Čekám, přichází. Představuju se a opakuji, že jsem jí přinesl kytku. Bere si ji ode mě, dívá se na mě a povídá: „To jste moc hodnej, ale co to má znamenat?“ Vysvětluju, že jsem přišel poděkovat a za co.

Když jsem v půli března zvedl neznámé číslo a zvěděl, že se mnou chce hovořit má banka, počítal jsem jako obvykle s nejhorším. Známe to všichni: jak jsou banky lenivé, když po nich něco potřebujete, a jak čiperné, když vás kvůli něčemu honí.

Jakmile se mě ale osoba v telefonu dotázala, zda jsem „neprováděl 23. prosince loňského roku nějaké podivné transakce“, okamžitě jsem byl doma. „Jó, anó, anó, vy myslíte ty dva výběry po šesti tisících, chápu, že to vypadá divně, ale opravdu jsem je udělal já,“ konejšil jsem starostlivou bankéřku.

Dějství I. Bankomat

Na 23. prosince si pamatuju naštěstí už jenom trochu. Na vánoce jsem se vloni z řady důvodů vůbec netěšil, neměl jsem na ně čas, nestíhal jsem nic. A pak už najednou bylo 23. prosince.

Vymátožil jsem se z práce a vplul do rozdivočelých davů freneticky se připravujících na svátky míru a pokoje. Uf, uf, uf, říkal jsem si cestou k bankomatu a tmělo se mi před očima. Nakupování zbožňuju a ještě radši čistím ucpané odpady. A nikdy jsem vám nelhal.

Do toho mi volá mé dítě. Něco mi vzrušeně vypráví, poslouchám, odpovídám, tisknu si telefon mezi rameno a tvář a mechanicky vybírám z bankomatu na své poměry závratnou sumu.

A pak se, s telefonem stále u ucha, sunu jako nedobrovolný Ježíškův ambasador předem promyšlenou trasou na první zastávku do knihkupectví Michala Ženíška. „Už musím končit, nebo zítra nic nedostaneš,“ uzavřu vlídně konverzaci. Vybrat knihy mi šlo vždycky rychle, brzy se chystám platit.

Ale peníze nikde.

No jo, do peněženky jsem je nedal, protože jsem telefonoval, to je jasný. Uklidil jsem ji hned, co jsem z ní vyndal kartu. Však tu mám v kapse zvlášť. A peníze jsem si dal do jiné, to se ví. Ano sem. Nebo sem? Ne, tak určitě tam. Zjistit, že nejsou nikde, netrvalo vlastně ani tak dlouho. Pan Ženíšek je vlídný muž.

Ha, předvánoční reje kapsářů! Městská policie má se všemi svými varováními pravdu! Hned je mi jasné, jak to bylo.

Jakýsi zatracený hejhola, určitě nějaký slušný Čech, očumoval jako by nic u bankomatu ve frekventované pasáži a čekal na kavku. Já, se svým jurodivým výrazem z neštěstí jménem Poslední den před vánocemi, se svým telefonem vmáčknutým mezi rameno a tvář, se svým chaotickým přehazováním věcí z místa na místo a s šesti tisíci volně vloženými do kapsy, jsem se před ním musel zjevit jako zázrak, jako skutečná hvězda nad Betlémem.

Než jsem došel pár desítek metrů k Ženíškovi, provedl s penězi v mé kapse Ctrl X, Ctrl V. „Lidi jsou hnusní, hnusní, hnusní, paní profesorka má pravdu, jsou to zlé opice,“ mumlám si v duchu, vraceje se k bankomatu.

Co udělám dál, je mi taky jasné hned. Nedovolím nikomu, aby mým dětem zkazil vánoce. Nikomu neřeknu ani Ň. Vyberu z železných rezerv. Pak projdu předem naplánovanou cestu se všemi zastávkami. Zlé opici se pomstím tím, že se prostě nenechám rozčílit. Přišel jsem už o víc, říkám si; beru to jako duchovní cvičení.

