze společné měny euro, a to ani přesto, že by tento odchod byl pro Evropu extrémně nákladný.

Koncem června jsme se vzdali a přijali jsme většinu požadavků „trojky“. S jedinou výjimkou: trvali jsme na nutnosti dosáhnout lehké restrukturalizace našeho dluhu, bez daňových úlev, pomocí výměny dluhopisů. Dne 25. června jsem se zúčastnil své předposlední schůze euroskupiny. Předložili mi tam poslední nabídku „trojky“, a to se slovy berte, nebo běžte od toho. Ustoupili jsme v případě devíti z deseti požadavků vyjednávajících partnerů a očekávali jsme od nich snahu o něco, co by se ještě dalo nazvat čestným kompromisem. Oni však naopak přiostřili tón, například ve věci DPH. To už neumožňovalo žádné pochybnosti. Pokud bychom to podepsali, zničil by onen text poslední zbytky řeckého sociálního státu. Požadovala se po nás kapitulace na otevřené divadelní scéně, kde by bylo dobře vidět, jak klečíme na kolenou.

Euroskupina má jen omezenou pravomoc, protože podle práva vlastně neexistuje
Nazítří oznámil předseda řecké vlády, že ultimátum „trojky“ předloží v Řecku referendu. A 24 hodin poté, v sobotu 27. června, jsem se účastnil své poslední schůze euroskupiny, tedy té schůze, která vyvolala zavírání řeckých bank. Byl to trest za to, že jsme měli odvahu věc projednat s obyvatelstvem naší země.

Během této schůze oznámil předseda Dijsselbloem, že chce svolat další schůzku, a to týž večer, ale beze mne. Tedy aniž by bylo Řecko zastoupeno. Protestoval jsem s tím, že nikdo nemá právo vylučovat z jednání ministra financí jednoho členského státu eurozóny a požadoval jsem právní objasnění situace.

Po krátké pauze nám sekretariát euroskupiny dal tuto odpověď: Euroskupina nespočívá na žádném právním základě. Je to neformální skupina, a proto žádný předpis neomezuje postup jejího předsedy. Připadalo mi to jako nápis na náhrobním kamenu Evropy, kterou se pokoušeli vytvořit Konrad Adenauer, Charles de Gaulle, Willy Brandt, Valéry Giscard d´Estaing, Helmut Schmidt, Helmut Kohl, François Mitterrand a tolik dalších… Té Evropy, kterou jsem vždy považoval, již od svého dospívání, za kompas svého života.

Po několika dnech, přes uzavření bank a přes dobře sehranou mediální kampaň založenou na strašení, k níž se v Řecku uchýlily zkorumpované sdělovací prostředky, řekl řecký lid své silné a hlasité ne. Na schůzi předsedů vlád zemí eurozóny, která pak následovala, byl předseda řecké vlády Tsipras donucen přijmout dohodu, kterou nelze nazvat jinak než kapitulací. A co bylo tou zbraní, jež ho k tomu přinutila? Byla to perspektiva, byť protiprávní, že Řecko bude vypuzeno z eurozóny.

Nezávisle na tom, co si kdo myslí o řecké vládě, zůstane tato epizoda dějin okamžikem, kdy oficiální představitelé Evropy použili institucí (euroskupiny, schůze předsedů vlád eurozóny) a metod, aniž to ospravedlňovala nějaká smlouva, aby popřeli ideál opravdu demokratické unie. Řecko kapitulovalo, ale za cenu porážky evropského projektu.

Přeju si, aby už nikdy lidé žádného státu nemuseli vyjednávat ve strachu.


Z francouzského měsíčníku Le Monde diplomatique č.737, srpen 2015, přeložil Petr Uhl


A co si myslíte vy? Diskuse (28 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jan Škvrňák - Praha

Sobota, 22.Srpna 2015, 10:45:55

Jestli tam Jannis vystupoval se svou pověstnou arogancí a dával k dobru největší "špeky" ze svých knih (" pád komunismu v r. 1991 jako tragické vyústění vznešených záměrů sociálních revolucionářů" (dobře vědět 22. 8.); ESUO, resp. dnešní EU jako nástroj USA ke kontrole světa), tak věřím, že se k němu vyjednavači EU chovali pohrdlivě a přezíravě.

