Jsou Starostové nadějí na „českou CDU“?

Vladimír Hanáček reaguje na analýzu Vratislava Dostála o roli hnutí Starostů a nezávislých v české politice. Odmítá jeho tezi o potenciálu STAN stát se novým tahounem pravice a ve svojí úvaze je spojuje spíše se svojí stranou – s lidovci.

Vratislav Dostál ve své analýze Starostové: naděje české pravice? předkládá několik důležitých tezí pro zhodnocení role a významu hnutí Starostů a nezávislých v současné české politice. Předložené teze jsou navíc doplněny o názory několika významných českých politologů napříč názorovým a ideovým spektrem.

Při značné míře zjednodušení by se závěry Dostálova pojednání daly shrnout v následujících bodech:

  1. Starostové jsou vítaným politickým spojencem prakticky pro všechny systémově relevantní strany,
  2. v čase posilujících antistranických nálad i tendencí k personalizaci politiky však zároveň představují atraktivní alternativu vůči nim,
  3. k případnému samostatnému postupu do sněmovních voleb a volebnímu úspěchu v nich je zapotřebí ideová konverze hnutí, jíž půjde dosáhnout jen stěží, neboť zúčastnění starostové a další komunální politici představují širokou paletu politických postojů a ideových důrazů zprava doleva.
Tyto závěry jsou jistě relevantní, avšak o skutečné povaze starostenského hnutí i jeho volebních výhledech podávají toliko útržkovitou zprávu.

Na Dostálově článku je naopak důležité rámování jeho sdělení v samotném názvu, které je v úvodu textu explicitně pojmenováno: hnutí STAN se může stát především alternativou pro zklamané pravicové voliče (tedy v delší časové řadě tradiční voliče ODS, po roce 2010 případně i TOP 09), kteří hledají alternativu vůči dvěma pravicovým opozičním stranám a zároveň jí nenacházejí ve zbylých částech spektra aktuálně relevantních sněmovních stran.

Řečený úsudek je více než přesný, a proto je zajímavější ho dále rozvíjet více než pronášet obecné úvahy o vyhlídkách STAN na základě tendencí, odhlížejících od konkrétních systémových hledisek.

STAN není Babiš
Pokud předkládáme tezi o potenciálu STAN profilovat se jako zajímavý antistranický subjekt ve volbách prvního řádu, je potřeba to zdůvodnit. Potenciál antiestablishmentových, antistranických či dokonce antipolitických projektů je odvislý od stupně důvěryhodnosti jejich prezentace.

Ideální tedy je, když příslušný subjekt postaví do svého čela lídra či lídry, kteří neměli dosud nic společného s institucionalizovanou politikou. Zároveň se vyprofilují na tématech, která stupněm své obecnosti překlenují konkrétní politické otázky a názory na ně. A konečně mají dostatečné finanční i mediální zázemí na to vést masivní předvolební kampaň.

Ve vší úctě k hnutí Starostů, STAN ani jedním z těchto předpokladů nedisponuje. Postavit do čela sebedeklarovaného nepolitika samozřejmě lze, ale má-li být politický potenciál hnutí spojen s pozitivním obrazem důvěryhodných komunálních politiků, lze jen těžko vybudovat celostátní kampaň na obrazu jednoho nepolitického vůdce.

S tím souvisí i skutečnost, že hnutí Starostů je namnoze popisováno jako produkt regionalizace a lokalizace politiky, zatímco úspěšný jednotný antistranický projekt vyžaduje naopak vysoký stupeň centralizace a absenci vnitřních teritoriálních specifik.

A konečně máme-li uvažovat o oslovení voličů slyšících na antistranicky laděná témata, musíme si odpovědět na otázku, o jakou množinu voličů jde. Ve volbách druhého řádu lze jistě uvažovat o tom, že i někteří pevně identifikovaní voliči tradičních stran mohou být svolní odevzdávat hlasy různě pojatým (především pak regionálně zakotveným) alternativám. Tato teze však neplatí ve volbách do Poslanecké sněmovny, v nich je faktor protestního hlasování naopak spojený se stranickou neukotveností.

Nejvíce takto smýšlejících voličů naposledy volilo hnutí ANO. Předpoklad jejich masivního odklonu od Babišova hnutí a poohlížení se po podobně definované alternativě je dnes nejen empiricky neověřitelný, ale též odkazuje na zcela jiné skutečnosti, než jaké tvoří myšlenková východiska Dostálovy úvahy.

Genetická výbava STAN
Důvodem, proč potenciál hnutí Starostů neodpovídá pretencím potenciálních zájemců o zaujetí protestně naladěných voličů, je pak samotná jeho „genetická výbava“, která tvoří neměnné východisko jeho politického směřování. Teze o programové a ideové neukotvenosti a širokém ideovém záběru STAN je totiž spíše optický klam než reálná skutečnost.

Je pravda, že na kandidátkách hnutí do komunálních voleb se objevují lidé s širokou paletou více či méně přiznaných ideových postojů. To však neplatí o těch představitelích hnutí, kteří aspirují na vyšší politické posty, než jaké naskýtá komunální politika.

