Deník Referendum Domov

Možná nejhorší zákony máme na chudobu, protože se tvoří ve společnosti, která sama chudobu neprožívá; vnímá jen její neblahé důsledky. Proto také většina „chudobných“ zákonů je zaměřena na důsledky chudoby, aniž by řešila její podstatu. Příkladem může být nejen původní zákon o příspěvcích v hmotné nouzi, ale zejména jeho novela, která situaci nejchudších lidí, lidí bez domova, ještě zhoršila ve snaze omezit tzv. bytovou lichvu.

Nezdařenost této novely výborně vystihl v našem DR František Kostlán v článku Vyhánění lidí z ubytoven na ulici začíná. (Mimochodem na toto téma je to možná nejlepší příspěvek, který jsem zatím v novinách četl. Koho problematika sociálního vyloučení zajímá, ať si Kostlána přečte, „tam to všechno je“.)

Oč jde? Novela nově stanovuje, aby pro výplatu státního doplatku na bydlení byl nutný souhlas obce, v jejímž katastrálním území se nacházejí lidé přežívající v ubytovnách. Souhlasem obce se myslí usnesení její samosprávy, která pochopitelně v zájmu svých občanů – a tedy i v zájmu omezení bytové lichvy – výplatu dávek, poskytovaných Úřadem práce, má sklony nepovolit. Povětšině alespoň těm, kteří jsou v obci cizími – bydlí v ubytovně či jiném podobném ubytovacím zařízení, které se nachází v obci.

Naštěstí leckde si obecní samosprávy uvědomily, že například podmínka trvalého pobytu je diskriminační, nebo že opakované páchání přestupků či trestních činů je věcí policie, a pro samosprávu to nemá být důvod k zápornému rozhodnutí atd. Proto samosprávy dospěly k souhlasnému závaznému stanovisku pro vyplácení doplatku na bydlení pro všechny. Rozhodly tak i přes námitku, že tímto způsobem jde vlastně o formu obcházení novelizovaného zákona, o jeho bojkotování: chudák zákonodárce chtěl přenést na obce odpovědnost při řešení bytové lichvy, a ona ji ze sebe zase shodí, lichva nelichva.

Ve skutečnosti totiž nejde o řešení bytové lichvy, ale o legální vyhánění lidí, pro něž je ubytovna zpravidla poslední ubytovací možností, z čehož právě bytová lichva tyje. Čili rozhodneme-li o nevyplacení dávky v hmotné nouzi, zbavíme lidi možnosti ubytování (ubytovatel je vyhodí) – no a tím omezíme bytovou lichvu! Ta zákonná norma je pochopitelně zrůdná, a kdo ji vymyslel (prý se hodně angažoval poslanec Stanjura), měl by si ji odsedět jako bezdomovec pod mostem.

Proti námitce o obcházení zákona stál silnější argument o možném střetu práva samosprávy (nepřiznat příspěvek) a povinnosti sociálního odboru postarat se o každého člověka, který pozbyl přístřeší; pomoci mu se sepsáním odvolání a najít mu vhodné a přiměřené ubytování (ale kde?), což ukládá zase jiný zákon atd., takže v našem městečku jsme naštěstí vydali souhlasné stanovisko pro přidělení dávek paušálně.

O nich bez nich
Nepodkládám poslancům, kteří pro novelu tohoto zákona č 111/2006 Sb. hlasovali, zlý úmysl uvrhnout lidi do neštěstí – novela je horší původního zákona – spíš je to důsledek společenského procesu, v němž mezi těmi, kdo rozhodují, stále více chybí ti, o nichž se rozhoduje.

Rodí-li se třeba nějaký (i poměrně marginální) zákon ve zdravotnictví, no to je rachot! Vyjadřuje se Lékařská odborový komora, Česká lékařská společnost J. E. Purkyně, prezident asociace CzechMed a různé odborné pracovní komise, které problematice rozumí a jež takříkajíc bijí na poplach, měl-li by nový zákon někomu (z nich) zkřiviti na hlavě vlas.