Varoufakis chce získat přízeň veřejnosti (před očekávaným soudem), aby vypadal jako mučedník, který byl okolnostmi, které nemohl ovlivnit, dotlačen do pokusu o ekonomický puč, hacknutí banky.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 22.Srpna 2015, 14:02:36

Varufakis bohužel nijak nevysvětluje, proč evropské státy tak zásadně zamítly onen "ušlechtilý" program Syrizy. - Nebylo tomu náhodou snad proto, že tento program v naprosté nic rozpouštěl původní, s řeckou vládou dojednaný reformní plán?

A až groteskně působí, když Varufakis dramaticky líčí, jak evropští věřitelé Řecku neustále znovu "hrozili" zavřením řeckých bank: jako by snad někdo v Evropě mimo Řecka měl tu moc, nařídit uzavření řeckých bank! To zavření řeckých bank byl jenom důsledek naprostého rozkladu řeckého finančního hospodaření. (A že k tomu uzavření po přechodnou dobu nakonec došlo, tak to vyprovokovala výhradně samotná Syriza, svým teatrálním - a nakonec zcela nesmyslným - referendem.)

Zkrátka, Varufakis si zůstal věrný - jako naprostý demagog se projevoval během jednání, a jako takový se prezentuje i nadále.

Tomáš Tožička - Praha

PERFEKTNÍ - díky za důležitý překlad! Sobota, 22.Srpna 2015, 15:49:15

Text jasně ukazuje nekompetentnost současných evropských a multilaterálních institucí a úspěch mediálních oligarchů při vymývání mozků (viz předchozí diskusní příspěvky - např.ten supernaivní výkřik, že nikdo nemůže donutit řecké banky, aby přestaly vyplácet peníze :)). Je zde jasně ukázáno, že celý europlán byl od počátku špatný a nevýhodný pro každého - byl kompromisem nejhorších řešení. Na to poukazovala i studie MMF zveřejněná krátce před posledním jednání - viz DR - což byl zoufalý pokus MMF podpořit Řeky před posledním jednáním a zachránit peníze MMF, které Německo následně znehodnotilo. Všichni tak dostanou méně peněz zpět a oddlužení přijde, jen bude větší.

Jediným řešením bylo dotáhnout Varoufakisův plán dokonce, protože vystoupení z eurozóny by se Německu nepodařilo dosáhnout, neboť by to znamenalo definitivní konec nadějí dostat z Řecka alespoň část dluhu. To je proti bytostným zájmům Trojky.

Varufakis se zastává velmi loajálně Tsiprase, kterého já považuji za nejslabší figuru ve hře.Když se dáš na vojnu, musíš bojovat, říká se u nás - a Tsipras v klíčovém okamžiku selhal a hodil jediný realistický scénář, který byl na stole (ten Varufakisův) přes palubu.

Petrasek Milan - penzista

Mám dojem, že Sobota, 22.Srpna 2015, 17:02:42

ponejprv jde o nekorektní snahy Syrizy prosadit radikální přestavbu bankovního systému - jeho společenskou kontrolu zestátněním, žádný rozprodej státního majetku a o jiná, neoliberálnímu pojetí politicky nekorektní opatření.
Neomezený vliv oligarchů na tok kapitálu, doprovázený dokonce i ošklivě zištnými činy nemusí být společensky ideální, ale v našem světě musí být zachován a akceptován jako politicky/systému korektní.
Precedence je precedence ....bych řekl.

Vojtěch Klusáček - Brno

Sobota, 22.Srpna 2015, 23:13:21

No, supi už se slétají. Prvním zájemcem o privatizaci regionálních letišť v řeckých turistických destinacích, nuceně a hluboko pod cenou, je německý investor. Ještě máte někdo něco k motivaci německé strany a snaze prof. Varoufakise se tomu postavit do cesty?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 23.Srpna 2015, 12:32:1

Řekové můžou být rádi, že se ještě vůbec najdou investoři, kteří mají odvahu riskovat svým angažováním se ve zkrachovalé řecké ekonomice.

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 23.Srpna 2015, 13:29:29

Vzhledem k tomu, že turistický průmysl byl, jest a bude v Řecku dlouhodobě hlavní exportní odvětví, a že jej obsluhující regionální letiště jsou nejen dlouhodobě zisková, nýbrž mají díky tomu zisk zajištěný do budoucna - nejedná se o riziko, nýbrž o kořist zisku zadarmo. Který poputuje do kapes zahraničních, vesměs německých investorů, namísto aby pomáhal vylepšovat bilanci státní pokladny. Pěkně do toho mimochodem zapadá veto věřitelské strany na zvyšování korporátních daní - přece si nenechají sahat na zajištěné zisky z těch za babku privatizovaných podniků.

