Antisemitismus z Evropy nezmizel ani více než šedesát let po skončení druhé světové války. Dokonce se zdá, že v posledních letech opět nabírá na síle. Útok na košer obchod v Paříži, který zůstal ve stínu „Je suis Charlie“, atentát na židovskou školu v Toulouse a zavraždění několika lidí v židovském muzeu v Bruselu jsou pouze několika nejkřiklavějšími příklady násilných projevů nového antisemitismu.

Židé v Evropě se potýkají se stupňujícími se verbálními i fyzickými projevy nenávisti. Izraelský premiér Netanjahu dokonce vyzval francouzské Židy k odchodu do Izraele. Vznikají proto zcela oprávněné obavy o další existenci židovských komunit v Evropě.

Francouzský premiér Manuel Valls prohlásil v reakci na nedávné útoky ve Francii, že Francie bez Židů by nebyla Francii. Dodávám k tomu, že Evropa bez Židů by nebyla Evropou. Vždyť evropská kultura vychází mimo jiné i z židovství.

Židovské obyvatelstvo musí čelit nebezpečí z několika stran. Jak se také píše v článku, který mi posloužil jako jeden ze zdrojů inspirace pro napsání tohoto zamyšlení, Židé se v mnoha evropských zemích cítí doslova jako v obležení. Pro vstup do synagogy je v židovských svatostáncích v Marseille, Berlíně a Mnichově třeba podstoupit kontroly, na jaké jsme zvyklí na letišti či například v Evropském parlamentu.

Mezi Skyllou krajní pravice a Charybdou islamismu

Ono „obležení“ přichází ze dvou stran: nelze nezmínit krajní pravici, která je v Evropě už více než sto let tradičním semeništěm antisemitismu a lidé si ji s protižidovskými projevy spojují asi nejvíce. Je pravdou, že krajní pravice přinejmenším donedávna nepochybně byla tradičním úhlavním nepřítelem Židů z řad „původních“ Evropanů.

U některých extremistických stran jako maďarský Jobbik antisemitismus přetrvává, nicméně v posledních několika letech můžeme být svědky velmi zvláštního jevu. Některá politická uskupení tohoto typu jako např. francouzská Národní fronta či belgický Vlámský zájem se totiž snaží svůj antisemitismus nejen otupit, ale dokonce se naopak stavět do pozice ochránce Židů před radikálním islamismem.

↗

Antisemitismus z Evropy nezmizel ani více než šedesát let po skončení druhé světové války. Foto jpupdates.com

Další z podhoubí nové vlny antisemitismu tedy najdeme právě v něm. Nutno podotknout, že se nejedná ani tak o náboženský, jako spíše společenský a politický problém související se vzestupem islamismu coby politického proudu.

Je třeba podotknout, že naštěstí můžeme nalézt i řadu pozitivních příkladů soužití židů s muslimy: Zachránce z košer obchodu ve Francii byl muslimského původu. V belgickém Arlonu přispěli místní muslimové na opravu synagogy částkou 2500 eur, přestože sami nemají vlastní mešitu.

V Bradfordu v severní Anglii zmínil Zulfiqar Karim, jeden z místních muslimských představitelů svoji snahu zachovat poslední tamní fungující mešitu, pomohl shromáždit sbírku na podporu a má pozitivní vliv na soužití obou komunit. Uvedené pozitivní příklady nám bohužel zdaleka neukazují celkový obraz vztahů mezi Židy a muslimy.

Günther Jikeli z Centra Mosese Mendelssohna pro židovsko-evropská studia na univerzitě v Postupimi ve své studii zmapoval postoje muslimů v některých západoevropských zemích. Výsledky bohužel nebyly příliš potěšující.

Statistiky ukazují, že mezi pachateli protižidovských útoků jsou v nepoměrné míře zastoupeni právě muslimové a vedle toho u nich byla daleko větší pravděpodobnost, že budou sdílet antisemitské postoje. Ve Francii podle zmíněné studie v antisemitismu dokonce mírně předčili i voliče Národní fronty.

Kořeny tohoto antisemitismu můžeme hledat v nenávisti vůči Izraeli, ale takové vysvětlení by nebylo postačující. Jedná se totiž především o problém pocitu vykořeněnosti a společenského odcizení. Mládež z rodin imigrantů často necítí žádnou vazbu ani k zemi, kde se narodili, ani k domovině jejich rodičů či prarodičů. Když k tomu přičteme jejich nízký sociální status a nedostatek příležitostí, dostaneme skupinu frustrovaných lidí náchylných k radikálním myšlenkám a různým konspiračním teoriím. Co tedy s tím?

Je třeba zlepšovat podmínky pro integraci muslimů žijících v evropských zemích, zdůrazňovat příklady dobré praxe, odbourávat dvojí metr uplatňovaný vůči porušování lidských práv státem Izrael. Je nutné potírat pravicový extremismus. A nepochybně na sobě musí pracovat i muslimské komunity.

Úkolem nás všech, kdož žijeme v Evropě, je v době, kdy pamětníků holocaustu rychle ubývá, starat se o to, aby se nezapomnělo, a nezavírat oči před novou vlnou antisemitismu. Katastrofa, jakou Evropa zažila v první půli minulého století, se už nikdy nesmí opakovat.