Zákony „o chudobě“ zpravidla svědčí o naší vyloučenosti z prostředí, v němž se chudoba rodí. Poznatky o ní snad máme, ale chybí nám, co jsme takoví chytří, jako teď například já, její autentické poznání, prožitky z toho prostředí. Díváme se na chudobu štítivě jako na nemoc, kterou nechceme dostat, proto čiňme opatření, aby se nešířila. Jinak se nás celkem netýká. Už jsme zjistili, že žádné očkování nepomáhá, a tak – řečeno s nadsázkou – naše „chudobné zákony“ skrytě obsahují spíše nařízení o hygienických opatřeních života v leproseriích.

Mezi těmi, kdo rozhodují, stále více chybí ti, o nichž se rozhoduje. V důsledku toho novela zákona o příspěvcích hmotné nouzi situaci nejchudších lidí, lidí bez domova, ještě zhoršila ve snaze omezit bytovou lichvu. Foto Mikuláš Křepelka

Jako zednický učeň jsem byl ve skupině s kluky z dětských domovů, s různě odloženými lidskými tvory, kteří se zrovna měli stát muži. Do té doby se mně zdálo samozřejmé, že člověk jde domů, má se kde vykoupat, maminka mu dá večeři a zajímá se, co bylo. Myslel jsem si, že to tak máme všichni, že je to samozřejmé! A náhle – tihle ogaři přebývali u babiček a nějakých tet, a já žasl, když Šafra řekl, že ho babka nepustila domů, a tak přespal v parku.

Jak ve škole propadali, byli o něco starší než já, a lépe se vedlo tomu z nich, koho si aspoň načas vzala domů nějaká žena, která se cítila osamělá anebo převelmi náruživá. Využila příchylnosti takového kluka k náhradní matce i jeho touhy po milence. To Šafra náhle chodil do práce vymydlený a voňavý, ale co to bylo platné, když jednoho dne opět smrděl řka: A kundu už nechci vidět aspoň půl roku. (Na tu já se neodvážil ani pomyslet.) A fakt zas spal v parku, naštěstí už bylo jaro, celou zimu to u ní vydržel. (Ale kdoví, jak to bylo ve skutečnosti.)

Zákonem daná pracovní povinnost byla v jejich případě největší záchranou – přec jen si nějaké peníze vydělali (i když povětšině to žádní dříči nebyli), a ty jim umožnily vklínit se do společnosti tak, aby měli to základní, a to je střecha nad hlavou!

Teprve na tom Stanjurově zmrskaném zákonu jsem si naléhavě uvědomil, jak bydlení je opravdu to základní, co člověk musí mít, aby mohl pracovat, chodit do školy, aby nemusel pít, neobtěžoval nás pachem a nebyl tím věčným adeptem či klientem našich dalších a dalších povětšině jen „leproserických“ zákonů.

Tak jako amnestie čas od času dává odsouzeným příležitost začít znovu, podobně – po čtvrt století sociálního vylučování – by mohli dostat příležitost lidé živořící v ubytovnách či ubikacích typu pražské lodi Hermes. Víme zhruba, kolik jich je.

Stát by vyhlásil dvouletý plán na vybudování jednoduchých bytových domů, sestavených z modulů o dvou místnostech, které by mohly vypadat i jako brikety anebo tvárnice s okny. (Co stavíme hezčího?)

Obce by poskytly pozemky a zařídily inženýrské sítě. Řekl bych, že by to nebylo o nic dražší, než jsou všechny dávky v hmotné a jiné nouzi dohromady, jejichž podstatná část končí u těch, kdo na chudobě vydělávají, anebo v lepším případě jen zmírňují důsledky chudoby, která se s člověkem stejně vleče a vleče, dokud ho neudolá. Dvouletka by se mohla opakovat každé čtvrtstoletí…

Uznávám, je to zase takové filantropické řešení „shora“, chytrého hocha. Který na to jde sice opačně než Stanjura, ale možná stejně blbě. Co však máme lepšího?