Chcete ještě stále někdo něco tvrdit o jiné než kořistnické motivaci věřitelské strany, potažmo německé vlády?

Petrasek Milan - penzista

Já.... jde sice o kořistnickou motivaci, ale prvotně bavorské vlády, Neděle, 23.Srpna 2015, 14:30:35

výspy německého neoliberalismu v katolickém hávu.
CSU vynalezla systém synenergie náboženské strachokracie, konzumistické agonie, hnědého nacionalismu, a má tak v hrsti systém zaručující dominanci v německém prostoru.
Jsou totiž garantem skálopevného neoliberalismu v germánském prostředí .... pokud bych měl vyslovit ještě jednu zkratku navíc.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Neutíkat se k nacionalismu Neděle, 23.Srpna 2015, 15:53:3

Kapitalismu je mamon a tedy i kořistnictví vlastní stejně tak, jako rybě je vlastní voda. Vinit z kořistnictví bavorskou vládu, německou stranu nebo vůbec Němce, jak se v řadě komentářů k řecké krizi objevuje, je zavádění problému tam, kde není, resp. není jádro problému. Rozehrává se tím stará nacionalistická vášeň a to není zlo o nic menší, než je aktuální zotročení celých států pomocí dluhových pastí.

Řecko a s ním všechny zadlužené státy včetně ČR si nerozebrali příslušníci nějakého konkrétního národa nebo státu, ale spekulanti a mamonáři z celého globalizovaného světa. V Řecku nepochybně také nejeden z Řeků, Britů, Američanů, Švýcarů a také jistě někdo z Čechů, atd.

S pozdravem Jiří Vyleťal

Petrasek Milan - penzista

Plně souhlasím s korigujícím zásahem pana Vyleťala, Neděle, 23.Srpna 2015, 17:29:22

ale pohled na topografii zločinnosti globálního financkapitalismu svádí i nediferencovaně nahlížet na specifické sociál-psychologické vyhraněnosti toho kterého území.
A svérázné Bavorsko se přímo nabízí ku zkratkám .......bych na omluvu mého zjednodušení dodal.

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 23.Srpna 2015, 18:56:55

Před nástupem Syrizy, pokud vím, už nebylo třeba hýbat se systémovým nastavením reforem, hospodářství vykazovalo slušný růst a počítalo se s posledním záchranným úvěrem 20-30 mld euro.

Pak přišla Syriza a její podmínky, vyjednávání, šílené referendum, další pád ekonomiky a akciového trhu.
Nyní už nová pomoc musí dosahovat skoro 90 mld euro, do frcu jdou ostrovy, přístavy, letiště.........................

Nějak se mi nechce věřit, že jen proto, že se k moci dostala Syriza, najednou se trojka rozhodla Řecko ponížit a dostat před celým světem na kolena, jak brečí Varufakis.
Opravdu to spíš vypadá na vytváření alibi, protože zemi zatáhli do ještě většího průšvihu, než v jakém byla.

Sice zmiňuje jakýsi tříbodový plán, ale zdá se, že byl dost obecný, a v okamžiku, kdy se trojka začala ptát na konkrétnosti, teprve začali něco klohnit - sám to přiznává.

Docela by mě taky zajímalo, co by Řecko dělalo, kdyby mu v tom 2010 věřitelé přestali "nezodpovědně" půjčovat - to by zodpovědně přestali vyplácet důchody a tak a uvrhli by zemi zodpovědně do chaosu???
Nebylo to spíš tak, že Řecko bralo půjčky dál a dál a slibovalo reformy, které ovšem nepřicházely, protože by muselo řezat do živého a politici se báli znovunezvolení? A tak přišel tlak a rozhodování zvenčí.

Můj celkový dojem je, že Syriza přišla s křížkem po funuse, všechno rozvrtala ještě víc a Varufakis si teď staví alibistickou obranu.
Jenže to je jen můj dojem.
Docela rád bych si přečetl fundovanou, leč srozumitelnou analýzu, co se tam vlastně stalo.

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 23.Srpna 2015, 19:56:5

Když vy jste jak kolovrátek. Totéž jste psal v předchozích diskuzích, bylo vám bod po bodu odpovězeno, argumentováno, údaje poskytnuty - a píšete zas to samé.