A přesně tak se taky všechno událo. Viděno zpětně: vlastně mi to ten strašný den usnadnilo.

Dějství II. Městská poezie

Březnový rozhovor s bankéřkou pokračuje: „No tak to je v pořádku, že o tom víte. Vašich šest tisíc se totiž našlo, někdo je odevzdal. Zastavte se u pana Kuklety na dopravním oddělení Městské policie na Křenové ulici, on vám je předá.“ Zapisuju si jméno, adresu, děkuji, loučím se. A přemýšlím.

To se ví, že jdu na dopravní oddělení Městské poezie. Koho by nezajímalo, jak se mohly najít jeho ukradené peníze, a kdo by si je přitom ještě navíc nechtěl vyzvednout, že?

Pan Kukleta, jméno je samozřejmě změněné, je na mě zvědav jako já na něj. A má pro mě k podpisu nachystanou novou báseň:

Já, níže podepsaný

Potvrzuji, že jsem dne 18. 3. 2015 v 15:15

převzal tyto věci:

6 kusů bankovek v nominální hodnotě 1000 Kč.

Čísla bankovek:

• D80631698
• E48015084
• F22879605
• D73330293
• F49079324
• F61636445

tj. celkem 6000 Kč.

Báseň podepisuju a spolu s šesti hlavními postavami jejího epického děje ovšem přebírám až po té, co si mě pan Kukleta dovede primalexem provoněnými chodbami — „malujeme, omlouvám se“ — do své kanceláře.

V ní mě ani moc nenapíná: „Prosím vás, a jak se vám mohlo podařit ty peníze nechat v bankomatu?“ prohlíží si mě a snaží se být víc zdvořilý než pobavený. A já, poněvadž jsem si samozřejmě dokázal v mezičase spočítat, že asi těžko někdo mohl dopadnout mého zloděje a lstí či útrapami z něj vymámit mou totožnost, kterou by nota bene ona neexistující zlá opice ani nemohla znát, se už vůbec nedivím.

Vypravím mu, jak jsem telefonoval, nesoustředil se, byl utahaný, roztržitý a nechal jsem je tam. A jak jsem si pak představoval, že mi je někdo ukradl.

Leč ve skutečnosti je v bankomatu nalezla paní Václavíčková; jméno je samozřejmě změněné. A odevzdala je prvnímu básníkovi Městské poezie, na kterého narazila.

Pan Kukleta je decentní muž se smyslem pro zápletku. To se ví, že mi nemohl totožnost paní Václavíčkové jenom tak prozradit, nicméně na mé naléhání utrousil: „Může se přece přihodit, že na stole nechám nějaký dokument na chvíli neopatrně pohozený, viďte?“

A tak se dostávám k ještě jedné básni z produkce Městské poezie:

Nález: Osoba VÁCLAVÍČKOVÁ Blanka, narozena Tehdy, bytem Tam

Dne 23. 12. 2015

při hlídkové činnosti

na ulici Rašínova 1,

byl str. Zelníček

v 16:30 osloven

výše uvedenou Václavíčkovou,

která sdělila,

že v bankomatu Fiobank,

na ulici Náměstí Svobody,

v obchodním domě Omega

nalezla v cca 16:25 hodin

neodebranou hotovost

ve výši 6000 Kč.

Jedná se o 6 kusů bankovek

v nominální hodnotě 1000 kč.

Čísla bankovek:

• D80631698
• E48015084
• F22879605
• D73330293
• F49079324
• F61636445

Jelikož str. Zelníček na ul. Rašínova

dohlížel na dodržování dopravního značení

a neměl u sebe formulář o nálezu věci,

nebyl tento na místě sepsán.

Totožnost výše uvedené byla ověřena policistou OEČ 12345.

Výše uvedené bankovky budou předány s ÚZ dle zákona.

Totožnost výše uvedené byla zjištěna dle § 12 Zák. 5531/1991 Sb.