Je to dáno historicky: starostenské hnutí vzniklo jako celostátní struktura v průběhu prvního desetiletí tohoto století a bylo ustaveno těmi nezávislými starosty a dalšími představiteli samospráv, kteří hodlali pod jeho křídly dosáhnout změny na úrovni nejmenších obcí skrze vliv na vyšší politická místa. Vzniklo jako projev potřeby obsadit nezávislými starosty napřed krajská a posléze i centrální politická křesla v barvách společné značky.

Tito „nezávislí starostové“ představují dvě garnitury komunálních politiků. První tvoří ti, kteří byli zvoleni do vedení svých obcí již roku 1990 v barvách OF a posléze nevstoupili do žádné strany, nebo byli v 90. letech zvoleni za některou z tehdejších pravicových stran, kterou posléze opustili. Šlo tak o potřebu spojit síly na vyšších úrovních právě především vůči tehdy vládnoucí ODS, která měla své početné zastoupení na komunální úrovni a z něho vyplývající silné zázemí pro uskutečňování svých zájmů na úkor nezávislých.

Druhou generaci pak představují mladší komunální politici, kteří nastoupili do vedení svých obcí po roce 2000 již coby nezávislí a nemohli realizovat kariéru v některé se zavedených stran od středu doprava (najmě ODS) – bylo v nich totiž, lidově řečeno, obsazeno. Do této kategorie patří i zakladatel hnutí Starostů Petr Gazdík.

Co však tyto komunální politiky spojuje je paradoxně ideová pozice, která neodpovídá sociálně demokratické orientaci. Pokud by totiž takovou pozici sdíleli, bylo by zcela nelogické nevyužít coby „výtah“ do vyšších politických pater ČSSD, která tehdy usilovně vyrovnávala diskrepanci mezi ODS a sebou pokud jde o dlouhodobé pozice na komunální úrovni. Kdo chtěl dosáhnout politického úspěchu s touto ideovou pozicí, ten se do jejích řad vydal. Mnozí z politiků tohoto typu pak dnes sedí v krajských vládách.

K dvěma výše uvedeným skupinám představitelů STAN se pak po roce 2010 připojují někteří komunální politici, kteří opouští zavedené strany. Opět je touto tendencí však silněji zasažena pravá část politického spektra, jinými slovy, daleko více těchto činitelů je historicky spojeno se slábnoucími pravicovými stranami (především ODS) než s víceméně stabilně vyhlížející levicí v podobě ČSSD. Výjimky v tomto případě neurčují pravidlo.

Sečteno a podtrženo: má-li být STAN „nadějí české pravice“, má k tomu víceméně vhodné předpoklady jak co do elektorátu, tak co do personálního rezervoáru vlastních kandidátů a jejich ideového profilu.

Kalousek jako koule na noze
Tato výše zmíněná dispozice je však paradoxně i limitem starostenského hnutí. Starostové a nezávislí totiž dobyli místa na celostátní úrovni roku 2010 v úzkém souručenství s Kalouskovou a Schwarzenbergovou TOP 09. To by na jedné straně nepřekvapovalo s ohledem na uvedený „nesocialistický“ charakter jejich ideových postojů, avšak zároveň přináší i asociace o image hnutí na celostátní úrovni.

Tento stav by se pak dal vyjádřit i lapidárněji: potřeba ideového vyhranění STAN, kterou Dostál v citaci Milana Znoje uvádí, nemá charakter ideového zabarvování dosud bezbarvé tekutiny „nezávislých“ komunálních politiků, nýbrž naopak představuje proces očisty od „ušpinění se“ neoliberalismem.

Spojitost starostenského hnutí s politikou někdejší Nečasovy vlády je dána personálně i fakticky. Personální zátěž představuje především fakt, že STAN v současnosti nemá k dispozici jiné celostátně viditelné lídry, než ty své zástupce, kteří v minulém volebním období aktivně doplňovali mediální mozaiku zapálených protagonistů neoliberálních reforem.

Teze o programové a ideové neukotvenosti a širokém ideovém záběru STAN je spíše optický klam než reálná skutečnost. Hnutí je od svého zárodku ukotvené v prostoru od středu do prava. Foto starostove-nezavisli.cz

Úřadující předseda STAN Petr Gazdík byl v této době předsedou poslaneckého klubu Kalouskovy strany. Poslanci, kteří vládní politiku aktivně prosazovali v Parlamentu, byli i Jan Farský či současný europoslanec Stanislav Polčák.

Jedinou výjimku z tohoto pravidla tak představuje pouze liberecký hejtman a aktuálně formální předseda hnutí Martin Půta. Jeho charisma i ostentativní neochota politicky se objímat s Miroslavem Kalouskem by ho sice předurčovaly k roli adekvátního lídra. Obvinění z údajné korupce však jeho politické vyhlídky naopak velmi silně znejišťuje a aktuálně neumožňuje Starostům využít jeho potenciálu.