Aleš Morbicer - Ostrava

Pondělí, 24.Srpna 2015, 10:26:39

Tak jo, už psát nebudu.
Všichni měli jediný cíl, ponížit Řecko.
Fajn.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 24.Srpna 2015, 13:02:5

:-D

Pan Morbicer a pan Vyleťal - naprostý souhlas.

Aleš Morbicer - Ostrava

Pondělí, 24.Srpna 2015, 16:45:53

Tak jsem si pročetl všechny předchozí diskuze, ve kterých prý byly všechny mé otázky zodpovězeny.
Hlavně odpovědi pana Klusáčka.
Dozvěděl jsem se, že všemu vládne neoliberalismus a že je zcela opomíjeno keynesiánství - tj. podpora domácí poptávky, zvýšení řeckých důchodů a sociálních dávek, zavedení rozvojových programů atd.
A druhá věc - že kdyby ECB chtěla, může celý řecký dluh koupit, tím by se to vyřešilo a nikdo by nic nepoznal (což se mi opravdu, ale opravdu nechce věřit).
Je to prý jen otázka politické vůle.

Ve skutečnosti jsem měl ovšem jen jednu jedinou otázku, kterou jsem opakoval dvakrát a nikdo mi na ni neodpověděl (vlákno brzy odumřelo):
Kde na to zvýšení důchodů, sociálních dávek a rozvojové programy vezme Řecko peníze?

a přidám i tu z dneška:
Co by Řecko tedy dělalo, kdyby mu v tom 2010 věřitelé přestali "nezodpovědně" půjčovat - to by zodpovědně přestali vyplácet důchody a tak a uvrhli by zemi zodpovědně do chaosu???

Co zkusit v míru nový začátek pane Klusáčku a odpíchnout se od těchhle otázek?

Vojtěch Klusáček - Brno

Úterý, 25.Srpna 2015, 00:22:49

Ale přece potvrdit si předem utvořený názor, že nic jiného nezbývalo, buďto se podvolit veškerým podmínkám věřitelů, nebo riskovat neodhadnutelné důsledky jednostranného přechodu k vlastní měně, aby měla dušička pokoj - k tomu vám stačí Josef Poláček, k tomu vám nemusím svítit. Snažil jsem se tento závěr uvést do souvislostí, jak tu část před "nebo", tak tu za. Ale je to marný, je to marný, je to marný.

Aleš Morbicer - Ostrava

Středa, 26.Srpna 2015, 13:42:42

OK.
Budu to brát tak, že je sice spousta návrhů, ale o žádném reálném řešení se neví, kromě toho, že se Řecku budou muset odpustit dluhy, ač tam nebyla válka ani přírodní katastrofa.
Otázka je, proč by pak o totéž nemohli žádat i jiní.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

ikona před volbami : marketing či alibi Středa, 26.Srpna 2015, 18:22:54

hodně ideologie a poltického marketingu mířeného na emoce. Ale málo o konkrétních a hlavně reálně projednatelných návrzích "kudy z konopí"
zajímavé v tomto kontextu je že v zářijových volbách Varufakis nejde proti Tsiprasovi, tábor odštepenců se spíše tenčí - že by kalkul na novou vládu a jeho možný na návrat do ní?
nemusí to vyjít protože SYRIZe mohlou odebrat hlasy fašisté a stalinisté se svozu naivně negativní ale pro protestně naladěné srozumitelnou kampaní
otázka co s mandátem který někdo z voleb získá tak zůstává otevřená - jak z možných politicky špatných řešení vybrat aspoň to ekonomicky méně zlé. Protestní strany to řešit nemusí, ty vládnout nebudou. .

Vojtěch Klusáček - Brno

Středa, 26.Srpna 2015, 22:52:5

Ještě trochu jinak, pane Morbicere. Japonsko, vyspělá průmyslová, exportní země, která obyvatelstvo rozhodně socialisticky nerozmazluje, jedna z nejproduktivnějších na světě. Má rekordní státní dluh, přes 200 % HDP, nesplatitelný, z velké části nakupován vlastní centrální bankou. Teď zkuste odpovědět na otázku - proč, k čemu to výkonné a nijak nerozhazující Japonsko potřebuje. Ne prosím vás, proč si to může dovolit. Proč si to dovolit musí. Odpovědím na svoje předešlé otázky se hodně přiblížíte.

