Když okolnosti vytvoří víc obav a nejistot, slova se pěkně naostří a šermuje se jimi. Zdá se, že ztrácejí svou obvyklou roli označovat. Ponechávají si poslání vyjadřovat. Rozumí se vynášet z emocionálního autorova jádra jeho libosti a nelibosti.

V trojúhelníku subjekt—předmět—slovo je silně narýsovaná strana mezi vrcholy tvořené subjektem a slovem, spojnice předmět—slovo se stává neznatelnou. Užití slov v této situaci dává zapravdu postmoderním kritikům pevných významů slov.

Co jeden nazve xenofobií, označí druhý jako péči o vlastní identitu. Co je pro jednoho sociální spravedlnost, je pro jiného trestání pilných a odměňování líných. Ba co více, co je ve vztahu k jinému vyznání pro někoho obrana liberálních principů, je pro protivníka popřením liberálních principů.

Chtělo by se mi nadšeně hájit vlastní terminologii a trochu zapomínám na to, že tím ze svého diskusního partnera předem dělám hlupáka, který nezná pravý význam slov. Nebo ho zná, a lže. Že by se mýlil, těžko připustím.

Jenže žijeme v situaci, kdy i vně osudových konfliktů je situace jazyka povážlivá. Mám-li napřed tří jablka a pak šest, má zcela stejný význam mé prohlášení, že jich později mám jednou tolik i tvrzení, že jich mám dvakrát tolik.

Je-li dnes pátek a něco se má odehrát v neděli, mohu cekem libovolně říct, že se to odehraje za den (mezitím uplyne jeden celý den), za dva dny, nebo za tři dny. Tuto potíž známe už z křesťanského kréda. Ježíš byl v pátek před západem slunce pohřben a v noci (tradičně o půlnoci ze soboty na neděli) vstal z mrtvých. Byl tedy v šeolu jeden celý den a pár hodin, avšak krédo potřebuje symbolickou číslovku, takže „třetího dne vstal z mrtvých podle Písma“. A u Matouše, když o tom Ježíš mluví už dopředu (14, 40) říká dokonce: Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.

↗

Co jeden nazve xenofobií, označí druhý jako péči o vlastní identitu. Naše největší dnešní konflikty vězí v zajetí jazykových významů. Ilustrace d.umn.edu

Cesta

Vyjíždím-li na cestu, nejlépe snad po dálnici, a ujedu od startu první kilometr, zdá se, že jsem neujel ještě nic, že první kilometr byl záhadně anihilován, protože až následující kilometr je první. A ten první je nultý. Zvláště kuriózní je například dvaapůltý kilometr.

Číslo je synonymem racionální jasnosti a přesnosti, avšak (aniž bychom na to upozornili, ba aniž bychom si to uvědomili) číslujeme úseky nebo body buď na jejich začátku, nebo na jejich konci.

Potíž s čísly jsme zažili před patnácti lety, kdy zase jednou propukly rozepře, je-li rok 2000 posledním rokem dvacátého nebo prvním rokem 21. století. Aby mohli mít pravdu příznivci prvního z obou řešení, museli zkonstruovat jakýsi tajuplný rok nula, rok, který se sice tehdy tak ještě nemohl počítat, ale kterému jsme připsali trvání od 1. ledna do 31. prosince 0.

Je zvláštní, že podobný trik nikoho nenapadne na začátku měsíce nebo týdne. Snad ještě nikdo nepřišel s návrhem, že třeba rok začínal nultého ledna. Můžeme hájit tezi, že první den týdne neděle, po ní jako další přirozeně následuje ponedělí (tedy pondělí). Jen za tohoto předpokladu je středa ve středu týdne.

Někdo hájil, a zdá se, že prosadil jako první den týdne pondělí. Z tištěných kalendářů mají neděli jako první den týdne jen kalendáře křesťanské církevní a rovněž židovské. V elektronických kalendářích v počítačích a mobilech si formát týdne můžeme nastavit. Ale nikoho nenapadlo mluvit o nultém dni týdne.

Je-li někdo za dveřmi a klepe na ně, chceme mu říci, aby dveře otevřel a přistoupil blíž k nám, ale vyjádříme to tím, že mu nebo jí řekneme, aby šel dál.

Někdy se osudy slov ukáží mezi příbuznými jazyky. Drahocenný se polsky řekne bezcenny. Zřejmě se míní, že něco je tak vzácné, že to nelze vyjádřit žádnou cenou. Hůře se nám vysvětlí, že polské slovo laska neznamená láska, ale hůl. (Pro lásku má sousední slovanský jazyk slovo miłośċ a pro milost výraz łaska.)

Když se nad tím zadumáme, dojde nám, že svět řeči je řečí světa. Že svět nemáme jinak, než v médiu řeči. V jistém smyslu řeč svět utváří, nebo aspoň dotváří. Sotva můžeme připustit, že předmětem našeho poznání je objektivní realita existující mimo naše vědomí a nezávisle na něm (Leninova definice hmoty).

Je-li skutečnost poznávána, je v našem vědomí a jak je či není mimo ně, o tom sotva může být v našem vědomí nějaká zpráva. Je-li skutečnost ve vědomí, je v řeči. Je třeba vzít vážně úvahu, že zkušenost je produktem kulturního a sociálního kontextu.

Chceme-li se v jazyce a jeho prostřednictvím dobrat skutečnosti, musíme jazykovou konstrukci skutečnosti prokouknout. Nesmíme dovolit, aby slova měla vůči skutečnosti funkci idolů. Tedy aby skutečnost nahrazovala. Děje se to tehdy, když slova s významem, který mají nést, bereme příliš vážně.

Abychom slova brali s jistou lehkostí, na to nemusíme pracovat s mohutným aparátem postmoderní dekonstruktivní filosofie. Můžeme se Shakespearem říci: Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně. A můžeme s jeho Hamletem vyslovit ono skeptické: Slova, slova, slova.

Mají-li slova funkci ikonickou, jsou pro skutečnost průhledná. Je to situace, kdy slova nebereme příliš vážně, kdy slova nenahrazují postoje a poznatky. Až budeme zase svádět boje o slova a boje, v nichž slova budou zbraněmi, můžeme si vzpomenout na tradiční zenové poučení:

Zenové učení je jako slovo ‘tichost’, které přeruší ticho, aby k němu přitáhlo naši pozornost. Zen vyplňuje mysl ideami, které přivedou naši pozornost k prázdné mysli, kterou zen obsahuje. Zenové učení se přirovnává k prstu, ukazujícímu na Měsíc. To proto, aby si student nespletl prst s Měsícem. Zenoví mistři neustále ničí sebe a své učení. Sútry nazývají ‘odpadky’ a slavné mistry ‘starými kecaly’.