Chci přispět X

Kdo má počítač, platit prý nemusí

Nejen celostátní deníky, ale i třeba takové Rádio Impuls vlastní jistý čelní politik. Do budoucna tedy bude nezbytné otevřít otázku rozhlasových koncesionářských poplatků. S podivnou novinkou přicházejí v Rakousku.

V devadesátých letech probíhal jakýsi spor o stanici Vltava. Tehdy někteří kolegové ze zpravodajství vehementně namítali, že stanice, která vysílá vážnou hudbu a umělecké slovo postupně ztratí význam, protože každý si přece pustí doma z cédéčka, co si sám vybere, a rovněž si dle vlastního výběru přečte, co bude chtít.

Vltava zrušena nebyla a dnes už tyhle argumenty nikdo nevznáší, ani ti, kterým tehdy bylo těžké vysvětlit, že přes všechnu možnost výběru má přece jen velkou hodnotu služba, která člověku kromě všelijakých servisních informací umožní slyšet něco prostě náhodou, něco, co by si nikdy nevybral, protože se v dotyčné oblasti nevyzná a vlastně ho ani příliš nezajímá, ale síla díla samotného a jeho provedení člověka prostě zasáhne. Vždyť to je ta veřejnoprávnost v kulturní oblasti.

Dvacet let poté nastaly jiné problémy, vyplývající z toho, že se kulturní služba stala díky technologickému pokroku výnosným byznysem. Něco se přece na tom našem vyspělém západě vyrábět musí, a když všechno základní se dělá levně v Číně, začali jsme vyrábět nahrávky. Vlivem pokročilejších nosičů zvuku a možnostem jejich stahování se ohromně rozvinul trh s audioknihami.

Dřív měl Supraphon jednu edici mluveného slova a zaznamenával na ni výkony významných herců v populárních (výjimky potvrzují pravidlo) dílech. Aby to člověk mohl slyšet, musel mít gramofon, koupit si desku, sednout si k tomu – a pak byl odměněn třeba Kočičí hrou s Danou Medřickou nebo Otou Pavlem v přednesu Miroslava Horníčka. Co všechno a kde všude může dnes člověk poslouchat ani nebudu vyjmenovávat, i Český rozhlas pod heslem Vem Boženu do metra, vem Aloise na kolo poskytuje kvalitně interpretované tituly povinné četby ke stažení v mp3. (Božena je němcová, Alois je Jirásek). Všichni neustále poslouchají, jeden můj kolega a spolužák z němčiny například mobilem přes internet zásadně německý rozhlas.

Přiznám se, že tohle nemůžu, připadala bych si, že jsem pořád v práci, musím se taky někdy na něco dívat nebo si číst, taky chci prostě poslouchat nebo aspoň slyšet zvuk světa, ale je pravda, že při těchto činnostech jsem omezena v činnostech jiných, místně i smyslově. Ale zpět k těm nosičům – jejich obchodní význam v 21. století samozřejmě pochopili všemožní vydavatelé audioknih a jiných nahrávek, dávno skončil monopol Radioservisu a rozhlasového archivu, natáčí se kdeco, protože mít studio už taky není díky technologiím nic nedostupného. Tím se ovšem ukazuje, že dílo, tvůrčí výkon, je docela žádaný obchodní artikl.

Následkem toho se ovšem velice zkomplikovala jednání o autorských právech, agentury slavných spisovatelů a dramatiků si začaly klást mnohem více podmínek než ve století dvacátém a někdy je de facto nemožné práva vyjednat. Agentury někdy nechtějí jen tak odpovědět na dotaz po ceně za vysílání díla, chtějí znát dopodrobna detaily úpravy, což ovšem znamená, že by ji někdo musel udělat (a v případě takové četby na pokračování je to hodně práce) ještě dřív, než tazatel ví, zda si věc vůbec může dovolit.

U malých jazykových kultur jako je naše je to velká starost navíc, veřejná služba přece znamená taky povinnost seznamovat posluchače se světovými díly, nemůže jenom o nich hovořit, ale měla by je taky předvést. To často zahraniční agenti nechtějí pochopit a tak se nám například nepodařilo vyjednat práva k vysílání Orhana Pamuka, ačkoliv zrovna on by mohl mít pro vysílání v malém středoevropském jazyce pochopení, ba přímo na něm zájem. Ale možná, že on osobně by ho i měl, jen jeho agent nemá rozum.

Je to hrozně moc práce navíc proti 20. století, nicméně až na výjimky se věci obvykle podaří. Pokaždé, když dokážeme natočit něco takového, jako je třeba román Oksany Zabužko nebo Michela Huelebecqua, říkám si s upokojením, že z toho audiokniha nebude a když, tak ji vydá Radioservis, že tentokrát na sebe jako na veřejnoprávní instituci můžeme být hrdí.