Vojtěch Klusáček - Brno

Středa, 26.Srpna 2015, 22:52:7

Ještě trochu jinak, pane Morbicere. Japonsko, vyspělá průmyslová, exportní země, která obyvatelstvo rozhodně socialisticky nerozmazluje, jedna z nejproduktivnějších na světě. Má rekordní státní dluh, přes 200 % HDP, nesplatitelný, z velké části nakupován vlastní centrální bankou. Teď zkuste odpovědět na otázku - proč, k čemu to výkonné a nijak nerozhazující Japonsko potřebuje. Ne prosím vás, proč si to může dovolit. Proč si to dovolit musí. Odpovědím na svoje předešlé otázky se hodně přiblížíte.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

pozn. : Čtvrtek, 27.Srpna 2015, 08:54:39

na dluhu jako riziku není hlavní jeho nominální výše ale schopnost ho splácet, tlačit kolotoč pohledávek před sebou v čase. To co unesou silné ekonomiky prostě trpaslíci nezvládnou. Velké firmy běžně žijí z velkých úvěrů, kdežto malý živnostníček musí být přeopatrný než si půjčí.

Vojtěch Klusáček - Brno

Čtvrtek, 27.Srpna 2015, 11:42:30

Jenže Japonsko svůj dluh monetizuje, což znamená že jej není schopno splácet, alespoň ne jinak, než z nově tištěných peněz. Ale tak otázka nezněla, proč si to Japonsko dovolit může. Otázka zní, k čemu takové mohutné zadlužování potřebuje, proč si to dovolit musí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 27.Srpna 2015, 14:51:0

Především je nutno si uvědomit, že Japonsko je svým způsobem extrémně zkorumpovaná země: existuje zde takové propojení mezi ekonomickou a politickou sférou, jaké je jinak známo snad jenom z oblasti působnosti italské mafie. To znamená, že japonské ekonomicko-finanční kruhy mohou velice účinně blokovat všechna opatření, která by jim nějakým způsobem šla proti srsti.

Vedoucí průmyslové země například už celá léta tlačí japonské vlády k tomu, aby byla zvýšena DPH, aby se tím snížil zbytnělý státní deficit - marně, japonští politici namísto toho pumpují do ekonomiky stále nové a nové peníze, s nadějí že to ekonomiku rozhýbe. Jak to všechno dopadne, je možno v tuto chvíli jenom uhadovat; ale naprosto není nemyslitelný scénář, že se tento svérázný japonský model jednoho krásného dne zcela zhroutí.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Klusáčkovi Čtvrtek, 27.Srpna 2015, 23:27:7

Když je to tak snadné státní dluh monetizovat, proč to Varufakis neudělal?

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

dluhová služba není o idealismu Pátek, 28.Srpna 2015, 09:13:19

platit dluhy dalšími dliuhy lze, stejně jako umořovat je s pomocí inflkace a kursovými machinacemi - ale je to naprosto sofistikovaná věc, s konkrétní kalkulací. Poltická hesla nepomohou.
Připomenu, že Řecko jako člen EA nemá měnový monopol a i kdyby, tisknout oběživo nelze libovolně, jinak ztrácí cenu Emise státních dluhopisů také jsou oceňovány trhem - hříšník má rizikovou přirážku.
Obecně platí že krýt potřeby na úkor budoucnosti je sice normální ale nelze tak činit donekonečna (bubliny splaskávají), je více čí méně bolestivé. Možnosti malé země jsou přitom výrazně menší.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Zpráva z dnešních HN Pátek, 28.Srpna 2015, 09:21:9

http://archiv.ihned.cz/c1-64521460

Věřitelé odpustí Kyjevu dluh

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

jak snížit břemeno Pátek, 28.Srpna 2015, 12:07:47

řecku už byl původní dluh také objektivně pokrácen - vždy jde o to o kolik, jak a za co. Ony se používají i jiné metody než jen odepsání pohledávky.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 28.Srpna 2015, 17:26:49

Nutno je také mít na paměti zásadní rozdíl mezi Ukrajinou a Řeckem: ukrajinská vláda byla od počátku naprosto vstřícná vůči reformním návrhům a podnětům, které jí předkládaly západní státy; kdežto řecké vlády (a především pak Syriza) dělaly všechno možné pro to, jak tyto nutné reformy zablokovat. Navíc v případě Ukrajiny byl asi přece jenom vzat ohled na to, jak je její ekonomika postižena agresí ze strany Ruska.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.