Během celého zákroku nebylo použito

žádných donucovacích prostředků

a nikomu nevznikla ze strany hlídky újma na zdraví, ani škoda na majetku.

„To víte, nebylo jenom tak vás najít,“ vysvětluje mi básník Kukleta skoro omluvně. Na můj dotaz, co by dělal, kdyby mě nenašli, začal rozvážně: „To vám povím docela přesně: nevím.“

Především by prý nebylo jasné, komu peníze patří. Dokud ležely v bankomatu — jednalo se o model s vaničkou, nikoli o typ, který peníze jen vyplázne a po chvíli si je zase vsrkne zpět — patřily prý de facto bance.

Když je paní Václavíčková odsud vzala, stala se tak, dle Kukletova právního názoru, najednou nálezkyní. „A pokud bychom vás neztotožnili, asi by patřily jí,“ vykládá. 

V bance v Brně se dověděl, že nemají přístup k údajům, takže nezjistí, kdo peníze vybral. A než přes Prahu vypátral, kdo jsem, byl březen. „To vůbec nevadí, už jsem je dávno odepsal, takže je to pro mě celé velmi příjemné překvapení,“ povídám.

„Tak aspoň na nás nebudete vzpomínat jenom jako na ty, kteří vám odtahují auto,“ vyprovází mne Kukleta. A to má tedy pravdu. Právě teď Městská poezie dosahuje v mých očích výšin dětských idolů, útočníků Zbrojovky Brno. Prosím ho ještě, ať pozdravuje kolegu Zelníčka, jméno je samozřejmě změněné, a loučíme se.

Dějství III. Kytka

Co s penězi udělám, tedy přesně řečeno s jejich desetinou, vím hned. „Dobrý den, je to Efemér? Mám vaše číslo od Zuzky Vlasaté, to, co máte na svých webových stránkách, myslím nefunguje. Potřeboval bych kytku za šest set korun pro nějakou strašně hodnou paní, která našla mých šest tisíc, a odevzdala je. Četl jsem, že děláte hlavně svatební kytice, ale snad dokážete udělat pěknou kytku i za tuhle cenu a pro takovouto příležitost, viďte?“

To se ví, že dokážou.

Z básně, kterou jsem si během audience u pana Kuklety vyfotil, vím, že hodná paní Václavíčková je o pět let starší než já, vím, že bydlí v paneláku naproti škole, kam jsem chodil na gymnázium, a díky googlu vím, že má drobnou živnost.

S Efemérem jsem se domluvil, že na vytvoření kytky nespěchám, neboť ona hodná paní netuší, kdo jsem, a docela určitě mě nečeká. Ostatně uteklo už čtvrt roku. V pátek 27. března večer stojím u vchodu osmipatrového domu a zvoním na Václavíčkovy.

Pan choť se diví, kdo a co chce v pátek večer jeho ženě. „Přinesl jsem jí kytku,“ povídám. „No to je zajímavý,“ utrousí a domácí telefon ztichne. Rozhodně bych hodnou paní Václavíčkovou nechtěl dostat do problémů, ale svého úmyslu se samozřejmě nemíním vzdát.

Zvoním tedy po chvíli znovu, teď to zvedne ona. Říká, že žádnou kytici nečeká, ale za chvíli bude dole.

„Jé, tak to mám strašnou radost, že vás našli,“ okamžitě se rozzáří, jakmile zjistí, co jsem zač. Povím jí, jak mě hledali a proč to trvalo tak dlouho.

Ona mi vypráví, že si peněz všiml její syn, že bylo před vánocemi a byla ve městě s dětmi, že chvíli nevěděla co udělat, pak peníze vzala a odnesla je prvnímu strážníkovi, kterého uviděla. Ptám se, kolik je dětem. Devět a deset.

„Když dovolíte, už se s vámi rozloučím, musím pro dceru do krasobruslení. Kytka je nádherná, děkuju vám,“ řekne. Podáme si ruce, domů odcházím kolem přilehlé mešity. Jsem jediná zlá opice široko daleko.