Rakouský případ
Jedním z argumentů, které v 90. letech, když se vedl spor o Vltavu, nikdo ani neuváděl, by ten, že celá ta služba mnoha kvalifikovaných redaktorů, i možnost uslyšet náhodou něco, co bych si ani vybrat neuměl, protože se v dané oblasti nevyznám, stojí člověka měsíčně jen tolik, co jeden koncesionářský poplatek. Což je dnes 45 korun.

Jak jsme měli možnost si všimnout v sousedních zemích, na Slovensku, v Maďarsku a v Polsku, i tato částka je předmětem politických tlaků, které vedou k jejímu zrušení. I u nás se čas od času mluví o tom, jestli by nebylo lepší mít rozhlas a televizi státní, aby se musely svých peněz u politiků dožadovat. Měsíční částka za příjem veřejnoprávního rozhlasu je vzhledem k ostatním každodenním výdajům domácnosti nepatrná, opticky ji však zvětšuje politikum, které představuje veřejnoprávnost jako fenomén nezávislosti. A v této situaci čtu ve zprávách zahraničního oddělení Českého rozhlasu tuto zprávu:

Správní soud v Rakousku minulý týden rozhodl o tom, že kdokoliv, kdo má počítač, přes který je schopen přijímat rozhlasové vysílání, nemusí platit poplatky. Důvodem je, že každý počítač či laptop (v případě, že nedisponuje televizní nebo rádiovou kartou) není rozhlasový přijímač. A to do té doby, kdy se zařízení nachází v oblasti, kde je dostupný signál ORF pozemní cestou.

GIS (rakouská instituce, která řeší koncesionářské poplatky) k rozhodnutí správního soudu dodala, že rozdělování na to, jakým způsobem někdo přijímá veřejnoprávní rozhlas je do budoucna neudržitelné. Stále více uživatelů totiž konzumuje obsah pomocí webových aplikací a spousta evropských zemí již má fungující model, který tento fakt zohledňuje a dal by se aplikovat i na Rakousko. Navíc i v Rakousku není debata o tom, jak zpoplatnit veřejnoprávní služby na internetu nikterak nová. Minimálně pět let se již diskutuje o tom, k jakému modelu se země přikloní a dokonce byly na stole již hotové návrhy, které však kritizovali posluchači a sekretář ministerstva pro média se k nim stavěl rezervovaně.

V sousedních zemích, na Slovensku, v Maďarsku a v Polsku i u nás se čas od času mluví o tom, jestli by nebylo lepší mít rozhlas a televizi státní. Ilustrace venturesafrica.com


Soudce, který rozhodl, že ten, kdo poslouchá veřejnoprávní rozhlas přes internet, nemusí platit poplatek, protože nemá v pravém slova smyslu rozhlasový přijímač, je divný fachidiot – vždyť to, co člověk poslouchá, není mašinka, z níž se zvuky linou, ale program. A z poplatků není financována výroba rádiových přijímačů, ale intelektuální tvůrčí výkon. Tak proč by posluchač programu přes internet měl být od poplatků osvobozen?

V našem prostředí se snad dosud nikdo nesoudil o poplatky, ale problematika internetu se projevuje například u výzkumů takzvané poslechovosti – na jedné straně jsou stanice veřejnoprávního rozhlasu hodnoceny podle počtu posluchačů (nejen, ale přece), na druhé straně je tlak na to, aby titulkové pořady byly umisťovány jako veřejná služba na internet, alespoň po určitou dobu. Tím se pravděpodobně počet posluchačů rozhlasového programu zvyšuje, ale může se v průzkumu snížit počet posluchačů rozhlasu v tradičním slova smyslu.

Nastává paradox „čím lepší služba, tím horší poslechovost“ – což se naštěstí dá objektivizovat počtem jednotlivých kliknutí, které internet naštěstí počítá. No dobrá, ale co když se někdo (Piráti?) před příštími volbami inspiruje rakouským soudním rozhodnutím a obrátí se také na soud ohledně koncesionářských poplatků? Článek ze serveru derStandart pokračuje:

A jak se taková situace vyřešila například v Německu nebo ve Švýcarsku? Řešením se stala daň z domácnosti. Naši němečtí sousedé zrušili na konci roku 2012 koncesionářské poplatky (které vybírala nechvalně proslulá agentura GEZ) a na místo toho zavedli daň z domácnosti, kterou musí platit každá domácnost bez ohledu na počet či typ zařízení. Země Helvétského kříže tuto změnu již odsouhlasila a jisté je, že začátkem roku 2016 začne platit také. Tehdejší rakouský ministr pro média Ostermayer se v roce 2012 vyjádřil v tomto smyslu: „Celá Evropa včetně Rakouska potřebuje i nadále silný a nezávislý rozhlas, který bude mít zajištěn dostatek financí tak, aby mohl plnit svou veřejnoprávní funkci i v budoucnu.“

To jen pár slov k tomu, na co bychom se měli připravit do příštího volebního boje. Protože nejen celostátní deníky, ale i Rádio Impuls vlastní jeden z čelných našich politiků.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.