Když okolnosti vytvoří víc obav a nejistot, slova se pěkně naostří a šermuje se jimi. Zdá se, že ztrácejí svou obvyklou roli označovat. Ponechávají si poslání vyjadřovat. Rozumí se vynášet z emocionálního autorova jádra jeho libosti a nelibosti.

V trojúhelníku subjekt—předmět—slovo je silně narýsovaná strana mezi vrcholy tvořené subjektem a slovem, spojnice předmět—slovo se stává neznatelnou. Užití slov v této situaci dává zapravdu postmoderním kritikům pevných významů slov.

Co jeden nazve xenofobií, označí druhý jako péči o vlastní identitu. Co je pro jednoho sociální spravedlnost, je pro jiného trestání pilných a odměňování líných. Ba co více, co je ve vztahu k jinému vyznání pro někoho obrana liberálních principů, je pro protivníka popřením liberálních principů.

Chtělo by se mi nadšeně hájit vlastní terminologii a trochu zapomínám na to, že tím ze svého diskusního partnera předem dělám hlupáka, který nezná pravý význam slov. Nebo ho zná, a lže. Že by se mýlil, těžko připustím.

Jenže žijeme v situaci, kdy i vně osudových konfliktů je situace jazyka povážlivá. Mám-li napřed tří jablka a pak šest, má zcela stejný význam mé prohlášení, že jich později mám jednou tolik i tvrzení, že jich mám dvakrát tolik.

Je-li dnes pátek a něco se má odehrát v neděli, mohu cekem libovolně říct, že se to odehraje za den (mezitím uplyne jeden celý den), za dva dny, nebo za tři dny. Tuto potíž známe už z křesťanského kréda. Ježíš byl v pátek před západem slunce pohřben a v noci (tradičně o půlnoci ze soboty na neděli) vstal z mrtvých. Byl tedy v šeolu jeden celý den a pár hodin, avšak krédo potřebuje symbolickou číslovku, takže „třetího dne vstal z mrtvých podle Písma“. A u Matouše, když o tom Ježíš mluví už dopředu (14, 40) říká dokonce: Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.