Oni zklamaní pravicoví voliči představují cílovou skupinu, která je víceméně bezprizorní ve svých stranických identifikacích právě pro nesouhlas s neoliberálními recepty bývalé Nečasovy vlády. Jejich ochota brát zde zúčastněné strany na milost je velmi omezená, jak dokázaly již několikeré volby v posledních třech letech.

Jinými slovy, ochranu před údajným socialistickým dirigismem Sobotkovy vlády i privatizací moci holdingem Agrofert těžko mohou představovat například pro živnostníky a drobné podnikatele politici, kteří jim před nedávnem utahovali opasky s cílem udržet důvěru finančních trhů a vysoký rating…

K jeho vlastní smůle mezi tyto politiky patří i Petr Gazdík. Pokus o proměnu mediálního sebepojetí s předpokladem ztráty voličovy paměti může být pro Gazdíka daleko více riskantní, než jeho přesun na regionální úroveň a souboj o vysněné křeslo zlínského hejtmana, v němž mu jeho slováčtí krajané důsledky jeho pražského angažmá jistě rádi odpustí. V takové situaci však STAN opět postrádá výraznějšího lídra na celostátní úrovni – v úvaze se obloukem vracíme na začátek.

Není všem dnům konec
Z výše popsaných skutečností tak lze vyvodit závěr, že samostatný nástup STAN coby relevantního subjektu v příštích sněmovních volbách na základě podpory zklamaných pravicových voličů je značně nepravděpodobný, a to fakticky, stejně jako jeho systémové nahrazení hnutí ANO v pozici ústředního mobilizátora protestních antiestablishmentových hlasů.

Přesto však lze usuzovat na to, že potenciál pro udržení relevantní pozice nikoliv samostatně, nýbrž ve spojenectví s jinou zavedenou stranou pro STAN existuje, a to na základě dvou indicií.

Tou první je deklarovaná ideová pozice hnutí jako regionalistického subjektu, akcentujícího pojem subsidiarita. Tato hodnota je součástí křesťanského sociálního učení a tvoří tradiční základ ideové výbavy křesťanskodemokratických politických stran po celé Evropě, českou KDU-ČSL nevyjímaje.

Z toho vyplývá, že navzdory předchozím neoliberálním avanturám může být ideová kongruence křesťanských demokratů se starostenským hnutím realizována v daleko přirozenějším ustrojení – koncept sociálně tržního hospodářství může být pro mnohé starosty daleko atraktivnější vizí, než politika škrtů.

Druhou indicii pak představuje voličská síla STAN, daná personálními možnostmi i pozicemi na komunální a regionální úrovni. Starostenské hnutí zde s jedinou výjimkou Zlínského kraje disponuje solidním voličským zázemím především v regionech, které naopak nepatří mezi nejtradičnější bašty KDU-ČSL.

Zároveň jde ale o regiony historicky tradičně pravicově zbarvené, kde faktické počty zklamaných voličů bývalých vládních stran dosahují nemalých čísel (severovýchodní, střední a jihozápadní Čechy). Potenciální volební spojenectví těchto dvou subjektů by tak mohlo znamenat nemalé znásobení voličského potenciálu obou z nich.

Česká CDU v nejasných konturách
Spojenectví KDU-ČSL a STAN bychom mohli podle této úvahy označit za „českou CDU“, tedy ideový i organizační ekvivalent německé nadkonfesijní pravostředové CDU/CSU. Jeho dosažení je však spíše hypotetický a hlavně dosti komplikovaný proces.

Problém nastává v personální i formálně-organizační rovině. Ta první by se dala kompenzovat rezignací STAN na vyprofilování jednoho silného celostátního lídra a orientací na rekrutování vhodných adeptů na kandidátky v jednotlivých krajích.

Ta druhá je však zásadnější: otevřená koalice je s ohledem na zvyšující se vstupní klauzuli ve sněmovních volbách na 10 procent prakticky nereálná a souručenství v podobném duchu jako s TOP 09, tedy toliko dodání vlastních kandidátů ze strany STAN na kandidátky KDU-ČSL, naráží na dlouhodobou systémovou pozici KDU-ČSL a její limity.

TOP 09 měla v období 2009/2010 paradoxně výhodu, že integrace Starostů byla snazší v době samotného formování vlastních organizačních struktur na samém začátku své existence, což si téměř stoletá lidová strana příliš dovolit nemůže.

Paradoxně je tak míček spíše na straně lidovců. Pokud se dokáží sami profilovat jako moderní otevřená křesťanskodemokratická strana po vzoru německé CDU, a voliči to přijmou za vlastní, může být i potenciální integrace Starostů na kandidátky strany do sněmovních voleb nahlížena jako přirozená.

Náznaky všech těchto skutečností tu nyní jsou. Důkazem budiž především srdečný proslov Petra Gazdíka na nedávném sjezdu KDU-ČSL ve Zlíně a jeho výzva k „neústupnosti z hodnot a principů“, na nichž lidovci dlouhodobě staví.

Tedy přání by zde bylo. Jeho realizaci brání strukturální podmínky, které jsme výše naznačili. Jak nepřekročitelné jsou, ukáže nejbližší budoucnost.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.