Chci přispět X

Hrajeme Enderovu hru

Román Orsona Scotta Carda Enderova hra vypráví o tom, jak mohou nenávist a strach z cizího vést až ke genocidě. Vesmírné sci-fi není tak úplně sci-fi, pokusíme-li se najít jeho prvky okolo sebe.

Toto léto jsem konečně shlédl film Enderova hra (2013) na motivy dnes již kultovního románu Orsona Scotta Carda Ender‘s Game z poloviny 80. let (česky 2002), kterým zahájil svou slavnou ságu příběhů Endera Wiggina a jeho sourozenců. Ústředním tématem knihy i filmu je střet pozemské a cizí civilizace někdy v 22. století. Připomínám tento film proto, že se podle mě umělecky silně dotýká tématu, kam až může dovést civilizaci strach z cizího. Globalizující svět se svými migračními krizemi a ideologiemi kulturních konfliktů tomu dává až nečekaně silnou aktuálnost.

V animálním světě je pudová reakce na vpád něčeho cizího ustáleným vybavením k přežití mezi predátory. Pokud se k této pudové výbavě spojené s reflexivní agresí vrací homo sapiens, může jít ale o civilizační regres. Protože z říše zvířat jsme se vydělili tím, že své animální základy podřizujeme civilizačním, historicky se vyvíjejícím, kriteriím. Reflexivní strach či úzkost jsou v takovém případě zpracovány vědomím a je k nim přiřazena civilizovaná, nikoliv animální strategie. Ovšem mezi vojenskými strategiemi můžeme i dnes nalézt scénáře „zničit, abys nebyl zničen“.

Jsou mezi námi takoví, kteří si myslí, že biologický darwinismus našeho druhu je nahrazen jen sofistikovanějším darwinismem sociálním, a že zákony džungle platí i pro civilizaci, která se už vynořila z divošství a barbarství (stejně jako pro ni platí i principy malthusiánské). V tomto pojetí je jednání ze strachu správné a užitečné, protože člověk je vlastně jen „oblečená opice“, v lepším případě zoon politikon. A strach je pro něj potřebná pohnutka k přežití. Ve spojení s ideou preventivních jaderných úderů to už vyznívá mnohem děsivěji.

Aby bylo jasno, nezpochybňuji, že i člověk má animální vybavení. Toho se těžko zbavit (futurologii různých variant transhumanismu nechme v tomto případě stranou). Jen říkám, že by se homo sapiens s ohledem na svou sociální zkušenost neměl nechat řídit pudovým strachem. Fobie odlidšťují, slouží naší snazší manipulaci a je v nich i něco patického. Ne náhodou byl antický bůh strachu Fobos synem boha války Area. Prostě nejde jen o normální iracionální zpracování signálů o nebezpečí, o ušlechtilý plamen emocí, vlastní jakémusi nietscheánskému člověku.

Ačkoli sci-fi, může nám Enderův příběh leccos napovědět o naší současné situaci. Foto destructoid.com

Podle mě překlopil režisér Gavin Hood do filmového zjednodušení geniální a psychologicky temnou knižní předlohu Orsona Scotta Carda docela zdařile. Ukazuje, jak militaristé z pozemského Kongresu neváhají ve strachu z invaze hmyzí civilizace „termiťanů“ udělat cokoliv. Cvičí nadané malé děti ve hraní strategických válečných her, směřujících k totálnímu zničení obávaného protivníka. Spojení poslušnosti dětí s jejich schopnosti v hraní počítačových her tak slouží militaristickému cíli pozemských elit.

Malý Ender se díky své inteligenci a tvrdosti stává dětským velitelem, kterého nakonec čeká test ve vedení hvězdné flotily pozemšťanů v simulované válce. Díky své empatii ale cítí, že něco není v pořádku. Jeho věta „čím víc poznávám protivníka, tím víc ho chápu“ naznačuje vnitřní vývoj, kterým prochází. Přesto střet s termiťany nemilosrdně dovede do vítězného konce. Až pak se dozvídá, že nešlo o simulaci a že ve skutečnosti velel reálné bitvě a že v ní vlastně vyvraždil celou civilizaci myslících bytostí. Že se stal vlastně „xenocidou“.

Uvědomuje si, že pocity, které měl, souvisí s pokusy královny termiťanů o telepatické spojení s ním, a že se vlastně hmyzí termiťané pokoušeli s pozemšťany jednat. Že v tomto konfliktu civilizací šlo o tragické nedorozumění a že přirozená obrana nikdy neměla přejit v zničující xenofobní agresi. Výsledek se už ale nedá zvrátit. Z vesmíru tak díky proměně malých pozemských dětí na poslušný vraždící stroj zmizel celá jeden inteligentní druh.

Orson Scott Card tento příběh pak kvalitativně rozvíjí v dalších svých knihách (zejména Mluvčí za mrtvé a Xenocida). Ender Wiggin v nich po otřesném zážitku s termiťany plní svou misi ve vesmíru – nikdy už žádnou xenocidu nezopakovat a naučit lidi chápat i značně odlišné civilizace a jiné formy existence, kde evoluce probíhala odlišnými cestami. Toto Enderovo úsilí může být tak trochu inspirací i pro nás.

V Enderově hře se v nedaleké budoucnosti setkávají značně odlišné civilizace, lidé a „hmyzáci“. Card k tomu ve svých knihách později rozvíjí teorii čtyř stupňů civilizační cizosti. Zaprvé rozdíly mezi lidmi z různých kulturních okruhů, zadruhé rozdíly mezi bytostmi z různých světů, ale antropomorfních, zatřetí rozdíly mezi bytostmi odlišného druhu, které jsme ale schopni akceptovat, začtvrté vztah k bytostem se kterými nejsme schopni komunikovat ani pochopit jejich chování.

My máme zatím zkušenost jen z konfliktů prvního stupně, tedy lidí mezi sebou. Ale i v těch někdy lidé podléhají pudovému, rozumem nezvládnutému strachu vůči cizímu. Zneužívání kulturních předsudků v mocenských hrách pak zdaleka neskončilo s hugenotskými válkami či s kruciátami. Militantní zanícení a kulturní sebestřednost se projevují i dnes a může přerůst v nové nenávistné ideologie a hlavně v nenávistnou praxi. A cesta takové dobrovolné slepoty může mít tragické důsledky.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Čtvrtek, 30.Července 2015, 22:55:42

Díky. Taky mám jeho knížky rád.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.